Je to vyčerpávající občas, že?
Ty dny, ty dny, kdy vaše touhy být rodičem, se vracejí a zase odchází. A vy jste někde uprostřed toho všeho. Uprostřed toho všeho chaosu a beznaděje.

Takže dnes, bych s Vámi chtěla sdílet šest pravidel pro dny, kdy máte chuť všechno vzdát a hodit ručník do ringu.

Také máte někdy pocit, že takových dní je až příliš?

V idylickém mateřství podle učebnice  by se měly střídat dobré dny se špatnými a samozřejmě, ty dobré by měly vždycky převažovat.

Jenže skutečné mateřství není žádná pohádka se šťastným koncem. Mnohdy je to spíš horor, kdy se krčíte pod dekou a bojíte se toho, co na Vás zase kde vykoukne. Jaká pohroma to bude dneska?

Vztek, vzdor, zoubky, bříško, nákup, úklid, rozlité pití, vysypané křupky....?

Někdy jsou dny, které jen navazují na další špatný den a někdy máme pocit, že nemůže už být hůř a že nic nemá cenu.

Nic z toho, co děláme každý den.

Někdy tak snadno dojdeme do bodu, kdy máme chuť to všechno vzdát.

Nepřestávejte. Nevzdávejte to.

Vím, že se teď cítíte, jako by na Vašich ramenou byla celá váha světa a vím, že jestli je hotové nádobí nebo ne, je teď to poslední co řešíte.

Možná máte pocit, že nikoho nezajímá, že jste do dvou do rána skládala prádlo nebo krmila dítě.

"Nemám ráda ten pocit vyčerpání, když mě všechno přemůže. Pocit, že se nic nedaří a já nic nezvládám.

Ale nejsem sama, ani Vy nejste sama, kdo se cítíte vysílená.
Kdo se modlíte každý večer, aby už šly děti spát a zažíváte příval radosti, když konečně opravdu SPÍ.

Je to těžké, ale i pocit, kdy jsme na pokraji sil, nás něco učí."

Když se v kalendáři přetočí den na pátek, jsem opravdu ráda.

Zažívám pocity úlevy a nadšení, ale hlavně klidu.

Řeknu Vám to upřímně.

Důvod k radosti mám jediný, protože zítra je víkend. A to znamená, že nemusím vstávat, hlídat ráno dcery, aby se oblékly, nasnídaly a vypravily do školy.

A odpoledne nemusím jet pro ně do školy  a do školky.

Někdy totiž nejde všechno podle plánů, někdy nejde podle plánů nic.

Mám na tom i svůj podíl, všechny vzestupy i pády jsou i mým přičiněním. Někdy se mi prostě něco nechtělo a tak se mi hromadí prádlo v koši a další várka v pračce.

Dnes píši tento článek napůl. Napůl sedím a napůl odbíhám. Dnes se totiž naše dcery rozhodly, že než půjdou spát, budou "něco" potřebovat. Cokoliv. Zdá se tedy, že je dnes nemožné, aby šly rovnou spát, bez toho aniž by z pokoje již potřetí vyšly.

Zdá se, že tento týden nejde nic podle plánu. Měla jsem plán, jasný a plný bodů, které jsem chtěla splnit, ale na konci týden je nutné si přiznat, že ani z poloviny není můj plán splněný.

Jsem normální. I mé děti jsou normální. I vaše rodina je normální.

Proč?

Představte si.

Představte si mateřství bez odsouzení.

Bez předsudků. Bez srovnávání, kdo je lepší rodič. Bez posuzování chyb a omylů druhých. Bez přikazování, který styl rodičovství, je lepší. Beze strachu.

Bez obavy, že se nikam nehodíte. Do žádné správné škatulky rodiče, ženy, člověka. Že můžete patřit, kam jen chcete. Být jen sama sebou. Být taková, jaká uvnitř celé roky cítíte, že jste.

Představte si.

Skutečné přátelství mezi matkami. Přítelkyně,  které se navzájem mají rády a podporují se i přes všechny svoje nedostatky a zmatky. Přítelkyně, které vědí, že ať už děláte chyby jakékoliv, vždycky se snažíte dělat všechny to nejlepší pro své děti.

Život může být frustrující. Je těžký. Je drsný. Všechno, čím si procházíme, všemi těmi špatnými dny, které se někdy jen přelévají do špatných týdnů, měsíců a někdy i let.

