Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    biscuittt
    20. dub 2015    Čtené 0x

    Včera se nám narodila dcera. Doma.

    Neplánovaně. Tedy narodila se plánovaně, přesně na termín porodu, ale chtěla na svět tak rychle, že jsme to do nemocnice prostě nestihli.

    A to jsem se tentokrát do nemocnice tak těšila. Měli jsme odsouhlasený porodní plán- přirozený porod do vody s možností odejít domů několik hodin poté, co vše dobře proběhne. Měli jsme vybraný sál s velkou vanou a manžel měl již sbalené plavky. Ale osud tomu chtěl jinak 🙂  

    V sobotu večer, den před termínem porodu jsme ještě byli u přátel a vrátili se domů v půl jedenácté. Dali jsme spát dcerku a napustili horkou vanu. Chtěli jsme jen tak vyzkoušet, jestli to funguje a porod se vyvolá 🙂 Zhruba o půlnoci jsem cítila první kontrakce. Když jsme je v půl jedné změřili, byly po pěti minutách, pravidelné, zhruba v půl druhé byly už po 3 minutách.

    To mě vůbec neznepokojilo. S první dcerkou jsem měla to samé, kontrakce po třech minutách po celou dobu porodu, tak jsem si tak odhadla, že se narodí nejdříve v 6 ráno. A to byla oproti prvnímu porodu velmi velmi optimistická varianta 🙂

    Zavolali jsme domluvenému hlídání, že dnes v noci to asi proběhne, tak až pojedeme do porodnice, že ji zavoláme, ať přijede a poslala jsem manžela na chvíli spát. Chtěla jsem být sama a mít klid, abych se mohla soustředit na kontrakce. Pustila jsem si relaxační hudbu, dala do vonné lampy eterický olej a zhluboka dýchala. Když kontrakce začaly být bolestivé, tak jsem si začala zpívat. Fakt to zabírá! Velmi mi to ulevilo. Do poznámek jsem si napsala, že kontrakce začaly bolet ve 2:30.

    Abych si trochu ulevila, šla jsem do sprchy a pak si do horké vany lehla. Tam jsem zjistila, že mi pomáhá si poklepávat prsty na břicho. Pak jsem asi na chvilku usnula, a když jsem se vzbudila, věděla jsem, že už musím z vany ven, a že je čas jet. Bylo 3:30. 

    Vzbudila jsem manžela, který nespal, ale poslouchal, jak si zpívám a šla jsem se oblékat. V tu chvíli mi praskla plodová voda a já jsem ucítila hlavičku v porodních cestách.

    Jen jsem zvládla zavolat na manžela, že teď už nikam nemůžem, že rodím, ať rozprostře ručníky. Byl perfektní. Oba jsme byli klidní, i přesto, že jsme na to nebyli připraveni, tak vše jsme zvládli bez paniky, v absolutním klidu a dokonalé souhře. Koukla jsem na hodiny a stanovila si, že pokud do 30 min neporodím, že voláme záchranku. V tu chvíli jsme se ale všichni cítili tak skvěle, že jsme to prostě chtěli zkusit sami, když už jsme se takto daleko omylem dostali. Nedá se to popsat, bylo to tak jasné.

    Moje tělo okamžitě začalo tlačit a já jsem cítila jak s každou další kontrakcí je hlavička blíž a blíž. Byla jsem ve dřepu, opřená o manžela a oba jsme hlavičku hladili. Bylo to naprosto úžasné. Velmi jasně jsem cítila kam přesně a jak mám tělu pomáhat v tlačení. Dcerka se narodila ve 3:50, do rukou manžela. Vytlačení hlavičky a těla bylo na jednu dlouhou kontrakci. Byla krásně růžová a kluzká. Hned jsme ji chytli do náruče a ozval se uvolňující pláč. Jen kraťounký, aby řekla, že je tu, a že se učí dýchat.

    Manžel mi ji položil na bříško, zabalili jsme jí a užívali si tu nádhernou chvíli. Placenta ze mě vyšla do 5ti minut. Zvědavě jsme ji pozorovali 🙂 Viděla jem to poprvé. Po 20ti minutách začala dcerka sát z prsa a rozhlížela se zvědavě kolem.

