Ach ta sladká nevědomost.

Ještě mám v živé paměti, když jsem čekala první dceru, jak jsem si všechno představovala narůžovo.

Ovlivněná těhotenskými hormony(příroda to má vymyšlené velmi chytře) a natěšená na realitu, která nemohla nikdy nastat.

Probuzení bylo rychlé a dost necitelné.

Naštěstí lidský mozek má schopnost to špatné zatlačit pěkně co nejdál v naší paměti a ještě to pořádně přimáčknout, aby nikde kousek nevykukoval.

Přesto jsem se něco naučila a zapamatovala.

1. MATEŘSKÁ DOVOLENÁ BUDE PRIMA ZASTÁVKA Z PRÁCE

No dobře. Někdy mi opravdu nechybí ten shon v práci, dojíždění nebo každodenní přemýšlení co na sebe. Ale ruku na srdce, tohle není úplně ta dovolená, kterou jsem si představovala.

Víte co myslím. Ležíte na lehátku pod lehce se pohupující palmou, tvář Vám ovívá chladný větřík a když zvednete lenivě hlavu, vidíte průzračné moře. Přidejme si ještě opáleného, statného mladíka, který servíruje koktejly ve vyřezávaném ananasu.

Tak na to rovnou zapomeňte.

Teď pracuji zhruba 20 hodin denně za nuznou mzdu a jediné exclusivní koktejly, které znám, jsou dětská pitíčka, která za jízdy v autě otvírám  zuby. 

2.BUDE SNADNÉ JÍT S DÍTĚTEM VEN

Ze začátku pouhá vycházka ven zahrnuje dvouhodinové balení náhradního oblečení, plen a jídla. Mezitím nesmí chybět převlečení sebe a dítěte alespoň dvakrát a samozřejmě přebalení. Protože i když nemáte čas nazbyt, proč by zrovna teď nevykonalo Vaše sladké dítko potřebu do plenky. Následuje sklopení kočárku pomocí zaříkávadel a origami. Pokud jdete pěšky, jste alespoň tohoto ušetřena.

Jestli si myslíte, že dostat se z domu se starším dítětem je jednodušší..omyl. 

Ve chvíli, kdy dítě konečně chodí a rádo se svléká a převléká(což dělá moc rádo, ano i to Vaše to bude dělat a zrovna, když se to bude nejméně hodit) je prakticky nemožné přijít někam včas a něco nezapomenout.

3.VŠECHNO ZVLÁDNU SAMA

Díky bohu za partnery a kamarádky, kteří se nenechali odradit a pomoc neustále nabízejí . Dřív nebo později nám všem dojde, že i malá pomoc, je vlastně velká a proto, když Vám kamarádka nabízí, že vezme Vaše dítě ven, abyste si mohla odpočinout(což dělat stejně nebudete), vezměte ji za slovo a než se stačí rozmyslet, šoupněte jí kočárek.

4.OKAMŽITĚ SE DO SVÉHO DÍTĚTE ZAMILUJI

Ano, určitě existuje okamžitá a nevysvětlitelná vazba a pocit úžasu, když Vám do náruče dají to měkké a teplé tělíčko. Ale většina z nás je po porodu tak vyčerpaná, že jsme rády, když je všechna bolest pryč.

A ta skutečná mateřská láska přijde postupněji. S každým nakrmení, pohlazení a přebalením. V plné síle roste každou hodinu, takže pokud hned necítíte rvoucí štěstí, nevadí. Ono přijde, až to budete nejméně čekat.

A do té doby se budou Vaše pocity pohybovat někde mezi láskou a šílenstvím.

5. NEGATIVNÍ EMOCE NEEXISTUJÍ

Pokud nepovažujete nepochopitelný smutek a zoufalství, které se připlíží zrovna, když o ně stojíme nejméně, za projev štěstí.

Změny nálad z "hurááá" na "ooo" až na "proč?" jsou normální. Mít výčitky z toho už ale ne.

Neznám nikoho, kdo by nevyspalý s křičím dítětem nebo dětmi v zádech měl radost a hýřil optimismem.

Zvládnout každý den bez pocitu beznaděje zvlášť, když Vaše miminko patří mezi nespící a uplakané, je prostě těžké.

Nebojujte proti emocem. Přiznejte si, že dnes nemáte dobrý den ani náladu. Nevadí, zítra to bude třeba lepší nebo jen ucházející. Nikde nejsou psaná žádná pravidla, že se máte od rána do večera tetelit blahem a každé vylité pití a rozházené hračky uklízet s písní na rtech.

Kromě toho, že jste máma, jste také jen člověk. 

6. ÚNAVA NENÍ TAK ŠPATNÁ, JAK LIDÉ ŘÍKAJÍ

Ne, je mnohem HORŠÍ. Spánková deprivace je vlastně to nejhorší na celém mateřství. A mnohem horší je, že už ji nikdy nedospíme. Každý rok nevyspání prý vydá za sedm dalších. Když si jen na jedné ruce spočítám své skóre, dospat se, už jsem dávno vzdala.

Možná by farmaceutické společnosti mohly začít pracovat na kofeinových náplastech pro matky. Tuším, že by se po nich jen zaprášilo.

7. PÁR MĚSÍCŮ PO PORODU BUDU PŘIPRAVENA VRÁTIT SE ZPĚT DO PRÁCE

Viz body 5. a 6.

8. PO PORODU ZHUBNU RAZ DVA, KDYŽ NEMUSÍM DO PRÁCE

Nejenže není čas, není energie ani touha. A trvá to, než dojdete do stavu, kdy se prostě přemůžete a čas si najdete. Kdy i přes únavu na ten pás nebo rotoped nastoupíte a budete z toho mít radost. Netrapte se, pokud jste momentálně ve stádiu, že se Vám nechce a víte, že byste mohla. Ten správný čas přijde. A pokud jste spokojená sama se sebou, upřímně, mám Vám co závidět.

9. NENECHÁM SE OVLIVNIT TÍM, CO ČTU ON-LINE

Tak tohle by mělo šanci, kdyby jsem prvních půl roku po porodu netrávila primárně krmením dcery a telefon nebyl jediným vstupem do světa.

Google a mateřská fóra jsou přirozeně nejvyhledávanější právě na mateřské. Bohužel až časem mi došlo, že je potřeba velmi dobře umět se orientovat a ne každou zaručenou radu brát doslova. Ony totiž i ty sebechytřejší a sebevědomější maminky na druhé straně, které radami jen hýří, jsou ve skutečnosti často stejně nejisté a nervózní. Jen to nedají najevo.

10. BÝT MÁMOU MI BUDE STAČIT

Zvláštní, ale nestačí. Alespoň mě tedy ne. Jsem ráda mámou a jsem šťastná, že jsou moje dcery zdravé a v zásadě nám nic nechybí.

Ale jsou okamžiky, kdy si přeji být i někým jiným. Hezky se obléknout, nazout si podpatky a jen tak jít ven se svým mužem a nemuset poutat dítě do autosedačky a podávat mu pití. Naložit se do voňavé vany a dát si na obličej masku.

Právě díky této malé sobeckosti a touze po seberealizaci si okamžiky, kdy jsem mámou naplno užívám více.

11. STARAT SE O DÍTĚ BUDE KOUZELNÉ

Bylo nebylo, žila jedna princezna a každé ráno vstávala s radostí a představou, že všechno okolo je růžové. Její šaty, hračky i postýlka. A pak přišla uklízečka a sundala jí brýle a strčila do ruky koště. Konec pohádky.

Starat se o malé miminko je krásné, protože je něžné a tak bezbranné. Jenom jí a spí a zase jí a spí. Pokud takové dítko máte, jste šťastná žena. My ve zbytku známe kromě této idyly i hodiny pláče, kdy propadáme zoufalství a nevíme si rady. Dny beze spánku, protože naše dítě prostě spát nechce. A vaření zbytečných obědů, protože jíst se dneska nebude.

12. VŽDYCKY BUDU VĚŘIT SAMA SOBĚ

Sice jsem se nikdy nepovažovala za extra sebevědomého člověka, ale myslela jsem si, že být mámou zvládnu s přehledem. Co také může být těžkého na tom uspat, nakrmit a vychovat dítě?

VŠECHNO.

ve chvíli, kdy se zaklaply dveře za sestrou v nemocnici a moje dcera se rozplakala, byla jsem na pokraji pláče i já. Nevěděla jsem, jak jí uchopit a neublížit jí. Jak jí utišit, aby byla spokojená nebo jak ji nakrmit.

Všechny ty načtené dovednosti, které měly být automatické, se mi vypařily z hlavy a nevěděla jsem, jak je převést do praxe.

Každý neutuchající pláč, hrozivě vypadající bliknutí nebo kroucení z bolavého bříška, ve mě vyvolávaly různé stupně paniky a zoufalství.

Postupem času jsem se naučila obratně jednou rukou měnit plenku i dceru nakrmit. Ale všechno ostatní je pro mě stále velká neznámá.

Výchova je totiž mnohem složitější a často musím působit sebevědomě a nedat před svými dětmi nic najevo. Ale i když před nimi stojím hrdě a důsledně, uvnitř pochybuji, zda dělám správnou věc.

A pokaždé, když musím jako rodič udělat něco, co jim způsobí bolest nebo neštěstí( a že v dětském věku je katastrofa i večer bez zmrzliny, nemusím dodávat), pochybuji o sobě jako o mámě ještě víc.

Nikdy si nebudu jistá, že všechna má rozhodnutí jsou správná. Dokonce jsem si mnohem jistější tvrdit, že většina z nich, jsou špatná a měla jsem se rozhodnout úplně jinak.

Ale být mámou neznamená být dokonalá a všechno umět.

Máme své děti milovat(alespoň většinu dne) a to někdy úplně stačí.

Ale nejkouzelnější na tom vlastně je vědět, že nejsem sama a vidět podporu ostatních, stejně zápasících maminek kolem sebe.

Všechny nosíme stejný čestný odznak i pomyslné medaile a je úplně jedno za které místo.

Jestli jste doběhla nebo jen se do cíle doplazila.

Mluvme o svých pocitech, i když nejsou hezké a nenechme se ovlivnit krásnými a dokonalými představami z Instagramu, které nejsou reálné.

Za vytvořením idylických póz jsou hodiny příprav a nucených úsměvů.

Raději skutečně plačme, křičme a nadávejme.

A pak se stejnou vervou si užívejme nadšení a pocity štěstí.

S Láskou,

Monika 💟

https://www.facebook.com/KrayMonika/

http://zaslouzilamama.blogspot.cz/

Pýcha nad tím, jak dokonalé a schopné naše děti jsou.

Z ležících, plakajících stvoření, se mění v samostatné, hrdé a milující osobnosti.

Pád, když řeč dojde na tabulky a všechna ta " co by už měly umět a neměly dělat."

Ve věku šesti měsíců nám přijde roztomilá holčička, která spokojeně cumlá dudlík s ovečkou. Rozplýváme se nad ní nejenom my, ale i okolí.
Proč už nám ale méně roztomilá přijde o rok později?

K napsání dnešního článku mě částečně inspirovala jedna naše velmi známá blogerka.

Ve svém posledním videu(doufám, že to píši dobře, že bylo poslední 🙂/ se má potřebu vyjadřovat k cucání palce její dcery. V jejím projevu je cítit velký kus odvahy a zároveň obavy, protože tohle téma je něco, o čem se nemluví.
Cítím z ní, že ji to samotnou trápí. A naprosto ji chápu. Myslím, že my všechny tomu rozumíme.

Když se narodí miminko, je pro nás samozřejmé, že do výbavičky zahrneme různé dudlíky nebo prostředky, jakými ho můžeme uklidnit.
Ano vím, že jsou mezi námi mámy, které všechno tohle odmítají a chtějí dítě utěšit jen svou přítomností.
Já přiznávám, že dudlík měly všechny naše dcery, některé z nich měly dokonce na spaní dva.

Někdy prostě bylo potřeba dudlík použít, když jsem musela odběhnout. Věřím, že kdybych mohla každou z nich celý den nosit v šátku nebo jakkoliv jinak ji chovat, třeba by dudlík nebyl třeba. U nás ale byl a zřejmě ještě chvíli bude.

Naše nejmladší, tříletá dcerka totiž ještě dudlíka na spaní má. Ano, čtete správně, přestože jí byly v lednu tři roky, ještě pořád usíná s dudlíkem. A kromě něho, také spí se dvěmi plyšovými sovičkami a tulící dekou.

Před pár lety bych to možná řešila a snažila se jí ho násilím vzít. Bohužel způsoby jako "dáme ho jinému miminku" nebo "hodíme ho do řeky" u nás nefungují. 

Ani povídání pohádky o ztraceném dudlíčku nebo přesvědčování, že už je velká.
A i když se ostatní dcerky dudlíka vzdaly mnohem dříve, teď stojím nad otázkou, co s tím?

Upřímně, nevím.
Nevím, jak jí ho vzít a poslední dobou začínám přemýšlet nad tím, proč bych i měla.

Je škodlivý, nebezpečný?
V očích veřejnosti určitě je.
Dudlík patří přeci miminku a velké děti ho už nemají. A pokud mají, měly bychom se za to jako mámy stydět.

Nestydím se.

Jsem na svou dceru pyšná z tisíce různých důvodů.

Ve svých třech letech krásně mluví, zpívá a projevuje mi tolik lásky, že mě často dojímá až k slzám.

Od dvou a půl let se sama dokáže obléknout a uklidit si oblečení do skříně.

Když se v noci vzbudí, rozsvítí si sama lampičku a dojde na záchod.

Každé ráno, když vstává, se sama převlékne, pyžamko dá do postýlky a přijde za mnou dolů do kuchyně. Když někam odcházíme, sama se převleče a obuje a čeká u dveří.

Dokáže si nalít pití, namazat chleba, zamést nepořádek. Věší se mnou prádlo a utírá prach.

Jsem na ní každý den pyšnější, protože vidím, jak sebevědomý a krásný člověk plný lásky nejenom k okolí, ale i k sobě samé, z ní roste.
Proč bych ji měla brát jedinou věc, kterou potřebuje a uklidňuje jí?

Mohla bych pokračovat ve jmenování toho, co naše dcera dokáže. Nejenom ona.

Všechny naše dcery jsou individuální, překvapují mě každý den.
I Vaše děti jsou takové.
Milujete je naplno, obdivujete a chcete, aby byly spokojené.

Vpřed, rychleji, honem.
Tabulky.Děsivé, barevné sloupečky na dveřích dětských lékařů.
Jsou jimi plné časopisy o mateřství, všude se o nich mluví. Všechny je známe. A všechny čas od času zabrousíme očima do sloupku, který má o našem dítěti jen podle jeho věku říct víc, než víme my samy.
Kdy se má obrátit na bříško nebo pást koníky. Neobrací se ještě? Jak ho donutit na bříšku zůstat.
Kdy má sedět, kdy se má postavit, kdy má začít jíst první mrkvičku, kdy má obcházet nábytek, kolik má říkat slov a jaká, kdy má mít ten nebo onen úchop apod.
Statistika děsivých pokroků, když se Vaše dítě vymyká standardu a dělá všechno po svém a jinak.A nikdo nemá moc rád něco jiného, než co je obvyklé.Ať už je to šidítko, plenka nebo počet dětí. Zvláště o tom posledním vím své 🙂

Stejný stres zažívají maminky, když se téma stočí na nočník a plenky.
Dítě v roce a půl s plenkami na den, budí doslova hrůzu, jakoby přenášelo jadernou zbraň.

A tak mámy dnes a denně nutí sotva roční děti chodit na nočník a i když se mnoho lékařů shodlo na tom, že dítě je zralé nejdříve v roce a půl pochopit, co se od něj požaduje, stejně se tím trápí.
Každé z nás totiž zní v hlavě ta známá věta:

" To náš Pepánek chodil na nočník už v roce."

Trochu jen pravě ony mámy zapomínají dodat, že na nočníku proseděl celý cen a říct si nebo dojít na něj, uměl fakticky až v roce a půl.
Možná to zní jako dobrý trénink, ale dnes už vím, že když je dítě na něco připravené, naučí se to hned.

I u nás se řešil nočník a plenky, ale vydržela jsem a nenechala sem se zlomit poznámkami okolí. Ve dvou a půl letech jsem pomalu začala s nočníkem dcerku seznamovat a za dva týdny uměla všechno. 
Bez stresu jejího nebo mého.
I já jsem se těmi tabulkami nechala ovlivnit a přemýšlela jsem, jak to, že moje dcera ještě nesedí nebo neleze, co je s ní špatně?
S ní nic, ale s těmi, kteří na nich lpí ano.

S nimi je špatně to, že se snaží nacpat naše děti a naše životy do tabulek, které kdysi někdo vymyslel a mají problém s tím, že je někdo jiný, zvláštní.
Určitě by pro mě bylo lepší, kdyby dcera dudlík neměla. Nemusela bych ho hledat.Jenže nemám to srdce jí ho prostě jen tak vzít. Vím, že bych jí způsobila bolest a nepříjemné pocity. Nechci jí ubližovat, vím, že se ho vzdá, až bude sama chtít. Pokud ho potřebuje má k tomu nějaký důvod.

Na nočník se naučila během dvou týdnů. Bez plenek spí už měsíce i v noci, všechno to zvládla, všechno co jsem po ní chtěla, se naučila.Jen tahle jedna věc, je pro ní zatím důležitá a já nevím proč.

Ale ať už je to dudlík nebo palec nebo plenka, kterou si dítě žmoulá, když usíná, není spíš na čase zamyslet se, jestli tím, kdo je divný, nejsme my, že nás to trápí?

V okolí se vždycky najde někdo, kdo Vám bude radit, jak se máte chovat, jak vychovávat své děti a jaká být máma.
Většinou jsou to ale jiné mámy, které rády poukazují na chyby ostatních a mají pocit, že ví všechno nejlépe.

Přitom ani ony nejsou bez chyby, jen se snaží odpoutat od sebe pozornost, aby náhodou někdo si jejich chyb nevšiml.

Žádná máma nemá právo soudit jinou. Radit ji, jak má dítě krmit, uspávat nebo upozorňovat na to, že si cucá palec.

Žádná z nás totiž není dokonalá, my všechny bojujeme s něčím a odlišuje nás jenom to, jestli se dokážeme přenést přes poznámky okolí a věřit sobě samotným.
A to je hodně těžké.

Když se podívám kolem sebe, vidím samou dokonalost. Krásné fotografie, dokonalé děti, úžasné mámy.
A pak se podívám na svůj domov a vidím, že dokonalý není a ani já se zdaleka nepodobám těm krásným maminkám na titulních stránkách nebo v příspěvcích na sociálních sítích.
A v takových chvílích o sobě pochybuji a moc mi nepřidá, když mi nějaká cizí maminka, která mě vidí poprvé v životě, stejně jako mou dceru řekne :" fuj, už jsi velká holka na dudlík."

Ona ale neví, že moje dcera je unavená po celodenním vyřizování v Praze a že místo, aby ventilovala své vyčerpání pláčem, uchýlila se k dudlíku. Ona také neví, že takové situace jsou u nás jednou za půl roku. Jinak ho má pouze na spaní.Přesto si ale myslí, že ví, co je pro mou dceru nejlepší a má potřebu se vyjádřit.

Je to smutné, protože všechny mámy jsou na stejné lodi a je jedno, kolik dětí máte, všechny jsme občas stejně bezradné, opuštěné a zoufalé.
Místo pochopení, ale dost často narážím na údiv a poznámky, které mě zamrzí.
Nedávno se mi jich pár dostalo, když jsem zmínila svoje vyčerpání psychické po celém dni s dcerami, které zápasily s neštovicemi.

Dozvěděla jsem se tak například, že kdybych jich neměla tolik, nebyla bych unavená. Poznámky typu: "Některé mámy rodí jak na běžícím páse", jsem se už naučila ignorovat.
Těžko jim vysvětlím, že to nemá s počtem dětí co dělat. 

Paradoxně jsem byla vyčerpanější s jednou dcerou, která vyžadovala celodenní nošení, protože neustále plakala i v noci a do čtyř let věku, trpěla nepředvídatelnými záchvaty vzteku i pláče.
Je to rytmus dne, všechny povinnosti, které se na mě někdy valí.

Někdy ráno vstanu a jsem unavená. Vím, že toho před sebou mám ten den hodně a už vím, že to nestihnu.
Někdy se pokusím to zvládnout, ale místo, abych odškrtávala jeden bod za druhým, další přibývají.
V takových chvílích si sednu na sedačku a jen zírám před sebe. Říkám si, jak je možné, že se mi to nedaří zvládnout? Jak to, že necítím naplnění a radost, jako jiné mámy?
Pak ale přijdou dny, kdy jde všechno jak má a já jsem sice unavená, ale spokojená.
Znovu to musím říct.

