Moje babička vždycky říkávala: " Vše se dá říct v klidu."

A musím říct, že jsem jí snad nikdy neslyšela zvýšit hlas. Možná jednou, co si pamatuji.

Také věřím, že většina věcí se dá říct v klidu.

Někdy, to ale nejde jinak a musíme prostě zakřičet.


Hned na začátek, tady jste v bezpečí.

Tady Vás nikdo soudit nebude.

Nebudu ani zjišťovat, proč jste na své děti křičela.

Nemůžu to posoudit, nebyla jsem tam, neviděla jsem to množství frustrace, která se ve Vás nahromadilo.

Ale proč Vás vlastně nemůžu soudit?

Je to prosté.

I já jsem to zažila, i já vím, jaké to je.

Ano, i já jsem dnes na své děti zakřičela.

Když se moje dcery narodily a byly malé, nedokázala jsem si představit, že bych na ně kdy zakřičela. Nemyslím tím, zvýšení hlasu a zvednutí ukazováčku se slovem " Ne!".
Stejně tak jsem si neuměla představit, jak podrážděná jako máma můžu někdy být.

Myslím, že úplně první lekce mateřství by se měla jmenovat takhle: " Vaše tříleté dítě Vás přinutí plakat a přivede Vás na místo, kde je těžké zůstat v klidu ve chvíli, kdy jdete pozdě o patnáct minut, nemůžete najít boty, dítě se rozhodlo, že má hlad, zatímco Vám zvoní telefon a začíná pršet a do toho někdo přišel na nečekanou návštěvu ve chvíli, kdy se všude povaluje prádlo."

Mateřství je plné úžasných, fantastických okamžiků, ale je také plné až po okraj okamžiků, kdy stojíte  proti svému dvouletému, čtyřletému nebo desetiletému dítěti, které má silnější vůli a žádný ze zaručených postupů z knihy " Ideální rodič" prostě nefunguje.

Nic nefunguje.

A někdy prostě narazíme na svoji hranici, přes kterou už nemůžeme a přesně v tomhle okamžiku, zakřičíme.

Nekřičíme vlastně na své dítě, křičíme ven ze sebe svou frustraci a bezmoc.

Je to šílené, že?

Ale jak může malé tříleté dítě způsobit, že se velký dospělý cítí bezmocný?

Všechny víme, že snadno. Až příliš snadno.

Můžeme zkusit počítat do deseti a odejít a ono to někdy pomůže. Někdy ale není prostor na to nikam odcházet. Třeba, když jedete na dálnici v rychlosti 110 km/h, jste unavení a vaše batole se zrovna rozhodlo, že se nudí.

Nemáte kam utéct, nejde ho utišit a tak svůj vztek vypustíte ven.

A pak se nesnášíte. Přijde to rychle, hned vzápětí.

Vím to.

Někdy raději odejdu jinam, zavřu dveře od ložnice a křičím do polštáře, je to lepší, než tvářit se, že se nic neděje.

O takových věcech se moc nemluví.

Sdílíme roztomilé fotky svých spících dětí, a jak umíme nakrájet sendviče  na dokonalé trojúhelníky a cítíme všechen ten tlak uvnitř sebe, abychom byly všechno, co je potřeba. Všechno, co potřebují všichni kolem nás.

A pak to vypustíme ven a zakřičíme a hned vzápětí máme pocit viny a odsoudíme se za to.

A tvrdě.


Poslouchejte. To, neznamená, že jste špatná máma, opravdu to tak není.

Ani nezničíte život a duši Vašemu dítěti, nijak ho to nepostihne.


Jako mámy jsme k sobě tvrdé.

Nechceme mluvit o momentech, které se každý den dějí a nejsou krásné a nepřináší nám pocit štěstí. Bojíme se odsouzení a kritiky, že nejsme dobré mámy.
Ale v mém světě, o tom mluvit můžete.
Můžeme společně sdílet všechny své starosti, ať už jste svobodná matka nebo jen to, že prožíváte úzkost.
Předstíráním, že se to neděje, že neprožíváme žádné špatné chvíle nezajistí, že se to dít nebude.
Jen to způsobí, že příště se toho stane dvakrát více.
A tak někdy zakřičím, i když se potom divím, jak se to mohlo stát, že jsem se nechala vyvést z míry?