Tento týden jsem viděla zajímavý dokument o několika lidech, každý z jiné oboru, s jiným životním příběhem. Ale všichni zápasili s jednou stejnou věcí. S vlastní hodnotou.

Každá žena snažící se stihnout všechny své povinnosti. Každá maminka, která se snaží najít rovnováhu mezi prací a dětmi. Každá manželka procházející hrozným rozvodem a  každá čerstvá maminka po porodu, která se svým miminkem bojuje o každý nový den.

Nezáleží na tom, čím si procházíme nebo jak těžké to je. Je ale snadné zapomenout na to, kdo jsme. A co všechno jsme dokázaly. Jakým obdobím jsme si prošly a co nás dovedlo až sem, tam, kde jsme teď.

Vnímáme každý den jako obyčejný. To, co děláme jako normální a běžné. Když se mladá žena stará o svou rodinu, není to obyčejné. Když jsme oporou našim partnerům, není to obyčejné. Nic z toho, co děláme každý den, není obyčejné. Protože ani my nejsme OBYČEJNÉ.

Způsob, jakým se na sebe díváme, je důležitý. Často se viníme ze všeho, co uděláme. Ze všech chyb, které už se dávno staly. Připomínáme si je stále dokola. Umět se přijmout se všemi negativními vlastnostmi, se vším, co jsme udělaly v minulosti nebo děláme nyní.

Odpověď na otázku, jak si užít všechny tyhle roky? Nijak. Nejde si je užít ani je nesnášet. Křičte, plačte, nadávejte na svět, na nespravedlnost na cokoliv chcete a co Vám pomůže. Jde je jen vydržet, zachovat si zdravý rozum a překonávat den po dni.

"Užívej si tyhle roky!"

To je jedna z prvních rad, kterou dostane téměř každá novopečená maminka zase a znovu. I já jsem je slýchávala denně po narození každé  z našich pěti dcer. Od lidí, kteří mě potkávali, od rodiny i od přátel.

Občas jsem se jen usmála a řekla něco podobného jako: "Ano, jsem moc šťastná a užívám si to. Je to báječné." A i jsem to tak myslela. V těch chvílích jsem si opravdu přála, abych si všechny tyhle roky užila naplno a nepromarnila jediný okamžik v životě našich dcer. Abych zastavila čas, protože plynul příliš rychle.

Jenže pak prostě přišel život a s ním obyčejná realita všedních dnů.

Někdy, když učíš na nočník batole a ono tomu nerozumí a víš, že za chvíli mu budeš muset měnit už třetí mokré kalhoty za den. Ve chvílích, kdy se snažíš utišit své sotva pár týdenní dítě, které stále pláče, se divíš, jak by sis mohla takové chvíle  užívat?

Být mámou se stalo synonymem proto být někdo malý. Mámou se přeci může stát každý a není na tom nic zvláštního.

Byla bys raději velkou nebo malou rybou v rybníku?
Zvláštní otázka, já vím. Ale tak dlouho, ak si jen pamatuji, jsem vždycky hledala na tuhle otázku odpověď.

Stejně jako na každé rozhodnutí, které jsem udělala. Kde bydlet, jakou si zvolit práci, kdy mít děti a kolik jich mít. Jak být úspěšná v životě a něčeho dosáhnout.

Většina z nás zjistí, že chce něco víc než obyčejnou práci. Chce práci, která bude vyjadřovat to, kým jsou. Hledáme  v ní naplnění života. A soustředíme se více na smysl zaměstnání než na benefity, které nám může přinést ( placenou dovolenou, prémie apod.). Chceme prostě práci, která bude důležitá, bude "něco" znamenat, protože i my chceme "něco" znamenat.

A když nechceme výjimečnou práci, chceme výjimečný život. Něčím odlišný, zvláštní od toho, který žijí ostatní. A být mámou se považuje za něco obyčejného, ničím nezajímavého.

Nepamatuji si, že bych si kdy sama sobě řekla : " Už mám všechno, co jsem chtěla".

Dlouho jsem se trápila otázkou, jak být lepší. Být lepší máma nebo někým jiným. Mít lepší práci, která bude užitečná a já něco dokážu. Něco velkého a něco velkého po mně i zůstane "vidět". Vychovat děti správně, aby z nich byly samostatní a slušní lidé.

Každý z nás vidíme smysl svého života v něčem jiném. Každého dělá šťastným jiná věc. Někomu stačí být s rodinou, mít pěkný dům, spokojené děti i manželství. Jiný ale může tohle všechno považovat za málo, protože chce, aby jeho život měl jiný smysl. Nemohu říct větší či menší, protože každý z nás vidíme "větší a menší" úplně jinak.