JE TO NORMÁLNÍ.

Je normální, když máte den, který je vyčerpávající, frustrující, smutný, únavný, děsivý a Vy máte chuť jen utéct. Nebo bouchnout dveřmi a nevycházet ven.
Kdy křičíte na své děti a víte, že jste nechtěla. Jen je toho už na Vás moc.
Všechno tohle je normální, stejně jako pocity štěstí, když se všechno daří.
Nejste méně člověk, jenom proto, že jste máma.Nemáte o nic menší právo na všechny negativní pocity jako ostatní.

A opravdu ne, nemusí Vás pořád jen těšit přebalovat, krmit a uspávat.
Jsme normální lidé jako ostatní a máme právo mít chuť, to někdy zabalit.
Stejně tak naše děti jsou stejné jako jiné děti. Ano i ty děti supermatek.

A i ony mají právo na to, mít vlastní tempo a všechno se naučit, když je na to vhodný čas.
Tak, jako nám lékaři radí, abychom dětem nechaly čas  a neposazovaly je nebo je nenutily stoupat si na nohy, nechme jim také čas na to, aby se rozhodly, kdy už chtějí zahodit dudlíka nebo si přestat cucat palec.

Milujme je a dávejme jim najevo, že je normální a v pořádku být nedokonalý a mít své chyby.

Jedině tak z nich vyrostou sebevědomé a silné osobnosti, kteří ve chvíli, kdy budou odcházet vstříc vlastnímu životu, se nebudou bát ani sebe, ani života.

S Láskou,
Monika ❤️

#mk_academy_blog

http://zaslouzilamama.blogspot.cz/

https://www.facebook.com/KrayMonika/

Jsou  rána, kdy vstávám, zatímco bych ještě ráda spala. Není to moje volba, vstávat v půl sedmé ráno každý den, kromě víkendu.

Jdu dolů po schodech do kuchyně, která by měla být čistá, ale není. Na stole jsou drobky ještě od večeře a pětiletá dcera odmítá snídat

.Následující hodinu dohlížím na všechny dcery, aby nepřišly pozdě do školy a snažím se probrat.

Jakmile odejdou do školy a já odvezu pětiletou do školky, v hlavě se mi honí myšlenky na to, co dnes musím udělat.

Nekonečný seznam nudných věcí a povinností.Taky Vám to tak přijde? Domácí práce, jak můžou být zábavné?

Každý den to samé. Utřít, zamést, uvařit, prádlo, koš, prach...pořád se to bere jako podřadné práce, které zvládne každý.

Nejsou zábavné a nejsou ani moc vidět. Někdy mi přijdou zbytečné.Zodpovědnost za někoho jiného, kdo je navíc tak strašně bezbranný. Pocit osamění. Odloučení. Ztráta svobody, téměř žádný čas pro sebe. Domácí povinnosti, které mě nebaví. Stresové situace, které mě vyčerpávají. 

A tak už zhruba v deset dopoledne jsem vyčerpaná, frustrovaná a v takových chvílích se mi prostě nelíbí být mámou.

Nesnáším nedostatek spánku.

Dny, kdy jsem byla vzhůru do noci a mohla vstávat v deset dopoledne. Spala celou noc bez přerušení.

Už je to ale tak dávno, že nevím jaký je to pocit, být vyspaná naplno. Už si to prostě nepamatuji.

Věděla jsem, že po porodu budu muset vstávat s miminkem, ale netušila jsem, jak moc to bude náročné. Nespat několik dní v kuse a přesto muset fungovat.

Pokaždé, když se z dětské chůvičky před půl nocí ozval dětský pláč, věděla jsem, že to není normální a se sevřeným krkem jsem se šla podívat na některou z dcer.Když byly úplně malé, bylo to nejhorší.

Někdy nevím co dělat a jak se zachovat, aby to bylo správně.Došlo mi to hned po porodu. Nevěděla jsem co dělat. A nevím to dodnes.

Roční dítě s horečkou 39 stupňů nejde utišit a tak kromě strachu, co jim je, jsem zažívala i stres.

Stres z pláče, který neměl konce a stres z další noci, která prostě bude hrozná.Zní to sobecky, ale pokaždé, když byly dcery nemocné, jsem myslela i na to, že se zase nevyspím.

Měla jsem strach i o ně, každá máma by nejraději na sebe vzala všechno, co naše děti trápí, ale bála jsem se další noci, nevěděla jsem jaká bude.

Spánková deprivace je rozhodně to, co nesnáším na tom být mámou, úplně ze všeho nejvíc.

Po těch letech mám někdy pocit, že už to nikdy nedospím.

Možná bych se ale vyspala lépe, kdybych věděla, jak a co dělat.Nesnáším nevědět, co dělat.

Ano, určitě existují vzácné případy žen, které vědí, proč jejich dítě pláče, jak ho mají utišit, nakrmit, přebalit a celý jejich den je zalitý sluncem.Tedy měly bysme si myslet, že existují, protože je máme stále na očích a všude se na nás usmívají a nadšeně mluví o mateřství.

Děsí mě i ony. Jejich úsměvy, dokonalé outfity a hlavně jejich pohledy. Jakoby říkaly: ty to nezvládáš, přitom je to taková brnkačka!

Ale ony mají pravdu.

Pro někoho je to snadné. Ráno vstát v šest, udělat dětem palačinky, zabalit svačiny, políbit na čelo a těšit se na celý den uklízení, praní a stavění kostek. Ano, znám takové matky, vím, že jsou.

Zatím já, vstávám ráno nejpozději jak to jde, vyndám z lednice jogurty nebo nasypu cereálie. Když se vrátím domů po té co odvezu pětiletou do školky, jdu si udělat presso a těším se, jak si pustím k snídani oblíbený díl seriálu. Ten je několikrát přerušen hrou nejmladší dcery, takže to po čtvrt hodině vzdávám a pouštím jí pohádku, abych si mohla aspoň na chvíli něco přečíst.

Jenže víte co? Myslím si, že je to normální. A naprosto v pořádku. Někdy nemít ráda "být máma".

Chtít si v klidu pustit film, dát dobré jídlo, projít se s manželem, dát horkou vanu a nebýt nikým rušena.

Je to normální, všichni to chtějí. Jenže jako mámy bysme vlastně měly být rády, že nemáme tolik příležitostí, jako ostatní.

Mělo by nás těšit, že můžeme celý den měnit plenky, pozorovat rostoucí zoubek a mixovat dětský oběd. Završeno plodným výletem na dětské hřiště, kde s ostatními maminkami budeme vesele tlachat o dětských potížích, skvrnách a plánech na nedělní oběd.

Nesnáším dětská hřiště.

Jen si na to vzpomenu, naskočí mi husí kůže. 

Začalo to už doma. Hledáním báboviček,chystáním pití a potřebných věcí, naložení motorky a vyrazily jsme.

Už při procházení brankou jsem se rozlížela, jestli neuvidím někoho, s kým si budu moct popovídat.

Většinou ale bylo hřiště plné párů, které byly rádi, že jsou spolu, matek s telefony přirostlými k ruce a jasně vysílající signál: "nemám chuť se bavit." 

Prvorodiček, které nadšeně pobíhaly a klouzaly se s dětmi a nakonec party několika maminek, evidentně každá měla více dětí a tak se snažily působit starší a uvědomělejší, než zbytek lidí kolem.

Vždycky mě zajímalo, kde jsou ty obyčejné mámy, které přijdou na hřiště se svými dětmi, nechají je hrát si a povídají si. Nikdy jsem je neviděla a to jsem hřišť s pěti dcerami prošla desítky.

Nakonec jsem dětská hřiště nesnášela.

Snažila jsem se zapadnout, opravdu. Kolikrát jsem se i pokusila bavit o tématech, která mě nezajímala jen proto, abych se necítila tolik osamělá. Nepovedlo se mi to a tak jsem se začala stranit.

Vybavená kávou a časopisem jsem každou návštěvu hřiště pojala jako relax. Byla jsem sice připravená kdykoliv to odložit a zahájit nějaký smysluplný rozhovor, ale nikdy jsem neměla příležitost.

Nesnáším stresové situace.

Začne to hned porodem.

Jakmile klesnou hormony štěstí, s prvním pláčem přijde stres. A hned tak neskončí.

Každodenní stres je to, co nás jako mámy vyčerpává a dostává do situací, kdy klečíme na zemi a chce se nám plakat.

Nebo chceme bušit do zdi, házet věcmi, křičet na děti, na sebe do zrcadla.

Jestli jsem něco jako máma nechtěla, tak to byly situace, které mě stresují.

Když stojím vedle dětské lékařky a domlouvám se s ní na lécích a do toho začne nejmladší dcera kňourat a protože se jí nemůžu v tu chvíli věnovat i vztekat. V tu chvíli se cítím pod stresem, modlím se, abysme už mohly jít pryč, protože se cítím hrozně. Když přijdu do prodejny s obuví a věnuje se nám milá prodavačka. Místo, aby si moje dcera stoupla na měřič velikostí, začne se mě chytat za nohy a odmítá si i boty vyzkoušet. Nevím co s ní a nevím co s touhle situací.

Je tisíc a jeden okamžiků, které nás zaskočí a my nevíme, jak dál. Ohromí nás, vyčerpají a dostanou až na dno.

A ne, není to stejné jako běžný náročný den v práci.

My totiž ještě máme neustále kolem sebe nevypočitatelné dítě, které se v jednu chvíli směje a v druhou, kdy potřebuju něco řešit s úředníkem po telefonu, začne chytat záchvat křiku a pláče.

Každá se se stresem vyrovnáváme po svém. Ale je důležité ho dostat ven a nedusit v sobě.

Nesnáším ztrátu soukromí a prostoru.

Upřímně, většinou o všechno co máme rády se musíme dělit. Když si dělám snídani, automaticky mažu chleba navíc pro tříletou dceru. Vím, že bych se jinak hned, když dosednu, musela zvednout. Když si chci dát vanu, pustím dcerám pohádku, která trvá alespoň půl hodiny. Je mi totiž jasné, že stejně nejméně dvakrát se přijdou ty dvě nejmladší podívat, co dělám. Případně si budou chtít dát taky masku na obličej.

A film? Kdysi jsem měla představu, že dítě usne a já si v klidu něco pustím a u toho se najím. Pak jsem měla děti a představa, zůstala představou.

Když už jsou větší a povede se, že si hrají v horním patře a já si skutečně něco pustit můžu, většinou je stejně kolem takový hluk, že se nemůžu pořádně soustředit. A tak si dál pouštím filmy až večer, když už všechny jsou v postelích.

Nesnáším omezení.

Omezit se pro někoho, koho milujete nejvíc na světě by Vás mělo těšit. A někdy možná těší, ale většinou ne.

Nikdo se nechce omezit, všichni chceme být sobci, ale když jste matkou, sobecká už moc být nemůžete. Alespoň ne, když jsou děti malé. Tehdy musí být na první místě ony.

Nejdřív se nají ony, pak usnou, nastane čas na úklid a pak si sednete teprve Vy. Pořadí se moc nemění prvních pár let a to je hodně frustrující.Být mámou je hlavně o omezení.

Těšíte se na klidný večer s mužem, ale Vašemu synovi nebo dcerce zrovna dnes rostou zoubky. A nebo chce pořád chodit na záchod, pít a další neodkladné věci.

Já své dcery miluji nade vše a kdykoliv bude potřeba, budu u nich spát na zemi, držet je za ruku a poběžím je uklidnit, když budou mít zlé sny. Ale proč bych měla předstírat, že když pětiletá dcera jde po páté na záchod a po třetí se napít, mám z toho radost?

Nemám a ani nevím, proč bych to měla tvrdit.

Nastavení hranic je s dětmi podle mě důležité. Nikdy jsem nebyla matkou, která nechává děti ještě v deset večer dle libosti vzhůru a mění režim podle toho, aby byly spokojené. Vždycky jsem věděla, že musím nastavit režim a hranice a že takto to musí být. Možná je to mou povahou, která nesnáší změny a jakékoliv vykolejení mě stresuje, spíš je to ale jen snaha zachovat si trochu zdravého rozumu a prostoru.

Vsadím se, že se hodně maminek teď bude cítit dotčené, ale podle mě, obětovat dětem všechno, všechny své zájmy, plány, sny i čas, nikomu nemůže dělat radost.

Dobře, někomu snad ano, ale i tak věřím, že je nás víc, které to cítíme opačně.Dokáži se omezit, hodně, ale ne navždy.

Dcery jsou mým světem, ale nejsou středobodem mého Vesmíru jen ony. Mám také sebe a svého muže.

Nesnáším předstírat.

Je totiž snazší dívat se na všechny ty roztomilé obrázky šťastných rodin z časopisů nebo sociálních sítí a chtít je následovat. Dělat spoustu hezkých věcí každý den, k tomu pracovat, zvládnout plné nasazení kolem rodiny a tvářit se spokojeně. A když se někdo zeptá, jak se máme, odpovídáme vždycky stejně: "Máme se dobře."

Ale je to vždycky pravda?

Schválně, kdy naposledy Vám nějaká kamarádka, kdokoliv odpověděl: " Stojí to za houby, synovi rostou zuby, takže v noci nespí. Nebo se vzteká a válí po podlaze a já se cítím jako v pasti a totálně vyčerpaná."

Nikdo.

Nikdo totiž nechce mluvit o pocitech, které jsou sice reálné, ale nejsou hezké.Kdy jste tohle řekla někomu Vy? 

Neříká se to.

Nahlas nepřiznáváme, že se cítíme osamělé, neschopné a že být celý den s dětmi je někdy nejenom otrava, ale i vyčerpávající. Že se těšíme, až půjdou do školky a my budeme moct jen tak ke kadeřníkovi nebo na kávu s kamarádkou.

Zvlášť když kolem nás jsou mámy, které zamačkávají slzu už jen při zmínce o školce, která je čeká až za dva roky. Ony pláčou, protože se jim bude stýskat. Já se na to naopak těším.

Mám radost nejenom proto, že si budu moct vydechnout, ale i nad tím, že si dcera bude moct pohrát se stejně starými dětmi, něco nového se přiučí a hlavně se zabaví.

Nesnáším se srovnávat s ostatními a cítit vinu.

Bohužel nejsem schopná vymýšlet denně 12 činností, abych jí bavila, rozvíjela a posouvala. Takže si myslím, že od určitého věku se děti doma s matkami nudí a potřebují do kolektivu. Nevidím na tom nic špatného.Ale to také moc často nahlas neřeknu, protože hned mám tendenci klopit oči k zemi a stydět se za to, že jsem ráda, když je pondělí a děti jdou do školky a školy. 

Srovnávám se s těmi nadšenými matkami, které dýchají a žijí pro své děti a i když vím, že děti potřebují být samostatné a spoustu věcí si vyzkoušet, stejně pořád přemýšlím nad tím, kde dělám chybu.

Jak to že mě to tolik netěší? To je nemám ráda, když chci, aby byly samostatné a poznávaly nové věci beze mě? Neměla bych neustále s nimi být, aby neměly pocit, že je nemám ráda?

I když nechci, stejně mě takové otázky napadají a pokaždé, když si hrají samy a já se dívám na film, hlodá to ve mě.

Nesnáším neustálý tlak na to být perfektní a čelit všem těm očekáváním.

Mateřství je bláznivé místo plné stresu a očekávání, že náš domov bude krásný, plný smíchu a radosti, sedm dní v týdnu.

Očekávání, že se nemusíme nadechnout, zastavit ani nabrat sílu.S radostí objíždíme školy a školky, uklízíme a vychováváme děti, které poslouchají všechno co jim řekneme.

Pořád bysme měly přemýšlet, co zdravého dáváme dětem k jídlu, kolik to obsahuje éček, barviv a dalších jedů.

Když jsem byla malá já, natřela mi babička chleba sádlem. Bylo to něco, na co jsem se těšila pokaždé.Vím, že teď někdo by mohl namítnout, že dnes už víme, jaké věci jsou škodlivé a jaké ne.

Ale opravdu je nutné jít do extrémů? Nutit děti jíst jáhlové koláče a dušenou zeleninu a nic jiného?A kromě přemýšlení nad nutričními hodnotami, bysme měly být upravené, veselé plné energie i nápadů a máme se radovat.Nevím jak Vy, ale já často stáhnu vlasy do culíku a nasadím sluneční brýle, abych se nemusela líčit.

Ráda se upravím a hezky obléknu, ale někdy je to prostě nad moje síly. Když v noci špatně spím a necítím se dobře, poslední na co myslím je make-up a boty s podpatkem.

Zůstat ženou je pro mě důležité, ale také přiznávám, že někdy mám dny, kdy je to nesplnitelné.

Nesnáším ideály Supermatek.

Všechny je známe.

Mají vlastní mateřská fóra, vlastní kostýmy i jazyk a nad námi, obyčejnými matkami ohrnují nos. Nebo ještě hůře.

Kritizují naši výchovu, styl stravování a vyjadřování. Když už neví co by řekly, počastují nás výroky jako: "dřív ženy neměly tolik moderních spotřebičů a i s osmi dětmi to zvládly." nebo "kdybyste neseděly celý den na facebooku/internetu, tak byste to zvládly."Pravda je, že kdybych neseděla často na internetu, tak bych se asi zbláznila.

Nehledám recepty ani výlety pro děti. Hledám další mámy, které se cítí stejně jako já, u nich najdu pochopení a pocit, že v tom nejsem sama.

Pravda je, že my všechny potřebujeme skutečné mámy, které si stoupnou v davu a řeknou, jaké to doopravdy je. Kolik úsilí je stojí upéct s dětmi koláč. Jak moc se musí ovládat ve chvíli, kdy se všude sype mouka, padají vajíčka a vylévá mléko. Výsledný koláč je opravdu zasloužený.

Chtěla bych zbořit tenhle smyšlený a nereálný ideál supermatky, která je stále šťastná a miluje každý moment a den a nemůže se dočkat, až ráno vstane s dětmi. Hned po té co jim naservíruje zdravou snídani z pohanky a jáhel, je připravená ladnými pohyby poklidit celý byt, aby už v devět byla na cestě do tělocvičny. Celý den proplouvá ve vlastním světě radosti, s čerstvými květinami na stole každý den a teplou večeří.Přesně tahle nesmyslná představa nutí nás všechny cítit se podřadně, neschopně a pochybovat o sobě každý den.Kvůli takovým obrázkům se cítíme provinile, když zakřičíme, zavíráme se v koupelně s rukama v dlaních nebo prostě jen máme chvíle, "kdy nejsme rády matkami".

Ze všeho nejvíc, ale nesnáším někdy samu sebe.

Trvalo mi deset minut, než jsem tuhle větu napsala. Několikrát jsem ji vymazala a znovu napsala a znovu smazala.

Nesnášet samu sebe se může zdát jako hrozné, ale nejde o přímo o mě.Nesnáším na sobě tu část povahy, o které jsem nevěděla, že ji mám.

Vždycky jsem se považovala za klidného člověka.Když by na ulici někdo zkolaboval, patrně ten člověk, co by nad ním v klidu klečel, volal záchranku, případně ho oživoval, bych byla já.

Nechápu, že se ale takto snadno nedokážu vyrovnat se stresem jako máma.Když mi padají věci z rukou nebo z kuchyňské linky nebo pravidelně, když řídím a nastane nějaká nečekaná dopravní situace, panikařím a často vybuchnu. Hned vzápětí toho lituju a vím, že jsem měla reagovat jinak, ale nejde to.

Nevím, jestli je to tím, že jsem máma a nebo prostě jen tím, že je to už stá věc ten den, která mě prostě vykolejí. Když pak zezadu slyším dvě z dcer jak se dohadují, nejmladší chce napít, prostřední si stěžuje na horko a na přechodě mi skáče pod auto pes, prostě to nezvládnu.

Nejste špatné mámy, když máte takové chvíle.Pokud dnes máte zrovna jeden z dnů, kdy nejste ráda mámou, ať už k tomu máte jakýkoliv důvod, chci abyste věděly, že nejste samy.

I já a další maminky takové dny máme.

Nesrovnávejte se s ostatními matkami.

Ony mají svůj život a Vy nevíte jaký skutečně je. Ani jestli ten šťastný obličej, který všude ukazují, není jen maskou, pod kterou se skrývá smutek, frustrace, panika a strach.

Strach, že by někdo odhalil, že nejsou tak spokojené, jak chtějí vypadat.

Strach, že by jim došlo, že být máma je někdy prostě jen nudné a ničím nezajímavé.

Strach, že cesta po které jdou, je stejná jako ta naše.

Je to cesta.

A jako na každé cestě i tady jsou dobré dny, špatné dny, nudné dny, náročné dny, dny, které nemáme rády a to vše společně s úžasnými dny, šťastnými dny a dny, kdy jsme vděčné za to, že jsme matkami.

