Ach ta sladká nevědomost.

Ještě mám v živé paměti, když jsem čekala první dceru, jak jsem si všechno představovala narůžovo.

Ovlivněná těhotenskými hormony(příroda to má vymyšlené velmi chytře) a natěšená na realitu, která nemohla nikdy nastat.

Probuzení bylo rychlé a dost necitelné.

Naštěstí lidský mozek má schopnost to špatné zatlačit pěkně co nejdál v naší paměti a ještě to pořádně přimáčknout, aby nikde kousek nevykukoval.

Přesto jsem se něco naučila a zapamatovala.

Pýcha nad tím, jak dokonalé a schopné naše děti jsou.

Z ležících, plakajících stvoření, se mění v samostatné, hrdé a milující osobnosti.

Pád, když řeč dojde na tabulky a všechna ta " co by už měly umět a neměly dělat."

Ve věku šesti měsíců nám přijde roztomilá holčička, která spokojeně cumlá dudlík s ovečkou. Rozplýváme se nad ní nejenom my, ale i okolí.
Proč už nám ale méně roztomilá přijde o rok později?

K napsání dnešního článku mě částečně inspirovala jedna naše velmi známá blogerka.

Ve svém posledním videu(doufám, že to píši dobře, že bylo poslední 🙂/ se má potřebu vyjadřovat k cucání palce její dcery. V jejím projevu je cítit velký kus odvahy a zároveň obavy, protože tohle téma je něco, o čem se nemluví.
Cítím z ní, že ji to samotnou trápí. A naprosto ji chápu. Myslím, že my všechny tomu rozumíme.

Když se narodí miminko, je pro nás samozřejmé, že do výbavičky zahrneme různé dudlíky nebo prostředky, jakými ho můžeme uklidnit.
Ano vím, že jsou mezi námi mámy, které všechno tohle odmítají a chtějí dítě utěšit jen svou přítomností.
Já přiznávám, že dudlík měly všechny naše dcery, některé z nich měly dokonce na spaní dva.

Někdy prostě bylo potřeba dudlík použít, když jsem musela odběhnout. Věřím, že kdybych mohla každou z nich celý den nosit v šátku nebo jakkoliv jinak ji chovat, třeba by dudlík nebyl třeba. U nás ale byl a zřejmě ještě chvíli bude.

Naše nejmladší, tříletá dcerka totiž ještě dudlíka na spaní má. Ano, čtete správně, přestože jí byly v lednu tři roky, ještě pořád usíná s dudlíkem. A kromě něho, také spí se dvěmi plyšovými sovičkami a tulící dekou.

Před pár lety bych to možná řešila a snažila se jí ho násilím vzít. Bohužel způsoby jako "dáme ho jinému miminku" nebo "hodíme ho do řeky" u nás nefungují. 

Ani povídání pohádky o ztraceném dudlíčku nebo přesvědčování, že už je velká.
A i když se ostatní dcerky dudlíka vzdaly mnohem dříve, teď stojím nad otázkou, co s tím?

Upřímně, nevím.
Nevím, jak jí ho vzít a poslední dobou začínám přemýšlet nad tím, proč bych i měla.

Je škodlivý, nebezpečný?
V očích veřejnosti určitě je.
Dudlík patří přeci miminku a velké děti ho už nemají. A pokud mají, měly bychom se za to jako mámy stydět.

Nestydím se.

Jsem na svou dceru pyšná z tisíce různých důvodů.

Ve svých třech letech krásně mluví, zpívá a projevuje mi tolik lásky, že mě často dojímá až k slzám.

Od dvou a půl let se sama dokáže obléknout a uklidit si oblečení do skříně.

Když se v noci vzbudí, rozsvítí si sama lampičku a dojde na záchod.

Každé ráno, když vstává, se sama převlékne, pyžamko dá do postýlky a přijde za mnou dolů do kuchyně. Když někam odcházíme, sama se převleče a obuje a čeká u dveří.

Dokáže si nalít pití, namazat chleba, zamést nepořádek. Věší se mnou prádlo a utírá prach.

Jsem na ní každý den pyšnější, protože vidím, jak sebevědomý a krásný člověk plný lásky nejenom k okolí, ale i k sobě samé, z ní roste.
Proč bych ji měla brát jedinou věc, kterou potřebuje a uklidňuje jí?

Mohla bych pokračovat ve jmenování toho, co naše dcera dokáže. Nejenom ona.

Všechny naše dcery jsou individuální, překvapují mě každý den.
I Vaše děti jsou takové.
Milujete je naplno, obdivujete a chcete, aby byly spokojené.

Vpřed, rychleji, honem.
Tabulky.Děsivé, barevné sloupečky na dveřích dětských lékařů.
Jsou jimi plné časopisy o mateřství, všude se o nich mluví. Všechny je známe. A všechny čas od času zabrousíme očima do sloupku, který má o našem dítěti jen podle jeho věku říct víc, než víme my samy.
Kdy se má obrátit na bříško nebo pást koníky. Neobrací se ještě? Jak ho donutit na bříšku zůstat.
Kdy má sedět, kdy se má postavit, kdy má začít jíst první mrkvičku, kdy má obcházet nábytek, kolik má říkat slov a jaká, kdy má mít ten nebo onen úchop apod.
Statistika děsivých pokroků, když se Vaše dítě vymyká standardu a dělá všechno po svém a jinak.A nikdo nemá moc rád něco jiného, než co je obvyklé.Ať už je to šidítko, plenka nebo počet dětí. Zvláště o tom posledním vím své 🙂

Stejný stres zažívají maminky, když se téma stočí na nočník a plenky.
Dítě v roce a půl s plenkami na den, budí doslova hrůzu, jakoby přenášelo jadernou zbraň.

Jsou  rána, kdy vstávám, zatímco bych ještě ráda spala. Není to moje volba, vstávat v půl sedmé ráno každý den, kromě víkendu.

Jdu dolů po schodech do kuchyně, která by měla být čistá, ale není. Na stole jsou drobky ještě od večeře a pětiletá dcera odmítá snídat

.Následující hodinu dohlížím na všechny dcery, aby nepřišly pozdě do školy a snažím se probrat.

Jakmile odejdou do školy a já odvezu pětiletou do školky, v hlavě se mi honí myšlenky na to, co dnes musím udělat.

Nekonečný seznam nudných věcí a povinností.Taky Vám to tak přijde? Domácí práce, jak můžou být zábavné?

Každý den to samé. Utřít, zamést, uvařit, prádlo, koš, prach...pořád se to bere jako podřadné práce, které zvládne každý.

Dnešní článek je jiný oproti mým obvyklým.
Nebude o mateřství a všemu, co nám přináší.

Přesto nebude méně důležitý, protože je o životě.
O našem těle.

Všude čteme, jak je ženské tělo krásné a jak máme být vděčné za to, že jsme matkami.
Že kila navíc a strie k mateřství patří.

Jenže pokud jste jako já, nijak zvlášť Vás to neutěší.
Nechci ani kila navíc, ani jizvičky.
Chtěla bych zase vypadat jako před dětmi a mít přes padesát kilo.

Mít dítě je  zázrak života, ale Vy si zázračně nepřipadáte.
Rozhodně ne ve chvíli, kdy nemůžete dopnout kalhoty a podprsenku push-up nahradí ty se širšími ramínky.

Včera jsem si byla koupit nové kalhoty.
Pokaždé, když si jdu zkoušet nové oblečení, mám trochu stažený krk.
Číslo na cedulce je pro mě hrozně důležité. Tvrdě jsem pracovala, abych se vešla do velikosti 38 a nechci si zkoušet jinou. Automaticky beru z věšáku tuhle velikost.


Jenže včera to bylo jiné. Prošla kolem mě žena v mém věku. Upravená, štíhlá a sáhla si přede mnou pro stejné džíny. Letmo jsem zahlédla cedulku na jejím vybraném kousku. 36! 
Naprosto sebevědomě s nimi zašla do kabinky a mě se najednou nechtělo zkoušet ty moje.
Chtěla jsem také její velikost, chtěla jsem také mít zpátky to pevné tělo bez strií jako před dětmi.


A pak mi to došlo.
Nemůžu toho dosáhnout, nejde to.
Každá jsme v nějakém období právě teď.Nepředstavovala jste si to takhle a já také ne.
Před prvním těhotenstvím jsem byla štíhlá. Byla jsem mladá a bylo mi 21 let.Své tělo jsem brala jako samozřejmost, stejně jako vědomí, že budu vypadat stejně po porodu.Proč bych také neměla, že?Nevypadala jsem.

Místo 68 kg, jsem půl roku po porodu vážila 77kg.Měsíc před porodem mi popraskalo břicho neskutečným způsobem a iluze dokonale hladkého bříška byla pryč.
S každou další dcerou mi zůstalo pár kil, trápily mě.Nechápala jsem, proč všude v televizi a časopisech jsou ženy po porodu opět dokonalé a štíhlé a já toho nemohu dosáhnout.