Ale i když jste mámou, která s láskou věnovala svůj život rodině nebo úspěšnou ředitelkou, obě chcete, aby po Vás na světě něco zůstalo. Nějaký otisk, že jsme tu byly.

Ve chvíli, kdy se rozhodnete děti mít, už to nelze vzít zpátky. Najednou Váš život dostane jiný význam, jiný směr. Je to úplně jiná cesta než ta původní, po které jste šly, možná i než ta, po které jste chtěly jít.

I mně se  ve chvíli, kdy jsem rozhodla stát mámou, moje možnosti změnily.

I když jen málo žen na světě, které naplno přiznají svou lítost, že se staly matkami, většina z nás aspoň občas zapochybuje, zda to bylo správné rozhodnutí. Správný čas, místo, neměly jsme ještě počkat? Neměly jsme mít místo tří dětí jen jedno? Nebo naopak nemít jedináčka?

Prádlo?! Nikdy nekončící hromada špinavého nebo čistého prádla. Nevděčná práce, jejíž konec není vidět. Neexistuje.

Nás je doma hodně, dva dospělí a pět dětí, prádla je ale tolik, jakoby ho zašpinilo nejméně dvacet lidí.

Někdy mám pocit, že peru prádlo nejenom po nás, ale i po lidech, kteří u nás bydlí, schovávají se a já je nikdy nepotkala.

Občas přijde výjimečný okamžik a já vidím dno prádelního koše, to je něco úžasného. Ale o pár minut později, už je zase z půlky plný!

Často se uklidňuji, že prádlo je nutné zlo, které musí překonávat denně miliony matek po celém světě. U nás doma jsme navíc museli pořídit sušáky na prádlo dva, protože někdy je nutné prát více, než jednu pračku. Ale dostat vyprané prádlo do skříní mi přijde ještě větší boj, než dostat ho do pračky.

Pokaždé, když vejdu do koupelny a vidím přetékající koš na prádlo a uvědomím si, že mě čeká v patře ten samý a stejně plný, nemůžu si pomoct, ale propadám skoro zoufalství. Mám pocit, že prádlo je prostě v přesile. Opravdu jsem někdy s rozumem v koncích a přemýšlím, jak to všechno zvládnout. Jak být máma na plný úvazek se všemi těmi povinnostmi. Jak to dělají jiné mámy? Jak to, že zvládnou s dětmi všechny úkoly do školy, uvařit tři jídla denně, mají perfektně čisté domovy a zároveň nikde nemají hromady špinavého prádla? Na tohle se budu asi ptát do konce života, stejně tak dlouho budu bojovat s touhle prádelní hrozbou. Někdy se ta děsivá hromada přímo nade mnou tyčí a volá: " Zase je plný koš, dělej něco!"

My ženy svádíme denně složité boje. Každé z nás život chystá tvrdé zkoušky, těžké zápasy o to, jak být dobrou mámou, manželkou, dcerou...máme své příšerné, těžké i smutné dny, kdy nejde nic podle plánu. Tak rychle, jak se cítíme na dně, se musíme většinou i rychle zvednout.

Často jsme tak zaneprázdněné, že zapomínáme na nejdůležitější osobu v našem malém světě - NA NÁS SAMOTNÉ.

Může to znít sobecky a sebestředně, ale je to pravda. Jak se můžeš chtít ráda postarat o svou rodinu, děti, manžela, když nemáš ráda sama sebe?

Jak můžeš milovat naplno svého muže, když se necítíš dobře jako žena?

Jak vlastně vůbec můžeme dávat druhým ze sebe to nejlepší, pokud nejsme spokojené samy se sebou?

Mít rád sám sebe je pro spoustu lidí ten nejtěžší úkol, jaký si umí představit. Dokáží velmi vroucně milovat ostatní a lásku projevovat, ale když přijde na ně samotné, je to těžké.

Každý s něčím bojujeme. Život je plný výzev, no ne? Někdo z nás prochází obdobím, které je smutné nebo těžké nebo se musí vyrovnat s něčím, na co by raději zapomněl.

Mámy nevyjímaje, každodenní zápas o to, jak skloubit péči o domácnost s výchovou dětí a nezbláznit se. Pokud ještě navíc pracujete, dovolte mi, abych Vám opravdu zatleskala!

