Miluju svého nevlastního syna. Ale někdy je pátek večer, já mám za sebou týden na hraně, a poslední, co chci, je poslouchat, kdy už si bude moct pustit tablet. Chci ticho. Chci sebe.
Páteční restart? Zapomeňte.
Pět dní jedu na šest hodin spánku a osmnáct hodin plného provozu. Práce, pubertální dcera se svými dramaty, pes co mě ignoruje, králík, který mě nenávidí (alespoň to tak vypadá). A pak přijde pátek. Já cítím, jak moc potřebuju vypnout. A místo ticha přijíždí malý, hlasitý, zvědavý, milující kluk.
A já ho miluju taky. Ale někdy… někdy nemám kapacitu.
Malý gamer, velká emoce
V šesti letech je závislý na obrazovce. Děsí mě to. Vidím dítě, kterému podle mě ukradli dětství, a nemůžu s tím nic dělat. Kdyby to bylo na mně, tablet by zmizel a on by lezl po stromech nebo stavěl bunkry. Jenže to není moje rozhodnutí. Tak držím pusu, i když ve mně všechno křičí. Moje dcera v tom věku řešila, co obleče panenkám, kdy bude pršet a my půjdeme lítat po kalužích. Ale jeho svět je digitální. A mě to trhá srdce. Ale tohle je hranice, kterou nemůžu překročit. Není to moje rozhodnutí. A tak držím pusu, i když mě svrbí ruce vyhodit tablet oknem.
Máme právo vypnout
A tak někdy prostě jedu pryč. Sama, nebo jen s dcerou. Vypnu telefony, zmizím z civilizace a dýchám. Není to útěk před dětmi. Je to útěk k sobě. Protože jestli se mám celý víkend přetvařovat, že mě baví poslouchat nekonečné příběhy o Minecraftu a jiných blbostech, radši budu mlčet někde v lese. Kde slyším jen vítr, vlastní dechy svoje myšlenky a s dceřinou hlavou na rameni.
Ano, jsem sobec. A je to v pořádku.
Neznamená to, že ho nemiluju. Znamená to, že jsem člověk. A že nemám nekonečnou kapacitu být pozorná, vtipná a zapojená. Nemám sílu naslouchat dalším dvaceti minutám o postavách, které v životě neuvidím. Ale taky nemám srdce mu říct: „Nezajímá mě to.“ Proto mlčím. Nebo jedu pryč.
Společnost má ráda obrázek laskavé macechy, která má kapacitu být pořád k dispozici. Já ji nemám. A nebudu se za to omlouvat. Protože když se přemůžu a jedu na sílu, je to horší pro všechny. Tahle zpověď není o tom, že bych byla krutá macecha. Je o tom, že mám právo se chránit. Že mám právo chtít ticho. Že nemusím být stoprocentně přítomná pro všechny, i když jsem dospělá a „měla bych“.
Tohle píšu pro všechny ženy, které se cítí provinile, protože občas nechtějí být k dispozici. Nejste zlé. Nejste špatné. Jste lidi. A máte právo říct: „Teď ne.“
Možná vám někdo řekne, že jste sobecké. Možná vám to řekne i vlastní hlava. Ale věřte mi – tím, že si dovolíte být samy sebou, dáváte dětem ten nejdůležitější příklad: jak si chránit svoje hranice.
Když se mi něco nelíbilo na chování manželova syna, řekla jsem to jenom jemu (otci) stranou. Nebo jemu nevadí, že jeho společné víkendy se synem probíhají tak, že ho kluk ani nevnímá?
I když ze zkušenosti vím, že tatínci mají strach jít do konfliktu s dítětem, když jej mají jen pár dní v měsíci a bojí se, že by dítě k němu třeba příště nechtělo, protože "mamka mi to dovolí".