Možná teď máte pár kilo nebo hodně navíc. Svoje staré oblečení schováváte na dno skříně a chodíte se na něj smutně dívat.Chtěla byste si znovu obléknout ty samé džíny, jako když Vám bylo 20. Ale neoblečete.

Chtěla byste mít dost energie na cvičení. A když energii máte, nemáte zase čas.
Možná jen hledáte výmluvy, protože se Vám prostě nechce.I já je hledala a hledám.
Ať už je to jakkoliv, je to v pořádku. Vy jste v pořádku a Vaše tělo také.
Přivedla jste na svět dítě nebo dokonce děti.Krmila jste je nebo stále krmíte.Vaše prsa už nikdy nebudou vypadat jako předtím, je to smutné, ale je to pravda.Nemá smysl se tím trápit.
Dívejte se na sebe jinak. Na své tělo.

Vždycky jste se na něj mohla spolehnout, podrželo Vás.

Když jsem byla těhotná, představovala jsem si, jaké to bude mít dítě. A také jsem měla představy o tom, jaká budu máma.

Chtěla jsem být přesně taková, o kterém jsem jako dítě snila.
Máma z reklam v televizi, která je pořád dobře naladěná, usmívá se a září na sto kilometrů.

A tak jsem se snažila jí být....

Když jsem včera psala tento článek, tak to bylo tak trochu napůl. Napůl jsem seděla a napůl odbíhala. Včera se totiž naše dcery rozhodly, že než půjdou spát, budou "něco" potřebovat. Cokoliv. Zdálo se tedy, že bylo  nemožné, aby šly rovnou spát, bez toho aniž by z pokoje již potřetí vyšly.

Zdá se, že tento týden nejde nic podle plánu. Měla jsem plán, jasný a plný bodů, které jsem chtěla splnit, ale na konci týden je nutné si přiznat, že ani z poloviny není můj plán splněný.

Někdy totiž nejde všechno podle plánů, někdy nejde podle plánů nic.

Ale po porodu jsem se snažila být perfektní a všechny své plány každý den zvládnout.

Alespoň prvních pár měsíců.
Chtěla jsem to všechno zvládnout s úsměvem, protože jsem si tolik přála být mámou.
Ale nakonec jsem se jako většina maminek sotva zvládla  převléknout z pyžama, poklidit plenky a lahvičky a smotat vlasy do culíku.
S plačící a nikdy neusínající dcerou, to bylo hodně náročné.
Nespala ani ve dne, ani v noci a já se mnohdy přistihla s lítostí.
Nad sebou, nad ní a nad tím, že jsem se stala máma.

Takové pocity přišly v těch nejhorších chvílích, kdy jsem seděla ve tři ráno a snažila se jí uspat. A ona plakala. A já plakala s ní.

Únavou, vyčerpáním, zlostí, frustrací a chtěla jsem zpátky svůj starý život.

Tyhle pocity mě zaskočily a cítila jsem se ještě hůř, protože když konečně usnula, ulevilo se mi.
Najednou to nebylo tak hrozné, ale tenhle pocit trval až příliš krátce.

Měla jsem na tom i svůj podíl. Byla jsem na sebe příliš tvrdá a příliš jsem od sebe očekávala.


Můžete samozřejmě stíhat všechno. Péči o děti, domácnost a být vždy upravená.
Takové maminky jsou, i já je znám a vídám. Září štěstí a optimismem a i když vedle nich jde řada čtyř dětí, stále mají dobrou náladu.
Vsadím se, že i Vy znáte nějakou takovou maminku, možná je to Vaše kamarádka, která vždycky jen mávne rukou nad Vašimi problémy a vedle níž se cítíte jako nemožná matka.
Vzpomínám si, že kdykoliv jsem s takovou kamarádkou šla někam ven, snažila jsem se jí vyrovnat. Působit také nad věcí, ale to co jsem jí chtěla říct bylo jediné.
Že to nezvládám a je to těžké.

Místo, abychom se snažily být perfektní a dokonalé a přesvědčovaly o tom samy sebe, měly bychom se snažit být samy sebou a přiznat si, že to není možné.

Být máma je samo o sobě veliký úkol. Není to jen o praní plenek a chystání svačin do školy.
Jsou to stovky činností, které musíme zvládnout a já dost často upřednostňuji ty mechanické, které jsou vidět.
Mnohem důležitější jsou ale právě ty, které vidět tolik nejsou.

Momenty, kdy utíráte čelo svému dítěti, které má ve dvě ráno horečku.
Chvíle, kdy odložíte svou oblíbenou knihu na kterou jste se celý den těšila a poslechnete si šílenou písničku, kterou se naučilo Vaše dítě ve školce.

To všechno jsou důležité věci. Jestli máte na hlavě poslední trend v kadeřnictví nebo jste nachystala večeři o pěti chodech, není podstatné.

Mimochodem všimly jste si, že děti jsou nejšťastnější právě za obyčejná jídla?
Naše dcery milují chleba ve vajíčku a zapečené tousty.

Určitě i ty Vaše mají rády obyčejná jídla, která nezaberou příliš času. Možná právě proto, aby jste s nimi mohla ten drahocenný čas trávit Vy sama.

Naleštěné podlahy a srovnané židle patří do dokonalých obrázků z realitních kanceláří, ale ne do běžného života. Ne do domova, kde se žije.

I u nás doma se hromadí prádlo v koši a nevypadá to vůbec, že bych ho někdy zvládla všechno vyprat.

 Proč?
Jsem normální. I mé děti jsou normální. I vaše rodina je normální.

Protože nejsme dokonalí.

Mateřství není založeno na dokonalosti. Na bio jablkách, bambusových organických ponožkách, celozrnných těstovinách, na dokonale uklizeném obývacím pokoji.
Ten mimochodem, jestli Vás to zajímá zrovna teď dokonalý není. Všude po zemi se povalují pomalované papíry od naší nejmladší dcery, která maluje průměrně každou minutu jeden. Uprostřed toho všeho leží rozevřená knížka a jedna z pantoflí naší prostřední dcery.

Mateřství není založené ani na nikdy nepřestávající trpělivosti, ani na dokonalých obrázcích na Instagramu.

Mateřství je založeno na realitě. Na skutečných ženách, které ztrácejí trpělivost a propukají v pláč nebo vztek.
 Které chtějí hodit ručník do ringu a které mají děti jako mám já, které prostě někdy večer nechtějí jít spát.

Je plné maminek, které chodí do práce, i kdyby raději zůstaly se svými dětmi doma. Nebo naopak maminek, které jsou frustrované z každodenní rutiny a raději by do práce šly. A když řeknou nahlas, že se těší do práce, většinou sklidí jen výčitky, že si neváží toho co mají.

Skutečné mámy, které s  dětmi chodí do zoo a kaváren, chodí s nimi nakupovat potraviny, k dětskému lékaři, vozí je do školy a školky, dělají všechny ty normální věci. Naloží si na sebe hromadu věcí o které dopředu vědí, že je nemohou stihnout.

Mámy, které cítí, že všechno, co dělají stále znovu a znovu jako praní prádla, nikdy neskončí.

Mámy šťastné, ohromené, smutné, překvapené, zoufalé a skutečné.

Tohle je dnes moje zpověď a přiznání.

Přiznávám, že nejsem dokonalá a někdy zajedu k Mcdrive cestou z obchodu.
Přiznávám, že jsem někdy tak unavená, že zatímco sedím v autě před školkou, pošlu nejstarší dceru, aby tu prostřední vyzvedla.

Přiznávám, že potají jím drahou čokoládu, protože je jí tak hrozně málo.

Přiznávám, že někdy stojím ve sprše o 15 minut déle jenom proto, že se docela dcery dívají na televizi a já mám chvíli klid.

Přiznávám, že jsem obyčejná a nejsem dokonalá.

Myslím, že se každá budíme ráno s tím, že dnes to zvládneme lépe. Dnes splníme ten dlouhý seznam úkolů, vypereme všechno to špinavé prádlo a náš dům bude uklizený.

I já jsem dnes měla plán. Každý den mám nějaký plán. Ten se ale většinou stejně změní hned po té, co se probudí naše nejmladší dcera.

Dřív bych se snažila držet původního plánu a všechno splnit. Běhala bych sem a tam, hlavně, aby bylo všechno hotové. A už před obědem bych padala únavou.

Místo toho dnes cítím, že potřebuji zvolnit.

Minulý týden jsem prodělala silnou chřipku a byla jsem velmi vyčerpaná.

Takové dny nesnáším, protože mě hrozně omezují a já nemohu zvládnout to, co bych si přála.

Ale uvědomila jsem si, že i když jsem nakonec jen polehávala, každý den nezametala a jídlo si nechala dovézt, nic se nestalo.

Ano, mohla jsem si  říct, že jsem  nezvládla, ale poslední dobou začínám zjišťovat, že představa o tom "zvládnutí" je úplně špatná.

Co to vlastně znamená, že jste všechno zvládla? Nebo já?

