Bylo nás v malé místnosti asi 15 a k tomu kupa dětí. Pomrkávaly jsme po sobě a pokoušely jsme se korigovat děti, aby se nezabily. Postupně jsme si začaly povídat o kontaktním rodičovství, jehož jsme všechny byly zastánkyněmi a kvůli kterému jsme se společně sešly. V prvním kole povídání jsme se pochlubily, co které dítě už umí a které počuralo nejméně plen v životě a tvářily se hrdě, s vědomím, co vše už jsme zvládly.
V druhém kole jsme se otevřely více a zjistily jsme, že aplikovat kontaktní rodičovství v nekontaktní společnosti je pěkná fuška.
Ono to celé totiž vychází z toho, že na ty děti není ta máma sama. Sama, tím nemyslím, že pomáhá táta prcka. Co si budeme říkat, to také není moc přirozené a je to trendem až posledních let, že tatínek je aktivním rodičem od prvního dne a zastane roli matky kdykoli, kdy si to matka tajně zapřeje. Že to tak někdo má, není srovnávacím měřítkem a pokoušet se o to násilím, je cestou do pekel. Vím to.
Ale zpátky k tomu SAMA. Předpokladem kontaktního rodičovství je to, že máma má čas na sebe, nadechnout se. A je jedno, jestli potřebuje minutu nebo půl dne. Potřebuje být fit, aby směrem k malému pokladu mohla být matkou kontaktní na 100%. Takže kolem sebe potřebuje mít ideálně rodinu či jiné důvěryhodné blízké. Jenže většinou to tak není. Takže mamka je kontaktní mamkou co jí síly stačí. Jenže pak už jí nestačí síly na to být kontaktní manželkou. A už vůbec nemá sílu na to být v kontaktu sama se sebou.
Hold on! Takto to přeci být nemělo. VŠE OBRÁTIT.
Na prvním místě jsem JÁ. Moje bytost, moje vědomí. Ve chvíli, kdy se dokáži dostat do klidu a pohody, tak mohu předat kousek partnerovi a nebýt pro něj jen matkou jeho dítěte, které stejně odejde, ale manželkou. A tím nemyslím, že má dostat vyprané a vyžehlené prádlo, teplou večeři a středeční sex. Ale měly bychom být schopny mu dát část své bdělé pozornosti a ne si všechnu nechat jen pro malé. Partner by měl mít šanci zažít i část naší dobré nálady a neposlouchat jen, co dítě zase skvělého udělalo. Také bychom mohly poslouchat i my, co zajímavého se dělo u něj v práci, i přesto, že si dnes už myslíme, že pravidla v práci jsou jen pravidla legrační hry, kterou jsme se rozhodly žít. Nic víc, nic míň. A hlavně nečekejme, že manžel přijde z práce, řekne miláčku, měla jsi toho dnes moc, vezmu si robátko a ty si běž ke kadeřníkovi.
Pokud to udělá, tak to udělá sám od sebe, protože bude chtít, ne proto, že ho k tomu někdo dotlačí. I když na druhou stranu, nezapomínejme na sílu toho UMĚT SI ŘÍCT O POMOC a zkusme vyjádřit naše potřeby, kdykoli je ucítíme. Pokud nečekáme, že když vyslovíme žádost o pomoc, že jí druhá strana ihned bezpodmínečně vyhoví, tak nás to může pouze mile překvapit. A pokud se ukáže, že prostě s malým dítětem být nemůže nebo nechce, tak si najdu někoho jiného (teď nemyslím manžela, ale třeba chůvu nebo náhradní babičku), která mi svoji péčí udělí hodinu svobody denně.
To, že partner krátkodobě nezastane roli matky neznamená, že se nestará a nezajímá, a je špatným partnerem. Zvlášť u malého dítěte. Ne každý ví, jak a co s ním a není jim hormonálně daná ta trpělivost, kterou máme my, abychom to celé přežily. Ale pokud se chová skvěle k nám a stále nám voní, tak jeho doba otcovství ještě přijde. Braly jsme si ho jako úžasného partnera, se kterým máme hodně společného. A to trvá, jen si to musí uvědomit oba.
Naše přehlídka kontaktního rodičovství tedy končila tím, že jsme si uvědomily, že musíme běžet domů a s láskou se zadívat na toho, po jehož boku žijeme a prcka nechat klidně chvilku svému vlastnímu osudu. On to přežije. Dítě je naprogramováno tak, aby přežilo.
Hodně štěstí v kontaktním rodičovství a partnerství přeji 🙂
Zdroj obrázku zde
škoda, že to takto nevidí i někteří muži