I když ne všechny Americké svátky jsou mi sympatické, když se přiblíží Listopad trochu si zastesknu. V ten čas totiž Američané slaví podle mě jeden z nejpodstatnějších svátků na světě: Den Díků vzdání.

Celý měsíc si tak připomínají, za co jsou vděční. Může to být cokoliv. Od běžných věcí jako hezké počasí přes dobré jídlo, které nás opravdu potěšilo až po ty citlivější, kdy děkujeme rodině a svým bližním, že je máme a jsou nám oporou.

V tom bláznivém kolotoči mateřství je někdy hrozně lehké zapomenout na všechno, za co by jsme měli být vděční. Bereme to jako samozřejmost a na paměť se nám nejdříve derou ty negativní věci, které nás denně nutí bojovat. To je přirozené.

Proto mě napadlo, že by bylo hezké, udělat si takový měsíc Vděčnosti- trochu si to počeštíme, ať nejsme úplně neoriginální 🙂 Pravidla jsou jednoduchá. Až do 19.11. pište do komentářů sem pod článek nebo na facebook

Zní to prapodivně. Asi si říkáte v jaké kabince? V kabince letadla mířícího vstříc fantastickému dobrodružství? Nebo v kabince fotobuňky, kde se právě tvoří vzpomínky?

Je to vlastně jednoduché, v obyčejné kabince na veřejných záchodech. Třeba těch v obchodním domě.

Všechny mámy to známe. Nezáleží na tom, kde zrovna jsi, jestli se snažíš konečně dojíst oběd v restauraci, po dvacáté chytnout batole na skluzavce nebo si nakupuješ večeři pro svou rodinu. Jenom pár slov, těch tolik obávaných slov, které prostě v jednu chvíli zazní z úst Tvého  potomka: "Mami, potřebuju na záchod!"

Kolikrát se tomu snažíš předejít a tak jdeš s dítětem na záchod pro jistotu a pořád se ptáš. Ujišťuješ se ve výtahu,  dokonce ještě ve chvíli, kdy bereš nákupní vozík se ptáš: "Nepotřebuješ na záchod?"

NEPOTŘEBUJE. Samozřejmě, že nepotřebuje. Aspoň ne teď. Stačí, aby uběhlo dvacet vteřin a najednou těch pár malých slov zní z její pusy znovu a znovu a hlasitěji: "POTŘEBUJU NA ZÁCHOD, MAMI!"

A tak utíkáš...já taky, jsem ta, která vleče batole za ruku a uhání na první záchod, stejně jako Ty.

Hezký podzimní večer 🙂

Pokud zrovna běží reklama mezi Vaším pořadem, pojďte se mrknout jaké výrobky od firmy L´OCCITANE mě zaujaly a jaká novinka od Manufaktury se mi dostala doslova pod kůži 🙂

Už je to tak. Léto je dávno pryč a místo sukní hledáme inspirace na teplé zimní kabáty. I naše pokožka se musí vyrovnávat s nepříznivými podmínkami jako je chlad, vítr bičující tváře i přechody s přetopených místností do zimy.
To vše může vést k popraskání, citlivosti a vysušování.
Nejen na obličeji naše pokožka trpí, stejně náchylná je i na rukou a těle obecně. I když se to nezdá a myslíme si, že jsme oblečení a chráníme tak kůži, není to pravda.
Dnes se ale zaměřím na jemnou kůži na rukou.

Patřím k velmi náročným zákazníkům, když se nákup týká zrovna krémů na ruce. Velmi často mě trápí suchá a citlivá kůže se sklonem ke svědění, takže každý krém, který zkusím je pro mě taková ruská ruleta. Mnohdy mi nepomohou ani osvědčené výrobky z lékáren a tak se mi doma povalují nevyužité  krémy od Biodermy, Vichy i La Roche Posay.

Někdy ale narazím na krém u něhož bych zrovna kladné pocity nečekala a to mi pak zaplesá radostí srdce a dlouho u něj zůstanu. Nerada zkouším totiž cokoliv nového právě na rukách, takže se osvědčených výrobků držím a kupuji je dlouhodobě.

Podobným překvapením pro mě byla sada krémů od L´occitane. V krásné zimně laděné krabičce najdete dva krémy na ruce- jeden s máslem karité a druhý s třešňovým květem. Balení obsahuje také  jeden krém na nohy s bambuckým máslem a levandulovým olejem pro unavené nohy.
 Dlouho jsem se zdráhala krémy na ruce zkusit, přišly mi hodně voňavé a po těch všech neutrálních z lékáren jsem si odvykla. Ale vůně jsou to jemné, takové příjemné, že jsem se odhodlala je zkusit a nelituji!

