Tuhle jsem si rozepsala článek s názvem Závidím..jenomže se mi ke noťasu nahrnuj přítel tak jsem to rychle vypnula a článek nedopsala..a co že to vlastně závidím??
Závidím maminkám jakoukoliv pomoc a zájem od partnera, to že mimčo pochová, přebalí, utěší když pláče...anebo udělá něco doma..např. vyluxuje, umyje nádobí...prostě něco aby mamince alespoň trošku pomohl..ono běhat kolem mimi je náročná práce...
Můj partner bohužel nic takového nedělá, až mě to někdy hrozně moc štve...Malý jako by pro něj nebyl...sice mu jde dát dudlík když pláče ale tím to končí..a pomoc doma??max vyluxuje o víkendu ale to jen pokud má čas...jako už byla tak psychicky na dně, že jsem si řekla, že to prostě ve vztahu nedám, aby syn měl vzor, kdy žena dělá max a muž ne.....
No a pak jsem zase četla příspěvek jedné maminky, že má skvělého muže, který jí pomáhá, a že proč si některé maminky stěžují že jim partneří nepomáhají, když si ho sami vybrali (to jsem četla víckrát)...tak jsem se nad tím zamyslela...ano má pravdu, každá jsme si vybraly své partnery ale nikdo nemůže vědět jak se bude daný člověk chovat v určité situaci. Vždyť to nevíme ani sami o sobě...
Je fakt že můj muž má specifický smysl pro humor, kdy nevím čemu se směje...pak má takové řeči, které mě občas zabolí, urazí, naštvou...pokud se mu snažím vysvětlit jak ty řeči na mě působí, tak jsem moc přecitlivělá či to přeháním....snažila jsem se s ním mluvit stejným způsobem, což se mu moc nelíbí ale žádná změna...když to řekne on, je to OK, když já tak ne.On rýpe do mě, já do něj...a mě je z toho hrozně...
Můj tatínek mi řekl, že za krachy svých vztahů mohu já, že já jsem dělala chybu, že jsem se k nim špatně chovala...někdy možná ale sama určo nejsem na vinně...
Ale poradil mi, ať se přes ty jeho řeči přenesu, nekomentuji to (a je to těžké, někdy ta první reakce je moc rychlá no) a začnu po chvíli mluvit o něčem jiném...
Takže jsem se rozhodla udělat změnu sama u sebe...budu se snažit být víc milejší na svého partnera, zkusím mu nevracet ty rejpavé řeči (stejně mi ale ubližují), přenést se přes nemístné komentáře a uvidíme...
A taky jsem se zkusila zeptat partnera, jak bych se mohla jako partnerka zlepšit, zda je něco, co mu vadí, něco co bych mohla dělat lépe aby byl ve vztahu víc spokojenější-ale prý je vše v pořádku..
No tak uvidíme jak to půjde dál...
Máte pravdu, že nejdřive bychom měly začít u sebe, hledat cesty, příčiny nezdarů... Jestli můžu poradit, nevracejte manželovi ty rýpavé připomínky. Myslím, že základ vzahu by měl mít kořeny ve vzájemné úctě. Na tom se dá stavět potom i humor, ale takový, který druhému neubližuje. Děláte to zatím dobře, že nereagujete. Možná se i v tu chvíli slušně ozvěte, že se vám to nelíbí. Bez dalšího obhajování a hádek.