    Zhruba po hodině jsme začali řešit, jak ustřihnout pupečník, zkoukli nějaké foto na netu a pomohli si svorkama na pytlíky z IKEY 🙂

    V půl sedmé se vzbudila starší dcerka. Slyšela jsem jí jak pláče maminko, potom klid a s manželem přišli za námi do obýváku. Leželi jsme na zemi na zimprovizované posteli. Ta chvíle, kdy starší dcerka začla objímat tu mladší a nadšeně vískala a opakovala její jméno, nám oboum spustila slzy. Bylo to tak nádherné a přirozené. Lehli jsme si v obýváku všichni a odpočívali a užívali si první okamžiky.

    Když jsme se cítili odpočati, zavolali jsme do nemocnice s tím, co se nám stalo a jeli jsme všichni tam. Obě jsme byly v pořádku, bez potřeby jakýchkoli zákroků a domluvili se s nimi, že můžeme odjet zpátky domů. Tím jak jsme měli možnost okusit tu rodinnou atmosféru a tím jak výjimečně a svátečně jsme se všichni cítili, tak jsme tam prostě nemohli zůstat 🙂

    Stalo se to včera, venku svítí sluníčko a já koukám na spící holky. Máme za sebou obrovské nečekané dobrodružství. Bylo to nádherné, jsem šťastná, že jsem to mohla zažít. Jsem šťastná, že se to stalo takto, protože předem naplánovat to, že budu rodit s manželem sama doma, bych si v životě netroufla.

    Příroda to rozhodla za nás a díky tomu byl ten porod krásný. Byli jsme si všichni celou dobu jisti. I přesto, že můj první porod byl krásný, s tímto se to nedá srovnat. Náš neplánovaný porod doma byl nejkrásnější okamžik v mém životě. Trval necelé 4 hodiny, nezranil mě a posílil celou naši rodinu.

    PS: ano, měli jsme velké štěstí a jsme si toho vědomi, mohlo se toho tolik stát.....ale kdo nezažil a nechce pochopit, tak nepochopí a odsoudí 🙂

    biscuittt
    17. dub 2015    Čtené 0x

    Na nočník!

    Opět velké téma a za nás zvládnuto. Přidávám několik svých postřehů.

    Dcerka se odplenkovala sama, v době, kdy jí bylo 21 měsíců. V zimě. Já jsem osobně chtěla počkat do léta, kdy bude více klidu, ale vybrala si to sama.

    Již několik měsíců u nás v obýváku stál nočník. O možnosti využít ho, věděla, ovšem na každé moje povzbuzení, zda vyzkoušet nočník, opakovala ne. Při posazení na něj vyskakovala do vteřiny. Tak jsem to nechala být. Občas jsem na nočník posadila plyšáka, aby tam jako vykonal svoji potřebu a byl dcerce vzorem, ale to bylo vše. 

    No a jednoho dne zahlásila čůrat, nechala se na něj posadit a od té doby přes den plenku nemá. Přes denní spánek také ne, jen v noci ji nechávám, i přesto, že bývá suchá. 

    Prostě si do toho dospěla sama. Sama si uvědomila, že to chce, vyšla ze své přirozené motivace a já jsem jí v tom jen podpořila. Doma "nešikulkujeme" ani ne "hodnoholčičkujeme" a já jsem jí podporovala úsměvem, bdělou pozorností. Víc nebylo třeba, její zářící oči z toho, že to dokázala, mluví za vše.

    Pokud občas měla spoustu zájmů a zapomněla, že se jí chce čůrat, tak jsem ji převlékla trpělivě bez zbytečných komentářů. Sama jsem na ní viděla, že z toho nemá radost.

    Mojí zkušeností tedy: 

    1. Odprostit se a povznést nad dotazy okolí a hodnocení, jak je na tom s plenou. Dětství není závod. Každý má svůj čas. Bez srovnávání s ostatními to jde lépe.

    2. Připravit prostředí a příležitost pro dítě si nočník vyzkoušet.

    3. Nevyvíjet fyzický (násilně posazovat), psychický nátlak (to budeš hodná holčička, když se vyčůráš) a neplýtvat zbytečně vlastní energií (zpívání u nočníku, čtení...)

    4. Ve chvíli, kdy se děcko samo rozhodne být bez pleny, tak to vzít jako samozřejmost a důkaz jeho nově nabité schopnosti a samostnatnosti. 

    biscuittt
    13. únor 2015    Čtené 0x

    SPRAVNA STRAVA PRO DETI

    Je ta, kterou svému dítěti dáte a jste s ní v souladu.