Proč mě rozlití pití na právě vytřenou podlahu tak rozčílilo?
Proč jsem měla pocit, že křik je jediným východiskem?

Upřímně řečeno alespoň pro mě, ve chvílích, kdy jsem přemožená tím vším kolem mě, když se zdá, že neexistuje žádná jiná možnost.

Nejste sama.

Můžete se tak cítit, ztracená uprostřed toho všeho nepořádku, hromady prádla a s nekončícím seznamem povinností.

Ale nejste sama, kdo každý den zažívá dobré i špatné okamžiky.

Kdo se ptá a hledá odpovědi, ale žádné nedostane.

Nejste sama ve všech těchto situacích a spoustě dalších:

- když se probudíte ráno a zamáčknete budík s nadějí spánku, trvajícího alespoň dalších pár minut. Chvíli ležíte v posteli, než se vrhnete do dalšího dne, kdy závodíte s časem.

Je to vyčerpávající občas, že?
Ty dny, ty dny, kdy vaše touhy být rodičem, se vracejí a zase odchází. A vy jste někde uprostřed toho všeho. Uprostřed toho všeho chaosu a beznaděje.

Takže dnes, bych s Vámi chtěla sdílet šest pravidel pro dny, kdy máte chuť všechno vzdát a hodit ručník do ringu.

Také máte někdy pocit, že takových dní je až příliš?

V idylickém mateřství podle učebnice  by se měly střídat dobré dny se špatnými a samozřejmě, ty dobré by měly vždycky převažovat.

Jenže skutečné mateřství není žádná pohádka se šťastným koncem. Mnohdy je to spíš horor, kdy se krčíte pod dekou a bojíte se toho, co na Vás zase kde vykoukne. Jaká pohroma to bude dneska?

Vztek, vzdor, zoubky, bříško, nákup, úklid, rozlité pití, vysypané křupky....?

Někdy jsou dny, které jen navazují na další špatný den a někdy máme pocit, že nemůže už být hůř a že nic nemá cenu.

Nic z toho, co děláme každý den.

Někdy tak snadno dojdeme do bodu, kdy máme chuť to všechno vzdát.

Nepřestávejte. Nevzdávejte to.

Vím, že se teď cítíte, jako by na Vašich ramenou byla celá váha světa a vím, že jestli je hotové nádobí nebo ne, je teď to poslední co řešíte.

Možná máte pocit, že nikoho nezajímá, že jste do dvou do rána skládala prádlo nebo krmila dítě.

"Nemám ráda ten pocit vyčerpání, když mě všechno přemůže. Pocit, že se nic nedaří a já nic nezvládám.

Ale nejsem sama, ani Vy nejste sama, kdo se cítíte vysílená.
Kdo se modlíte každý večer, aby už šly děti spát a zažíváte příval radosti, když konečně opravdu SPÍ.

Je to těžké, ale i pocit, kdy jsme na pokraji sil, nás něco učí."

Když se v kalendáři přetočí den na pátek, jsem opravdu ráda.

Zažívám pocity úlevy a nadšení, ale hlavně klidu.

Řeknu Vám to upřímně.

Důvod k radosti mám jediný, protože zítra je víkend. A to znamená, že nemusím vstávat, hlídat ráno dcery, aby se oblékly, nasnídaly a vypravily do školy.

A odpoledne nemusím jet pro ně do školy  a do školky.

Někdy totiž nejde všechno podle plánů, někdy nejde podle plánů nic.

Mám na tom i svůj podíl, všechny vzestupy i pády jsou i mým přičiněním. Někdy se mi prostě něco nechtělo a tak se mi hromadí prádlo v koši a další várka v pračce.

Dnes píši tento článek napůl. Napůl sedím a napůl odbíhám. Dnes se totiž naše dcery rozhodly, že než půjdou spát, budou "něco" potřebovat. Cokoliv. Zdá se tedy, že je dnes nemožné, aby šly rovnou spát, bez toho aniž by z pokoje již potřetí vyšly.

Zdá se, že tento týden nejde nic podle plánu. Měla jsem plán, jasný a plný bodů, které jsem chtěla splnit, ale na konci týden je nutné si přiznat, že ani z poloviny není můj plán splněný.