Zvládnete to.

Každý jeden mateřský den za druhým.

S Láskou,

Monika 💟

Můj blog: http://zaslouzilamama.blogspot.cz

Dnešní článek je jiný oproti mým obvyklým.
Nebude o mateřství a všemu, co nám přináší.

Přesto nebude méně důležitý, protože je o životě.
O našem těle.

Všude čteme, jak je ženské tělo krásné a jak máme být vděčné za to, že jsme matkami.
Že kila navíc a strie k mateřství patří.

Jenže pokud jste jako já, nijak zvlášť Vás to neutěší.
Nechci ani kila navíc, ani jizvičky.
Chtěla bych zase vypadat jako před dětmi a mít přes padesát kilo.

Mít dítě je  zázrak života, ale Vy si zázračně nepřipadáte.
Rozhodně ne ve chvíli, kdy nemůžete dopnout kalhoty a podprsenku push-up nahradí ty se širšími ramínky.

Včera jsem si byla koupit nové kalhoty.
Pokaždé, když si jdu zkoušet nové oblečení, mám trochu stažený krk.
Číslo na cedulce je pro mě hrozně důležité. Tvrdě jsem pracovala, abych se vešla do velikosti 38 a nechci si zkoušet jinou. Automaticky beru z věšáku tuhle velikost.


Jenže včera to bylo jiné. Prošla kolem mě žena v mém věku. Upravená, štíhlá a sáhla si přede mnou pro stejné džíny. Letmo jsem zahlédla cedulku na jejím vybraném kousku. 36! 
Naprosto sebevědomě s nimi zašla do kabinky a mě se najednou nechtělo zkoušet ty moje.
Chtěla jsem také její velikost, chtěla jsem také mít zpátky to pevné tělo bez strií jako před dětmi.


A pak mi to došlo.
Nemůžu toho dosáhnout, nejde to.
Každá jsme v nějakém období právě teď.Nepředstavovala jste si to takhle a já také ne.
Před prvním těhotenstvím jsem byla štíhlá. Byla jsem mladá a bylo mi 21 let.Své tělo jsem brala jako samozřejmost, stejně jako vědomí, že budu vypadat stejně po porodu.Proč bych také neměla, že?Nevypadala jsem.

Místo 68 kg, jsem půl roku po porodu vážila 77kg.Měsíc před porodem mi popraskalo břicho neskutečným způsobem a iluze dokonale hladkého bříška byla pryč.
S každou další dcerou mi zůstalo pár kil, trápily mě.Nechápala jsem, proč všude v televizi a časopisech jsou ženy po porodu opět dokonalé a štíhlé a já toho nemohu dosáhnout.

Možná teď máte pár kilo nebo hodně navíc. Svoje staré oblečení schováváte na dno skříně a chodíte se na něj smutně dívat.Chtěla byste si znovu obléknout ty samé džíny, jako když Vám bylo 20. Ale neoblečete.

Chtěla byste mít dost energie na cvičení. A když energii máte, nemáte zase čas.
Možná jen hledáte výmluvy, protože se Vám prostě nechce.I já je hledala a hledám.
Ať už je to jakkoliv, je to v pořádku. Vy jste v pořádku a Vaše tělo také.
Přivedla jste na svět dítě nebo dokonce děti.Krmila jste je nebo stále krmíte.Vaše prsa už nikdy nebudou vypadat jako předtím, je to smutné, ale je to pravda.Nemá smysl se tím trápit.
Dívejte se na sebe jinak. Na své tělo.

Vždycky jste se na něj mohla spolehnout, podrželo Vás.

Když jsem tak stála u toho stojanu s těmi kalhotami, nechtělo se mi brát si moji velikost, chtěla jsem JEJÍ.

A tak jsem se pokusila do velikosti 36 dostat.Prala jsem se kalhotami, svým tělem, zlobou i lítostí.

Byla jsem na sebe naštvaná, chtěla jsem odejít z obchodu a nic si tam nekoupit. Najednou mi přišlo, že tam nic pro mě nemají, že mě nechápou.

A pak mi přišla zpráva od muže.Poslal fotku sebe a naší nejmladší dcery a mě to došlo.
Došlo mi, jak špatně uvažuji.

Před třemi lety jsem porodila nejmladší dceru.I přes komplikace v těhotenství, velké nevolnosti a rizika předčasného porodu, jsem ji donosila a porodila zdravé dítě.
DÍKY TOMUHLE TĚLU.

Díky tomuhle tělu, které se nevejde do velikosti 36 jako před 11-ti lety.
Možná už se nikdy nevejde, ale co na tom záleží?
Je to jen číslo, nic o mě neříká.
Nejsem panenka z reklamy o dokonalém životě a nemám dokonalé tělo.Ale jsem svému tělu za mnohé vděčná.

Tohle tělo.
Tolik mu dlužím.Tohle tělo dalo život pěti zdravým, silným a výjímečným dětem.Každou z nich celých devět měsíců ochraňovalo, živilo a pomohlo mi je přivést na svět.Podrželo mě ve chvíli, kdy jsem nebyla schopná přes nevolnosti nic sníst.Vydrželo to se mnou, i když jsem mu dávala jen rohlíky a salát.
Když jsem pila jednu kávu za druhou a přikusovala k nim sušenky.
Když jsem místo odpočinku, skládala ve dvě ráno prádlo.

Když jsem tlačila kočárek za deště a vedla za ruku další dvě děti.
Když jsem se rozhodla v pubertě, že nejlepší způsob hubnutí bude hladovět.

Tohle tělo krmilo každou z mých pěti dcer, houpalo je ke spánku, přebalovalo je a dělalo je šťastné.

Kdykoliv zaplakaly, díky tomuhle tělu, jsem je mohla vzít do náručí a utišit.I přesto, že jsem byla vyčerpaná z nedostatku spánku, díky tomuhle tělu jsem mohla vstát uprostřed noci, abych je nakrmila nebo je jen držela za ruku, když měly zlé sny.Nebo, když byly nemocné.

Naše tělo je zázračné.
Můžeme běhat, můžeme dýchat, máme dost sil uprostřed noci(i když jsme vyčerpané) a každé ráno máme dost jistoty, abychom zvládly další náročný den.

Není dokonalé. Má své šrámy a jizvy.

Mám za sebou období, kdy jsem vážila 52 kg i to, kdy jsem měla téměř 100.Teď jsem někde mezi tím.
Ano, chtěla bych zase mít přes padesát a sedmička na mé váze se mi nelíbí.

BUĎTE NA SEBE PYŠNÉ.

Ano, máte strie.Ano, nemáte už pevná prsa, možná ani bříško.Ano, chtěla byste ta otravná kila shodit a zase se vejít do starých kalhot a sukní.
My všechny bychom chtěly.
Těhotenství naše těla nenávratně změní.
Už nikdy nebudou  jako předtím.
I když budete cvičit a znovu se oblečete do džínů, které jste nosila před tím.

Ano, také je vidím všude kolem sebe.

Dokonalé, krásné a štíhlé mámy, které nám obyčejným ženám pořád dokazují, že to jde.
S novorozencem na rukou posilují, běhají a rozdávají recepty na skvělé letní saláty bez kalorií.

S každým dalším jejich postem nebo obrázkem, dostává naše hrdost pěkný pohlavek.

Zatímco ony mají trenéra a chůvu, aby si mohly dát svěží tuňákový salát a hned po něm 20 km běhu v krásném sportovním oblečení podle poslední módy, Vy sedíte nad třetí kávou a namáčíte si do ní tatranku.

PŘESTAŇME S TÍM.

Přestaňme se schovávat a stydět se.
Neodvracejte tvář od zrcadla, vím, že se bojíte do něj podívat.
Vidíte unavenou osobu, s vlasy v culíku, která ani trochu nepřipomíná tu krásnou a okouzlující maminku z televize.


Ale tohle jste Vy. Jste skutečná, nevymyšlená.
To Vaše ruce objímají Vaše děti.
To Vaše náruč jim poskytuje útěchu a pocit bezpečí.
To Vaše srdce je miluje nade vše, až to někdy bolí.
A Vaše tělo je drželo při životě, dovolilo jim růst a pomohlo Vám je přivést na svět.
Dejte mu milost a čas.
Než ho začnete skrývat a nadávat si, že není dokonalé.
Zvenku dokonalé není, ale uvnitř je nejdokonalejším, protože ochraňovalo a dalo vzniknout tomu největšímu zázraku na světě. Našim dětem.

S láskou,
Monika ❤️

Můj blog: http://zaslouzilamama.blogspot.cz/

Když jsem byla těhotná, představovala jsem si, jaké to bude mít dítě. A také jsem měla představy o tom, jaká budu máma.

Chtěla jsem být přesně taková, o kterém jsem jako dítě snila.
Máma z reklam v televizi, která je pořád dobře naladěná, usmívá se a září na sto kilometrů.

A tak jsem se snažila jí být....

Když jsem včera psala tento článek, tak to bylo tak trochu napůl. Napůl jsem seděla a napůl odbíhala. Včera se totiž naše dcery rozhodly, že než půjdou spát, budou "něco" potřebovat. Cokoliv. Zdálo se tedy, že bylo  nemožné, aby šly rovnou spát, bez toho aniž by z pokoje již potřetí vyšly.

Zdá se, že tento týden nejde nic podle plánu. Měla jsem plán, jasný a plný bodů, které jsem chtěla splnit, ale na konci týden je nutné si přiznat, že ani z poloviny není můj plán splněný.

Někdy totiž nejde všechno podle plánů, někdy nejde podle plánů nic.

Ale po porodu jsem se snažila být perfektní a všechny své plány každý den zvládnout.

Alespoň prvních pár měsíců.
Chtěla jsem to všechno zvládnout s úsměvem, protože jsem si tolik přála být mámou.
Ale nakonec jsem se jako většina maminek sotva zvládla  převléknout z pyžama, poklidit plenky a lahvičky a smotat vlasy do culíku.
S plačící a nikdy neusínající dcerou, to bylo hodně náročné.
Nespala ani ve dne, ani v noci a já se mnohdy přistihla s lítostí.
Nad sebou, nad ní a nad tím, že jsem se stala máma.

Takové pocity přišly v těch nejhorších chvílích, kdy jsem seděla ve tři ráno a snažila se jí uspat. A ona plakala. A já plakala s ní.

Únavou, vyčerpáním, zlostí, frustrací a chtěla jsem zpátky svůj starý život.

Tyhle pocity mě zaskočily a cítila jsem se ještě hůř, protože když konečně usnula, ulevilo se mi.
Najednou to nebylo tak hrozné, ale tenhle pocit trval až příliš krátce.

Měla jsem na tom i svůj podíl. Byla jsem na sebe příliš tvrdá a příliš jsem od sebe očekávala.


Můžete samozřejmě stíhat všechno. Péči o děti, domácnost a být vždy upravená.
Takové maminky jsou, i já je znám a vídám. Září štěstí a optimismem a i když vedle nich jde řada čtyř dětí, stále mají dobrou náladu.
Vsadím se, že i Vy znáte nějakou takovou maminku, možná je to Vaše kamarádka, která vždycky jen mávne rukou nad Vašimi problémy a vedle níž se cítíte jako nemožná matka.
Vzpomínám si, že kdykoliv jsem s takovou kamarádkou šla někam ven, snažila jsem se jí vyrovnat. Působit také nad věcí, ale to co jsem jí chtěla říct bylo jediné.
Že to nezvládám a je to těžké.

Místo, abychom se snažily být perfektní a dokonalé a přesvědčovaly o tom samy sebe, měly bychom se snažit být samy sebou a přiznat si, že to není možné.

Být máma je samo o sobě veliký úkol. Není to jen o praní plenek a chystání svačin do školy.
Jsou to stovky činností, které musíme zvládnout a já dost často upřednostňuji ty mechanické, které jsou vidět.
Mnohem důležitější jsou ale právě ty, které vidět tolik nejsou.

Momenty, kdy utíráte čelo svému dítěti, které má ve dvě ráno horečku.
Chvíle, kdy odložíte svou oblíbenou knihu na kterou jste se celý den těšila a poslechnete si šílenou písničku, kterou se naučilo Vaše dítě ve školce.

To všechno jsou důležité věci. Jestli máte na hlavě poslední trend v kadeřnictví nebo jste nachystala večeři o pěti chodech, není podstatné.

Mimochodem všimly jste si, že děti jsou nejšťastnější právě za obyčejná jídla?
Naše dcery milují chleba ve vajíčku a zapečené tousty.

Určitě i ty Vaše mají rády obyčejná jídla, která nezaberou příliš času. Možná právě proto, aby jste s nimi mohla ten drahocenný čas trávit Vy sama.

Naleštěné podlahy a srovnané židle patří do dokonalých obrázků z realitních kanceláří, ale ne do běžného života. Ne do domova, kde se žije.

I u nás doma se hromadí prádlo v koši a nevypadá to vůbec, že bych ho někdy zvládla všechno vyprat.

 Proč?
Jsem normální. I mé děti jsou normální. I vaše rodina je normální.

Protože nejsme dokonalí.

Mateřství není založeno na dokonalosti. Na bio jablkách, bambusových organických ponožkách, celozrnných těstovinách, na dokonale uklizeném obývacím pokoji.
Ten mimochodem, jestli Vás to zajímá zrovna teď dokonalý není. Všude po zemi se povalují pomalované papíry od naší nejmladší dcery, která maluje průměrně každou minutu jeden. Uprostřed toho všeho leží rozevřená knížka a jedna z pantoflí naší prostřední dcery.

Mateřství není založené ani na nikdy nepřestávající trpělivosti, ani na dokonalých obrázcích na Instagramu.

Mateřství je založeno na realitě. Na skutečných ženách, které ztrácejí trpělivost a propukají v pláč nebo vztek.
 Které chtějí hodit ručník do ringu a které mají děti jako mám já, které prostě někdy večer nechtějí jít spát.

Je plné maminek, které chodí do práce, i kdyby raději zůstaly se svými dětmi doma. Nebo naopak maminek, které jsou frustrované z každodenní rutiny a raději by do práce šly. A když řeknou nahlas, že se těší do práce, většinou sklidí jen výčitky, že si neváží toho co mají.

Skutečné mámy, které s  dětmi chodí do zoo a kaváren, chodí s nimi nakupovat potraviny, k dětskému lékaři, vozí je do školy a školky, dělají všechny ty normální věci. Naloží si na sebe hromadu věcí o které dopředu vědí, že je nemohou stihnout.

Mámy, které cítí, že všechno, co dělají stále znovu a znovu jako praní prádla, nikdy neskončí.

Mámy šťastné, ohromené, smutné, překvapené, zoufalé a skutečné.

Tohle je dnes moje zpověď a přiznání.

Přiznávám, že nejsem dokonalá a někdy zajedu k Mcdrive cestou z obchodu.
Přiznávám, že jsem někdy tak unavená, že zatímco sedím v autě před školkou, pošlu nejstarší dceru, aby tu prostřední vyzvedla.

Přiznávám, že potají jím drahou čokoládu, protože je jí tak hrozně málo.

Přiznávám, že někdy stojím ve sprše o 15 minut déle jenom proto, že se docela dcery dívají na televizi a já mám chvíli klid.

Přiznávám, že jsem obyčejná a nejsem dokonalá.

Myslím, že se každá budíme ráno s tím, že dnes to zvládneme lépe. Dnes splníme ten dlouhý seznam úkolů, vypereme všechno to špinavé prádlo a náš dům bude uklizený.

I já jsem dnes měla plán. Každý den mám nějaký plán. Ten se ale většinou stejně změní hned po té, co se probudí naše nejmladší dcera.

Dřív bych se snažila držet původního plánu a všechno splnit. Běhala bych sem a tam, hlavně, aby bylo všechno hotové. A už před obědem bych padala únavou.

Místo toho dnes cítím, že potřebuji zvolnit.

Minulý týden jsem prodělala silnou chřipku a byla jsem velmi vyčerpaná.

Takové dny nesnáším, protože mě hrozně omezují a já nemohu zvládnout to, co bych si přála.

Ale uvědomila jsem si, že i když jsem nakonec jen polehávala, každý den nezametala a jídlo si nechala dovézt, nic se nestalo.

Ano, mohla jsem si  říct, že jsem  nezvládla, ale poslední dobou začínám zjišťovat, že představa o tom "zvládnutí" je úplně špatná.

Co to vlastně znamená, že jste všechno zvládla? Nebo já?

Že je všude naklizeno, zameteno, děti stojí v řadě, na stole je upečená kachna a každý kout se leskne?
Kde jsou napsaná ta pravidla, kdo je vymyslel?

Já jsem je nikde neviděla, možná proto, že není žádný dokonalý seznam pro dokonalé mámy.

Ale my jsme se snažily a snažíme ho najít nebo vymyslet.

Když někde čteme, že je nějaká maminka pyšná na to, že místo vaření oběda šla s dětmi na hřiště a cestou domů koupila párky, měly bychom si říct, že to udělala nejlépe jak mohla.

Ale určitě tu budou mámy, které se zhrozí a budou nevěřícně kroutit hlavou. Ony totiž na hřiště dneska nešly. Hřiště mají naplánováno přesně na 14:30 hned po té, co všude vysají, vytřou, uvaří a když poskládají všechno prádlo zjistí, že jsou už tři hodiny odpoledne a ven se nejde.

Možná to přeháním a zní to až příliš vymyšleně, ale takové mámy jsou. Vím to.
I já jsem byla taková.

V neděli jsem si plánovala, jak zajdu během týdne do bazénu s dcerou, až konečně budeme samy doma. Ve středu jsem zjistila, že musím udělat hromadu jiných věcí a v pátek se mi už do bazénu nechtělo.

Nejhorší na tom ale podle mě je to, že práce, kterou doma každý den děláme, není vidět.

Já každý den zametám, opravdu důsledně. A víte co? Zrovna teď kolem sebe mám zase drobky.

Zjistila jsem tak, že když zametu obden, nic se nestane. NIC.

Ale jestli jsem  něco za dobu co jsem máma také zjistila, je fakt, že být mámou znamená naučit se být trpělivý a a to hlavně k sobě, i když nic nejde podle plánu.

Na sebe jsme přísné a chceme toho od sebe opravdu hodně.

Určitě budou dny, kdy ráno vstanete plná energie, všechno zvládnete a po večeři bude ještě jablečný koláč jako dezert. A vy budete mít moc dobrý pocit sama ze sebe.

Ale také tu budou vždycky dny, kdy bude náročné i uvařit běžný oběd nebo ho jen ohřát.

V takových dnech, je  naprosto v pořádku, pokud  Vám chutná mražená pizza, kterou  máte k večeři.

Nepřemýšlejte nad tím, jestli to tak dělají i jiné mámy. Jestli i ony místo večeře o dvou chodech, právě ohřívají pizzu. Věřte, že dělají.
Miliony matek po celém světě právě teď v tuto chvíli, připravují rychlé, mražené nebo instantní jídlo pro svou rodinu.

Někdy je prostě nejlepší vzít děti na hřiště a koupit párek k obědu. Nechat viset prádlo na sušáku, nádobí ve dřezu a sednout si s kávou a knížkou.

Znám to sama. Jakmile dcera usnula, vrhla jsem se do úklidu a vaření a místo, abych odpočívala, jen jsem se unavovala. A když se vzbudila, byla jsem ještě podrážděnější, než předtím.

Práce nemá nožičky a neuteče, to je známé přísloví nad kterým jsem roky mávala rukou a kroutila hlavou. Dnes ale vím, že je to pravda.

Právě teď, i když Vám to přijde jako že nic neděláte, nabíráte sílu.
Sílu na další náročný den, kdy budete bojovat s únavou a pláčem svých dětí, který nebude mít konce.
Všechny víme, že takových dní je více, než těch pohodových s knížkou, ale o to více, si musíte umět užít toho klidu.


Uvědomte si, že děláte všechno dobře, správně. Ale nikdo Vám nemůže nikdy říct, co to vlastně znamená.

Jak se to projevuje, že jste dobrá máma?

Žádné psané pravidlo není, protože všechny jsme dobré a všechny si zasloužíme o tom samy sebe přesvědčovat každý den.

Děláte všechno dobře i když Vaše děti dnes nebudou chtít být v posteli. Nebo nesní večeři.

I když nesnášíte nočník. Kdo vlastně má rád nočníkovou fázi?

I když jste podrážděná a potají jíte zmrzlinu, aby Vás nikdo neviděl. Doufám jen, že si to užíváte, protože by jste měla!

Každý den se snažíme být perfektní, ale nikdy nejsme. Vlastně ani nemáme být perfektní a to bychom měly pochopit.. Ale je to dlouhá cesta.

Ani já nejsem perfektní, ani má rodina.

