Být mámou se stalo synonymem proto být někdo malý. Mámou se přeci může stát každý a není na tom nic zvláštního.
Byla bys raději velkou nebo malou rybou v rybníku?
Zvláštní otázka, já vím. Ale tak dlouho, ak si jen pamatuji, jsem vždycky hledala na tuhle otázku odpověď.
Stejně jako na každé rozhodnutí, které jsem udělala. Kde bydlet, jakou si zvolit práci, kdy mít děti a kolik jich mít. Jak být úspěšná v životě a něčeho dosáhnout.
Většina z nás zjistí, že chce něco víc než obyčejnou práci. Chce práci, která bude vyjadřovat to, kým jsou. Hledáme v ní naplnění života. A soustředíme se více na smysl zaměstnání než na benefity, které nám může přinést ( placenou dovolenou, prémie apod.). Chceme prostě práci, která bude důležitá, bude "něco" znamenat, protože i my chceme "něco" znamenat.
A když nechceme výjimečnou práci, chceme výjimečný život. Něčím odlišný, zvláštní od toho, který žijí ostatní. A být mámou se považuje za něco obyčejného, ničím nezajímavého.
Nepamatuji si, že bych si kdy sama sobě řekla : " Už mám všechno, co jsem chtěla".
Dlouho jsem se trápila otázkou, jak být lepší. Být lepší máma nebo někým jiným. Mít lepší práci, která bude užitečná a já něco dokážu. Něco velkého a něco velkého po mně i zůstane "vidět". Vychovat děti správně, aby z nich byly samostatní a slušní lidé.
Každý z nás vidíme smysl svého života v něčem jiném. Každého dělá šťastným jiná věc. Někomu stačí být s rodinou, mít pěkný dům, spokojené děti i manželství. Jiný ale může tohle všechno považovat za málo, protože chce, aby jeho život měl jiný smysl. Nemohu říct větší či menší, protože každý z nás vidíme "větší a menší" úplně jinak.
Ale i když jste mámou, která s láskou věnovala svůj život rodině nebo úspěšnou ředitelkou, obě chcete, aby po Vás na světě něco zůstalo. Nějaký otisk, že jsme tu byly.
Ve chvíli, kdy se rozhodnete děti mít, už to nelze vzít zpátky. Najednou Váš život dostane jiný význam, jiný směr. Je to úplně jiná cesta než ta původní, po které jste šly, možná i než ta, po které jste chtěly jít.
I mně se ve chvíli, kdy jsem rozhodla stát mámou, moje možnosti změnily.
I když jen málo žen na světě, které naplno přiznají svou lítost, že se staly matkami, většina z nás aspoň občas zapochybuje, zda to bylo správné rozhodnutí. Správný čas, místo, neměly jsme ještě počkat? Neměly jsme mít místo tří dětí jen jedno? Nebo naopak nemít jedináčka?
Hodně z nás občas prožívá mateřskou krizi identity. Najednou nevíme, čím máme být. Před dětmi jsme mohly být kdokoliv, bydlet kdekoliv, možná si zvolit práci, kterou by nám ostatní záviděli. A najednou jsme starší a máme děti a jsme jenom matkami.
Ale kdo vlastně jsme, když jsme mámy? Je to zaměstnání? Je to nová identita? Co se stalo s našimi starými JÁ? Je to něco, na co bychom měly být hrdé?
Kolik je mezi námi ale doopravdy pyšných žen, které se staly matkami? Kdo řekne nahlas, že mu to stačí, že je máma, že víc od života nechce?
Je těžké připustit si, že jsme prostě mámy a že to je teď naše životní role.
Ještě těžší je přestat přemýšlet nad minulostí a nechat odejít tu část své osobnosti před dětmi. Není to snadné, vůbec ne. Je to nejisté a je to děsivé. Být jenom máma.
Znamená to snad, že už nejsme MY se všemi těmi možnostmi, které jsme měly, ale jsme jen mámy. Už nemáme bezstarostný život, kdy jsme mohly prosedět odpoledne v kavárně a zakončit den návštěvou klubu s kamarádkami. Bylo jedno, kdy přijdeme domů, nikdo tam na nás nečekal. Nikdo nečekal, že se o něj postaráme, že mu budeme věnovat svůj čas i energii.