    Jíme všichni, jídlu každý rozumí. Není snad většího tématu na světě než jídla. Jídlo nám dává prožitek, vášeň. Dává nám pocit " Já jím, tak jsem na jidlo odborník." Je dnes tolik směrů a každý si může pro sebe vybrat to nejlepší. A zpravidla, co si vybere pro sebe, dává i svým dětem.
    Co je to nejlepší?Nejlepší jídlo je to, které s chutí s ním, sním ho s vědomím, že je pro mě a mé tělo to nejlepší, a že mi dá přesně to, co si přeji proto, abych byla Štastná. Je to pro mne jídlo, které mne naplní energií a umožní mi se věnovat svému naplněnému životu.Za tu dobu, co jsem na světě jsem ochutnala již spoustu věcí. Nejdříve jsem jedla dle vzoru ostatních, potom jsem začala objevovat jídla, která se v mém okolí neobjevovala a v poslední době jsem se chtěla přesvědčit, zda existuje jídlo, které mi skutečně chutná a dodá mi energii.A zjistila jsem, že mým vítězem je živá strava. Když jím raw, tvořím a jsem plná energie, mám pozitivní myšlenky a raduji se. Jím li převážně vařené, tento krásný pocit mizí a já jídlo dávám do úst jako náhradu za záměrné tvoření svého života. Když jim vařené, prozitek konci polknutim.Zaběhlé programy jsou silné, ale radost z vlastního tvoření je umožňuje bourat a tvořit si programy nové, vlastní. Mohu jíst co chci, mohu i nevařit, pokud mi to udělá dobře, je to vše jen a jen na mě 🙂Děti?Děti na rozdíl od nás programy nemají. Ony neví, že se jí pečený chléb s máslem, neví, že po jídle je dezert. A tak doma servíruji dcerce spoustu ovoce, zeleniny, oříšků, raw chlebíky a raw sladkosti. Jí to s chutí a říká si o to. Vařené jíme také. Je ho ovšem čím dál méně a spolu s tím jak nám z talířů ubývá, roste radost, kterou společně tvoříme.Jak na návštěvách?Hostitel nám dává na stůl to, co je pro něj to nejlepší. Já mám právo si vybrat, co z toho budu jíst. Nic víc za tím není. Emoce spojené s tím, že kuchařka stráví čas v kuchyni tím, že připraví jídlo, které nechci, jsou zbytečné. Buď se mne zeptá předem a s radostí připraví něco, co ráda sním. Nebo se neptá a sama s radostí tvoří jídlo, které chce. Na tom je důležité to, že v tu chvíli dělá něco, co ji baví. To jestli to sním s tím už vůbec nesouvisí. Nesouvisí to s mým respektem k hostiteli. Často je to spojované, ale velmi zbytečně. Stejně tak jako já, má i moje dítě právo vybrat si, co bude jíst. Jeho zdraví záleží i na spoustě jiných faktorů, jídlo není pupkem světa a já mu nechávám volbu, i v případě, že jsou to věci, které bych vědomě do svých úst s chutí opravdu nevložila. I malé dítě má svůj názor a chutě. A pokud na návštěvě sní něco "šíleného",čímz pro někoho mohou být hranolky, pro někoho párky, čokoláda, cokoli, tak je to jen a jen kapka v moři s tím, co jí obvykle. A vyvolávat kvůli tomu hádku s hostitelem a brát to dítěti z rukou je mi opravdu vzdálené.
    Jít příklademVycházím li z předpokladu, že jsem zde průvodcem ditete, tak jsem i průvodcem v říši jídla. Mohu dítěti opakovat svoje postřehy a sdílet s ním radost a zdraví, kterou mi má volba přináší. Zároveň stále pamatuji na to, že dítě je vlastní bytost s vlastními názory, které respektuji. A rozhodne-li se pro úplně jiný jídelníček než mám já, je to jeho volba.Jsem štastná, že jsem si umožnila si toto uvědomit a přijmout za své. Každý jsme zodpovědný sám za sebe. Vždy.

    biscuittt
    20. lis 2014    Čtené 0x

    Ego a ztrata miminka.

    Kazdy mame pravo na svoje emoce, pocity.

    Jdeme kazdy svoji vlastni cestou, na ktere jsme si nasbirali vlastni zkusenosti a na svet kolem sebe se divame svyma vlastnima ocima.

    Tento pohled je ten jediny spravny. Jsme to my, kdo rozhoduje o svem zivote. 

    Jsem ted potreti tehotna. Mam jednu narozenou dcerku, druhe miminko, pravdepodobne syn je nyni v brisku, mam uz polovinu tehotenstvi za sebou.