Ale vím, co potřebují naše děti. A vy to víte také. Všechny mámy to ví.

Nepotřebují dokonalost, potřebují nedokonalou mámu, která v jejich očích je DOKONALÁ.

A to je dnes má zpověď. Dnes  nezvládnu spoustu věcí a zítra, je pravděpodobně nezvládnu také.

Když přijde den, který je těžký, berte ho jen jako jeden z mnoha. Vždycky tady bude a Vy se s ním musíte co nejlépe poprat.

Nechtějte po sobě příliš, neptejte se sama sebe, jestli jste dobrá máma děláte dost.

Děláte, každý den a možná víc, než byste měla.

Jen si to musíte uvědomit.

S Láskou,

Monika ♥

POJĎTE ZA MNOU I NA FACEBOOK: https://www.facebook.com/KrayMonika/

#mk_academy_blog #materstvinenidokonale #rodina #materstvi

Jen chci, abyste věděly, že nejste samy.

Vím, říkám to často, ale zrovna dnes a při čtení tohoto článku, je to moc důležité.

Často se totiž cítím sama a jediná na světě, která prožívá tyhle pocity a situace.

Dívám se kolem sebe a vidím samé šťastné mámy, které jsou spokojené, že na svět přivedly své dítě a vidí v tom naplnění svého snu.

A pak vidím sebe.

Někoho, kdo bojuje sám se sebou. S temnými myšlenkami a pocity, které se mísí s radostí a láskou.

Někdy tak stojím uprostřed vyčerpání, kdy posouvám hodiny kupředu, už aby šly děti spát a jen co ulehnou, dívám se jak spí  a říkám si, jestli jsem nepospíchala moc.

Že to tak nebude jsem pochopila vlastně až moc brzy.

Hned po porodu a o tom Vám dnes chci psát.

Také jste viděla stovky filmů, kde žena přivádí na svět dítě a pláče radostí?

Všechny ty emoce štěstí z ní přímo prýští a tak jste se také těšila na porod, jaké to bude.

Nejdřív Vás zaskočila bolest, mě také.

Co mě ale zaskočilo více byl fakt, že jsem své tělo nemohla ovládat a to mě děsilo.

Ale pořád jsem si říkala, už to bude a za chvíli budu mít v náručí svou dceru a všechno bude pryč.

A pak jsem ji v náručí měla a všechno bylo opravdu pryč.

Všechna bolest, byla nahrazena úzkostí, panikou a děsem.

Jak tohle proboha zvládnu?

Nebudu lhát. Neuměla jsem si vůbec představit, jaké to bude, být máma.

Myslela jsem si, že to bude těžké, ale ve skutečnosti jsem doufala, že to bude snadné a já tím vším propluji s úsměvem na rtech.

Úzkost, která se objevuje, když ji nejméně čekáte.

O vlastním strachu ze sebe, že se neovládnete, že zakřičíte, praštíte hračkou do kouta.

A tak raději odcházíte z místnosti a necháváte plačící dítě v postýlce.

Jen popadnout dech, nabrat sílu, abyste se mohla vrátit a vzít ho do náručí, po desáté už dnes.

Vím, že zrovna teď se cítíte zahnaná do kouta a nejraději byste se zavřela někam, kde bude ticho a mohla jste dýchat zhluboka. Chtěla byste si dát kapuci přes hlavu, aby Vás nikdo neviděl.

Ale jste v přední linii a musíte se vrátit zpět a zkusit ignorovat všechny ty pocity, které se ve Vás mísí.

Na jednu stranu, své děti milujete nade vše a udělala byste pro ně cokoliv je ve Vašich silách. Ne, opravdu to nemá nic společného s tím, že byste je nemilovala a chtěla být bez nich.

Láska, bezmoc, frustrace, vztek a úzkost.

Úzkost není dobrá. Není v módě. Není to výkřik radosti a není snadné si přiznat, že ji cítíte.

Protože byste měla cítit úplně jiné pocity.

Chtěla byste je cítit. Chtěla byste se chovat jinak.

Chtěla byste skákat štěstím, plakat dojetím, měla byste cítit ty nejkrásnější pocity na světě právě teď, když jste se stala matkou. Trávit celé dny lepením zvířátek z papíru, běhat s dětmi okolo domu a péct s nimi muffiny.

A místo toho cítíte vztek, když tlačíte kočárek s těžkým nákupem a naproti Vám jde mladá žena, která drží v ruce horkou kávu a prohlíží si okolí s takovou lehkostí.

Kdy naposledy jste se takhle cítila Vy?

Měla byste se podívat s pýchou do kočárku na své dítě a říct si, jak výjimečně požehnaná jste byla, že jste se mohla stát matkou.

Tak proč to teď necítíte?

Bojíte se přiznat to nahlas.

Tak já to přiznávám.

Občas cítím velkou úzkost.

Dívám se na své dcery a říkám si, jak rychle ten čas utíká, jak se mění a rostou a mám pocit, že jsem nestihla ani polovinu toho, co jsem si slíbila, že zvládnu.

Chtěla jsem podniknout zajímavé výlety, když byly dcery malé, ale dnes už na ně jsou velké.

Chtěla jsem jim každý večer číst pohádky dokud neusnou, ale neměla jsem na to čas ani sílu.

A tak cítím úzkost z toho, že nejsem taková máma, jaká bych chtěla být. Že nevím jak skloubit všechny povinnosti a být tady pro ně vždycky. Každou vteřinu jejich života vyslyšet jejich potřeby.

Místo odmítnutí, místo útěku do ticha.

Tolik věcí se kolem nás děje a tolik jich musíme zvládnout.

Někdy stačí opravdu málo a Vám to přijde jako veliký problém. Někdy je toho totiž už tak moc.

Zlobíte se sama na sebe, že jste zakřičela na své dítě, které přitom milujete nejvíc na světě.

Víte, že za to nemůže a tolik se stydíte přiznat, že cítíte zrovna tohle.

Ne, to není štěstí.

Není to láska ani něha.

Je to vztek.

Na sebe, že to nezvládáte.

Na děti, že zrovna teď musí běhat okolo stolu a vy znovu musíte utřít vylité pití. Není to jen pití, je to poslední kapka.

Něco Vám povím.

Je to jen emoce a je Vaše.

Patří k Vám stejně jako všechny ty krásné pocity, o kterých se všude mluví a pěkně nahlas.

Úzkost, že Vám život utíká mezi prsty a den za dnem jen přežíváte a snažíte se popadnout dech.

Někdy si připadám, že utíkám, utíkám a snažím se doběhnout do cíle, ale on se jen vzdaluje.

Pak si musím přiznat, jaký život skutečně je.

Ne, není to ten dokonalý, blýskající se obrázek z facebooku s popisem "další úžasný den s úžasnými pocity."

Je těžký. Je depresivní. Staví nás do situací, které neumíme řešit, protože nevíme co dělat.

Přemýšlíme, jestli to co děláme je správné.

Jestli to naše děti neovlivní.

I já se ptám sama sebe právě na tohle každý den.

Když zakřičím, neovlivní je to?

Nebudou to považovat za normální a samozřejmé a nebudou se tak chtít chovat až budou dospělé?

Ale co je vlastně na křiku špatného?

Křik, je zase jen další projev emoce. Emoce k nám ale patří.

Když sedíte na zemi se slzami v očích, přestože jste plakat nechtěla, protože to bude vidět.

Budete mít červené a oteklé oči a někdo by se mohl zeptat, proč pláčete?

Když není důvod plakat. Máte rodinu a zdravé děti, trápit Vás nemá vlastně co.

A že Vás trápí? Možná spíš děláte problémy tam, kde nejsou. A přeháníte to. Takhle zlé to být nemůže.

Měla byste se přeci podívat kolem sebe, jiní jsou na tom hůř.

Upřímně?

Ve chvíli, kdy se cítím na dně a totálně vyčerpaná, je mi jedno, kdo je na tom hůř nebo jinak. Každý to své "hůř" vidí jinak. Nechci poslouchat, že se nic neděje, protože ono se děje, uvnitř mě se toho děje opravdu hodně.

Ale ať už cítíte cokoliv, chci Vám říct pár věcí.

Za prvé, nechci, abyste cítily vinu.

Vina, je příliš těžké břemeno v tom všem, co cítíme.

Protože, když máte kolem sebe děti, které každých deset vteřin volají maminku a Vy jen tak tak, stačíte udržet krok s životem. Když sedíte za zavřenými dveřmi koupelny a slyšíte ťukání na ně.

To poslední co teď potřebujete, je ještě cítit vinu.

Netrapte se věcmi, které neděláte, ale měla byste je dělat.

Děláte jiné, které za to stojí a jsou vidět.

Za druhé, děláte dobrou práci. Pořád jste tady, i když byste nejraději někam utekla. Jste silná s statečná. 

Dokonce i když máte pocit, že nejste.

A nakonec. Být máma nemusí znamenat, být dokonalá a cítit se šťastná každou vteřinu Vašeho života.

Není to jen o perfektních dnech a jiskřivých okamžicích.

Dýchejte, dopřejte si chvilku a buďte k sobě milosrdnější.

Dokonce i když máte úzkostné pocity.

Věřím, že právě všechny ty nedokonalé momenty, které i s vypětím sil a se slzami stékajícími po tvářích zvládneme, když se jednou ohlédneme zpět, uvidíme úžasnou ženu a matku, která se nevzdala.

I já mám ty chvíle, kdy se nemůžu zbavit úzkosti a chci okamžik svobody.

Čím více budeme o takových pocitech mluvit, tím rychleji prolomíme ten pocit viny a osamělosti, který cítíme.

A nejen my.

Kolem nás je takových žen spousta.

Je to risk, říct někomu, že se cítíte na dně, ale právě to je ten důvod, proč tohle píši.

Sdílejte své pocity s ostatními, se svými kamarádkami, rodinou.

I když máte strach, mluvte o tom, protože můžete pomoct druhým také se otevřít. A necítit se odsouzené k nemilosti jinými matkami, které si myslí, že jsou dokonalé a jiné pocity, než radost si nepřipouštějí.

Stojíte za to.

S Láskou,

Monika ❤

Stojíš za to. Máš na to. Zvládneš to.

Přesně to, potřebuji často slyšet. Tak strašně moc často.

Chci se vidět. Chci být viděna.

Chci pochopit, jak je mateřství úžasná věc. Také máte občas pocit, že to co děláte, nestojí za nic?

Že nemá hodnotu?

Přebalit dítě, nakrmit, odříhnout , uspat, uklidit, vyprat prádlo, jít ven s kočárkem..jít k dětskému lékaři..koupit plenky..uvařit večeři..to všechno zní jako věci, které nemají hodnotu..dokáže je přeci dělat každý..zdají se být nevýjimečné...ničím nezajímavé.. obyčejné...stejně jako Vy.. Stejně jako já...

Být máma prý stačí...Já vím, to se říká...Taky Vás to někdy napadlo?Určitě ano...Být občas někým jiným, ne jenom mámou...

Proč byste měla chtít být někdo jiný? Jste přeci máma, máma musí chtít být pořád máma, vybrala si to a nemá si na co stěžovat. Jak by proboha mohla nějaká máma říct, že by jí nechtěla být?

Jenomže ten, kdo to neprožil, nezkusil, neví, co tím myslíte...že tím nemyslíte přijít o své děti...že je nemilujete, že by jste raději byla bez nich...Nechápe, že jen potřebujete být občas i někým jiným, než jenom máma...

Jen tak se procházet sama v obchodě..prohlížet si rtěnky s vědomím, že nikde kolem Vás není žádné dítě, které Vás zrovna teď potřebuje...

Potřebuje podat pití..nebo křupku..nebo utřít ruku...nebere věci z regálů...nekřičí a nechce balónek...

Jen Vy sama...

Už se poznáváte?

Já velmi často....

Své dcery miluji nade vše a nikdy bych bez nich být nechtěla, ale když se podívám na to, co dělám každý den..říkám si, jestli to má cenu? Bude si to někdo pamatovat?Všechny ty drobnosti, které skládám vedle sebe každý den...

Uznání..poděkování..někdo, kdo přijde a řekne, že jste statečná a ukáže Vám všechno co jste dokázala...Připomene Vám, že všechny ty strávené noci, kdy jste byla vzhůru a houpala své dítě nebo ho držela za ruku, když mu bylo zle..že dávají smysl..že mají smysl, že jsou cenné...

Chci, aby ke mě naše dcery přišly a řekly: "Mami, to nevadí, že jsi křičela."Když jim nechutná jídlo, které jsem hodinu vařila...když jim musím něco zakázat, protože se nechovají, jak by měly...když nemohou být na počítači....když musím jako rodič trvat na stanovených pravidlech a být neústupná...když s nimi musím diskutovat o tom, co chtějí a že to není vhodné, i když vím, že si to tak moc přejí...

Aby mi řekly, že to tak nemyslely, když byly naštvané...když mi říkaly, že to Není fér...Vím, že není...ne nechovám se vždycky fér...život není fér a já je musím ochránit...musím je naučit, co je správné a co špatné...musím je vychovat tak, aby byly na sebe jednou pyšné...a to znamená dělat věci, které se teď pro ně jeví jako nespravedlivé...chci, aby pochopily, že tahle pravidla jsou správná...

Kdysi jsem  četla zajímavý citát: " Rodičovství není soutěž popularity."

Být dobrá máma a zároveň kamarádka není vždycky možné...já jsem chtěla, hrozně moc  a pořád chci, ale někdy musím být hlavně máma a v takových chvílích mě napadne, jaké to bylo, když jsem děti neměla...

Vím, že lidé kolem Vás i kolem mě říkají, že být máma je dost a že už nemůžeme vzpomínat na život, předtím, než jsme se staly matkami. Ale řeknu Vám něco.

Být máma, to nejsou jen úžasné dny plné objetí, lásky a tajících srdcí..většina těch dnů je šílená horská jízda, na kterou ráno nastoupím ještě ospalá a během jízdy jen křičím a křičím a chci vystoupit.

A když vystoupím, stojím proti dřezu plného nádobí, na podlaze jsou zase skvrny od pití a já se sama sebe ptám, jestli tohle je opravdu něco velkého, co za to stojí...

Jestli já za to stojím nebo by mě mohl každý zastoupit...

Jestli jsem nahraditelná...umývat nádobí, zametat, to přece dokáže každý...

Je tak snadné zapomenout svou cenu a chtít od toho všeho utéct...

Kdysi jsem si myslela, jak je jednoduché děti vychovat, že je to snadné a že to zvládnu naprosto s přehledem...

Jenže pak stojím proti své desetileté dceři, která chce něco, co jí nemohu dovolit, protože to pro ní není bezpečné a ona to vnímá tak, že já jí v něčem bráním...

Vždycky si pak vzpomenu na svou mámu, která mi zakázala chodit domů pozdě večer a já s ní tolikrát bojovala, protože jsem chtěla být samostatnější..dnes už to chápu, mami...

Ale při tom všem, jsem často vyčerpaná...sedím a přemýšlím nad tím co jsem vytýkala své matce, co dnes dělám stejně..vadilo mi, že křičela..vadilo mi, že mě nepochopila..jenže dneska si už nejsem jistá, jestli to opravdu tak bylo...

Možná křičela, protože jsem jí nechtěla slyšet a možná se mě chtěla jen chránit...

Doufám jen, že si to moje dcery jednou uvědomí...že mi to nevyčtou, že mi řeknou " Díky, že jsi tu byla."

Protože já tu jsem..možná mě není někdy vidět, ani já sebe samu někdy nevidím...vidím jen unavenou mladou ženu, která se snaží být dobrá máma a manželka a někdy se v tom sama ztrácí..někdy má pocit, že to co dělá nic neznamená..není důležité...

Teď čtete moje slova, která jsem napsala v jenom z těch dnů, kdy mi "být máma" přišlo jen jako spousta únavné práce...neuvařila jsem žádnou báječnou večeři, kterou bych mohla vystavit na sociálních sítích..ani jsme ten den neměli žádný úžasný zážitek jako rodina.....

Nějak jsem si v hlavě dlouho myslela, že život stojí za to jen tehdy, když všechny okamžiky se podobají těm ze seriálů, kde všichni jásají, objímají se, jedí dobré kuře a jablečný koláč a staví sněhuláka za domem...

A když jsou naše dny jen obyčejné, přijde nám to málo.Nejenom já, ale my všechny...ptáme se samy sebe, jestli to co děláme, jestli je TO DOST? Je to vidět?

 Určitě si mnohokrát řeknete, že ne...

Představa, kdy naše děti navštěvují několik kroužků od plavání přes keramiku, jedí jen pohanku a volné chvíle tráví hraním vzdělávacích her, to vidíme kolem sebe a vnímáme to jako jediné správné...

Kolikrát jsem se přistihla, že mám pocity viny, ano je tu zase...že nejedeme s dcerami na nějaký dlouhý a náročný výlet, při kterém by byly doslova zahlceny zážitky tak, že by o nich ještě mohly týden vyprávět...přišlo mi, že výlet do zoo nebo návštěva zmrzliny prostě nejsou dost...jsou obyčejné a kdo by stál o obyčejný zážitek?

Kdo chce dneska být obyčejná máma? Nebo rodič?

Chceme být nejlepší...chceme, aby naše děti říkaly, že jsou rády za to, že je vezmeme k moři, že jim zaplatíme drahé tábory, že mají dobré boty..jenže chceme ještě víc..chceme, aby to všichni viděli..viděli, jak jsme úžasné mámy, co všechno pro ně děláme a chceme ocenění...

Ale to nepřichází...nikdo neřekne, že jste úžasná, protože jste dneska umyla sedmou láhev od mléka a třikrát zametla kuchyň...nikdo to neocení a Vám to tak přijde zbytečné..opakuje se to každý den, stále dokola...

A proto Vám píšu teď..protože vím, že máte okamžiky, jako tenhle, kdy se cítíte zatlačená do kouta a nevíte kudy ven...kdy jste se ztratila v jenom z těch bláznivých dní, kdy nejde nic podle plánu..a pochybujete, jestli za to stojíte, jestli nejste nahraditelná...

Příliš často zapomínáme, že láska se neměří výletem do Disney Landu, ani dokonalou večeří...

Zapomínáme, že někdy slova "děkuji" nemusí být jen vyjádřena slovy..ale drobnostmi..

Třeba obrázkem, který nám naše děti namalují a přinesou nám ho zrovna ve chvíli, kdy máme ruce od těsta, sype se nám všude mouka a Vy si ho nemůžete vzít..položíte ho ledabyle na stůl bez povšimnutí..prostě v tu chvíli toho máte až příliš..

A pak, když je všechno uklizeno, ten kousek papíru najdete a v něm je namalované něco, co nepřipomíná nic, ale je to VAŠE a je to přesně to, na čem záleží..

.Přemýšlíme a hledáme ty velké okamžiky, které jsou vidět a ty malé už nevnímáme...kámen, který nám donese náš tříletý syn z lásky..obrázek, dvacátý za den...

Žijeme ve světě, který se nám říká, že je být máma těžké, nevyspíte se, nenajíte se, nesednete si a nestojí to za nic...a nebo nás nutí čelit tomu všemu a nahlas tvrdit, jak je to skvělé a že Vy nic z toho neznáte, protože všechny povinnosti zvládáte, máte vychované děti a doma uklizeno...

Ani jeden z těch světů nepřináší štěstí..v tom první se hroutíme a jsme v depresi, jen co ráno vstaneme..v tom druhém, se snažíme namluvit sobě a okolí, že je všechno fantastické... v obou světech nám ale jde o jedno a to samé...chceme slyšet, že to co děláme má smysl...

Že je to vidět, že to lidé vnímají, že vnímají nás...chceme, aby někdo přišel a řekl: " Vím, že máš dneska den na houby, ale zítra to bude lepší. Jen vydrž."

A nebo neřekne nic, jen nabídne rameno k pláči, objetí a pohled plný pochopení...

Setkávám se se spoustou maminek a některé z nich mi říkají, že nechápou, co celý den dělám a co dělají ostatní mámy, když nic nestíhají a nezvládají...Nikdy jim nevysvětlím, že to není o fyzické práci...že to není o věšení prádla, o vaření večeře a pečení koláče..že některé dny jsou tak vyčerpávající, že prostě nemáte sílu dělat vůbec nic...

Chtěla bych být ten hlas, který připustí, že  být máma, mě někdy prostě dostává na dno mých sil a někdy jsem zahlcená, unavená už jen z toho, jak miluji své dcery....že někdy chci utéct z domu a těším se, až půjdu ven sama..těším se, až přijde pondělí, protože dcery jdou do školy a školky..těším se, že budu moct chvíli dýchat...

Stojíte za to pokaždé...když zpíváte svým dětem..když utíkáte a schováváte se v koupelně...když o sobě pochybujete...