V tomhle světě jsou rodiče kritizování za...no, vlastně za všechno.
Jak jsme porodili své děti. Jak krmíme své děti. Když je přespříliš hlídáme nebo naopak si jich nevšímáme a nedáváme jim dostatek podnětů. Když do nich cpeme léky nebo riskujeme jejich zdraví pomocí přírodní medicíny. Když je necháme spát ve své vlastní posteli. Když je necháme spát u sebe v posteli. Když je nehlídáme na každém kroku a necháme je si hrát na hřišti. Když je hlídáme až moc a nedáme jim vlastní prostor.
Se všemi těmi perfektními rodiči, kterými se to internetem jenom hemží, je čas být realisty. 

Mámy a tátové ve skutečnosti  dělají každý den nedokonalé věci, jen aby  přežili náročný den, který s dětmi prostě je. Asi budu první, kdo přizná nějakou tu neřest, ale někdo začít musí.

Naše děti ovládají Ipad líp  než já. Dokonce i ta pětiletá mě včera poučila, že když se rozsvítí "jablíčko", je tablet nabitý. Nepovažuji to za hřích, dnešní doba se posunuje kupředu a ne vždy stačí dětem pozorovat plazící se housenku na stromě.

Naše dvou a půl letá dcera má kečupové období. To znamená, že chce kečup na všechno. Úplně na všechno. Na rohlík, na chleba, k zelenině, ať má na talíři cokoliv sebezdravějšího, chce k tomu kečup. Kdyby existovala kečupová zmrzlina věřte, že bychom ji už doma měli.
Ano,  teď by se hodilo říct, že to není zdravé s tím kečupem právě, jenže vsadím se, že tyto řádky čtou i tací z Vás, kteří ví, jaké to je, mít doma nejedlíka. A každý den bojovat i o lžičku jogurtu nebo kousek ovoce.

Když pak přijde den, kdy dítě dobrovolně jí i takové neuvěřitelné věci jako chleba a chce na ně tři kapky kečupu, ještě neslazeného, dám jí to a ráda. Svět je plný zákazů, měření a vážení. Lidé jsou posedlí hledáním jedů v potravinách, že už skoro zapomněli, jak jídlo chutná.

Naše děti nejsou perfektní, ani já nejsem a to je na tom to krásné.

Náročný den. Těžké rozhodnutí. Zlozvyk. Nic z toho neznamená, že jsme špatní rodiče.

Nedávno jsem se bavila se skupinou maminek o tom, že všechny ty nedokonalosti v rodičovstvím nám to všechno vlastně usnadňují a dělají nás šťastnějšími. Je samozřejmě i druhá možnost. Vytrvat a být důsledný. Nedat dítěti kečup, nepustit mu televizi, držet se svých zásad. Ale jen do té doby, dokud jsou všichni spokojení, jinak nemá život přece smysl.

Pokud patříte do skupiny rodičů, kteří prostě občas udělají něco, co není v očích světa dobré, potěší Vás následující řádky. Na nich se totiž maminky svěřují, co někdy dělají:

1. Nechávám svou dceru hrát si s tabletem déle, než by měla. Někdy je to jediný způsob jak mít pro sebe pár minut.
2. Můj syn mě každé ráno budí v půl šesté. Tak mu pustím pohádky a jdu ještě na chvíli spát.
3. Někdy lžu dětem večer o tom, kolik je hodin, aby šly spát dříve  než obvykle.
4.Někdy slíbím dětem sladkost, když budou hodné v obchodě.
5. Někdy nevařím oběd a jen si s dcerou vezmeme větší svačinu nebo co najdeme v lednici.

Nejsme tedy všichni nedokonalí a neděláme všichni nějaké ty chyby? Nemáme všichni nějaké zlozvyky, které náš činí v očích ostatních nedokonalé, ale pro nás jsou perfektní?

Když máte chuť lenošit, tak klidně zůstaňte v pyžamu celý den. Když máte doma nepořádek, uklidíte ho prostě jindy.

Každé mámě, která se zrovna zavřela v koupelně a předstírá, že uklízí, jen aby měla chvíli klid. I TY JSI NEDONALE DOKONALÁ! Všem tátům, kteří celý den těžce pracují, unavení přijdou domů a počítají minuty, až půjdou děti spát, aby si konečně odpočinuli. I VY JSTE NEDOKONALE DKONALÍ!
Všem rodičům, kteří nechávají své děti dělat si, co chtějí, jen aby se mohli dodívat na nějaký seriál nebo prostě odpočívat. I VY JSTE NEDOKONALE DOKONALÍ.