Že je všude naklizeno, zameteno, děti stojí v řadě, na stole je upečená kachna a každý kout se leskne?
Kde jsou napsaná ta pravidla, kdo je vymyslel?

Já jsem je nikde neviděla, možná proto, že není žádný dokonalý seznam pro dokonalé mámy.

Ale my jsme se snažily a snažíme ho najít nebo vymyslet.

Když někde čteme, že je nějaká maminka pyšná na to, že místo vaření oběda šla s dětmi na hřiště a cestou domů koupila párky, měly bychom si říct, že to udělala nejlépe jak mohla.

Ale určitě tu budou mámy, které se zhrozí a budou nevěřícně kroutit hlavou. Ony totiž na hřiště dneska nešly. Hřiště mají naplánováno přesně na 14:30 hned po té, co všude vysají, vytřou, uvaří a když poskládají všechno prádlo zjistí, že jsou už tři hodiny odpoledne a ven se nejde.

Možná to přeháním a zní to až příliš vymyšleně, ale takové mámy jsou. Vím to.
I já jsem byla taková.

V neděli jsem si plánovala, jak zajdu během týdne do bazénu s dcerou, až konečně budeme samy doma. Ve středu jsem zjistila, že musím udělat hromadu jiných věcí a v pátek se mi už do bazénu nechtělo.

Nejhorší na tom ale podle mě je to, že práce, kterou doma každý den děláme, není vidět.

Já každý den zametám, opravdu důsledně. A víte co? Zrovna teď kolem sebe mám zase drobky.

Zjistila jsem tak, že když zametu obden, nic se nestane. NIC.

Jen chci, abyste věděly, že nejste samy.

Vím, říkám to často, ale zrovna dnes a při čtení tohoto článku, je to moc důležité.

Často se totiž cítím sama a jediná na světě, která prožívá tyhle pocity a situace.

Dívám se kolem sebe a vidím samé šťastné mámy, které jsou spokojené, že na svět přivedly své dítě a vidí v tom naplnění svého snu.

A pak vidím sebe.

Někoho, kdo bojuje sám se sebou. S temnými myšlenkami a pocity, které se mísí s radostí a láskou.

Stojíš za to. Máš na to. Zvládneš to.

Přesně to, potřebuji často slyšet. Tak strašně moc často.

Chci se vidět. Chci být viděna.

Chci pochopit, jak je mateřství úžasná věc. Také máte občas pocit, že to co děláte, nestojí za nic?

Že nemá hodnotu?

Přebalit dítě, nakrmit, odříhnout , uspat, uklidit, vyprat prádlo, jít ven s kočárkem..jít k dětskému lékaři..koupit plenky..uvařit večeři..to všechno zní jako věci, které nemají hodnotu..dokáže je přeci dělat každý..zdají se být nevýjimečné...ničím nezajímavé.. obyčejné...stejně jako Vy.. Stejně jako já...

Když mě někdy potkáte a mám na tváři make-up, můžete si myslet, jak to všechno zvládám s lehkostí...nevidíte už ale, že pět dní ze sedmi jdu z domu v legínách a s vlasy v culíku...

Občas se přistihnu, že se snažím působit na okolí, že je všechno v pořádku...
Když pak potkávám rodiče ostatních dětí ve škole a vidím, že mají jedno nebo dvě děti, na jejich obdivné poznámky "jak jsem dobrá" reaguji většinou jen pokývnutím...
v horším případě, řeknu něco ve smyslu : " není to tak hrozné, vše je o organizaci.."

Proč píšu, v horším případě?
Protože je to většinou jen snaha...snaha přesvědčit samu sebe, že být máma není náročné a že je to vlastně jednoduché a zvládám to s přehledem...

Ale nezáleží na tom, kolik máte dětí, zda jedno nebo dvě nebo čtyři, nesejde na tom...
ale určitě jste se každá z Vás někdy ocitla ve chvíli, kdy Vám došlo, jak náročné je být máma a někdy je to prostě tak vysilující, vyčerpávající, že se vám nechce nic...

Když mám takový den já, většinou mě potkáte v legínách, bez make-upu, s vlasy v culíku...
v takový den se většinou zvládnu jen dostat do auta, dojet ke škole a zpátky domů...a nemám chuť ani náladu na nic...

Naučila jsem se tak rozlišovat dny na "dobré a špatné a neutrální"...

V jednom komentáři k mému poslednímu článku jsem četla názor jedné maminky, že my ostatní, které to nezvládáme, bychom neměly vysedávat na sociálních sítích a věnovat se rodině a domácnosti, protože pak bychom to stíhaly všechno hned...

Vy, které jste jako já víte, že to není o lenosti, o brouzdání na facebooku. Někdy se prostě ráno probudím a vím, že ten den bude jen přežíváním...poklidím, uvařím a někdy ani neuvařím a vytáhnu jídlo z mrazáku...celý den pak strávím opravdu zíráním do notebooku nebo časopisu a nejsem schopná se k ničemu donutit...
Není špatné mít takový den, je špatné se za to stydět.

Jsme obklopeny matkami, které zvládnou všechno..práci na plný úvazek, péči o sebe a domácnost a působí na nás jako postavy ze sci-fi...my ostatní se je snažíme dohnat, nestačíme s dechem a jsme ještě hodně daleko před cílovou páskou...
Vidíte tu osobu, která leží za boční čárou? To jsem já...respektive moje já, které to prostě dnes vzdalo...

Je to děsivé přiznat, že jsem něco nezvládla, nestihla...můj muž by Vám mohl vyprávět, že už měsíc se snažím vyřídit dvěma dcerám průkazky na mhd, ale prostě nejsou hotové..proč? Jsem líná? Ne, to nejsem...ale vždycky do toho něco přišlo..nemoc..únava..nebyla síla dojet k fotografovi..nebyla a přiznám to...

Přiznám, že někdy nemám sílu na nic, nevidím to jako špatné, vidím špatné spíš to, když se snažíme předstírat, že je všechno jednoduché a nic nás nemůže rozházet...
Některé dny prostě vyžadují pizzu z mrazáku a brouzdání po sociálních sítích...všimly jste si někdy, kolik maminek navštěvuje různá fóra? Kolik jich je on-line v tu samou chvíli jako Vy?
Všechny se totiž snaží utéct někam, kde jim je lépe přesně v takový den, který máme my všechny...
nezáleží na tom, kolik takových dní máte, jestli více nebo méně, nic to o Vás nevypovídá a NE, nejste proto horší matka, než jiná...

Když mám lepší den, hezky se obleču, udělám si make-up a pak působím na lidi kolem sebe, jak to mateřství zvládám s přehledem i s pěti dětmi v zádech...

V jednom z takových dní jsem potkala mladou maminku s jedním synem ve výtahu, v nákupním centru...
Dostaly jsme se do rozhovoru, kdy začala obdivně pokyvovat hlavou nad mými pěti dcerami...
Její pohled úplně říkal :" Vaše děti jsou tak pěkně oblečené, dobře vychované a Vy to všechno, jak se zdá, zvládáte naprosto s přehledem a já Vás obdivuji, protože mám co dělat s jedním dítětem."
 Já jsem jen poděkovala a usmála se, protože byla tak daleko od pravdy. Ale kdyby se mnou jela domů, dozvěděla by se toho mnohem víc.

A tak nejen ona, ale Vy všechny chci, abyste věděly že:
Občas bojuji sama se sebou, s depresí, úzkostí a ty  pocity přichází nekontrolovatelně, že si někdy připadám jako časovaná bomba.
Chci, abyste věděly, že někdy nejsem schopná ničeho víc, než ohřát mraženou pizzu nebo namazat chleba;
Chci, abyste věděly, že čtyři dny z pěti ráno nestíhám a i když se vždycky rozhodnu vyjít s dcerami v nějaký čas, mám minimálně deset minut zpoždění;
Chci, abyste věděly, že mám dny, kdy utíkám do patra nebo se zavírám v koupelně a propadám zoufalství nebo pláču;
Chci, abyste věděly, že si někdy neumyji vlasy tři dny a tehdy přichází na řadu gumička a culík;
Chci, abyste věděly, že jakmile jsme se dostaly na parkoviště, tak "dobře vychované" dcery se rozhodly poskakovat okolo auta, překřikovat se a nejmladší odmítala nastoupit;


Ale to nejdůležitější, co chci, abyste věděly je, i když mám pět dětí neznamená to, že všemu rozumím a mám na všechno odpověď. Že mám doma vše zorganizované a všechno dává smysl.
Nevím si rady s tolika situacemi každý den. Někdy prostě vezmu nejmladší dceru do náruče, když se vzteká a odcházím rychle pryč, protože nemám sílu se s ní domlouvat a vysvětlovat jí, proč chci tohle a proč ne.
Někdy koupím dcerám večeři ve fastfoodu, protože to znamená, že když dorazíme domů, nemusím nic chystat a můžu si sednout a dát kávu.
Někdy ty nejmladší pošlu spát o dvacet minut dřív, protože neumí hodiny a já už prostě cítím, že je toho na mě moc. A tak jim tvrdím, že už je půl deváté, i když je teprve osm.