Uprostřed všeho toho chaosu, neuklizeného domu, který jsme se snažily několik hodin uklidit, je téměř nemožné mít dobrý pocit. Když strávíte s plačícím dítětem celou noc, když podesáté za den uklidňujete vzteklé batole a zase a znovu utíráte vylitý čaj na zemi. Je těžké mít naději a vidět všechno pozitivně. Spíš Vám přijde, že to za moc nestojí, že je to všechno zbytečné a Vy najednou nevíte, proč jste si zrovna tuhle cestu vybraly.
Být mámou se stalo synonymem proto být někdo malý. Mámou se přeci může stát každý a není na tom nic zvláštního.
Není lehké cítit se takhle malý a nicotný. Když sedíte a přemýšlíte nad svým životem zas a znovu. Balancujete nad každým rozhodnutím a hodnotíte, jestli bylo správné, jestli bylo ve správný čas. Jestli život, který teď žijete je takový, jaký jsme chtěly a vysnily si? Jestli tohle je ten pocit štěstí, po kterém jsme celou dobu toužily.
Odpověď zní ne. Ne, skoro na všechno. Pravděpodobně nemáme vždycky pocit štěstí ani pocit, že život, který teď žijeme je ten, který jsme chtěly žít, když nám bylo dvacet let. Pravděpodobně také nevidíme ty malé okamžiky radosti, které bychom měli vnímat jako velké a cítit se kvůli nim velcí, ne malí.
Ať už jsme si takový život vybrali nebo se z nějakého důvodu stal, je to náš život a ten budeme žít každý den. Nemáme jiný, nemáme už možnost stát zase na začátku a udělat něco jinak. Naše rodiny, děti, všechno co nás tvoří do podoby, ve které jsme dnes, to jsou velké věci.
Když se Vaše dítě usměje, když Vás obejme a řekne, že Vás má rádo, to je velký okamžik. Když vidíte své dítě recitovat básničku na školní besídce, když Váš syn dá první gól v zápase nebo Vaše dcera postaví první věž z kostek, to jsou velké okamžiky.
Možná až za několik let si uvědomíme, že odpověď na otázku " Jsem šťastná? Je tohle to, co jsem chtěla?" prostě není. Není to o tom být velký nebo malý člověk, mít málo nebo hodně.
Všechno, co nás obklopuje, je prostě náš život a i když nejsme každý den šťastné, je náš. Jenom náš a místo, kde jsme, je správné a pravé pro nás. Ať už je to luxusní byt v centru města nebo malý domeček s jabloněmi. Je tohle místo jenom naše.
Jsou dny, kdy si většina z nás pomyslí, že náš život skončil. Že už se bude napořád točit jenom kolem plínek, probdělých nocí a pláče našich dětí. Že budeme už navždy zavalené hromadou špinavého prádla a nádobí. Je lehké pomyslet si, že nejsme dost dobré. Že neděláme dost, nemáme dost něčeho. Je těžké ten pocit překonat.
Ale takhle to přeci nebude navždy, tohle není naše konečná stanice. Ano, vlak se na pár let zastavil, ale jednou se zase dá do pohybu.
Tohle není konec našeho života, je to začátek. Je to začátek něčeho vzrušujícího, života plného překvapení. Je to jen jiný život, ne méně krásný a naplňující, jen jiný. Plný jiných zajímavých míst a zážitků, které by jsme neprožily, kdybychom se nestaly matkami.
Tohle je náš život a my ho žijeme den po dni.
Takže Vy, kdo máte jste šťastné jenom proto, že jste mámy, užívejte si to. Je to Vaše štěstí, Váš život a zasloužíte si cítit se šťastné a mít prostě radost. Jednou období, kdy už nebudeme "jen mámy" skončí. Děti vyrostou a už nás nebudou tolik potřebovat a my najednou budeme mít spoustu času na seberealizaci. Na nalezení nového "já". Ale všechno má svůj čas.
Teď jsme "jen mámy", ale neměly bychom to brát jako trest, jako něco, co musíme přetrpět. Měly bychom si to umět i užívat. Vždyť jsme po tok toužily tolik a dlouho.
Protože být máma není nic malého ani zanedbatelného. Je to úžasná velká věc a kvůli velkým věcem musíme být šťastné.
Nádherně napsané. Díky.
Já jsem si s rolí maminky uvědomila najednou hrozně moc, že je život hrozně krátký, že je jen málo času, který tady máme vyměřený....že se děti rodí a staří umírají....odejdou a život jde dál a oni jsem jen ve vzpomínkách těch nejbližších.