Jako rodiče děláme, co můžeme. Snažíme se dělat to nejlepší pro naše děti. Snažíme se v nich vyvolat veselé vzpomínky a vychovat z nich dospělé, laskavé a ohleduplné bytosti.

Na internetu jsou možná dokonalí rodiče, možná i sousedi jsou ti dokonalí rodiče a když se podíváte, tak cítíte, že jenom Vy jste nedokonalí.

Ale co nás skutečně dělá nedokonalé, jsou naše nedokonalosti. Protože nakonec jsme všichni nedokonale dokonalí rodiče.

A co Vy? Jaké nedokonalosti máte Vy a jste na ně hrdí? 🙂 Napište mi do komentářů, ráda si je přečtu 🙂

NAJDETE MĚ I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/Denikmamy/?ref=aymt_homepage_panel

Na tenhle článek už myslím vlastně dlouho. Pořád bylo nějaké téma, které bylo pro mě osobnější, lépe se mi psalo.

A také jsem přemýšlela jakým způsobem vlastně psát. Ale budu ho psát upřímně, sama za sebe.

Ženy jsou brány automaticky jako skvělé mámy, protože údajně všechno ví a všude byly. Zatímco tátové tak vypadají jako nešikové, kteří nezvládnou běžnou péči o dítě. Někdy je mi chlapů vážně líto.

Přitom je to jen zkreslený pohled, který postupem času se nějak zformoval a pro svět je těžké připustit, že kdyby dítě po porodu dostal do péče jen otec, vedl by si stejně dobře jako matka. Možná jinak, ale stejně dobře.

Pomalu, už jako fakt, bere svět informaci, že máma je spojená s dítětem jakýmsi nezlomitelným poutem a proto mu rozumí víc, než je toho schopen muž jako otec. Zřejmě proto, že ho nosila a porodila. Ale kolik adoptivních párů je milujícími rodiči, i když se jich osobně nedotknul ani porod ani těhotenství? Proč by tedy muž být výjimka?

Pojďme se na otcovství  podívat jinak. Sebekriticky. A shrnout si několik faktů, které kolují a máme je všichni v paměti.

Už dlouho jsem přemýšlela, jak jsou mužské a ženské názory na různé věci odlišné. Třeba na to, co je naší prací po celý den a jak to vnímáme.

Co si budeme povídat, my ženy toho vydržíme hodně a když už si myslíme, že nemůžeme, vydržíme ještě dvojnásob. I když se ale snažíme být perfektními matkami a manželkami a nestresovat naše drahé polovičky, někdy to prostě nejde a my musíme prohlásit, že jsme totálně vyřízené. Emocionálně, fyzicky, psychicky, jakkoliv.

Zkusme se ale někdy na věc podívat z druhé strany, možná zjistíme, že samy klameme okolí a to se  v nás potom nevyzná. Zejména naši muži to s námi mají někdy složité 🙂

Já patřím mezi ty ženy "hrdinky". Jak se  taková žena vlastně projevuje? Třeba tak, že týden po císařském řezu shopsá s kočárem a batoletem z pátého patra, protože nejede výtah. A nebo se zlomeným palcem na noze už druhý den obráží nákupní centrum. Někdy je hrdinství fajn, někdy je to až přespříliš.

A tak tento dopis je pro Tvého muže, Tvoji skálu, která Tě  drží nad vodou, ale je často zmatená. Zkuste se nad dalšími řádky pozastavit společně.

Drahý muži,

Taky znáš ten úžasný pocit, když jdeš spát a celý dům je uklizený a táááák čistý?

Já už také ne.

Abych byla upřímná, spousta maminek to má stejně jako já.

Být mámou, to je hodně práce. Jak to, že dokážeš skloubit denní povinnosti a každý se může o tebe opřít, ale nedokážeš zařídit, aby tvůj byt byl uklizený déle, než pět minut?

Jednou jsem četla pravděpodobně nejkratší příběh na světě: " Kdysi dávno, byl můj byt čistý a pak vstalo batole. Konec příběhu. "

Opravdu nechápu, jak to dělají některé mámy, že mají i s dětmi perfektně naklizeno. Všechno se u nich blýská čistotou, v troubě se peče jablečný koláč a ony se usmívají.