Nevím, jak vypadá máma, která má odpověď na každou otázku a dokáže si se vším poradit, ale věřím, že všechno co děláme, děláme s láskou pro naše děti a naše rodiny a právě to, z nás dělá perfektní mámy.
A v očích našich dětí jsme určitě ty supermámy, které to umí a všechno zvládají.

Ve svých očích se vidíme, jako  vyčerpané, provinilé ženy, které nejsou takové, jaké by si přály být.

Ale život není takový, jaký by měl být a takový, jak bychom si přály a právě proto je tak výjimečný.

Stejně jako Vy,

S Láskou,

Monika

Máma, která je vždycky silná, odolná a vždy se usmívá. I když spí sotva tři hodiny v kuse, stejně ráno vstane a celý den se snaží být tou nejlepší mámou na světě.

A když někoho potká venku ve chvíli, kdy unaveně tlačí kočárek nebo jde ruku v ruce se vzdorujícím batoletem, nasadí úsměv a jen nad svými problémy mávne rukou. Nestěžuje si. Má dvě tváře. Jako každá z nás.

Co se ale ukrývá pod tím šťastným a odvážným úsměvem....

Pod tím vším úsměvem se skrývá  zoufalá, smutná dívka která o sobě neustále pochybuje...

-která se pořád bojí, jestli dělá všechno správně nebo je dobrou mámou;

-která se na sebe dívá do zrcadla a ptá se, jak se ocitla zrovna tady a teď;

Minulý týden jsem stála uprostřed kuchyně a dívala se na všechen ten nepořádek.  Za mnou zněl pláč naší pětileté dcery, ten den asi potřetí už.

Byla jsem unavená a frustrovaná a chtělo se mi křičet. Cítila jsem, jak se ve mně hromadí vztek  a všechny ty negativní pocity, únava ze všech těch bojů a hádek, které se snažím denně usměrňovat. A dvě nejstarší dcery se zrovna v ten den rozhodly, že musí vyřešit všechny své spory.

Vyběhla jsem nahoru do ložnice a zavřela za sebou dveře. Kolem mě bylo ticho a jen z dálky jsem slyšela dětské hlasy. Opravdu z dálky. Potřebovala jsem ticho.

Byla jsem vyčerpaná ze všech těch úkolů, které jsem za poslední dny zvládla, ale nejvíc mě vyčerpával pocit, že ať už jsem udělala cokoliv, nebylo to dost. Dokonce mi přišlo, že v tom množství všeho, to nebylo NIC.

 Protože další úkoly stále přibývaly, hromadily se na mém seznamu a neměly konce.

Cítila jsem se osamělá. Chtěla jsem, aby někdo přišel a řekl mi, že v tom nejsem sama. Že nejsem špatný, zlý člověk, když se potřebuji nadechnout a občas mám chuť prostě jen prásknout dveřmi.

Není to Bůh, kterého známe z Bible, není to postava, která existuje v nebi a ke které se modlí třeba některé z Vás. Přesto existuje a je silný.
Ale cesta k nalezení něčeho tak výjimečného je většinou trnitá a má to svůj důvod.

Život není vždy fér, vlastně není skoro nikdy spravedlivý. I když děláme všechno správně, srazí nás k zemi a my musíme pracně šplhat zpět nahoru.

I v těch nejhorších chvílích, kdy jsem se ptala sama sebe  "Proč zrovna mě?"
jsem nedostala žádnou odpověď.
Žádná totiž není.
Měla jsem se spíš ptát: "Proč teď? Jaký to má důvod?"
Dnes po tolika letech už vím PROČ.

Někdy musí přijít něco, co Vás donutí spadnout až na úplné dno, všechno ztratit, abyste mohli zase najít něco nového, něco, co je lepší a co má větší hodnotu.
Co Vám nakonec dá mnohem víc, než jste měli předtím.
Každá z nás máme takový okamžik ve svém životě, může to být malý okamžik nebo velký okamžik.
Vlastně nezáleží na tom, jak ho vnímá okolí, ale jak ho vnímáme my, protože to, co je pro nás velké a příliš, ostatní můžou cítit jako bezcenné.

Dlouho mi trvalo, než jsem našla dost sil napsat tento článek. Vím, že nejsem jediná, kdo prožil nebo prožívá v životě nějaká úskalí, kterým musí čelit.
Upřímně, ani se necítím hodna lítosti, protože když se rozhlédnu kolem sebe a vidím, kdo s čím bojuje, přijde mi, že já si vlastně nemohu na nic stěžovat.
Ale před pěti lety touto dobou jsem měla pocit, že nepřežiji ani den, že tohle opravdu nezvládnu.

Stála jsem proti něčemu, co jsem si neuměla nikdy ani představit, že se mi stane.
Některé z Vás už to možná vědí, někdy jsem to třeba lehce nastínila nebo naznačila, ale zatím jsem ještě neměla odvahu a sílu to vyslovit nahlas.
Ale dnes mám, protože jsem našla svého Boha.

Před pěti lety jsem touto dobou na den přesně, v náručí držela tehdy tříměsíční dceru a zůstala sama.
Sama se svými čtyřmi dcerami, uprostřed ničeho. Stála jsem proti obrovskému balvanu, který se na mě valil a já nemohla utéct.

Říká se, že čas zhojí všechny rány, ale některé jsou tak hluboké, že to trvá déle, než bychom si mysleli.

A takovou dírou pro mě byl odchod mého bývalého manžela.
Odchod to byl nečekaný, nepřipravila jsem se na něj emocionálně, fyzicky ani materiálně. Ze dne na den jsem najednou stála a zírala do prázdna.

Bojím se, že Vám nedávám všechno, co by jste chtěly a přály si.

Nejsem vždy nejlepší máma ani tak dobrá, jak bych si přála být.

Každý den dělám chyby.

Moje milované dcery,

Občas se ráno probudím a doslova na Vás zírám. Přijde mi, že jste se přes noc tak změnily. Vaše oči vypadají starší.
Jedna moje část je nadšená, protože Vás vidím měnit se v bytosti plné odhodlání a života a vím, že toho máte před sebou ještě tolik.
Druhá část je vyděšená, protože si uvědomuji, jak ten čas rychle ubíhá a nemohu ho zpomalit.
Bojím se, že nějak prospávám to kouzlo Vašeho dospívání v tom všem chaosu denních povinností.
Bojím se, že Vám nedávám všechno, co by jste chtěly a přály si.

Nejsem vždy nejlepší máma ani tak dobrá, jak bych si přála být.

Každý den dělám chyby.

Někdy reaguji jinak, než bych si přála a místo, abych Vás vyslechla, tak Vás odmítnu. Někdy je toto totiž tak moc, že to prostě nezvládám.
Někdy jsem myšlenkami mimo a poslouchám Vás napůl. A pak si to vyčítám, protože vím, že to VÍTE.
Zpětně nad tím pak přemýšlím a mrzí mě, že jsem neodpověděla jinak nebo neudělala něco tak, jak jste si přály.


Hlavně na konci dne, když jsem unavená, nejsem úplně sama sebou. Přála bych si, aby tomu tak nebylo, ale je.
Přála bych si říct, že jsem vždy dokonalá máma, která odloží všechno stranou a je tu pro Vás 24 hodin denně tak, jak potřebujete. Ale nejsem.
Někdy se bojím, že mi to neodpustíte a jednou mi to vyčtete.

Když jsem byla ve Vašem věku, myslela jsem si, že jako dospělá budu dělat všechno jinak, než moji rodiče. Ale dnes vím, že někdy prostě děláme jako rodiče všechno co můžeme, ale nestačí to.

Někdy zapomenu zvolnit a užít si ten čas s Vámi, někdy se zapomenu i smát. Ale snažím se,opravdu se každý den snažím.

Vím, že je snadné myslet na negativní věci a zapomenout na všechno pozitivní, ale i přes to všechno, chci, abyste něco věděly.



Když se na Vás podívám, jsem HRDÁ. Vidím sebevědomé, odhodlané bytosti, které se nebojí říct nahlas svůj názor a stát si za ním. A i když je zrovna tohle pro mě jako rodiče mnohdy těžké, nakonec jsem za to opravdu ráda. A doufám, že se jednou budete za svůj názor opravdu prát.

Vždycky tu pro Vás budu a doufám, že to víte.
Že víte, že za mnou můžete přijít se vším, co Vás trápí, se všemi svými nejistotami a společně najdeme řešení.
Doufám, že Vás moje slabost něco naučí. Naučí Vás, že je to v pořádku cítit se zoufalý a mít chuť se na všechno vykašlat. Doufám, že až budete jednou čelit svému vlastnímu pocitu zlomení, únavy, strachu a zmatku, budete vědět, že je to normální mít takové pocity.