Máte úžasnou hodnotu a stejně tak všechno, co každý den děláte...

Ano i Vy, která dnes ráno měla pocit, že to pokazila...ta, která nesnáší prádlo...ta, které se hrnou slzy do očí mnohokrát za den, jen tak bez důvodu..jen při pohledu do zrcadla nebo na drobky na zemi...ta, která si přeje, aby už byl večer a tříleté dítě šlo konečně spát...ta, která bojuje s pocity viny a když se vrátí z nákupu bez dětí, nese plnou tašku věcí pro hlavně pro ně...

Vy, jejich maminka...nikdo Vás nemůže nahradit..Vaše objetí, když konejšíte svou dceru nebo syna...Vaše pohlazení...

Stojíte za to.

Stojíte za to, i když je v kuchyni nepořádek nebo jste otrávená nebo si chcete jen prostě odpočinout...Nemusíte být perfektní..nemusíte pořád stát rovně s hlavou hrdě nahoru...nemusíte se cítit nahraditelná...nemusíte se ptát na svou cenu...

Vy, která právě procházíte cestou mateřství, která je plná kamenů, prachu a nečekaných zvratů...STOJÍTE ZA TO.

S Láskou,
Monika

Když mě někdy potkáte a mám na tváři make-up, můžete si myslet, jak to všechno zvládám s lehkostí...nevidíte už ale, že pět dní ze sedmi jdu z domu v legínách a s vlasy v culíku...

Občas se přistihnu, že se snažím působit na okolí, že je všechno v pořádku...
Když pak potkávám rodiče ostatních dětí ve škole a vidím, že mají jedno nebo dvě děti, na jejich obdivné poznámky "jak jsem dobrá" reaguji většinou jen pokývnutím...
v horším případě, řeknu něco ve smyslu : " není to tak hrozné, vše je o organizaci.."

Proč píšu, v horším případě?
Protože je to většinou jen snaha...snaha přesvědčit samu sebe, že být máma není náročné a že je to vlastně jednoduché a zvládám to s přehledem...

Ale nezáleží na tom, kolik máte dětí, zda jedno nebo dvě nebo čtyři, nesejde na tom...
ale určitě jste se každá z Vás někdy ocitla ve chvíli, kdy Vám došlo, jak náročné je být máma a někdy je to prostě tak vysilující, vyčerpávající, že se vám nechce nic...

Když mám takový den já, většinou mě potkáte v legínách, bez make-upu, s vlasy v culíku...
v takový den se většinou zvládnu jen dostat do auta, dojet ke škole a zpátky domů...a nemám chuť ani náladu na nic...

Naučila jsem se tak rozlišovat dny na "dobré a špatné a neutrální"...

V jednom komentáři k mému poslednímu článku jsem četla názor jedné maminky, že my ostatní, které to nezvládáme, bychom neměly vysedávat na sociálních sítích a věnovat se rodině a domácnosti, protože pak bychom to stíhaly všechno hned...

Vy, které jste jako já víte, že to není o lenosti, o brouzdání na facebooku. Někdy se prostě ráno probudím a vím, že ten den bude jen přežíváním...poklidím, uvařím a někdy ani neuvařím a vytáhnu jídlo z mrazáku...celý den pak strávím opravdu zíráním do notebooku nebo časopisu a nejsem schopná se k ničemu donutit...
Není špatné mít takový den, je špatné se za to stydět.

Jsme obklopeny matkami, které zvládnou všechno..práci na plný úvazek, péči o sebe a domácnost a působí na nás jako postavy ze sci-fi...my ostatní se je snažíme dohnat, nestačíme s dechem a jsme ještě hodně daleko před cílovou páskou...
Vidíte tu osobu, která leží za boční čárou? To jsem já...respektive moje já, které to prostě dnes vzdalo...

Je to děsivé přiznat, že jsem něco nezvládla, nestihla...můj muž by Vám mohl vyprávět, že už měsíc se snažím vyřídit dvěma dcerám průkazky na mhd, ale prostě nejsou hotové..proč? Jsem líná? Ne, to nejsem...ale vždycky do toho něco přišlo..nemoc..únava..nebyla síla dojet k fotografovi..nebyla a přiznám to...

Přiznám, že někdy nemám sílu na nic, nevidím to jako špatné, vidím špatné spíš to, když se snažíme předstírat, že je všechno jednoduché a nic nás nemůže rozházet...
Některé dny prostě vyžadují pizzu z mrazáku a brouzdání po sociálních sítích...všimly jste si někdy, kolik maminek navštěvuje různá fóra? Kolik jich je on-line v tu samou chvíli jako Vy?
Všechny se totiž snaží utéct někam, kde jim je lépe přesně v takový den, který máme my všechny...
nezáleží na tom, kolik takových dní máte, jestli více nebo méně, nic to o Vás nevypovídá a NE, nejste proto horší matka, než jiná...

Když mám lepší den, hezky se obleču, udělám si make-up a pak působím na lidi kolem sebe, jak to mateřství zvládám s přehledem i s pěti dětmi v zádech...

V jednom z takových dní jsem potkala mladou maminku s jedním synem ve výtahu, v nákupním centru...
Dostaly jsme se do rozhovoru, kdy začala obdivně pokyvovat hlavou nad mými pěti dcerami...
Její pohled úplně říkal :" Vaše děti jsou tak pěkně oblečené, dobře vychované a Vy to všechno, jak se zdá, zvládáte naprosto s přehledem a já Vás obdivuji, protože mám co dělat s jedním dítětem."
 Já jsem jen poděkovala a usmála se, protože byla tak daleko od pravdy. Ale kdyby se mnou jela domů, dozvěděla by se toho mnohem víc.

A tak nejen ona, ale Vy všechny chci, abyste věděly že:
Občas bojuji sama se sebou, s depresí, úzkostí a ty  pocity přichází nekontrolovatelně, že si někdy připadám jako časovaná bomba.
Chci, abyste věděly, že někdy nejsem schopná ničeho víc, než ohřát mraženou pizzu nebo namazat chleba;
Chci, abyste věděly, že čtyři dny z pěti ráno nestíhám a i když se vždycky rozhodnu vyjít s dcerami v nějaký čas, mám minimálně deset minut zpoždění;
Chci, abyste věděly, že mám dny, kdy utíkám do patra nebo se zavírám v koupelně a propadám zoufalství nebo pláču;
Chci, abyste věděly, že si někdy neumyji vlasy tři dny a tehdy přichází na řadu gumička a culík;
Chci, abyste věděly, že jakmile jsme se dostaly na parkoviště, tak "dobře vychované" dcery se rozhodly poskakovat okolo auta, překřikovat se a nejmladší odmítala nastoupit;


Ale to nejdůležitější, co chci, abyste věděly je, i když mám pět dětí neznamená to, že všemu rozumím a mám na všechno odpověď. Že mám doma vše zorganizované a všechno dává smysl.
Nevím si rady s tolika situacemi každý den. Někdy prostě vezmu nejmladší dceru do náruče, když se vzteká a odcházím rychle pryč, protože nemám sílu se s ní domlouvat a vysvětlovat jí, proč chci tohle a proč ne.
Někdy koupím dcerám večeři ve fastfoodu, protože to znamená, že když dorazíme domů, nemusím nic chystat a můžu si sednout a dát kávu.
Někdy ty nejmladší pošlu spát o dvacet minut dřív, protože neumí hodiny a já už prostě cítím, že je toho na mě moc. A tak jim tvrdím, že už je půl deváté, i když je teprve osm.

Nevím, jak vypadá máma, která má odpověď na každou otázku a dokáže si se vším poradit, ale věřím, že všechno co děláme, děláme s láskou pro naše děti a naše rodiny a právě to, z nás dělá perfektní mámy.
A v očích našich dětí jsme určitě ty supermámy, které to umí a všechno zvládají.

Ve svých očích se vidíme, jako  vyčerpané, provinilé ženy, které nejsou takové, jaké by si přály být.

Ale život není takový, jaký by měl být a takový, jak bychom si přály a právě proto je tak výjimečný.

Stejně jako Vy,

S Láskou,

Monika

Máma, která je vždycky silná, odolná a vždy se usmívá. I když spí sotva tři hodiny v kuse, stejně ráno vstane a celý den se snaží být tou nejlepší mámou na světě.

A když někoho potká venku ve chvíli, kdy unaveně tlačí kočárek nebo jde ruku v ruce se vzdorujícím batoletem, nasadí úsměv a jen nad svými problémy mávne rukou. Nestěžuje si. Má dvě tváře. Jako každá z nás.

Co se ale ukrývá pod tím šťastným a odvážným úsměvem....

Pod tím vším úsměvem se skrývá  zoufalá, smutná dívka která o sobě neustále pochybuje...

-která se pořád bojí, jestli dělá všechno správně nebo je dobrou mámou;

-která se na sebe dívá do zrcadla a ptá se, jak se ocitla zrovna tady a teď;

-která se bojí o své děti tolik že někdy nemůže usnout;

-která pošle na sociální sítě šťastnou fotku sebe a své rodiny i když ví, že uvnitř cítila smutek;

-která se bojí potkat ostatní mámy, protože by si o ní mohly něco špatného myslet. Mohly by nahlas říct, to co cítí každý den, to co jí trápí nejvíc. Že to NEZVLÁDÁ;

-která je vážně hodně unavená, ale když se jí kamarádky zeptají, jak se má, řekne "jsem v pohodě";

-která je často osamělá uprostřed davu lidí se cítí jako jediná na světě. Jediná, kdo řeší zrovna tyhle problémy, jediná;

-která miluje být máma a zároveň se pere s pocitem, že jí nikdy neměla být;

-která má ráda jen jednu místnost v domě. Tu, kam nesmí nikdo jiný, kromě ní. Hlavně ne děti;

-která přiznává, že nemá ráda nepořádek, který doma kolem sebe, i když nemá někdy dost sil ho uklidit;

-která se bojí uvěřit ostatním, protože přestala věřit sama sobě;

-která si přečetla všechny rady, jak být dobrá máma, ale stejně se bojí;

-která v noci vstane, i když sotva únavou chodí a bude držet své dítě v náručí nebo bude u něj sedět celou noc;

-která vždycky bude za svými dětmi stát a bude je bránit;

-která rozumí ženě s plakajícím batoletem v nákupním vozíku. Před dvěma hodinami byla ona tou samou ženou;

-která věří, že najde někde pochopení, podporu a někdo jí řekne: " Já vím, jak se cítíš, já to znám."

-která miluje hluboce tak, jak si nikdy nemyslela, že bude vůbec schopná;

-která vstává každý den s nadějí, že zrovna dnes to bude všechno jinak. Dnes se sní všechen oběd, dnes nebudou žádné hádky, dnes nebude TOLIK PLAKAT;

-která se cítí zraněná;

-které stéká po tváři tolik slz, že je už přestala počítat;

-která se cítí ztracená uprostřed toho všeho chaosu, nádobí a křiku;

A když mě potkáte, možná si myslíte, že já nic z toho neznám.

Jdu hrdě kupředu a neohlížím se.

Možná si myslíte, že já nic z toho necítím a jsem silná a statečná a všechno zvládám s přehledem.

Ale právě já vím o všech těch pocitech, které Vás denně mučí a trápí nejvíc.

Znám je proto, že sama se tak často cítím.

I já jsem jenom holka, která se na sebe dívá do zrcadla a nepoznává tu osobu s kruhy pod očima.

Která potřebuje, aby k ní někdo přišel a řekl jí, že je úžasná za to, co všechno dělá a že je perfektní.

Tak Vám to teď říkám já a říkám to i sobě, i když se tomu špatně věří.

Pokusme se tomu uvěřit společně.

Zní to jako dobrý nápad, že? 😉

S Láskou,Monika

POJĎTE ZA MNOU I NA FACEBOOK: https://www.facebook.com/KrayMonika/?hc_ref=NEWSFEED&fref=nf

Minulý týden jsem stála uprostřed kuchyně a dívala se na všechen ten nepořádek.  Za mnou zněl pláč naší pětileté dcery, ten den asi potřetí už.

Byla jsem unavená a frustrovaná a chtělo se mi křičet. Cítila jsem, jak se ve mně hromadí vztek  a všechny ty negativní pocity, únava ze všech těch bojů a hádek, které se snažím denně usměrňovat. A dvě nejstarší dcery se zrovna v ten den rozhodly, že musí vyřešit všechny své spory.

Vyběhla jsem nahoru do ložnice a zavřela za sebou dveře. Kolem mě bylo ticho a jen z dálky jsem slyšela dětské hlasy. Opravdu z dálky. Potřebovala jsem ticho.

Byla jsem vyčerpaná ze všech těch úkolů, které jsem za poslední dny zvládla, ale nejvíc mě vyčerpával pocit, že ať už jsem udělala cokoliv, nebylo to dost. Dokonce mi přišlo, že v tom množství všeho, to nebylo NIC.

 Protože další úkoly stále přibývaly, hromadily se na mém seznamu a neměly konce.

Cítila jsem se osamělá. Chtěla jsem, aby někdo přišel a řekl mi, že v tom nejsem sama. Že nejsem špatný, zlý člověk, když se potřebuji nadechnout a občas mám chuť prostě jen prásknout dveřmi.

Původně jsem o tom nechtěla psát, protože takové věci se  přeci neříkají.

Ani já jsem původně neměla v úmyslu psát o svých pocitech. Protože nejsou pozitivní, nepřinášejí nikomu radost a už vůbec nikoho nepřesvědčí o tom, že být máma je ten nejúžasnější zážitek ze všech.

Každý den se snažím každé mámě radit, aby byla silná, že to dokáže a říct jí, že v ní věřím.

Jenže některé dny už jsou prostě příliš. Myslím, že to všechny poznáme už ráno. Stačí sejít do kuchyně a VÍTE, že dnes to prostě bude až moc. Víc, než vydržíte.

A za pár hodin sedíte za zavřenými dveřmi na záchodě a modlíte se, abyste měla pro sebe jen pět minut. Jenže nemáte. Za dveřmi se ozývá to známé MAMI.

A vy úplně cítíte, jak se ve Vás zloba hromadí. Nejraději byste utekla pryč, ale nemůžete.

Nejste sama. Vím, píši to často, ale OPRAVDU NEJSTE SAMA.

My všechny podobné pocity zažíváme každý den.

Dusíme je v sobě a cítíme vinu,  větší a větší.

Ale i tohle patří k tomu být mámou.

Být máma není jen o lásce a pocitech, které Vás naplňují štěstím a radostí.

Je to o pocitech, kdy stojíte zlomená před vlastním dítětem a víte, že prostě nejste schopná zařídit, aby se obléklo. Nebo snědlo snídani. Jste prostě jen unavená už ze všech těch pokusů, kdy lžička představuje letadlo nebo her, kdo se rychleji oblékne.

Zíráte na tu osobu v zrcadle a ptáte se sama sebe, jak je možné, že tříleté dítě Vás tolik ovlivňuje a Vy jste proti němu bezmocná.

Ale proč o takových dnech nemluvíme?

Proč nesdílíme své nejhorší pocity?

Žijeme ve světě, kde každý pocit štěstí musí být okamžitě vystaven na světlo.

Ve světě, kde nám Instagram říká, že existuje 52 snadných večeří pro zaneprázdněné mámy( a pocit viny, že ohříváme dva dny staré jídlo k večeři) , 13 důvodů, proč je mateřství to nejlepší na světě. A momenty, kdy to tak není, prostě neexistují(a s nimi i pocit viny, protože nemáme dost času si ho užít).

Víme všech 44 způsobů jak si vyrobit s dětmi papírového draka nebo upéct mrkvové muffiny.

Ale proč stejně s nadšením nesdílíme pocity, kdy je nám do pláče a chceme praštit s formou na muffiny prostě o zem?

Kolik z Vás sklopí oči k zemi se studem, že dnes k večeři podáváte pizzu z mrazáku? Nebo chleba ve vajíčku?

Zatímco čtete, jak jiné maminky upekly kuře, jako zákusek dokonalý jablečný koláč a u toho všeho se stihly se svými potomky vyfotit, aby dokonalý obrázek, dokonalé rodiny, byl prostě DOKONALÝ.

Chtěla bych mít tu moc a pohnout kousek objektivem aparátu. Jen o pár centimetrů, abychom všechny viděly realitu, která za takovým obrázkem je. Všechnu tu rozsypanou mouku, nádobí ve dřezu, plačící dítě v jídelní židličce.

Abychom zatímco my sedíme v teplácích a máme vlasy v culíku, když čteme ty dokonalé příspěvky, jsme pochopily, že takové okamžiky jsou jen výjimečné. Že se nedějí každý den a nejsou běžné.

Také máte někdy pocit, že zatímco vy, udýchaná a bez make-upu tlačíte unaveně nákupní vozík, všude kolem Vás jsou mámy, které to prostě zvládají? Vypadají upraveně, mají dobrou náladu a jen co zlehka nakoupí plný košík, už s úsměvem uhání s dětmi do Disney Worldu?

A pro Vás je největším výkonem toho samého dne, jenom ten nákup a z posledních sil s ním dojdete domů.

A to poslední na co myslíte, je pocit požehnání, který byste ráda hned sdílela se všemi svými přáteli.

Necítíte se ani požehnaná, ani poctěná a už vůbec ne šťastná.

Mámy.

Ve světě, kde každý očekává od toho druhého hodně, se musíme prokousat a rozhodnout se, co je opravdu důležité.

Jestli všechny ty obavy z toho, že naše děti nerozvíjíme dopředu, když se dívají na televizi, zatímco se Vy snažíte nabrat síly po neprospané noci a v ruce držíte už druhý hrnek kávy.

Všechny ty otázky, zda jim to neublíží, když s nimi nestavíme města z papíru a neučíme je mluvit třemi jazyky.

Jestli obavy z  neekologických pracích prostředků, lepku a oblečení, které není jen z Biobavlny, jsou opravdu teď to nejdůležitější.

Přitom všem na nás všude křičí jenom jedno, že to musíme zvládnout všechno, protože jsme mámy a mámy to tak dělají.

Nespí, nejedí a obětují se pro své děti a mají z toho radost.

Také občas sedíte na zemi a vidíte kolem sebe všechny ty hračky, použité plenky a říkáte si, jak z TOHOHLE může někdo proboha mít radost?

A na konci toho bláznivého dne jste už tím vším pláčem, úklidem a stresem pohlcená, že  se cítíte jako domeček z karet. Stačí vyndat jednu kartu a sesypete se.

Myslím, že jsme nějak uprostřed toho všeho zapomněly na jednu věc. Na to, že jsme také jenom lidé.

Obyčejní, kteří mají právo na to se neustále nesmát a nehýřit úsměvem.

Až příliš rychle se BÝT MÁMA stalo synonymem pro očekávání velikosti a úžasných okamžiků. 

Tak nějak přirozeně hned po porodu bysme měly pocítit obrovský příval lásky a štěstí.

A pak pro nás, které některé dny sotva držíme krok s ostatními, jsme bez dechu, klopýtáme a padáme, se sebou nemáme slitování.

Ve chvílích, kdy vyčerpané pláčeme a cítíme všechny ty emoce, které se v nás nahromadily, je to poslední co chceme slyšet, že budeme v pořádku. Že  všechno bude dobré.

Když se takhle cítím, nechci poslouchat, že to bude dobré, chci, aby to dobré bylo  A TEĎ.

Ale přitom uvnitř tolik toužíme, aby někdo tahle dvě slova řekl. Aby nám je zavolal, napsal nebo zašeptal. ZVLÁDNEŠ TO.

Být mámou je jako jízda na horské dráze.

Jsou dny, kdy zvládnu všechno, mám radost, nic mě nerozhodí.

Jindy  vím, že prostě dnes nebude dobrý den.

Kdy od rána se všechno pomalu hroutí a já sedím večer v ložnici v tichu a modlím se, aby po mě nikdo teď nic nechtěl.

Hlavně, žádné MAMI.

Měly bychom o takových dnech mluvit častěji a měly bychom si uvědomit, že jsou naprosto v pořádku.

Je v pořádku cítit se na dně, dokonce mít zlost na své dítě, které se vzteká a vzdoruje.

Je v pořádku zlobit se, že Váš život není tam, kde byste ho chtěla mít.

Je v pořádku strachovat se, že jste neudělala dost.

Je v pořádku cítit se unavená a jen sedět a dívat se, jak děti rozhazují hračky a nemít sílu jim cokoliv říct.

Je v pořádku už ráno se těšit na to, až půjdou děti spát.

Všechny takové pocity jsou normální. Protože jsou skutečné.

Myslím, že tohle je zrovna ta část, o které se příliš nemluví.

Pocity nejsou špatné.

S příchodem dítěte na svět, jsme se přeci nezměnily ve stroje, které jsou vždy perfektní, bez negativních emocí.