Jsem normální. I mé děti jsou normální. I vaše rodina je normální.

Proč?

Představte si.

Představte si mateřství bez odsouzení.

Bez předsudků. Bez srovnávání, kdo je lepší rodič. Bez posuzování chyb a omylů druhých. Bez přikazování, který styl rodičovství, je lepší. Beze strachu.

Bez obavy, že se nikam nehodíte. Do žádné správné škatulky rodiče, ženy, člověka. Že můžete patřit, kam jen chcete. Být jen sama sebou. Být taková, jaká uvnitř celé roky cítíte, že jste.

Představte si.

Skutečné přátelství mezi matkami. Přítelkyně,  které se navzájem mají rády a podporují se i přes všechny svoje nedostatky a zmatky. Přítelkyně, které vědí, že ať už děláte chyby jakékoliv, vždycky se snažíte dělat všechny to nejlepší pro své děti.

Život může být frustrující. Je těžký. Je drsný. Všechno, čím si procházíme, všemi těmi špatnými dny, které se někdy jen přelévají do špatných týdnů, měsíců a někdy i let.

Tento týden jsem viděla zajímavý dokument o několika lidech, každý z jiné oboru, s jiným životním příběhem. Ale všichni zápasili s jednou stejnou věcí. S vlastní hodnotou.

Každá žena snažící se stihnout všechny své povinnosti. Každá maminka, která se snaží najít rovnováhu mezi prací a dětmi. Každá manželka procházející hrozným rozvodem a  každá čerstvá maminka po porodu, která se svým miminkem bojuje o každý nový den.

Nezáleží na tom, čím si procházíme nebo jak těžké to je. Je ale snadné zapomenout na to, kdo jsme. A co všechno jsme dokázaly. Jakým obdobím jsme si prošly a co nás dovedlo až sem, tam, kde jsme teď.

Vnímáme každý den jako obyčejný. To, co děláme jako normální a běžné. Když se mladá žena stará o svou rodinu, není to obyčejné. Když jsme oporou našim partnerům, není to obyčejné. Nic z toho, co děláme každý den, není obyčejné. Protože ani my nejsme OBYČEJNÉ.

Způsob, jakým se na sebe díváme, je důležitý. Často se viníme ze všeho, co uděláme. Ze všech chyb, které už se dávno staly. Připomínáme si je stále dokola. Umět se přijmout se všemi negativními vlastnostmi, se vším, co jsme udělaly v minulosti nebo děláme nyní.

Odpověď na otázku, jak si užít všechny tyhle roky? Nijak. Nejde si je užít ani je nesnášet. Křičte, plačte, nadávejte na svět, na nespravedlnost na cokoliv chcete a co Vám pomůže. Jde je jen vydržet, zachovat si zdravý rozum a překonávat den po dni.

"Užívej si tyhle roky!"

To je jedna z prvních rad, kterou dostane téměř každá novopečená maminka zase a znovu. I já jsem je slýchávala denně po narození každé  z našich pěti dcer. Od lidí, kteří mě potkávali, od rodiny i od přátel.

Občas jsem se jen usmála a řekla něco podobného jako: "Ano, jsem moc šťastná a užívám si to. Je to báječné." A i jsem to tak myslela. V těch chvílích jsem si opravdu přála, abych si všechny tyhle roky užila naplno a nepromarnila jediný okamžik v životě našich dcer. Abych zastavila čas, protože plynul příliš rychle.

Jenže pak prostě přišel život a s ním obyčejná realita všedních dnů.

Někdy, když učíš na nočník batole a ono tomu nerozumí a víš, že za chvíli mu budeš muset měnit už třetí mokré kalhoty za den. Ve chvílích, kdy se snažíš utišit své sotva pár týdenní dítě, které stále pláče, se divíš, jak by sis mohla takové chvíle  užívat?

Být mámou se stalo synonymem proto být někdo malý. Mámou se přeci může stát každý a není na tom nic zvláštního.

Byla bys raději velkou nebo malou rybou v rybníku?
Zvláštní otázka, já vím. Ale tak dlouho, ak si jen pamatuji, jsem vždycky hledala na tuhle otázku odpověď.