Doufám, že Vás Vaše nedokonalost nebude děsit tolik, kolik děsí mě samotnou ta moje.

A že nikdy nepřestanete bojovat. Budete zápasit ze všech svých sil za všechno, čemu budete věřit a co budete milovat.

Ne vždy půjde život směrem, jakým budete chtít. Všichni děláme chyby a i Vy, moje holčičky, budete dělat spoustu a spoustu chyb.

Je pět hodin ráno a dítě pláče. Už zase, po kolikáté vlastně? Když to bylo počtvrté, přestala už jste to počítat.
Projdete celým bytem a šlápnete na dětské lego, které už zase leží všude.
Ve dřezu se vrší nádobí, které jste nestihla včera umýt a v koupelně na Vás čeká hrozivě plný koš na prádlo.

Zní Vám to povědomě?

Tohle je život mámy. Někdy je stresující a těžký. Jindy je bláznivý a vyčerpávající.
Někdy je to testování naší trpělivosti doprovázené bolestí hlavy.
Ale dnes Vám tu chci říct, že to za to STOJÍ.

Stojí to za každou těžkou minutu, náročnou situaci a vyčerpávající zkušenost.

Sdílejme spolu všechno co prožíváme, celou tuhle šílenou jízdu mateřstvím, protože i když to tak nevypadá, všechny mámy kolem Vás to znají. Prožívají to samé jako Vy každý den.

A modlí se za lepší zítřek.

Jak ale najít štěstí v něčem co Vás emocionálně a fyzicky dostává až na samé dno?
Jak můžeme během toho, co se snažíme vychovat naše děti co nejlépe, stále dokola utíráme otisky dětských prstů ze zrcadel, sbíráme hračky, které se povalují všude po domě a hromada prádla už je tak velká, že se před ní skrýváme?

Něco Vám prozradím.

Každá tahle věc, všechno to, co denně nesnášíte, to všechno by Vám chybělo, kdybyste to neměla.
Zní to šíleně? Je to šílené!

Ale kolikrát jsem seděla v křesle a počítala minuty do probuzení mé dcery, i když jsem věděla, že až se vzbudí, budu další dvě hodiny mít plné ruce práce a budu si přát, aby zase usnula.
Stejně jsem ale chtěla, aby už vstala.

Abych ji mohla pochovat, přivonět si k ní, dívat se jí do očí a pomazlit jí.

Nejsem to jenom já, ale miliony rodičů po celém světě se těší, až jejich děti odjedou na letní tábory. A pár hodin po té, už nervózně přešlapují v jejich tichém bytě a přerovnávají plyšáky na postelích svých dětí.

Zaručený recept jak si užít mateřství není.

Napsala jsem ale pár bodů, které Vám možná pomůžou vidět mateřství trochu jinak.

1. Smějte se

Je důležité naučit se smát. Zní to divně, že? Každý se přece umí smát.
Ale kdy naposledy jste se opravdu zasmála? Od srdce a naplno?
Samozřejmě jsou situace, kdy Vám do smíchu není a není možné se z nich radovat.
Zažila jsem a nejenom já i Vy, my všechny jsme zažily a zažíváme situace, kdy rozhodně nemáme čemu se smát a kdy místo radosti cítíme jen stres a vyčerpání.

Když ale zkusíte v těch méně vypjatých smích místo křiku, objevíte něco zázračného.

2. Objímejte se

Miluju mazlení se svými dětmi, to jak voní, jaký je to pocit, když mě obejmou. Být máma je někdy natolik  vyčerpávající, že zapomínáme na tolik potřebné věci.
Je to zvláštní, ale když byla naše nejmladší dcera sotva pár týdnů stará, milovala jsem naše noci. Kdy jsem jí chovala a kolébala zpátky ke spánku v naprosto tichém bytě. Držela jsem ji v náručí, poslouchala tak dýchá a dívala se na ten malý zázrak.
Někdy nemáme chuť na to přitulit si dítě, které se ještě pět minut zpátky vztekalo na podlaze v obchodě. To je jasné. Když ale můžete, objímejte se. Chovejte je v náručí dokud můžete a dokud chtějí.

3. Buďte s rodinou a bavte se

Se všemi povinnostmi jsem si jistá, že si teď říkáte, kde mám ještě vzít čas na nějaké hraní?

Jsou dny, kdy na hraní čas nezbývá. Kdy pobíháme sem a tam, věšíme prádlo, vaříme večeři, běžíme nakoupit a v osm  hodin večer padneme na sedačku vyčerpané.
Práce, škola, domácí úkoly, kroužky, uklízení, lekce tance a seznam by mohl pokračovat. Nemá vlastně konec.

Například, že život se skládá z momentů.

Okamžiků, které ani nevnímáme a nepovažujeme je za důležité.
Drobnosti, které děláme každý den a procházejí našimi životy bez většího povšimnutí.

Nevěřila jsem tomu.

Vždycky jsem si všímala jenom velkých věcí.
Věcí, které byly podle mě důležité, protože měly velký význam.

Stejné to bylo, když jsem se stala mámou.
První zub, první slovo, první krůček.

Velké věci, které stojí za to, aby se zapsaly a nafotily. Abychom se s nimi podělily mezi svými přáteli a nadšeně je sdělovaly okolí.

Dnes je ten den, kdy náš velký kluk udělal první krok a řekl poprvé "táta".

Ale co ty malé okamžiky, které skoro nevidíme?

Co předchází tomu, než Vaše dcera nebo syn udělají první krok?

Je to pohupování na kolínkách, přidržení se stolu...
Není to první krok, je to jen malý nepatrný pohyb, který trénuje několik měsíců, aby byl dokonalý a vedl k tomu dokonalému PRVNÍMU KROKU.

Když naše nejmladší dcera namalovala první kolečko pozorovala jsem ji předtím.

Několik týdnů se snažila správně uchopit pastelku a jen ledabyle čmárala na papír, ale i to byl trénink.
Malý trénink před velkou věcí.

Ve shonu každého dne a se všemi povinnosti je snadné přehlédnout tyhle drobnosti, které jsou pro naše děti důležité.

Neustálé utírání otisků dětských prstíků ze zrcadel, umývání pasty z umyvadla.
Počítání do deseti a čtení slabik, které nedávají velký smysl.

Strachování se o to, aby se jim nic nestalo a o sebe, aby jsme všechno udělaly správně.
Zvládání každého dne i s minimem spánku a s tolika šálky kávy, že už  nám jen při zaslechnutí slova "kofein", naskakuje husí kůže.

Ježdění sem a tam a stále dokola.
Na nákupy, do školy a do školy. Ráno, odpoledne.
Kroužky plavání, tancování, modelování a zpívání.

Mytí nádobí a vyndávání dalších čistých talířů.

Plnění pračky, které nikdy neskončí.

Utěšování plačících dětí, stírání slz a hledání kapesníků, které v kapse byly, ale už z nějakého záhadného důvodu nejsou.

Psaní zpráv větším dětem a domlouváním se s nimi, kdy pojedou domů a kde se sejdete.

Ale když jsem tak pozorovala naši nejmladší dceru, jak se snaží namalovat kolečko, došlo mi, že jsem se mýlila.

I když se to nezdá, ale každý krok, který podnikneme před dosažením svého cíle, je důležitý.

Chvíle, které nás naplní štěstí a berou nám dech nejsou většinou chvíle velkých vítězství.
Tvoří je drobné, obyčejné věci.

První napsané slovo.

Pohled na spící tvář našich nejmenších.
Úsměv, když s radostí jedí zmrzlinu.

Když sevřete tu malou ručku ve své.

Ale ne vždycky přijdou  úžasné okamžiky v pravou chvíli a my je můžeme ocenit.

Někdo mi nedávno řekl, že se mu mé články zdají patetické.

Dřív bych měla snahu vyvracet mu tento názor a tvrdit, že nejsou takové.
Ale dnes vím, že občas patetické jsou.

Neustálé připomínání toho, že jako mámy řešíme spoustu nelehkých věcí, saháme si na dno svých sil a možností a vždycky musíme najít cestu a způsob jak ze všeho ven.

Vyčerpání, fyzické vysílení, pocity frustrace a zoufalství.

Všechno by mělo být zázračně vykoupeno jedním úsměvem od našich dětí, pohledem na to, když spí a pocitem štěstí, když je objímáme.

Ale víme, že to tak není.

Někdy jsem rozčilená na své dcery, že i kdyby mě objímaly celou věčnost, nepomůže to.
Ne, opravdu ve chvíli, kdy mi padá nákup z rukou, jedna dcera si stěžuje na kamarády ve škole a nejmladší vylije skleničku pití na stůl, nemůžu se dívat na své děti a skákat radostí a tančit s nimi.

V tu chvíli mám vztek a chci se vším praštit na zem a někam utéct.

Je to ale normální, známe to všechny mámy.