Jsme to pořád my.

Stejně nebo více ustrašené, milující, obětavé, unavené a vyčerpané ženy.

Taková je pravda.

Nechtěla jsem do té ložnice utéct. Nedělám to často. Nechci, před svými dcerami utíkat.

Ale v tu chvíli jsem prostě musela.

Přemohlo mě to, ten den byl celý takový.

Když jsem se vrátila dolů, cítila jsem trochu viny, že nejsem vždycky dost silná, ale pak jsem si uvědomila, že nikde není přeci psáno, že matky musí být vždy silné.

A víte proč?

Protože všechny hluboko uvnitř víme, že jsou chvíle, kdy jen musíme tady a vydržet až do konce.

Všimly jste si někdy, že žena, které nese vztekající a křičící dítě v náručí, nemá většinou žádný výraz se tváři? Nevyčtete tam ani vztek, ani lítost. Netváří se nijak. Prostě jen jde, pokračuje dopředu a nedívá se kolem sebe. Bojí se, že kdyby se rozhlédla, viděla by jen oči ostatních, které by jí odsoudily. Oči lidí, kteří jen nevěřícně kroutí hlavou.

Včera jsem takovou ženu potkala. Stála jsem ve výtahu v obchodím domě se svou nejmladší dcerou a k nám přiběhla mladá žena. V náručí měla asi dvouletého chlapce, který plakal a něčeho se dožadoval.

Na té ženě bylo vidět, jak se bojí podívat mým směrem, protože bych ji mohla odsoudit.

V tu chvíli jsem věděla, že vím, jak se cítí, protože sama se tak občas také cítím a udělala jsem něco, co bych si přála, aby se stalo jednou i mě.

Otočila jsem se na ní a pověděla jsem jí jednu, obyčejnou, jednoduchou větu.

"Tohle období, je náročné, že. Moje dcera má takové záchvaty každou chvíli."

Kdyby jste mohly vidět to překvapení a úlevu v jejím pohledu. Najednou ten prázdný pocit byl plný radosti, že jí konečně NĚKDO POCHOPIL.

Najednou měla pocit, že je úžasná máma, stejně jako všechny ostatní a že to přejde, že to zvládne. Ten pocit selhání byl najednou o mnoho menší.

Být máma, je z velké části hlavně o víře v sama sebe, ve svá rozhodnutí.

I v to, že každý den není plný třpytu, slunce a duhy. A Vy nemůžete jen vyrábět zvířátka z papíru a péct koláče, máte na seznamu i jiné věci.

Ale to nevadí.

Vím totiž, že druhý den své děti obejmete pevně a stavíte si s nimi kostky nebo malujete obrázky a nebo s nimi jdete na hřiště. Čtete jim večer pohádku, pletete culíky a zavazujete tkaničky.

I když jste unavené, pokračujete dál a dál.

Teď, když jste dočetla až sem, chci, aby jste věděla jednu věc.

Nikde není psáno, že musíte být super máma, která zvládne všechno každý den. Buďte samy sebou, milujte své děti a hlavně sebe samotnou.

Všechno je v pořádku, Vaše děti jsou v pořádku. Přežijí i studenou večeři a odpoledne strávené díváním na pohádky. A Vy přežijete všechny špatné dny, které Vás ještě čekají. Takových dní jste už zvládla hodně.

Taková je skutečnost. Ne vždy se třpytí a blýská. 

Ne vždy prožíváte jen dobré dny, někdy je těch špatných více.

Některé dny jsou jen obyčejné.

Ale i ty se počítají.

S láskou,

Monika

POJĎTE ZA MNOU I NA FACEBOOK: https://www.facebook.com/KrayMonika/

Není to Bůh, kterého známe z Bible, není to postava, která existuje v nebi a ke které se modlí třeba některé z Vás. Přesto existuje a je silný.
Ale cesta k nalezení něčeho tak výjimečného je většinou trnitá a má to svůj důvod.

Život není vždy fér, vlastně není skoro nikdy spravedlivý. I když děláme všechno správně, srazí nás k zemi a my musíme pracně šplhat zpět nahoru.

I v těch nejhorších chvílích, kdy jsem se ptala sama sebe  "Proč zrovna mě?"
jsem nedostala žádnou odpověď.
Žádná totiž není.
Měla jsem se spíš ptát: "Proč teď? Jaký to má důvod?"
Dnes po tolika letech už vím PROČ.

Někdy musí přijít něco, co Vás donutí spadnout až na úplné dno, všechno ztratit, abyste mohli zase najít něco nového, něco, co je lepší a co má větší hodnotu.
Co Vám nakonec dá mnohem víc, než jste měli předtím.
Každá z nás máme takový okamžik ve svém životě, může to být malý okamžik nebo velký okamžik.
Vlastně nezáleží na tom, jak ho vnímá okolí, ale jak ho vnímáme my, protože to, co je pro nás velké a příliš, ostatní můžou cítit jako bezcenné.

Dlouho mi trvalo, než jsem našla dost sil napsat tento článek. Vím, že nejsem jediná, kdo prožil nebo prožívá v životě nějaká úskalí, kterým musí čelit.
Upřímně, ani se necítím hodna lítosti, protože když se rozhlédnu kolem sebe a vidím, kdo s čím bojuje, přijde mi, že já si vlastně nemohu na nic stěžovat.
Ale před pěti lety touto dobou jsem měla pocit, že nepřežiji ani den, že tohle opravdu nezvládnu.

Stála jsem proti něčemu, co jsem si neuměla nikdy ani představit, že se mi stane.
Některé z Vás už to možná vědí, někdy jsem to třeba lehce nastínila nebo naznačila, ale zatím jsem ještě neměla odvahu a sílu to vyslovit nahlas.
Ale dnes mám, protože jsem našla svého Boha.

Před pěti lety jsem touto dobou na den přesně, v náručí držela tehdy tříměsíční dceru a zůstala sama.
Sama se svými čtyřmi dcerami, uprostřed ničeho. Stála jsem proti obrovskému balvanu, který se na mě valil a já nemohla utéct.

Říká se, že čas zhojí všechny rány, ale některé jsou tak hluboké, že to trvá déle, než bychom si mysleli.

A takovou dírou pro mě byl odchod mého bývalého manžela.
Odchod to byl nečekaný, nepřipravila jsem se na něj emocionálně, fyzicky ani materiálně. Ze dne na den jsem najednou stála a zírala do prázdna.

Měla jsem pocit, že se topím a nikde nebylo nic, čeho bych se mohla zachytit.
Nepatřím a nikdy jsem nepatřila mezi ty, kteří věří, že manželství je navždy a že když máte s někým děti, musíte spolu zůstat navždy.
Naopak si myslím, že lidé by spolu měli být jen tehdy, pokud jsou šťastní a cítí to tak vzájemně.
Proto svému bývalému manželovi a dnes už to mohu vyslovit i když jsem se toho celé roky hrozně bála, nemohu odpustit pouze jednu věc.
A tou je, že mě zklamal jako přítel.
Všechno, co následovalo po té si pamatuji spíš jako v mlze. První měsíc byl nejhorší.

Jenže pak se stalo něco neuvěřitelného a do cesty mi vstoupil někdo, kdo mě doslova zachránil.
Dodnes vlastně nevím, jak se to stalo.
V jednu chvíli jsem stála nad propastí a vzápětí mi někdo hodil záchranné lano.
Někdo, kdo mě přijal takovou jakou jsem, se všemi svými závazky, chybami a se všemi těmi balvany, které jsem sebou táhla.
Můj současný muž je někdo, kdo mě opravdu zachránil.

Přijal tehdy mé(dnes naše) čtyři dcery jako své vlastní a i když vím, že to pro něj mnohdy nebylo snadné, dal nám domov, dal nám lásku a mně pocit, že nejsem sama a stojím za to.
Jeden z nejhorších pocitů, který jsem si v sobě po odchodu manžela nesla byl právě pocit, že za nic nestojím, že je to moje vina, že to já jsem udělala něco špatného, zlého a můžu si za to sama.
Můj muž mi dal sílu bojovat, vytáhl mě ze dna, z té nejhlubší propasti, kterou jsem si jen mohla představit.

Donutil mě věřit v budoucnost, donutil mě říkat nahlas co cítím a bojovat. Proti všemu a všem.
Postupně mi dal nejen rodinu a pocit, že někam patřím, ale i silný pocit pýchy.
Jsem totiž každý den strašně pyšná na NĚJ. Za to všechno, co dokázal, co vybudoval, za to jaký je.
Jak se dokáže postavit každému problému a najít sílu po sté ten samý problém řešit a hledat způsob jak.
Vidím v něm někoho úspěšného a hrdého a je pro mě ctí, že můžu patřit do jeho života. Být vedle něj a vidět jeho úspěchy. Motivují mě jít dál, snažit se a bojovat a být silnější, den za dnem.
V jedné mé oblíbené písni od We The Kings- Sad Song se zpívá:

S tebou padám.
Je to, jako když nechávám svou minulost v siluetách na zdi.
S tebou jsem nádherná pohroma.
Jako bychom stáli ruku v ruce se všemi našimi obavami na okraji.
Bez tebe, se cítím zlomený.
Jako kdybych byl jen polovina celku. 
Bez tebe, nemám koho držet za ruku.
Bez tebe, se cítím rozervaný.
Jako plachetnice v bouři.
Bez tebe, jsem jen smutná píseň.

Pomohl mi překonat to nejhorší období v mém životě, nabídl mi to, o čem většina lidí jen sní.
Slova děkuji nikdy nebudou moci přesně vyjádřit všechno, co jsi udělal.
Děkuji, vím, že s Tebou zvládnu cokoliv.

Dnes už je to za mnou a vím, že mě to posílilo. Zjistila jsem, že dokážu opravdu víc, než jsem si kdy myslela.
Našla jsem totiž v sobě samé, svého BOHA.
Můžeme mu klidně tak říkat, nezáleží na jméně, každá mu můžete říkat jak chcete. Vím totiž, že každá uvnitř sebe máte svého BOHA také.
Něco, co Vás nutí každý den vstát, po desáté vzít plakající dítě do náruče, po desáté uklidit na stole, po desáté přečíst tu samou pohádku. Po desáté se podívat na sebe do zrcadla.

Díváte se pozorně? Co vidíte?
Víte, co vidím já?
Já vidím SÍLU. Vidím ODHODLÁNÍ. Vidím někoho, kdo se nevzdal navzdory všemu, co mu přišlo do cesty.

Každá z Vás má takovou sílu v sobě.
Pokaždé, když spíte jen tři hodiny v noci nebo se snažíte utišit vztekající batole. Pokaždé, když píšete úkoly s dětmi, když je večer přikrýváte, když skládáte prádlo a když tlačíte kočárek, a ono začíná pršet a za ruku vedete druhé dítě.

Se vším tím odhodláním uvnitř Vás, tou obrovskou silou jdete proti větru, proti všemu, protože ten BŮH ve Vás JSTE VY SAMA.
Sama jste pro sebe tím vším. Silou, odvahou, hlasem, který křičí a nutí Vás jít dál.
Vytrvejte, jděte dál, krok za krokem a nepřestávejte.
Každé špatné období jednou skončí a jeho význam pochopíte až na jeho konci.

I já ho pochopila.
Musela jsem si projít něčím tak těžkým proto, abych dokázala ocenit to co mám dnes.
Jsem vděčná za všechno co mám, i když to někomu může přijít málo. Nezáleží na tom, co si kdo o tom myslí. O Vás, Vaší rodině,Vašem štěstí.

Ne, vy to nevzdáte, budete bojovat každý den, každou hodinu, já to vím.
Já totiž budu také.

Budu se prát za všechno na čem mi záleží a i když budu cítit, že žádnou sílu už nemám, najdu jí.
Hluboko uvnitř sebe, stejně jako Vy, MÁM JEŠTĚ SPOUSTU SIL.

Tak na to nezapomínejte,
S Láskou,
Monika

POJĎTE ZA MNOU I NA FACEBOOK: https://www.facebook.com/KrayMonika/?ref=aymt_homepage_panel

Bojím se, že Vám nedávám všechno, co by jste chtěly a přály si.

Nejsem vždy nejlepší máma ani tak dobrá, jak bych si přála být.

Každý den dělám chyby.

Moje milované dcery,

Občas se ráno probudím a doslova na Vás zírám. Přijde mi, že jste se přes noc tak změnily. Vaše oči vypadají starší.
Jedna moje část je nadšená, protože Vás vidím měnit se v bytosti plné odhodlání a života a vím, že toho máte před sebou ještě tolik.
Druhá část je vyděšená, protože si uvědomuji, jak ten čas rychle ubíhá a nemohu ho zpomalit.
Bojím se, že nějak prospávám to kouzlo Vašeho dospívání v tom všem chaosu denních povinností.
Bojím se, že Vám nedávám všechno, co by jste chtěly a přály si.

Nejsem vždy nejlepší máma ani tak dobrá, jak bych si přála být.

Každý den dělám chyby.

Někdy reaguji jinak, než bych si přála a místo, abych Vás vyslechla, tak Vás odmítnu. Někdy je toto totiž tak moc, že to prostě nezvládám.
Někdy jsem myšlenkami mimo a poslouchám Vás napůl. A pak si to vyčítám, protože vím, že to VÍTE.
Zpětně nad tím pak přemýšlím a mrzí mě, že jsem neodpověděla jinak nebo neudělala něco tak, jak jste si přály.


Hlavně na konci dne, když jsem unavená, nejsem úplně sama sebou. Přála bych si, aby tomu tak nebylo, ale je.
Přála bych si říct, že jsem vždy dokonalá máma, která odloží všechno stranou a je tu pro Vás 24 hodin denně tak, jak potřebujete. Ale nejsem.
Někdy se bojím, že mi to neodpustíte a jednou mi to vyčtete.

Když jsem byla ve Vašem věku, myslela jsem si, že jako dospělá budu dělat všechno jinak, než moji rodiče. Ale dnes vím, že někdy prostě děláme jako rodiče všechno co můžeme, ale nestačí to.

Někdy zapomenu zvolnit a užít si ten čas s Vámi, někdy se zapomenu i smát. Ale snažím se,opravdu se každý den snažím.

Vím, že je snadné myslet na negativní věci a zapomenout na všechno pozitivní, ale i přes to všechno, chci, abyste něco věděly.



Když se na Vás podívám, jsem HRDÁ. Vidím sebevědomé, odhodlané bytosti, které se nebojí říct nahlas svůj názor a stát si za ním. A i když je zrovna tohle pro mě jako rodiče mnohdy těžké, nakonec jsem za to opravdu ráda. A doufám, že se jednou budete za svůj názor opravdu prát.

Vždycky tu pro Vás budu a doufám, že to víte.
Že víte, že za mnou můžete přijít se vším, co Vás trápí, se všemi svými nejistotami a společně najdeme řešení.
Doufám, že Vás moje slabost něco naučí. Naučí Vás, že je to v pořádku cítit se zoufalý a mít chuť se na všechno vykašlat. Doufám, že až budete jednou čelit svému vlastnímu pocitu zlomení, únavy, strachu a zmatku, budete vědět, že je to normální mít takové pocity.

Doufám, že Vás Vaše nedokonalost nebude děsit tolik, kolik děsí mě samotnou ta moje.

A že nikdy nepřestanete bojovat. Budete zápasit ze všech svých sil za všechno, čemu budete věřit a co budete milovat.

Ne vždy půjde život směrem, jakým budete chtít. Všichni děláme chyby a i Vy, moje holčičky, budete dělat spoustu a spoustu chyb.

Stejně jako já, ale i přes všechny své omyly, mi stačí, že se na Vás podívám.
Jste můj poklad a můj důvod, proč pokračovat, den za dnem.

I přesto, že život běží neuvěřitelnou rychlostí, někdy je  nutné se alespoň na chvíli zastavit a vidět i to, co je hezké a co nás dělá šťastnými.

Někdy ráno se na Vás podívám a dojde mi, že jste přes noc zase vyrostly. A chci Vám říct, že jste úžasné. Každý den mě ohromujete a inspirujete.

V naší rodině děláme chyby, ale držíme pohromadě a i když máme někdy pocit, že je toho příliš, máme jeden druhého.

A i když nikdy nebudu dokonalá máma, můžu Vám slíbit, že vždycky budu na Vaší straně.

Miluji Vás nade vše,
S láskou,

Máma

Je pět hodin ráno a dítě pláče. Už zase, po kolikáté vlastně? Když to bylo počtvrté, přestala už jste to počítat.
Projdete celým bytem a šlápnete na dětské lego, které už zase leží všude.
Ve dřezu se vrší nádobí, které jste nestihla včera umýt a v koupelně na Vás čeká hrozivě plný koš na prádlo.

Zní Vám to povědomě?

Tohle je život mámy. Někdy je stresující a těžký. Jindy je bláznivý a vyčerpávající.
Někdy je to testování naší trpělivosti doprovázené bolestí hlavy.
Ale dnes Vám tu chci říct, že to za to STOJÍ.

Stojí to za každou těžkou minutu, náročnou situaci a vyčerpávající zkušenost.

Sdílejme spolu všechno co prožíváme, celou tuhle šílenou jízdu mateřstvím, protože i když to tak nevypadá, všechny mámy kolem Vás to znají. Prožívají to samé jako Vy každý den.

A modlí se za lepší zítřek.

Jak ale najít štěstí v něčem co Vás emocionálně a fyzicky dostává až na samé dno?
Jak můžeme během toho, co se snažíme vychovat naše děti co nejlépe, stále dokola utíráme otisky dětských prstů ze zrcadel, sbíráme hračky, které se povalují všude po domě a hromada prádla už je tak velká, že se před ní skrýváme?

Něco Vám prozradím.

Každá tahle věc, všechno to, co denně nesnášíte, to všechno by Vám chybělo, kdybyste to neměla.
Zní to šíleně? Je to šílené!

Ale kolikrát jsem seděla v křesle a počítala minuty do probuzení mé dcery, i když jsem věděla, že až se vzbudí, budu další dvě hodiny mít plné ruce práce a budu si přát, aby zase usnula.
Stejně jsem ale chtěla, aby už vstala.

Abych ji mohla pochovat, přivonět si k ní, dívat se jí do očí a pomazlit jí.

Nejsem to jenom já, ale miliony rodičů po celém světě se těší, až jejich děti odjedou na letní tábory. A pár hodin po té, už nervózně přešlapují v jejich tichém bytě a přerovnávají plyšáky na postelích svých dětí.

Zaručený recept jak si užít mateřství není.

Napsala jsem ale pár bodů, které Vám možná pomůžou vidět mateřství trochu jinak.

1. Smějte se

Je důležité naučit se smát. Zní to divně, že? Každý se přece umí smát.
Ale kdy naposledy jste se opravdu zasmála? Od srdce a naplno?
Samozřejmě jsou situace, kdy Vám do smíchu není a není možné se z nich radovat.
Zažila jsem a nejenom já i Vy, my všechny jsme zažily a zažíváme situace, kdy rozhodně nemáme čemu se smát a kdy místo radosti cítíme jen stres a vyčerpání.

Když ale zkusíte v těch méně vypjatých smích místo křiku, objevíte něco zázračného.

2. Objímejte se

Miluju mazlení se svými dětmi, to jak voní, jaký je to pocit, když mě obejmou. Být máma je někdy natolik  vyčerpávající, že zapomínáme na tolik potřebné věci.
Je to zvláštní, ale když byla naše nejmladší dcera sotva pár týdnů stará, milovala jsem naše noci. Kdy jsem jí chovala a kolébala zpátky ke spánku v naprosto tichém bytě. Držela jsem ji v náručí, poslouchala tak dýchá a dívala se na ten malý zázrak.
Někdy nemáme chuť na to přitulit si dítě, které se ještě pět minut zpátky vztekalo na podlaze v obchodě. To je jasné. Když ale můžete, objímejte se. Chovejte je v náručí dokud můžete a dokud chtějí.

3. Buďte s rodinou a bavte se

Se všemi povinnostmi jsem si jistá, že si teď říkáte, kde mám ještě vzít čas na nějaké hraní?

Jsou dny, kdy na hraní čas nezbývá. Kdy pobíháme sem a tam, věšíme prádlo, vaříme večeři, běžíme nakoupit a v osm  hodin večer padneme na sedačku vyčerpané.
Práce, škola, domácí úkoly, kroužky, uklízení, lekce tance a seznam by mohl pokračovat. Nemá vlastně konec.

Když ale máte možnost být se svými dětmi, naplánujte si takový den naplno. Hrajte si spolu, běžte na zmrzlinu, projeďte se vláčkem, cokoliv. Smyslem není snažit se vecpat do naprosto plného programu ještě nucené hry, když víte, že prostě nemůžete. Když ale máte volný den a víte, že něco podniknete, užijte si to naplno. Zapomeňte na denní rutinu, dělejte cokoliv, přičemž si odpočinete.
Nechte prádlo a nádobí ležet a prostě se bavte se svou rodinou.