Stejně jako na každé rozhodnutí, které jsem udělala. Kde bydlet, jakou si zvolit práci, kdy mít děti a kolik jich mít. Jak být úspěšná v životě a něčeho dosáhnout.

Většina z nás zjistí, že chce něco víc než obyčejnou práci. Chce práci, která bude vyjadřovat to, kým jsou. Hledáme  v ní naplnění života. A soustředíme se více na smysl zaměstnání než na benefity, které nám může přinést ( placenou dovolenou, prémie apod.). Chceme prostě práci, která bude důležitá, bude "něco" znamenat, protože i my chceme "něco" znamenat.

A když nechceme výjimečnou práci, chceme výjimečný život. Něčím odlišný, zvláštní od toho, který žijí ostatní. A být mámou se považuje za něco obyčejného, ničím nezajímavého.

Nepamatuji si, že bych si kdy sama sobě řekla : " Už mám všechno, co jsem chtěla".

Dlouho jsem se trápila otázkou, jak být lepší. Být lepší máma nebo někým jiným. Mít lepší práci, která bude užitečná a já něco dokážu. Něco velkého a něco velkého po mně i zůstane "vidět". Vychovat děti správně, aby z nich byly samostatní a slušní lidé.

Každý z nás vidíme smysl svého života v něčem jiném. Každého dělá šťastným jiná věc. Někomu stačí být s rodinou, mít pěkný dům, spokojené děti i manželství. Jiný ale může tohle všechno považovat za málo, protože chce, aby jeho život měl jiný smysl. Nemohu říct větší či menší, protože každý z nás vidíme "větší a menší" úplně jinak.

Ale i když jste mámou, která s láskou věnovala svůj život rodině nebo úspěšnou ředitelkou, obě chcete, aby po Vás na světě něco zůstalo. Nějaký otisk, že jsme tu byly.

Ve chvíli, kdy se rozhodnete děti mít, už to nelze vzít zpátky. Najednou Váš život dostane jiný význam, jiný směr. Je to úplně jiná cesta než ta původní, po které jste šly, možná i než ta, po které jste chtěly jít.

I mně se  ve chvíli, kdy jsem rozhodla stát mámou, moje možnosti změnily.

I když jen málo žen na světě, které naplno přiznají svou lítost, že se staly matkami, většina z nás aspoň občas zapochybuje, zda to bylo správné rozhodnutí. Správný čas, místo, neměly jsme ještě počkat? Neměly jsme mít místo tří dětí jen jedno? Nebo naopak nemít jedináčka?

Prádlo?! Nikdy nekončící hromada špinavého nebo čistého prádla. Nevděčná práce, jejíž konec není vidět. Neexistuje.

Nás je doma hodně, dva dospělí a pět dětí, prádla je ale tolik, jakoby ho zašpinilo nejméně dvacet lidí.

Někdy mám pocit, že peru prádlo nejenom po nás, ale i po lidech, kteří u nás bydlí, schovávají se a já je nikdy nepotkala.

Občas přijde výjimečný okamžik a já vidím dno prádelního koše, to je něco úžasného. Ale o pár minut později, už je zase z půlky plný!

Často se uklidňuji, že prádlo je nutné zlo, které musí překonávat denně miliony matek po celém světě. U nás doma jsme navíc museli pořídit sušáky na prádlo dva, protože někdy je nutné prát více, než jednu pračku. Ale dostat vyprané prádlo do skříní mi přijde ještě větší boj, než dostat ho do pračky.

Pokaždé, když vejdu do koupelny a vidím přetékající koš na prádlo a uvědomím si, že mě čeká v patře ten samý a stejně plný, nemůžu si pomoct, ale propadám skoro zoufalství. Mám pocit, že prádlo je prostě v přesile. Opravdu jsem někdy s rozumem v koncích a přemýšlím, jak to všechno zvládnout. Jak být máma na plný úvazek se všemi těmi povinnostmi. Jak to dělají jiné mámy? Jak to, že zvládnou s dětmi všechny úkoly do školy, uvařit tři jídla denně, mají perfektně čisté domovy a zároveň nikde nemají hromady špinavého prádla? Na tohle se budu asi ptát do konce života, stejně tak dlouho budu bojovat s touhle prádelní hrozbou. Někdy se ta děsivá hromada přímo nade mnou tyčí a volá: " Zase je plný koš, dělej něco!"