    U prvniho miminka jsem prodelala zamlkle tehotenstvi. Vnimala jsem to jako tragedii a porad se ptala proc. Hledala zeny, ktere si tim taky prosly a i presto, ze jsem se tvarila, ze se nic nedeje, tak jsem tim trpela a divila se, ze moje blizke okoli, ktere vedelo, co se stalo, netrpi tak jako ja.

    Cas to odnesl a ja byla v sedmem mesici tehotenstvi s dcerkou. Lekar mi prisel na nejake mimo tabulkove hodnoty v krvi a zacalo martirium po doktorech a strach. Vyvolany strach, jeste vetsi nez ten, ktery jsem cele tehotenstvi mela. Vse dopadlo skvele, nic se nepotvrdilo.

    Narozenim dcerky jsem dostala prostor pro sebe a paradoxne se zacala venovat vice sobe nez predtim, kdyz jsem byla sama. Zacala jsem si uvedomovat co citim, proc a kde bych si prala byt. Materstvi me mimo jine i diky tomuto velmi nadchlo. 

    Treti tehotenstvi prislo v dobe, kdy jsme se stehovali do zahranici. Prislo necekane, rychle. O to vice nadseni z nej jsme. O miminku vim od poceti, jiz druhy den jsem vedela, ze tam je a citim jak jsme na sebe napojeni. V 9. Tydnu mi brali krev, kde prisli na to, ze mam v krvi aktivni virus, ktery kdyz je v tuto dobu aktivni, prinasi velkou sanci poskozeni plodu a pokud se prokaze, ze je virus v plodove vode, navrhnou lekari ukonceni. Nejdrive vsak ve 23. Tydnu, coz znamena porod mrtveho miminka.

    Zni to desive. Ovsem ja jsem naprosto v klidu. Vim o tom  jiz 10 tydnu a mnoho dnu si na to ani nevzpomenu. Udelala jsem s miminkem dohodu, ze pokud neni v poradku, ze muze odejit samo, a zbytek casu si predstavuji, jak tam plave v ciste, zive a krasne plodove vode. Jak v ni dela kotrmelce, polyka ji a usmiva se. Je to nadherna predstava a ja si vedome vytvarim situaci, ze porodim nadherne zdrave dite. Strachy jsou zavrene v koute.

    Citim, ze i kdyby mu najednou prestalo byt srdicko, tak je to v poradku, jeho mala dusicka si sama vybrala, kam vstoupi a potrebovala ziskat prave tuto zkusenost, kterou ja jsem mu umoznila. Svet je velmi dokonaly a maly bude mit mnoho dalsich sanci se znovu narodit. Verim v to, ze duse se sem vraci. Co se stane pokud bude virus v plodovce ted neresim, rozhodovat se budeme az tak jak se v tu chvili budeme citit. Kazdopadne tehotenstvi si uzivam kazdy den.

    Diky teto zkusenosti a novem pohledu si take uvedomuji, ze moje trapeni ze ztraty prvniho miminka byl pouze obraz meho vlastniho ega. Ja jsem si prala miminko, ja jsem si prala byt plodna, byt matkou. A ono to najednou tak nebylo. Ouha, me dokonale ja se zritilo. Neslo v tu chvili o miminko, ale o me. Byla jsem zklamana ze sve "neschopnosti" donosit dite a to bylo to, to co me trapilo. Spolecnost a verejny program tomu nahrava. Ztrata ditete je brana jako tragedie, zmar mladeho zivota, trapime se tim. Prisel ke me nazor, ze cim vic se clovek zabyva vecmi, ktere ho zranily, tim vic si umoznuje je znovu prozit a vice se trapit. Souznim s tim. Placeme pro miminka ale ve skutecnosti placeme pro sebe.

    Libi se mi predstava, ze miminka a deti jsou vyzrale bytosti, ktere se samy rozhodly do jake rodiny vstoupi a jak dlouho a jak budou zit. Jsou to uzasne bytosti se svym vlastnim zamerem. My jsme jim pruvodci, v rane fazi zivota i jistota zajisteni zakladnich potreb. Citim potrebu partnerstvi se svoji dcerkou, denne se toho od ni tolik ucim. Zejmena ciste radosti a bezprostrednosti. Snazim se zasahovat co nejmene. Ukazuji ji, co bezne delame a jak a ona to s detskou dychtivosti opakuje. Je to nadherne toho zazit, je nadherne se ucit zase snit. Ale to uz jsem se zase vratila zpet ke svemu egu a tomu, co chci pro sebe 🙂