4. Odpouštějte a buďte trpělivé

Tohle je určitě nejtěžší část na tom být máma, ale také je to nezbytné pokud opravdu chceme si alespoň trošku mateřství užívat.

Vždycky jsem měla s trpělivostí problémy. Mám pocit, že se snažím naučit trpělivosti pokaždé, když je to nutné, ale nakonec zjistím jenom jedno: Nejsem trpělivá!
Ono dost dobře nejde být trpělivá v tolika situacích.

Obdivuji všechny mámy, které dokáží sledovat své dítě jak sype mouku po celé kuchyni zatímco se snaží přinést jí k nim. Vím, že za to nemůže, ale můj instinkt v tu chvíli by mi poručil se rozběhnout a mouku dítěti z rukou vzít.

Vždy tu budou okamžiky, kdy najít v sobě trpělivost nebude snadné, dokonce možná nemožné.
Ale jestli jsem se něco jako máma naučila, tak přijímat výzvy.
Když chtějí naše dcery obalit řízky k obědu a já vím, že z toho nepořádku bych uvnitř trpěla, raději odejdu jinam. A vrátím se až když je kuchyň uklizená.

Odpouštění je náročné hlavně pokud jde o nás samotné. Odpustit samy sobě. Porod, kojení, uspávání, zakřičení, bouchnutí dveřmi, neuklizený dům a instantní jídlo k večeři.
Odpusťme si všechno, co jsme neudělaly tak, jak jsme chtěly, zasloužíme si to, Vy si to zasloužíte. Děláte spoustu věcí dobře a pro všechny, které máte ráda.



5. Foťte a tvořte vzpomínky a nebo ne

Když Vám řeknu, že jsem byla zarytý odpůrce focení čehokoliv a dnes vybírám fotoaparát na dovolenou, nebudete tomu asi věřit.

Nemusíte mít z každé akce stovky fotek a zakládat je pečlivě do fotoknih nebo sdílet prostřednictvím internetu.

Poslední dobou při pohledu na nějako fotky pořízené na dovolené nebo na narozeninové oslavě zažívám pocit radosti. Vzpomenu si, co legračního jsme zažili a jsem ráda za to, že jsem to mohla prožít.

Nemusíte mít z každé akce stovky fotek a zakládat je pečlivě do fotoknih nebo sdílet prostřednictvím internetu.

Některé okamžiky jsou ale tak vzácné, že nejdou zachytit a naplní nás radostí jenom proto, že jsme je mohly prožít. Nelitujte toho, že jste nestihla udělat dokonalý záběr, užívejte si daného okamžiku naplno a ten chybějící obrázek Vám nakonec zůstane v srdci.


6. Pochopte to

Kdy už konečně pochopíte, že nemůžete zvládnout všechno? Že je to nemožné? Proč to vlastně po sobě chceme? Kde se vzala ta představa, že máma musí všechno mít hotové, připravené a samozřejmostí je pro ni vedle uklizeného domu, dokonalých dětí i dokonalý úsměv?

Řeknu Vám kde. Vzala se z klamných obrazů kolem nás. Z dokonalých fotek na sociálních sítích, kdy se ženy bojí přiznat realitu za dokonalým jablečným koláčem a tak vystavují denně tisíce matek mylné představě, že ony to zvládají.

Když bychom ale posunuly hledáček fotoaparátu jen dva centimetry vedle talíře, uviděly bychom rozsypanou mouku, špinavé nádobí a křičící batole v jídelní židličce.

Zkusme se dívat častěji z větší dálky a pochopme už, že žádná máma není dokonalá.
Ale hlavně NEMUSÍ BÝT.

7. Věřte

V samy sebe, ve svůj úsudek, ve svou rodinu a své schopnosti. Vyberte si cokoliv, ale věřte.
Věřte, že to co děláte je to nejlepší a že víc udělat už nemůžete.
Věřte  i tomu, že Vaše situace a Váš příběh je jedinečný a odlišný od jiných a proto si můžete dovolit reagovat tak, jak to děláte.
Nikdo za Vás váš život žít nebude, nikdo Vaše děti nevychová a nikdo se nebude potýkat s vašimi problémy. Nemůže Vás soudit za to, jak se vypořádáváte se vším.ˇ

Věřte, že pro svou rodinu jste dokonalá.

8. Buďte vděčná

Je snadné sednout si doprostřed toho chaosu a říct, že to za to nestojí. Za tu dřinu a vyčerpání.

Ať už bojujete proti čemukoliv. Snažíte se otěhotnět, ale ortel lékařů je nemilosrdně krutý a nebo děti máte nebo procházíte krizí ve vztahu. Nezáleží na tom, jaký boj vedete, vždycky je něco, za co být vděčná.

Téměř každý chce něco, co nemůže mít. Vaše kamarádka by možná chtěla Vaše dvě děti a Vy by jste s ní občas ráda měnila za svobodný život.

Žena, která každý měsíc se slzami v očích vyhazuje negativní těhotenské testy do koše, by si ráda vyměnila život se sousedkou, která je v očekávání.

Až děsivě snadno zapomínáme, jaká cesta vedla k našemu cíli a jak vzácný je. Že není samozřejmost mít děti, moci je obejmout a políbit, slyšet slovo "mami".


9. Buďte pyšná

Buďte pyšná na sebe  za všechno co děláte a jak to zvládáte. Říkáte si, že na sebe nemůžete být pyšná? Tak já budu pyšná na Vás a to do té doby, než pochopíte, že máte tisíce důvodů být na sebe pravdu hrdá i Vy.

Zastavte se na chvíli a zkuste si zrekapitulovat svůj den. A nebo já zkusím ten svůj. Ráno jsem vstala, nachystala snídaní a odvezla děti do školy.

Cestou zpátky jsem nakoupila, doma jsem napsala pár věcí do školy, uvařila oběd, pro nejmladší dceru připravila svačiny a malovala jí obrázky. Pak jsem si povídala s nejstarší dcerou, která se vrátila ze školy, vyndala pračku prádla, zametla a uklidila nádobí.
Odpoledne jsem jela na třídní schůzky, po nich koupit na večeři a domů.
Uklidila jsem kuchyň, připravila večeři, posbírala hračky.

Připadá Vám, že jsem toho dělala málo? Asi ne, řeknete si, že je toho dost. A co jste dělala Vy?

Chovala a konejšila jste plačící miminko? Stavěla si kostky s batoletem?
Proč je vlastně pro nás tak těžké vidět to co jsme udělaly a považovat to za důležité?

Možná nepracujete na vývoji vakcíny pro nemocné, ani nestavíte mrakodrapy, ale budujete životy svých dětí. Každý den utváříte jejich budoucnost a místo, kam se rády vracejí.

Buďte na to pyšná a buďte pyšná hodně.

10. Krůček za krůčkem

Pokud jste povahy jako já, pak Vás děsí příchod do bytu, kde už na zemi spatříte drobek, v koupelně se na Vás hrozivě tyčí hromada prádla a na stole je nádobí od snídaně.
Dřív jsem začala panikařit a dělala vše najednou, nedokázala jsem ani jednu z těch prací odložit.

Často jsem tak pila studenou kávu nebo si ohřívala jídlo na pětkrát. Nejdřív jsem musela poklidit v kuchyni a pak se teprve najíst.

Zjistila jsem ale, že je to nesmysl a jen mě to vyčerpává. A také to, že i když budu zametat desetkrát denně, stejně budou všude drobky. Prostě budou. A tak zametám jen jednou ne dvakrát.

Žádná práce nestojí za to, abyste byla tak unavená, že nemáte sílu se najíst a cítila se nešťastná.

Zkuste to brát pěkně popořadě a v klidu.

Na nic nezapomenete, ale nebudete mít pocit, že musíte stihnout najednou deset věcí.

Buďme vděčné i za své partnery a svou rodinu, ani oni to s námi nemají snadné.

Když jsme nespokojené my, přenášíme to na ně.

Naši muži se s námi vydali na tuhle náročnou, šílenou a krásnou cestu a jsou mnohem zmatenější, než my. 

Neberme ani je jako samozřejmé a važme si jich, že je máme a dokazujme jim to.

Třeba i oni se cítí ztracení a bezmocní a zprávy typu :

" Cestou kup rohlíky a šunku. " moc vášně a něhy neobsahují.

V jedné mé oblíbené písni se zpívá: "Jsem přesně tam, kde jsem měla být."

Je těžké tomu uvěřit, ale jednou jsme se pro tuhle cestu rozhodly a udělaly jsme pro ni všechno.
Možná není podle našich představ, ale je naše.

S Láskou,

Monika Kray xxx

PŘIDEJTE SE K NÁM I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/KrayMonika/

Například, že život se skládá z momentů.

Okamžiků, které ani nevnímáme a nepovažujeme je za důležité.
Drobnosti, které děláme každý den a procházejí našimi životy bez většího povšimnutí.

Nevěřila jsem tomu.

Vždycky jsem si všímala jenom velkých věcí.
Věcí, které byly podle mě důležité, protože měly velký význam.

Stejné to bylo, když jsem se stala mámou.
První zub, první slovo, první krůček.

Velké věci, které stojí za to, aby se zapsaly a nafotily. Abychom se s nimi podělily mezi svými přáteli a nadšeně je sdělovaly okolí.

Dnes je ten den, kdy náš velký kluk udělal první krok a řekl poprvé "táta".

Ale co ty malé okamžiky, které skoro nevidíme?

Co předchází tomu, než Vaše dcera nebo syn udělají první krok?

Je to pohupování na kolínkách, přidržení se stolu...
Není to první krok, je to jen malý nepatrný pohyb, který trénuje několik měsíců, aby byl dokonalý a vedl k tomu dokonalému PRVNÍMU KROKU.

Když naše nejmladší dcera namalovala první kolečko pozorovala jsem ji předtím.

Několik týdnů se snažila správně uchopit pastelku a jen ledabyle čmárala na papír, ale i to byl trénink.
Malý trénink před velkou věcí.

Ve shonu každého dne a se všemi povinnosti je snadné přehlédnout tyhle drobnosti, které jsou pro naše děti důležité.

Neustálé utírání otisků dětských prstíků ze zrcadel, umývání pasty z umyvadla.
Počítání do deseti a čtení slabik, které nedávají velký smysl.

Strachování se o to, aby se jim nic nestalo a o sebe, aby jsme všechno udělaly správně.
Zvládání každého dne i s minimem spánku a s tolika šálky kávy, že už  nám jen při zaslechnutí slova "kofein", naskakuje husí kůže.

Ježdění sem a tam a stále dokola.
Na nákupy, do školy a do školy. Ráno, odpoledne.
Kroužky plavání, tancování, modelování a zpívání.

Mytí nádobí a vyndávání dalších čistých talířů.

Plnění pračky, které nikdy neskončí.

Utěšování plačících dětí, stírání slz a hledání kapesníků, které v kapse byly, ale už z nějakého záhadného důvodu nejsou.

Psaní zpráv větším dětem a domlouváním se s nimi, kdy pojedou domů a kde se sejdete.

Ale když jsem tak pozorovala naši nejmladší dceru, jak se snaží namalovat kolečko, došlo mi, že jsem se mýlila.

I když se to nezdá, ale každý krok, který podnikneme před dosažením svého cíle, je důležitý.

Chvíle, které nás naplní štěstí a berou nám dech nejsou většinou chvíle velkých vítězství.
Tvoří je drobné, obyčejné věci.

První napsané slovo.

Pohled na spící tvář našich nejmenších.
Úsměv, když s radostí jedí zmrzlinu.

Když sevřete tu malou ručku ve své.

Ale ne vždycky přijdou  úžasné okamžiky v pravou chvíli a my je můžeme ocenit.

Někdo mi nedávno řekl, že se mu mé články zdají patetické.

Dřív bych měla snahu vyvracet mu tento názor a tvrdit, že nejsou takové.
Ale dnes vím, že občas patetické jsou.

Neustálé připomínání toho, že jako mámy řešíme spoustu nelehkých věcí, saháme si na dno svých sil a možností a vždycky musíme najít cestu a způsob jak ze všeho ven.

Vyčerpání, fyzické vysílení, pocity frustrace a zoufalství.

Všechno by mělo být zázračně vykoupeno jedním úsměvem od našich dětí, pohledem na to, když spí a pocitem štěstí, když je objímáme.

Ale víme, že to tak není.

Někdy jsem rozčilená na své dcery, že i kdyby mě objímaly celou věčnost, nepomůže to.
Ne, opravdu ve chvíli, kdy mi padá nákup z rukou, jedna dcera si stěžuje na kamarády ve škole a nejmladší vylije skleničku pití na stůl, nemůžu se dívat na své děti a skákat radostí a tančit s nimi.

V tu chvíli mám vztek a chci se vším praštit na zem a někam utéct.

Je to ale normální, známe to všechny mámy.

Milujeme své děti nejvíc na světě a nesnášíme sebe samé, když na ně zakřičíme.
Chtěly bychom být lepší, klidnější, mít víc času a trpělivosti. Umět krásné dorty, hodiny s dětmi vyrábět zvířátka z papíru a radovat se z dnes teprve druhé pračky prádla.

Ne, nemůžeme z toho mít radost a to, že ji nemáte, je normální, nemusíte se obviňovat, že nejste dost šťastná máma a neprožíváte jen pocity euforie a lásky.

Ale i když je to patetické, snažím se jen říct jednu věc.

Být máma je těžké a pocity všeho druhu jsou normální.
Někdy není prostor ani čas na to se smát a radovat.

Péct velkolepý dort a hodiny ho zdobit.
A pak sdílet dokonalé fotky na Instagramu.
Někdy jsme jen rády, že už je večer a děti konečně spí a my si můžeme v klidu sednout.

Občas si přejeme zastavit čas a vzápětí bychom ho chtěly zrychlit.
Už, aby skončilo období beze spánku.

Už, aby se přestal vztekat a házet věcmi.

Už, aby vyrostla a mohla jsem s ní popovídat.

I přesto si začínám více a více uvědomovat, že to za to stojí.

Když se podívám na své dcery dochází mi, že to všechno má smysl.
Že můžu být šťastná máma a zároveň nemusím popírat to, že nejsem jenom máma.

Okamžiky s našimi dětmi jsou krátké. Mihnou se našimi životy a některé z nich ani nevidíme.

Nemůžeme být ale ideální.

Pokud cítíte, že Vás mateřství naplňuje a je pro Vás vším, je to skvělé, užívejte si to.

Pokud ale myslíte už v deset hodin dopoledne, že to dneska prostě nezvládnete a hledáte si na internetu způsob, jak na chvíli z toho bláznovství uniknout, je to také v pořádku.

Je běžné, že prvních pár měsíců se naplno oddáme tomu být mámy a sžíváme se s novou rolí.
Pak ale přijde čas i na nás samotné a my musíme občas být i někým jiným, než mámou právě proto, aby jsme jí mohly zase později být.


Být dobrá máma neznamená dýchat jen se svými dětmi.
Dojídat po nich oběd a dívat se jen na příběhy krtečka.

Ale stejně to většina z nás dělá. Každý den.

Sebe a svoje potřeby odsunujeme a před ně stavíme štěstí našich nejmenších.

Ale i to by mělo mít své hranice a my bychom měly umět nebo se to pokusit naučit, myslet i na sebe.

Využijte chvíle, kdy Vaše dítě spí nebo si hraje.

Odpočiňte si a nechte nádobí ve dřezu ležet.

A když naberete sílu a energii, užívejte si všechnu krásu mateřství.

Každý okamžik, každé objetí, každé slovo: "Mami"

Žijme každým okamžikem.


Protože život je tvořený z malých okamžiků, které mají ale VELKÝ význam.

S Láskou,

Monika Kray

PŘIDEJTE SE KE MĚ I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/KrayMonika/?ref=aymt_homepage_panel

"Ve všem, co nás obklopuje a s čím se denně potkáváme, je chemie. Žijeme v chemické době, době jedové.

S příchodem našeho dítěte na svět jsme se dopady okolního prostředí na nás začali více a více zabývat, protože nám není lhostejné naše zdraví a zdraví našich blízkých. Jako jedinci asi příliš neovlivníme kvalitu vzduchu, který dýcháme, ale je toho spoustu, co ovlivnit můžeme a dokonce velmi jednoduchými kroky.

Máte chuť na změnu k lepšímu? Pojďte do toho s námi!"

Ve všem, co nás obklopuje a s čím se denně potkáváme, je chemie:

• Bydlíme v obydlích složených z chemických látek.
• Obklopujeme se věcmi, které jsou plné chemie.
• Pijeme zamořenou vodu plnou chlóru, hormonů a antibiotik.
• Dýcháme vzduch plný jedovatých plynů.
• Jíme jídlo obsahující spousty hnojiv, postřiků, konzervačních látek, barviv a umělých náhražek.
• Oblékáme si oblečení ze syntetických materiálů obsahující chemická barviva.
• Používáme drogerii od hlavy až k patě plnou ingrediencí, které ani neznáme.
• Užíváme bez rozmyslu spousty farmak...

A mohli bychom pokračovat dál a dál než by byl výčet úplný.

Žijeme v chemické době, době jedové.

Jednotlivé chemikálie mohou být samy o sobě v určitých dávkách neškodné a nemusí mít žádný vliv na naše zdraví.

Ano, ale nikdo už nezná dopad koktejlového efektu, tj. vlivu více chemických látek působících na organismus současně.

Do těla dostáváme denně dávku látek, bez kterých se obejdeme, a které nám rozhodně neprospívají.

Každé druhé dítě trpí nějakou alergií, vzrůstá počet autoimunitních a chronických onemocnění a tzv. civilizačních chorob. Hledejme v tom souvislosti!

S příchodem našeho dítěte na svět jsme se dopady okolního prostředí na nás začali více a více zabývat, protože nám není lhostejné naše zdraví a zdraví našich blízkých. Jako jedinci asi příliš neovlivníme kvalitu vzduchu, který dýcháme, ale je toho spoustu, co ovlivnit můžeme a dokonce velmi jednoduchými kroky.

Smysl má zabývat se tím, co cítíme jako klíčové a kde jsme schopni udělat postupně takové změny, které ve svém důsledku sníží chemickou zátěž na náš organizmus.

A co je to TO klíčové? My jsme začali potravinami, teď řešíme péči o tělo a úklid domácnosti. Jako vedlejší efekt se ruku v ruce s tím přidává změna myšlení a životní filosofie.

Nakazili jsme vás a máte chuť také něco změnit, jen nevíte jak na to? Možná vám pomůže pár našich tipů:

• Začněte se zajímat o složení všeho co používáte na denní bázi.
• Nebuďte ve stresu ze zjištění co všechno by bylo potřeba změnit, je toho opravdu hodně.
• Dělejte změny postupně, nezahlťte se vším najednou.
• Vyberte si první oblast a až když máte pokryto 80% přejděte do oblasti další.
• Nejprve si vyberte to, co dokážete změnit rychle bez složitějšího průzkumu.
• Složitější změny dělejte až v dalších fázích.
• Vždy si najděte adekvátní náhradu, se kterou budete spokojení a až poté přestaňte používat to původní.
• Najděte si ve svém okolí někoho stejně smýšlejícího, s kým se budete podporovat a sdílet si informace.
• Využívejte ke získávání informací a podpory skupiny na sociálních sítích, např. na Facebooku existují skupiny, ve kterých si členové sdílí informace o veganství, doma vyráběných přípravcích atd.
• Za každou změnu se odměňte

Změna, i když bude minimální a ne zcela dokonalá, znamená přínos.

Tak co? Jdete do toho?  Začněte už dnes…ne zítra, ne za týden, ale udělejte pro sebe něco hned.

Vyberte si jednu věc, kterou používáte každý den např. zubní pastu a tu vyměňte.

Chcete víc informací? Počkejte si na další články, ve kterých s vámi chceme sdílet změny směrem ke zdravějšímu životu, které probíhají u nás. Nebo nám jednoduše napište, rádi se podělíme o to, co víme.

http://my3vtom.cz

https://www.facebook.com/my3vtom/

Zase je tu konec roku. Přijde mi to až neskutečné, že rok tak rychle uběhnul. A stalo se tolik věcí.

Některé byly dobré, jiné špatné, ale i ty špatné se snažím vnímat jako potřebné.

Protože právě v těch nejtěžších chvílích jsem našla nejvíce síly.

Za posledních pět let jsem prošla tolika situacemi, o kterých jsem ani neměla ponětí.

Vlastně jsem si některé z nich ani nedovedla představit a už vůbec jsem nevěděla, jak budu reagovat.