My ženy svádíme denně složité boje. Každé z nás život chystá tvrdé zkoušky, těžké zápasy o to, jak být dobrou mámou, manželkou, dcerou...máme své příšerné, těžké i smutné dny, kdy nejde nic podle plánu. Tak rychle, jak se cítíme na dně, se musíme většinou i rychle zvednout.

Často jsme tak zaneprázdněné, že zapomínáme na nejdůležitější osobu v našem malém světě - NA NÁS SAMOTNÉ.

Může to znít sobecky a sebestředně, ale je to pravda. Jak se můžeš chtít ráda postarat o svou rodinu, děti, manžela, když nemáš ráda sama sebe?

Jak můžeš milovat naplno svého muže, když se necítíš dobře jako žena?

Jak vlastně vůbec můžeme dávat druhým ze sebe to nejlepší, pokud nejsme spokojené samy se sebou?

Mít rád sám sebe je pro spoustu lidí ten nejtěžší úkol, jaký si umí představit. Dokáží velmi vroucně milovat ostatní a lásku projevovat, ale když přijde na ně samotné, je to těžké.

Každý s něčím bojujeme. Život je plný výzev, no ne? Někdo z nás prochází obdobím, které je smutné nebo těžké nebo se musí vyrovnat s něčím, na co by raději zapomněl.

Mámy nevyjímaje, každodenní zápas o to, jak skloubit péči o domácnost s výchovou dětí a nezbláznit se. Pokud ještě navíc pracujete, dovolte mi, abych Vám opravdu zatleskala!

I když ne všechny Americké svátky jsou mi sympatické, když se přiblíží Listopad trochu si zastesknu. V ten čas totiž Američané slaví podle mě jeden z nejpodstatnějších svátků na světě: Den Díků vzdání.

Celý měsíc si tak připomínají, za co jsou vděční. Může to být cokoliv. Od běžných věcí jako hezké počasí přes dobré jídlo, které nás opravdu potěšilo až po ty citlivější, kdy děkujeme rodině a svým bližním, že je máme a jsou nám oporou.

V tom bláznivém kolotoči mateřství je někdy hrozně lehké zapomenout na všechno, za co by jsme měli být vděční. Bereme to jako samozřejmost a na paměť se nám nejdříve derou ty negativní věci, které nás denně nutí bojovat. To je přirozené.

Proto mě napadlo, že by bylo hezké, udělat si takový měsíc Vděčnosti- trochu si to počeštíme, ať nejsme úplně neoriginální 🙂 Pravidla jsou jednoduchá. Až do 19.11. pište do komentářů sem pod článek nebo na facebook

Zní to prapodivně. Asi si říkáte v jaké kabince? V kabince letadla mířícího vstříc fantastickému dobrodružství? Nebo v kabince fotobuňky, kde se právě tvoří vzpomínky?

Je to vlastně jednoduché, v obyčejné kabince na veřejných záchodech. Třeba těch v obchodním domě.

Všechny mámy to známe. Nezáleží na tom, kde zrovna jsi, jestli se snažíš konečně dojíst oběd v restauraci, po dvacáté chytnout batole na skluzavce nebo si nakupuješ večeři pro svou rodinu. Jenom pár slov, těch tolik obávaných slov, které prostě v jednu chvíli zazní z úst Tvého  potomka: "Mami, potřebuju na záchod!"

Kolikrát se tomu snažíš předejít a tak jdeš s dítětem na záchod pro jistotu a pořád se ptáš. Ujišťuješ se ve výtahu,  dokonce ještě ve chvíli, kdy bereš nákupní vozík se ptáš: "Nepotřebuješ na záchod?"

NEPOTŘEBUJE. Samozřejmě, že nepotřebuje. Aspoň ne teď. Stačí, aby uběhlo dvacet vteřin a najednou těch pár malých slov zní z její pusy znovu a znovu a hlasitěji: "POTŘEBUJU NA ZÁCHOD, MAMI!"

A tak utíkáš...já taky, jsem ta, která vleče batole za ruku a uhání na první záchod, stejně jako Ty.