    Jsem stastna za to, ze jsem si dovolila ziskat tyto zkusenosti i za to, ze jsem dnes zacitila potrebu to sem napsat. Napsat presne tak, jak to citim. Zaviram oci a predstavuji si, jak maly plave ve sve zivotadarne vode a je stastny. Ja jsem stastna.

    biscuittt
    20. lis 2014    Čtené 0x

    Jak jsem bez place prestala kojit svoji 18ti mesicni dcerku

    Jsem nadsena z toho, ze jsem mela moznost kojit. Bez jakekoli komplikace, vzdy s radosti a s laskou. Kojila jsem mockrat a mockrat denne i v noci. Libilo se mi to, mela jsem rada intimitu a pouto mezi mnou a dcerkou, ktere diky tomu vzniklo. Na reakce okoli, ze ve 12 mesicich by se melo prestat jsem reagovala s usmevem a rozhodne si myslela sve.

    Kdyz bylo dcerce 16 mesicu, tak jsem zacala citit, ze uz to neni ono, ze prsem zahani nudu, a to zejmena  v noci. A ze moje pokusy ji zkusit privest na jine myslenky v ni vyvolavaji pouze vztek. Tak me to poprve privedlo na myslenku kojeni ukoncit.

    Zacala jsem sbirat zkusenosti ostatnich, jak probiha odstaveni ditete, ktere uz velmi dobre rozumi a paleta jeho naroku se znacne rozsirila. A navody jako pomazat si prsa cesnekem nebo zalepit bradavky naplasti nebo proste odjet mi prisly pro me neproveditelne a neuveritelne. Proste jsem si tim overila pouze to, ze to musim zvladnout sama. Trochu me to desilo, umela usnout jen v aute, v kocarku a u prsa, a to se mnou.

    Pockala jsem na vhodnou dobu, kdy ji nerostly zuby, necestovaly jsme a stanovila si vnitrne termin, kdy ji tedy dam naposled. Jenze to neslo, necitila jsem se na to, i presto, ze uz jsem z kojeni byla vycerpana. Tak jsem se na to vyprdla a kojila dal.

    Mozna i tim, jak jsem na to prestala zamerovat pozornost, tak to prislo samo.

    Jeden den jsem ji vecer nakojila a kdyz chtela pred usnutim jeste, tak jsem ji smutne rekla, ze vsechno mlicko je uz vypite, ze tam pro ni bylo, ale ze uz neni a nebude, ale ze ji mam moc rada a budu se k ni tulit dokud neusne. Chvilku nechapave hledela, ale pak se otocila a spala. Pak jsem tedy nechapala ja 🙂

    Nejvice me omezovalo to nocni kojeni, zpravidla se 3x v noci vzbudila a zacala kricet, dokud si necucla a nespala dal. Pokud jsem ji odmitla dat, tak rvala jako tur, coz jsem nedala zase ja. Tu noc to bylo ale jine. Kdyz se ozvalo mami hami a ruka mi zacala smatrat do vystrihu, tak jsem opet jen zopakovala formulku mlicko neni a pohladila ji. A ona se otocila a spokojene spinkala dal. Tu noc se vzbudila pouze jednou.

    Na rano jsem pro ni mela pripravenou lahvicku s mlickem a kdyz se vzbudila a zacala domahat svého, tak jsem zopakovala, ze mlicko bohuzel uz neni u maminky, ale v lahvicce a nabidla ji. Lahvicku si vzala, jen tak trochu pocucala a tim to mela vyresene. 

    Tim jsme kojeni skoncily, uz mi neusina u prsa, ale v naruci, a to rychleji a citim, ze si je vedoma toho, ze objima mamu s ne jen prso. Uz jsem se i odvazila pred ni svleknout, coz predtim neslo, aniz by se na mne vrhla. A svete div se, na prsa ukazuje a rika mlicko a spiklenecky mrka. Tot vse. Zadny plac, zadny stres ani pro ni, ani pro me.

    Porad si rikam, cim to je, ze to bylo tak snadne a citim, ze to bylo cistotou meho rozhodnuti. Skutecne jsem chtela a chvile ve kterou jsem to uskutecnila byla ta spravna pro nas obe. Tak uvidime, jak se nam to podari s plenkou 🙂

    biscuittt
    9. čer 2014    Čtené 0x

    Kontaktní matka a nekontaktní manželka

    Bylo nás v malé místnosti asi 15 a k tomu kupa dětí. Pomrkávaly jsme po sobě a pokoušely jsme se korigovat děti, aby se nezabily. Postupně jsme si začaly povídat o kontaktním rodičovství, jehož jsme všechny byly zastánkyněmi a kvůli kterému jsme se společně sešly. V prvním kole povídání jsme se pochlubily, co které dítě už umí a které počuralo nejméně plen v životě a tvářily se hrdě, s vědomím, co vše už jsme zvládly.