Milujeme své děti nejvíc na světě a nesnášíme sebe samé, když na ně zakřičíme.
Chtěly bychom být lepší, klidnější, mít víc času a trpělivosti. Umět krásné dorty, hodiny s dětmi vyrábět zvířátka z papíru a radovat se z dnes teprve druhé pračky prádla.

Ne, nemůžeme z toho mít radost a to, že ji nemáte, je normální, nemusíte se obviňovat, že nejste dost šťastná máma a neprožíváte jen pocity euforie a lásky.

"Ve všem, co nás obklopuje a s čím se denně potkáváme, je chemie. Žijeme v chemické době, době jedové.

S příchodem našeho dítěte na svět jsme se dopady okolního prostředí na nás začali více a více zabývat, protože nám není lhostejné naše zdraví a zdraví našich blízkých. Jako jedinci asi příliš neovlivníme kvalitu vzduchu, který dýcháme, ale je toho spoustu, co ovlivnit můžeme a dokonce velmi jednoduchými kroky.

Máte chuť na změnu k lepšímu? Pojďte do toho s námi!"

Ve všem, co nás obklopuje a s čím se denně potkáváme, je chemie:

• Bydlíme v obydlích složených z chemických látek.
• Obklopujeme se věcmi, které jsou plné chemie.
• Pijeme zamořenou vodu plnou chlóru, hormonů a antibiotik.
• Dýcháme vzduch plný jedovatých plynů.
• Jíme jídlo obsahující spousty hnojiv, postřiků, konzervačních látek, barviv a umělých náhražek.
• Oblékáme si oblečení ze syntetických materiálů obsahující chemická barviva.
• Používáme drogerii od hlavy až k patě plnou ingrediencí, které ani neznáme.
• Užíváme bez rozmyslu spousty farmak...

A mohli bychom pokračovat dál a dál než by byl výčet úplný.

Zase je tu konec roku. Přijde mi to až neskutečné, že rok tak rychle uběhnul. A stalo se tolik věcí.

Některé byly dobré, jiné špatné, ale i ty špatné se snažím vnímat jako potřebné.

Protože právě v těch nejtěžších chvílích jsem našla nejvíce síly.

Za posledních pět let jsem prošla tolika situacemi, o kterých jsem ani neměla ponětí.

Vlastně jsem si některé z nich ani nedovedla představit a už vůbec jsem nevěděla, jak budu reagovat.

Také máte někdy představu o tom, že kdybyste prošly tímhle nebo tamtím, určitě byste se zachovaly NĚJAK?

Nebo, kdybyste potkaly někoho, kdo Vám v minulosti ublížil, řekly byste přesně TOHLE?



Ale pak na tu situaci dojde a reagujete odlišně. Nebo potkáte tu osobu a řeknete úplně něco jiného. Nebo neřeknete třeba nic.

Hlavně to poslední se mi stává často. V hlavě mám plán, připravuji si monolog a nakonec, neřeknu nic.

Ale o tom dnes mluvit nechci.

Chtěla bych Vám popřát Vše nejlepší do Nového roku. Hodně štěstí a zdraví a lásky a ať se Vám splní vše, co si přejete.

A poděkovat Vám za Vaši podporu a přízeň.

Za to, že jste mi dodaly sílu a energii začít psát o těch nejhorších pocitech, které jako mámy zažíváme.

Říct nahlas, že někdy to nestojí za nic a pořád se nesmějeme, i když to okolí očekává.

Že často pláčeme a litujeme. Křičíme a nadáváme.


DĚKUJI VÁM ZA TO.


Ale hlavně bych Vám chtěla popřát, abyste ničeho nelitovaly, některé věci změnit nelze a nemůžeme se kvůli nim trápit stále.


Na konci každého roku mám pocit, že musím bilancovat a hodnotit, jaký rok byl a co mi přinesl.

Jen letos poprvé vím, že nechci srovnávat, jaký rok byl a jaký bude.

To, že byl nějaký, mělo smysl.

Naučila jsem se o sobě zase něco navíc a objevila jsem v sobě skrytou sílu, nevzdat se.

Zvládla jsem další záchvaty pláče a vzteku. Hádky našich dcer během cest a dovolené.

I to, když jsme napůl cesty do Rakouska zjistili, že nemáme pasy.

Rok se s rokem sešel a každá z nás si prošla nějakým obdobím, kdy jsme to chtěly vzdát a cítily jsme se na pokraji svých sil. Nezáleží na tom, jestli jste takových okamžiků měla více, než jiná maminka bydlící od Vás několik set kilometrů.

Prožívala jste je a ovlivnily Vás. Vás konkrétně, protože to byly Vaše pocity a Vaše okamžiky.

Nenechte si nikým radit, jak se máte cítit, když je Vám do pláče a že zrovna teď, to za slzy nestojí. Pokud uvnitř sebe cítíte, že Vám plakat pomůže, plačte.
Nemáme kouzelnou moc vidět do budoucnosti a naplánovat si každý krok tak, aby byl dokonalý.
Spíše se setkáme s většinou našich přešlapů a omylů, ale takový už je život.

Každý pád je reálný už jen proto, aby jsme dokázaly naplno vnímat vzestup.

Každý špatný den je tak hrozný, aby jsme si dokázaly vážit těch dní, kdy je všechno zalité sluncem a štěstím.

Pocity zoufalství, pláče, beznaděje se střídají s těmi nejúžasnějšími pocity lásky, štěstí a radosti.

Užívejme si každý den i každou minutu naplno.

Pokud se Vám chce plakat, plačte. Vykřičte ze sebe všechnu frustraci, zlost a vztek.

Stejně naplno se pak radujte, když budete chtít.




Nesrovnávejte se s jinými maminkami, jak ony zvládají péči o děti a domácnost. Ony nežijí Váš život a Vy nežijete jejich a i když se jejich život zdá dokonalým, nemusí to tak být.

Možná, kdybyste opravdu měly možnost si otevřeně promluvit, byste zjistila, že za tou clonou třpytek a dokonalých fotek na Intagramu se jen snaží ukrýt svou beznaděj a pocit samoty.

Přeji Vám ještě něco.

Něco, co je pro nás všechny těžké.

BUĎTE SKUTEČNÉ, REÁLNÉ.

My všechny.

Dělejme skutečné chyby a skutečně je vnímejme.

Každý den se pochvalme, jak jsme to zvládly.

Snažme se vidět všechno co děláme a kolik toho děláme pro naši rodinu a své děti.

Objímejme, čtěme tu samou pohádku stále dokola, stavme vysoké věže z kostek, aby byly hned zbourány.
Zavazujme tkaničky, přikrývejme je, konejšeme v náručí a utírejme slzy i špinavé ruce.

Křičme, milujme, plačme, propadejme zoufalství i naději.

To všechno dělejme skutečně, protože život je SKUTEČNÝ.

Všechno co prožíváme každý den, je SKUTEČNÉ.

Uchovejme si ty pocity a čerpejme z nich.

Nepovažujme se za obyčejné a náš život za obyčejný.

Jako mámy, děláme život NEOBYČENÝ a ÚŽASNÝ všem kolem nás.

Protože i my jsme neobyčejné a úžasné.

Tak ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 2017!

S Láskou,

Monika xxx

PŘIPOJTE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/Denikmamy/

Neustále mě fascinují.

Fascinují mě, kolik energie se v tak malých tělíčkách skrývá. Hlavně naše prostřední Nicolka je blázínek a je obdařena takovým množstvím energie, jakoby by si dala několikrát denně dvojité espresso.

Zrovna včera jsem si  uvědomila, jak je těžké být mámou těch nejmenších dětí. Ano říká se, že problém jsou tak velké, jak velké jsou děti, ale kdo někdy opravdu strávil den s dětmi do pěti let ví, že tohle období  JE NEJNÁROČNĚŠÍ ze všech.

A když jich máte víc, je to ještě náročnější.



Pamatuji si na dobu, kdy jsem doma měla v jednu chvíli novorozeně, tříletou a rok a půl starou dceru. Bylo to opravdu vyčerpávající.

Už jsem skoro zapomněla, jak zaneprázdněná jsem byla.

Všude zněly hlasité zvuky od pláče miminka přes záchvaty vzteku tehdy tříleté dcery. Běhala jsem mezi dětmi a snažila se zároveň uklízet byt, vařit a vychovávat.
A i když mi to dnes přijde jako film, přehrávaný někde mimo mně

Vy všechny, statečné mámy malých dětí.Vím, že jsou Vaše dny někdy jen rozmazané šmouhy a že máte pocit, že ničeho nedosahujete.
Ale opak je pravdou.
Dosahujete toho hodně.

Pracujete velmi tvrdě s těmi maličkými, kteří se snaží být samostatní, nezávislí a bojují s Vámi každý den.
Neustálé slovo "NE!" nebo " JÁ SÁM!" znějí pořád dokola a Vy v sobě někdy marně hledáte trpělivost, zvlášť ve chvíli, kdy spěcháte a víte, že prostě musíte odejít z domu. A zrovna se Váš tříletý syn rozhodl, že si zapne bundu a obuje boty úplně SÁM a Vy vidíte, jak mu to nejde.

A čas běží.
Je to přehlížené, i my samy to nevidíme, ale je to práce.

Těžká, stále opakující se práce, každý den.
Děti rostou tak rychle, jako na běžícím páse a jednou opravdu ty boty obují správně a bundu si zapnou během chviličky.

Na chvilku se zastavte a podívejte se kolem sebe, na všechnu tu práci, kterou jste udělala a zkuste ji vidět jako neobyčejnou, potřebnou.
Stejně jako sebe samu, protože jste VŽDYCKY TADY.

Pár let zpátky, naše nejstarší dcera ztratila v dětské herně oblíbenou hračku. Bílého, bílého králíčka.
Uprostřed obrovské herny v Praze.

Vzpomněla si na něj až doma.

Přemýšlela jsem, jestli se do obchodního domu opravdu vydat a hledat malou, plyšovou hračku uprostřed všeho zmatku.
A pak jsem se na svou dceru podívala.
Stála tam celá zničená a v dětských očích jsem viděla smutek a strach, že už svého nejoblíbenějšího kamaráda nenajde.

A tak jsme jeli s mužem zpátky. Vtrhli jsme do dětské herny a zůstali stát v šoku. Bylo mi jasné, že na ploše 300 m čtverečních je téměř nemožné, najít jednoho malého bílého zajíčka, který měl sotva 20 centimetrů.

Snažila jsem se, opravdu. Běhala jsem jako šílená po dětských skluzavkách, skákala do bazénu s míčky a prohledávala každý kout, kde by mohla být. Celou dobu jsem měla na paměti zklamání v očí své tehdy pětileté dcery, která bez své oblíbené hračky nemohla usnout. Věděla jsem, že se musím snažit udělat všechno proto, aby se našla.

A pak jsem ji zahlédla. Malou bílou, chlupatou hračku v modrých kalhotách, sedící na dětské bílé židličce.
Když jsem ji vzala do rukou a zkontrolovala, že jí nic není, ulevilo se mi.
Byla jsem vyčerpaná, zpocená, ale našla jsem ji.

Udělala jsem přesně to, co děláme každý den my všechny mámy všude na světě.
To, co jiní považují  za samozřejmé, je pro nás jistým posláním.

JSME TADY.

Děláme šílené věci, jako že se pokoušíme najít hračky uprostřed dětských heren.

Vyrábíme adventní kalendáře, posypáváme je třpytkami a očekáváním. Pokoušíme se péct cukroví a přitom se snažíme během celého procesu, aby byla mouka co nejméně všude okolo. A chceme čistou kuchyni.

Skládáme uprostřed noci prádlo s vědomím, že naše tříleté dítě je bude vytahovat ze šuplíku, jak mu přijde pod ruku. A některé skončí stejně na podlaze.

Slýcháme  šílené otázky celý den a na každé "Proč?", se snažíme najít nejlepší odpověď.

Snažíme se uklidnit všechny hádky a souboje mezi sourozenci, které nás dohání k šílenství.
Nebo každý záchvat vzteku, který přijde nečekaně v nejhorší dobu.

I když jsem měla spoustu věcí na práci, stejně jsem strávila několik hodin rozvěšováním Vánočních světel po bytě. Balancovala jsem na židli a prala se s lepící páskou.

Ale za ten rozzářený pohled očí mých dcer, které uviděly na svých oknech svítící stromečky, to stálo.

Pro takový pohled, jsme my mámy schopné udělat cokoliv na světě.

Zůstáváme uprostřed noci vzhůru se svými dětmi, které mají zlý sen.

Lepíme obrázky do učebnic, tvoříme zvířátka ze špejlí a učíme se první slova.
Děláme to proto, že je milujeme. Milujeme je tak, jak jen máma může milovat své dítě.

A i když jsme unavené, vysílené a naštvané, stejně tu jsme. Jsme tu celý den, kdykoliv nás potřebují.

Jsme tu, aby jsme odehnaly každý špatný sen, setřely každou slzu a našli malého bílého králíčka.

Obyčejné věci.

Vím, že by jste určitě mohly všechny napsat svůj vlastní seznam věcí, které každý den pro svou rodinu děláte. A víte co? Napište ho.

Napište si všechno, co jste až do teď od rána udělala pro svého muže a své děti.A pak se na ten seznam podívejte a přečtěte si ho stále dokola.
Nejsou na něm tak zářivé věci jako postavení pyramidy ani zachránění stromů před pokácením, že?
Tak se zdají být obyčejné, ale nejsou.

Každá věc sice jen obyčejně zapadá do vašeho života, do každého dne, který prožíváte, ale je výjimečná. Je výjimečná jen tím, že jste ji udělala z lásky, z mateřské nebo partnerské lásky ke své rodině.

Krásnou třetí Adventní neděli 🙂Na blogu je nový článek o tom, co bychom měly naše děti naučit o Vánocích.

Když se kolem sebe rozhlédneme vidíme, že lidé různě pohlížejí na toto období.

Pro někoho jsou Vánoce časem stráveným s rodinou a dárky jsou až na posledním místě. Jiná rodina má každý rok bohatého Ježíška a vidí smysl Vánoc právě v dárcích.

Ať u patříte do jakékoliv skupiny, Vánoce jsou hlavně o hodnotách, které by naše děti měly znát a předávat je vlastním rodinám, až vyrostou.

Pojďte si přečíst, které z nich, jsou pro mě nejdůležitější 😉

Přemýšlela jsem o Vánocích a jak úžasné je to období! Nemůžu uvěřit tomu, že už za dva týdny jsou tady. Tak hrozně rychle ten čas zase utekl.
I když jsou naše dcery ještě skoro všechny moc malé na to, aby si plně uvědomily, čím jsou Vánoce tak kouzelné, těším se na jejich rozzářené obličeje při rozbalování dárků.
Brzy ale přijde doba, kdy budou dost velké na to, aby pochopily, že Vánoce nejsou jen o dárcích a jídle a já nechci přijít o možnost naučit je, co Vánoce všechno znamenají.
Dnes jsem napsala pět věcí, které bychom měly naučit naše děti, třeba letos o Vánocích.

Moje babička vždycky říkávala: " Vše se dá říct v klidu."

A musím říct, že jsem jí snad nikdy neslyšela zvýšit hlas. Možná jednou, co si pamatuji.

Také věřím, že většina věcí se dá říct v klidu.

Někdy, to ale nejde jinak a musíme prostě zakřičet.


Hned na začátek, tady jste v bezpečí.

Tady Vás nikdo soudit nebude.

Nebudu ani zjišťovat, proč jste na své děti křičela.

Nemůžu to posoudit, nebyla jsem tam, neviděla jsem to množství frustrace, která se ve Vás nahromadilo.

Ale proč Vás vlastně nemůžu soudit?

Je to prosté.

I já jsem to zažila, i já vím, jaké to je.

Ano, i já jsem dnes na své děti zakřičela.

Když se moje dcery narodily a byly malé, nedokázala jsem si představit, že bych na ně kdy zakřičela. Nemyslím tím, zvýšení hlasu a zvednutí ukazováčku se slovem " Ne!".
Stejně tak jsem si neuměla představit, jak podrážděná jako máma můžu někdy být.

Myslím, že úplně první lekce mateřství by se měla jmenovat takhle: " Vaše tříleté dítě Vás přinutí plakat a přivede Vás na místo, kde je těžké zůstat v klidu ve chvíli, kdy jdete pozdě o patnáct minut, nemůžete najít boty, dítě se rozhodlo, že má hlad, zatímco Vám zvoní telefon a začíná pršet a do toho někdo přišel na nečekanou návštěvu ve chvíli, kdy se všude povaluje prádlo."

Mateřství je plné úžasných, fantastických okamžiků, ale je také plné až po okraj okamžiků, kdy stojíte  proti svému dvouletému, čtyřletému nebo desetiletému dítěti, které má silnější vůli a žádný ze zaručených postupů z knihy " Ideální rodič" prostě nefunguje.

Nic nefunguje.

A někdy prostě narazíme na svoji hranici, přes kterou už nemůžeme a přesně v tomhle okamžiku, zakřičíme.

Nekřičíme vlastně na své dítě, křičíme ven ze sebe svou frustraci a bezmoc.

Je to šílené, že?

Ale jak může malé tříleté dítě způsobit, že se velký dospělý cítí bezmocný?

Všechny víme, že snadno. Až příliš snadno.

Můžeme zkusit počítat do deseti a odejít a ono to někdy pomůže. Někdy ale není prostor na to nikam odcházet. Třeba, když jedete na dálnici v rychlosti 110 km/h, jste unavení a vaše batole se zrovna rozhodlo, že se nudí.

Nemáte kam utéct, nejde ho utišit a tak svůj vztek vypustíte ven.

A pak se nesnášíte. Přijde to rychle, hned vzápětí.

Vím to.