    V druhém kole jsme se otevřely více a zjistily jsme, že aplikovat kontaktní rodičovství v nekontaktní společnosti je pěkná fuška.

    Ono to celé totiž vychází z toho, že na ty děti není ta máma sama. Sama, tím nemyslím, že pomáhá táta prcka. Co si budeme říkat, to také není moc přirozené a je to trendem až posledních let, že tatínek je aktivním rodičem od prvního dne a zastane roli matky kdykoli, kdy si to matka tajně zapřeje. Že to tak někdo má, není srovnávacím měřítkem a pokoušet se o to násilím, je cestou do pekel. Vím to.

    Ale zpátky k tomu SAMA. Předpokladem kontaktního rodičovství je to, že máma má čas na sebe, nadechnout se. A je jedno, jestli potřebuje minutu nebo půl dne. Potřebuje být fit, aby směrem k malému pokladu mohla být matkou kontaktní na 100%. Takže kolem sebe potřebuje mít ideálně rodinu či jiné důvěryhodné blízké. Jenže většinou to tak není. Takže mamka je kontaktní mamkou co jí síly stačí. Jenže pak už jí nestačí síly na to být kontaktní manželkou. A už vůbec nemá sílu na to být v kontaktu sama se sebou.

    Hold on! Takto to přeci být nemělo. VŠE OBRÁTIT.

    Na prvním místě jsem JÁ. Moje bytost, moje vědomí. Ve chvíli, kdy se dokáži dostat do klidu a pohody, tak mohu předat kousek partnerovi a nebýt pro něj jen matkou jeho dítěte, které stejně odejde, ale manželkou. A tím nemyslím, že má dostat vyprané a vyžehlené prádlo, teplou večeři a středeční sex. Ale měly bychom být schopny mu dát část své bdělé pozornosti a ne si všechnu nechat jen pro malé. Partner by měl mít šanci zažít i část naší dobré nálady a neposlouchat jen, co dítě zase skvělého udělalo. Také bychom mohly poslouchat i my, co zajímavého se dělo u něj v práci, i přesto, že si dnes už myslíme, že pravidla v práci jsou jen pravidla legrační hry, kterou jsme se rozhodly žít. Nic víc, nic míň. A hlavně nečekejme, že manžel přijde z práce, řekne miláčku, měla jsi toho dnes moc, vezmu si robátko a ty si běž ke kadeřníkovi.

    Pokud to udělá, tak to udělá sám od sebe, protože bude chtít, ne proto, že ho k tomu někdo dotlačí. I když na druhou stranu, nezapomínejme na sílu toho UMĚT SI ŘÍCT O POMOC a zkusme vyjádřit naše potřeby, kdykoli je ucítíme. Pokud nečekáme, že když vyslovíme žádost o pomoc, že jí druhá strana ihned bezpodmínečně vyhoví, tak nás to může pouze mile překvapit. A pokud se ukáže, že prostě s malým dítětem být nemůže nebo nechce, tak si najdu někoho jiného (teď nemyslím manžela, ale třeba chůvu nebo náhradní babičku), která mi svoji péčí udělí hodinu svobody denně.

    To, že partner krátkodobě nezastane roli matky neznamená, že se nestará a nezajímá, a je špatným partnerem. Zvlášť u malého dítěte. Ne každý ví, jak a co s ním a není jim hormonálně daná ta trpělivost, kterou máme my, abychom to celé přežily. Ale pokud se chová skvěle k nám a stále nám voní, tak jeho doba otcovství ještě přijde. Braly jsme si ho jako úžasného partnera, se kterým máme hodně společného. A to trvá, jen si to musí uvědomit oba.

    Naše přehlídka kontaktního rodičovství tedy končila tím, že jsme si uvědomily, že musíme běžet domů a s láskou se zadívat na toho, po jehož boku žijeme a prcka nechat klidně chvilku svému vlastnímu osudu. On to přežije. Dítě je naprogramováno tak, aby přežilo.

    Hodně štěstí v kontaktním rodičovství a partnerství přeji 🙂

    Zdroj obrázku zde