Někdy raději odejdu jinam, zavřu dveře od ložnice a křičím do polštáře, je to lepší, než tvářit se, že se nic neděje.

O takových věcech se moc nemluví.

Sdílíme roztomilé fotky svých spících dětí, a jak umíme nakrájet sendviče  na dokonalé trojúhelníky a cítíme všechen ten tlak uvnitř sebe, abychom byly všechno, co je potřeba. Všechno, co potřebují všichni kolem nás.

A pak to vypustíme ven a zakřičíme a hned vzápětí máme pocit viny a odsoudíme se za to.

A tvrdě.


Poslouchejte. To, neznamená, že jste špatná máma, opravdu to tak není.

Ani nezničíte život a duši Vašemu dítěti, nijak ho to nepostihne.


Jako mámy jsme k sobě tvrdé.

Nechceme mluvit o momentech, které se každý den dějí a nejsou krásné a nepřináší nám pocit štěstí. Bojíme se odsouzení a kritiky, že nejsme dobré mámy.
Ale v mém světě, o tom mluvit můžete.
Můžeme společně sdílet všechny své starosti, ať už jste svobodná matka nebo jen to, že prožíváte úzkost.
Předstíráním, že se to neděje, že neprožíváme žádné špatné chvíle nezajistí, že se to dít nebude.
Jen to způsobí, že příště se toho stane dvakrát více.
A tak někdy zakřičím, i když se potom divím, jak se to mohlo stát, že jsem se nechala vyvést z míry?

Proč mě rozlití pití na právě vytřenou podlahu tak rozčílilo?
Proč jsem měla pocit, že křik je jediným východiskem?

Upřímně řečeno alespoň pro mě, ve chvílích, kdy jsem přemožená tím vším kolem mě, když se zdá, že neexistuje žádná jiná možnost.

Někdy jsou dny, které jen navazují na další špatný den a někdy máme pocit, že nemůže už být hůř a že nic nemá cenu.

Nic z toho, co děláme každý den.

Někdy tak snadno dojdeme do bodu, kdy máme chuť to všechno vzdát.

Nepřestávejte. Nevzdávejte to.

Vím, že se teď cítíte, jako by na Vašich ramenou byla celá váha světa a vím, že jestli je hotové nádobí nebo ne, je teď to poslední co řešíte.

Možná máte pocit, že nikoho nezajímá, že jste do dvou do rána skládala prádlo nebo krmila dítě.

Vážený pane Ebene,

jsem velkou fanynkou Vašeho pořadu a sobotní večer pro mě bývá malým svátkem. Oblečena v plesovou róbu usedám před televizní obrazovku, nohy obuté v blyštivých střevících hodím na stůl, do flétny naliji šampaňské a fandím.

Abyste rozuměl, patřím k nemalé skupině naivek, které, okouzleny medovými slůvky svých nápadníků, uvěřily, že se "po svatbě zapíšeme na taneční kurzy". Bohužel jsem nežádala tento závazek napsaný na papíru a podepsaný krví slibujícího. Takže vdaná jsem již deset let, ale do kurzu jsme se ještě nezapsali.

Můj manžel patří k mužům, kteří netančí ani v sebeobraně. Koncem listopadu se u něho pravidelně začnou objevovat záhadné ortopedické potíže, které zázračně zmizí s koncem plesové a začátkem cyklistické sezony. Je-li nebezpečí tance příliš veliké (např. vlastní svatba), sahá k extrémním praktikám, např. dvojnásobné zlomenině, a získá tak omluvenku přímo od lékaře.

Výjimkou byl jen loňský rok. Ortopedické potíže se nedostavily, což přičítám jednak teplé zimě, a tudíž možnosti vyjet si na kole kdykoli, třeba v lednu, tak výkonu pana Pavláska ve StarDance. Nebojím se říci, že Lukáš byl požehnáním pro mnoho manželek netancechtivých partnerů. Poprvé v historii StarDance se mi manžel nesnažil lstí odejmout ovladač a přepnout na sportovní kanál a fandil Lukášovi. Pak už stačila jen vhodně zvolená motivační věta: "Přece umíš tancovat líp než Pavlásek!" a manžel, pod vlivem Lukášova heroického výkonu, přislíbil účast na mysliveckém candrbálu.

S pomocí YouTube jsme natrénovali základní kroky a vyrazili do víru tance. Ukázalo se, že všechny taneční školy jsou jen bohapusté vysavače peněz. Manžel zjistil, že s valčíkovými kroky si vystačí nejen v samotném valčíku, ale že je lze velmi dobře využít i při tancích ostatních, polkou počínaje, sambou konče. Naštěstí se kapela poměrně brzy unavila díky konzumaci starostovy slivovice a o hudební doprovod se začal starat dýdžej Karel. Manžel ovládl své atavistické sklony bývalého metalisty umlátit půllitrem každého, kdo na plac zatáhne Michala Davida a předvedl velmi podařenou valčíkovou variaci na Michalova Šoumena. Co Vám budu povídat, vířili jsme sálem nonstop až do kuropění. Pod vlivem Michalem Davidem vyvolaných endorfinů, přislíbil manžel účast na plese i v příští sezóně.

Být mámou se stalo synonymem proto být někdo malý. Mámou se přeci může stát každý a není na tom nic zvláštního.

Byla bys raději velkou nebo malou rybou v rybníku?
Zvláštní otázka, já vím. Ale tak dlouho, ak si jen pamatuji, jsem vždycky hledala na tuhle otázku odpověď.

Stejně jako na každé rozhodnutí, které jsem udělala. Kde bydlet, jakou si zvolit práci, kdy mít děti a kolik jich mít. Jak být úspěšná v životě a něčeho dosáhnout.

Většina z nás zjistí, že chce něco víc než obyčejnou práci. Chce práci, která bude vyjadřovat to, kým jsou. Hledáme  v ní naplnění života. A soustředíme se více na smysl zaměstnání než na benefity, které nám může přinést ( placenou dovolenou, prémie apod.). Chceme prostě práci, která bude důležitá, bude "něco" znamenat, protože i my chceme "něco" znamenat.

A když nechceme výjimečnou práci, chceme výjimečný život. Něčím odlišný, zvláštní od toho, který žijí ostatní. A být mámou se považuje za něco obyčejného, ničím nezajímavého.

Nepamatuji si, že bych si kdy sama sobě řekla : " Už mám všechno, co jsem chtěla".

Dlouho jsem se trápila otázkou, jak být lepší. Být lepší máma nebo někým jiným. Mít lepší práci, která bude užitečná a já něco dokážu. Něco velkého a něco velkého po mně i zůstane "vidět". Vychovat děti správně, aby z nich byly samostatní a slušní lidé.

Každý z nás vidíme smysl svého života v něčem jiném. Každého dělá šťastným jiná věc. Někomu stačí být s rodinou, mít pěkný dům, spokojené děti i manželství. Jiný ale může tohle všechno považovat za málo, protože chce, aby jeho život měl jiný smysl. Nemohu říct větší či menší, protože každý z nás vidíme "větší a menší" úplně jinak.

Ale i když jste mámou, která s láskou věnovala svůj život rodině nebo úspěšnou ředitelkou, obě chcete, aby po Vás na světě něco zůstalo. Nějaký otisk, že jsme tu byly.

Ve chvíli, kdy se rozhodnete děti mít, už to nelze vzít zpátky. Najednou Váš život dostane jiný význam, jiný směr. Je to úplně jiná cesta než ta původní, po které jste šly, možná i než ta, po které jste chtěly jít.

I mně se  ve chvíli, kdy jsem rozhodla stát mámou, moje možnosti změnily.

I když jen málo žen na světě, které naplno přiznají svou lítost, že se staly matkami, většina z nás aspoň občas zapochybuje, zda to bylo správné rozhodnutí. Správný čas, místo, neměly jsme ještě počkat? Neměly jsme mít místo tří dětí jen jedno? Nebo naopak nemít jedináčka?

My ženy svádíme denně složité boje. Každé z nás život chystá tvrdé zkoušky, těžké zápasy o to, jak být dobrou mámou, manželkou, dcerou...máme své příšerné, těžké i smutné dny, kdy nejde nic podle plánu. Tak rychle, jak se cítíme na dně, se musíme většinou i rychle zvednout.

Často jsme tak zaneprázdněné, že zapomínáme na nejdůležitější osobu v našem malém světě - NA NÁS SAMOTNÉ.

Může to znít sobecky a sebestředně, ale je to pravda. Jak se můžeš chtít ráda postarat o svou rodinu, děti, manžela, když nemáš ráda sama sebe?

Jak můžeš milovat naplno svého muže, když se necítíš dobře jako žena?

Jak vlastně vůbec můžeme dávat druhým ze sebe to nejlepší, pokud nejsme spokojené samy se sebou?

Mít rád sám sebe je pro spoustu lidí ten nejtěžší úkol, jaký si umí představit. Dokáží velmi vroucně milovat ostatní a lásku projevovat, ale když přijde na ně samotné, je to těžké.