Také máte někdy představu o tom, že kdybyste prošly tímhle nebo tamtím, určitě byste se zachovaly NĚJAK?

Nebo, kdybyste potkaly někoho, kdo Vám v minulosti ublížil, řekly byste přesně TOHLE?



Ale pak na tu situaci dojde a reagujete odlišně. Nebo potkáte tu osobu a řeknete úplně něco jiného. Nebo neřeknete třeba nic.

Hlavně to poslední se mi stává často. V hlavě mám plán, připravuji si monolog a nakonec, neřeknu nic.

Ale o tom dnes mluvit nechci.

Chtěla bych Vám popřát Vše nejlepší do Nového roku. Hodně štěstí a zdraví a lásky a ať se Vám splní vše, co si přejete.

A poděkovat Vám za Vaši podporu a přízeň.

Za to, že jste mi dodaly sílu a energii začít psát o těch nejhorších pocitech, které jako mámy zažíváme.

Říct nahlas, že někdy to nestojí za nic a pořád se nesmějeme, i když to okolí očekává.

Že často pláčeme a litujeme. Křičíme a nadáváme.


DĚKUJI VÁM ZA TO.


Ale hlavně bych Vám chtěla popřát, abyste ničeho nelitovaly, některé věci změnit nelze a nemůžeme se kvůli nim trápit stále.


Na konci každého roku mám pocit, že musím bilancovat a hodnotit, jaký rok byl a co mi přinesl.

Jen letos poprvé vím, že nechci srovnávat, jaký rok byl a jaký bude.

To, že byl nějaký, mělo smysl.

Naučila jsem se o sobě zase něco navíc a objevila jsem v sobě skrytou sílu, nevzdat se.

Zvládla jsem další záchvaty pláče a vzteku. Hádky našich dcer během cest a dovolené.

I to, když jsme napůl cesty do Rakouska zjistili, že nemáme pasy.

Rok se s rokem sešel a každá z nás si prošla nějakým obdobím, kdy jsme to chtěly vzdát a cítily jsme se na pokraji svých sil. Nezáleží na tom, jestli jste takových okamžiků měla více, než jiná maminka bydlící od Vás několik set kilometrů.

Prožívala jste je a ovlivnily Vás. Vás konkrétně, protože to byly Vaše pocity a Vaše okamžiky.

Nenechte si nikým radit, jak se máte cítit, když je Vám do pláče a že zrovna teď, to za slzy nestojí. Pokud uvnitř sebe cítíte, že Vám plakat pomůže, plačte.
Nemáme kouzelnou moc vidět do budoucnosti a naplánovat si každý krok tak, aby byl dokonalý.
Spíše se setkáme s většinou našich přešlapů a omylů, ale takový už je život.

Každý pád je reálný už jen proto, aby jsme dokázaly naplno vnímat vzestup.

Každý špatný den je tak hrozný, aby jsme si dokázaly vážit těch dní, kdy je všechno zalité sluncem a štěstím.

Pocity zoufalství, pláče, beznaděje se střídají s těmi nejúžasnějšími pocity lásky, štěstí a radosti.

Užívejme si každý den i každou minutu naplno.

Pokud se Vám chce plakat, plačte. Vykřičte ze sebe všechnu frustraci, zlost a vztek.

Stejně naplno se pak radujte, když budete chtít.




Nesrovnávejte se s jinými maminkami, jak ony zvládají péči o děti a domácnost. Ony nežijí Váš život a Vy nežijete jejich a i když se jejich život zdá dokonalým, nemusí to tak být.

Možná, kdybyste opravdu měly možnost si otevřeně promluvit, byste zjistila, že za tou clonou třpytek a dokonalých fotek na Intagramu se jen snaží ukrýt svou beznaděj a pocit samoty.

Přeji Vám ještě něco.

Něco, co je pro nás všechny těžké.

BUĎTE SKUTEČNÉ, REÁLNÉ.

My všechny.

Dělejme skutečné chyby a skutečně je vnímejme.

Každý den se pochvalme, jak jsme to zvládly.

Snažme se vidět všechno co děláme a kolik toho děláme pro naši rodinu a své děti.

Objímejme, čtěme tu samou pohádku stále dokola, stavme vysoké věže z kostek, aby byly hned zbourány.
Zavazujme tkaničky, přikrývejme je, konejšeme v náručí a utírejme slzy i špinavé ruce.

Křičme, milujme, plačme, propadejme zoufalství i naději.

To všechno dělejme skutečně, protože život je SKUTEČNÝ.

Všechno co prožíváme každý den, je SKUTEČNÉ.

Uchovejme si ty pocity a čerpejme z nich.

Nepovažujme se za obyčejné a náš život za obyčejný.

Jako mámy, děláme život NEOBYČENÝ a ÚŽASNÝ všem kolem nás.

Protože i my jsme neobyčejné a úžasné.

Tak ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 2017!

S Láskou,

Monika xxx

PŘIPOJTE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/Denikmamy/

A NA TWITTERU: https://twitter.com/ZaslouzilaMatka

Neustále mě fascinují.

Fascinují mě, kolik energie se v tak malých tělíčkách skrývá. Hlavně naše prostřední Nicolka je blázínek a je obdařena takovým množstvím energie, jakoby by si dala několikrát denně dvojité espresso.

Zrovna včera jsem si  uvědomila, jak je těžké být mámou těch nejmenších dětí. Ano říká se, že problém jsou tak velké, jak velké jsou děti, ale kdo někdy opravdu strávil den s dětmi do pěti let ví, že tohle období  JE NEJNÁROČNĚŠÍ ze všech.

A když jich máte víc, je to ještě náročnější.



Pamatuji si na dobu, kdy jsem doma měla v jednu chvíli novorozeně, tříletou a rok a půl starou dceru. Bylo to opravdu vyčerpávající.

Už jsem skoro zapomněla, jak zaneprázdněná jsem byla.

Všude zněly hlasité zvuky od pláče miminka přes záchvaty vzteku tehdy tříleté dcery. Běhala jsem mezi dětmi a snažila se zároveň uklízet byt, vařit a vychovávat.
A i když mi to dnes přijde jako film, přehrávaný někde mimo mně

Vy všechny, statečné mámy malých dětí.Vím, že jsou Vaše dny někdy jen rozmazané šmouhy a že máte pocit, že ničeho nedosahujete.
Ale opak je pravdou.
Dosahujete toho hodně.

Pracujete velmi tvrdě s těmi maličkými, kteří se snaží být samostatní, nezávislí a bojují s Vámi každý den.
Neustálé slovo "NE!" nebo " JÁ SÁM!" znějí pořád dokola a Vy v sobě někdy marně hledáte trpělivost, zvlášť ve chvíli, kdy spěcháte a víte, že prostě musíte odejít z domu. A zrovna se Váš tříletý syn rozhodl, že si zapne bundu a obuje boty úplně SÁM a Vy vidíte, jak mu to nejde.

A čas běží.
Je to přehlížené, i my samy to nevidíme, ale je to práce.

Těžká, stále opakující se práce, každý den.
Děti rostou tak rychle, jako na běžícím páse a jednou opravdu ty boty obují správně a bundu si zapnou během chviličky.

Mezitím se ale neustále nadechujete a vydechujte a snažíte ovládat. Dáváte ze sebe všechno a snažíte se pro své maličké udělat to nejlepší.

Pokud máte děti do pěti let, Váš den zřejmě vypadá takto:

Oni chvilku neposedí-Vy neposedíte- (mám pocit, že jsem nikdy nenachodila toho víc, než když jsem zůstala doma se svou nejmladší dcerou)

Oni běhají pořád kolem- Vy běháte za nimi- (taky jste si kdysi jako já myslela, že být na dětském hřišti, znamená pít kávu a číst si časopis?);

Oni mají hlad- a Vy je zas a znovu krmíte-( nevím, jak Vaše děti, ale moje moc nerespektují pět jídel denně, takže mám občas pocit, že neustále chystám svačiny);

Konečně jste si sedla- a  to je patrně jedna z mnoha jistot, že v tu chvíli se stane něco, co Vás donutí se znovu zvednout. (moje kamarádka mi kdysi řekla, že nejjistější způsob jak přilákat pozornost dětí, je sednout si a relaxovat);

Utřete jim ruce- a hned jsou zase špinaví- (u nás doma jsou v neustálé pohotovosti vlhčené ubrousky, máme je snad na každém rohu, včetně auta a i tak mi to přijde někdy, že jich je málo)

Zazvoní Vám telefon- najednou mají se vším problém- (potřebují jíst, spát nebo se jen perou o hračku. Občas mi přijde, že neustále po domě utíkám z telefonem na uchu a snažím se schovat, aby mě ten na druhé straně slyšel. Marně)

Chci, abyste věděly, že to co děláte a že tam, kde se právě nacházíte na své cestě mateřství, je vážně jedna z nejnáročnějších etap, které Vás čekají. Ale i tato těžká část je potřeba, i když je vyčerpávající.

Nikde neznějí fanfáry, nepředávají se diplomy za statečnost, ani modré stuhy za to, že jste maminka.

A někdy je snadné myslet si, že na tom co děláte nezáleží. Že ráno vstanete, připravíte snídani, po snídani uklidíte, vyměníte plenku, utřete nos, nakrmíte dítě, houpete ho v náručí, čtete pohádky, vaříte a zas a znovu, že na tom nezáleží.

Ale právě toto je DŮLEŽITÉ.
Hluboko v srdci musíte vědět, že na tom záleží.
Na tom BÝT MÁMOU, záleží.
Na tom, ŽE STÁLE MILUJETE své děti, záleží.

Oni vyrostou, maminky, tihle naši malí neposední ďáblíci, jednoho dne vyrostou.
A brzy budeme my všechny jen vzpomínat na nekonečné čtení, tahání za rukáv a opakující se slovo "mami", stokrát za minutu.

A i když se Vám to teď nezdá, budeme chtít, aby se čas vrátil a my mohly zase sledovat s úsměvem první krůčky, první namalované kolečko, poprvé zaslechnout slovo " mami".

Užijme si to aspoň trochu, tak trošku jak to jen jde.

Takže nakonec bych chtěla jen připomenout to, co se Vám snažím (i sobě) připomínat každý den: Jste úžasná, skvělá máma.

Jsem si jistá, že máte všude po domě nálepky a třpytky,  a drobky od křupek a všude zní dětský pláč, ale teď musíte jen vydržet.

A to, že pokračujete den za dnem je úžasné.
S Láskou,

Monika xxx

POJĎTE ZA MNOU I NA FACEBOOK: https://www.facebook.com/Denikmamy/

Na chvilku se zastavte a podívejte se kolem sebe, na všechnu tu práci, kterou jste udělala a zkuste ji vidět jako neobyčejnou, potřebnou.
Stejně jako sebe samu, protože jste VŽDYCKY TADY.

Pár let zpátky, naše nejstarší dcera ztratila v dětské herně oblíbenou hračku. Bílého, bílého králíčka.
Uprostřed obrovské herny v Praze.

Vzpomněla si na něj až doma.

Přemýšlela jsem, jestli se do obchodního domu opravdu vydat a hledat malou, plyšovou hračku uprostřed všeho zmatku.
A pak jsem se na svou dceru podívala.
Stála tam celá zničená a v dětských očích jsem viděla smutek a strach, že už svého nejoblíbenějšího kamaráda nenajde.

A tak jsme jeli s mužem zpátky. Vtrhli jsme do dětské herny a zůstali stát v šoku. Bylo mi jasné, že na ploše 300 m čtverečních je téměř nemožné, najít jednoho malého bílého zajíčka, který měl sotva 20 centimetrů.

Snažila jsem se, opravdu. Běhala jsem jako šílená po dětských skluzavkách, skákala do bazénu s míčky a prohledávala každý kout, kde by mohla být. Celou dobu jsem měla na paměti zklamání v očí své tehdy pětileté dcery, která bez své oblíbené hračky nemohla usnout. Věděla jsem, že se musím snažit udělat všechno proto, aby se našla.

A pak jsem ji zahlédla. Malou bílou, chlupatou hračku v modrých kalhotách, sedící na dětské bílé židličce.
Když jsem ji vzala do rukou a zkontrolovala, že jí nic není, ulevilo se mi.
Byla jsem vyčerpaná, zpocená, ale našla jsem ji.

Udělala jsem přesně to, co děláme každý den my všechny mámy všude na světě.
To, co jiní považují  za samozřejmé, je pro nás jistým posláním.

JSME TADY.

Děláme šílené věci, jako že se pokoušíme najít hračky uprostřed dětských heren.

Vyrábíme adventní kalendáře, posypáváme je třpytkami a očekáváním. Pokoušíme se péct cukroví a přitom se snažíme během celého procesu, aby byla mouka co nejméně všude okolo. A chceme čistou kuchyni.

Skládáme uprostřed noci prádlo s vědomím, že naše tříleté dítě je bude vytahovat ze šuplíku, jak mu přijde pod ruku. A některé skončí stejně na podlaze.

Slýcháme  šílené otázky celý den a na každé "Proč?", se snažíme najít nejlepší odpověď.

Snažíme se uklidnit všechny hádky a souboje mezi sourozenci, které nás dohání k šílenství.
Nebo každý záchvat vzteku, který přijde nečekaně v nejhorší dobu.

I když jsem měla spoustu věcí na práci, stejně jsem strávila několik hodin rozvěšováním Vánočních světel po bytě. Balancovala jsem na židli a prala se s lepící páskou.

Ale za ten rozzářený pohled očí mých dcer, které uviděly na svých oknech svítící stromečky, to stálo.

Pro takový pohled, jsme my mámy schopné udělat cokoliv na světě.

Zůstáváme uprostřed noci vzhůru se svými dětmi, které mají zlý sen.

Lepíme obrázky do učebnic, tvoříme zvířátka ze špejlí a učíme se první slova.
Děláme to proto, že je milujeme. Milujeme je tak, jak jen máma může milovat své dítě.

A i když jsme unavené, vysílené a naštvané, stejně tu jsme. Jsme tu celý den, kdykoliv nás potřebují.

Jsme tu, aby jsme odehnaly každý špatný sen, setřely každou slzu a našli malého bílého králíčka.

Obyčejné věci.

Vím, že by jste určitě mohly všechny napsat svůj vlastní seznam věcí, které každý den pro svou rodinu děláte. A víte co? Napište ho.

Napište si všechno, co jste až do teď od rána udělala pro svého muže a své děti.A pak se na ten seznam podívejte a přečtěte si ho stále dokola.
Nejsou na něm tak zářivé věci jako postavení pyramidy ani zachránění stromů před pokácením, že?
Tak se zdají být obyčejné, ale nejsou.

Každá věc sice jen obyčejně zapadá do vašeho života, do každého dne, který prožíváte, ale je výjimečná. Je výjimečná jen tím, že jste ji udělala z lásky, z mateřské nebo partnerské lásky ke své rodině.

A i když se stane, že sedíte uprostřed domu a myslíte si, že jste neudělala dost. Že jste měla udělat víc.
Viníte se za to, že jste vyčerpaná, ohromená a že selháváte.

Podívejte se na ten seznam znovu a znovu a přečtěte si, co VŠECHNO jste udělala pro svou rodinu.

Obyčejné věci.

Ale někdy i ty obyčejné věci vezmou tolik práce.

Počítání do deseti stokrát za hodinu.
I když se zdají být ztrátou času, někdo je udělat musí.

Hračky ze země, které se musí zvednout a uklidit zpátky do poliček, aby druhý den mohly být opět rozházené  po zemi.

Jsou chvíle, kdy jsme frustrované a nejraději bychom všechny hračky naházely do pytle a vyhodily.

Jenže nakonec je stejně dáme zpátky na místo, protože patří těm, které máme rády nejvíc na světě.

Pravděpodobně děláte každý den spoustu obyčejných věcí, které ale přinášejí smysl a radost do života všem ostatním.

Kéž by jste se mohly podívat přes všechen ten zmatek a rozlité pití.

Kéž by jste tomu všemu nepřikládaly takovou váhu.

Kdyby jste nechala padat slzy, protože jen prostě potřebujete.

Kdyby jste mohla vidět, jak úžasný, mimořádný a krásný člověk jste.

Život umí být náročný a dokáže v jednu krátkou chvíli všechno zamotat. Vysaje z nás energii a donutí nás plakat uprostřed noci nebo dne, zamčené v koupelně.

Může nám dát pocit, že se s tím vším nemůžeme nikdy vyrovnat. A nemůžeme to nikdy zvládnout.
Další minutu, další hodinu, další den.
Ale zvládneme to. Zvedneme se a pokračujeme.

Uděláme všechny ty neobyčejné věci.
Zabalíme svačiny, vyzvedneme děti ze školy. Uvaříme oblíbenou večeři. Usušíme mokré kalhoty.

Smějeme se, i když nám do smíchu není. Chováme v náručí naše děti, když mají teplotu.
Čteme oblíbené knihy a přeskakujeme stránky.

Učíme je, jak si zavázat tkaničky.

Češeme vlasy a pleteme copánky.

Utíráme stoly.

Leháme si do postele vyčerpané a vstáváme unavené.

Milujeme tak silně, jak jsme si neuměly nikdy představit.

Všechny děláme chyby. Nejsem dokonalá, Vy nejste dokonalá a naše děti také nejsou dokonalé.
Ale všichni se snažíme, dáváme ze sebe maximum a milujeme.

Takže i teď, když čtete tyhle řádky, zasloužíte si vidět sebe samu tak, jak Vás vidí ostatní.

Jako mimořádného člověka.

Mámu, která je VŽDYCKY TADY.

Den za dnem, noc za nocí. Když máte dobrý den a i když máte jeden, z těch nejnáročnějších dní.

Obyčejný den, normální den.

Vždycky milujete své děti i svou rodinu.

A na tom jediném záleží a opravdu hodně.

Takže, než zavřete tento článek a podíváte se na svůj život, který možná teď není tím, čím by jste si přála, aby byl. A vy nejste tam, kde by jste chtěla být.

Chci, aby jste se nadechla a podívala se na sebe, jak ohromná jste a žasla jste.

Žasla jste nad sebou a nad tím vším, co každý den děláte.

Vaše ruce, dávají lásku.

Zapínají kabáty, stírají slzy, píšou úkoly, objímají, drží ty maličké ruce na ulici, dokud nevyrostou.

Máma.

Jste statečná, i když se cítíte slabá.

Díky za to, že tu VŽDYCKY JSTE.

S láskou,

Monikaxxx

POJĎTE ZA MNOU I NA FACEBOOK: https://www.facebook.com/Denikmamy/

Krásnou třetí Adventní neděli 🙂Na blogu je nový článek o tom, co bychom měly naše děti naučit o Vánocích.

Když se kolem sebe rozhlédneme vidíme, že lidé různě pohlížejí na toto období.

Pro někoho jsou Vánoce časem stráveným s rodinou a dárky jsou až na posledním místě. Jiná rodina má každý rok bohatého Ježíška a vidí smysl Vánoc právě v dárcích.

Ať u patříte do jakékoliv skupiny, Vánoce jsou hlavně o hodnotách, které by naše děti měly znát a předávat je vlastním rodinám, až vyrostou.

Pojďte si přečíst, které z nich, jsou pro mě nejdůležitější 😉

Přemýšlela jsem o Vánocích a jak úžasné je to období! Nemůžu uvěřit tomu, že už za dva týdny jsou tady. Tak hrozně rychle ten čas zase utekl.
I když jsou naše dcery ještě skoro všechny moc malé na to, aby si plně uvědomily, čím jsou Vánoce tak kouzelné, těším se na jejich rozzářené obličeje při rozbalování dárků.
Brzy ale přijde doba, kdy budou dost velké na to, aby pochopily, že Vánoce nejsou jen o dárcích a jídle a já nechci přijít o možnost naučit je, co Vánoce všechno znamenají.
Dnes jsem napsala pět věcí, které bychom měly naučit naše děti, třeba letos o Vánocích.

Mám pocit, že se k tomuto seznamu budeme vracet více a více, jak budeme stárnout a budeme  chtít připomínat sobě i celé své rodině, o čem Vánoce vlastně jsou.

5.Vánoční koledy

Taky milujete, jak všude znějí Vánoční písně? V obchodních centrech, v televizi, kdekoliv. Mnoho z nás přitom shonu před Vánoci zapomíná, jak krásné máme Vánoční koledy. Pusťte si je doma jen tak. Při pečení cukroví nebo při večeři, poslouchejte je se svými dětmi a nechce se okouzlit vánoční atmosférou.
Nezapomínejme na ně a nenechme na ně zapomenout ani naše děti. K Českým Vánocům, patří i české koledy.

4. Dávání je vždycky lepší než dostávání

Upřímně, celý rok se i já těším, až si rozbalím dárek se svým jménem pod stromečkem a v něm najdu maličkost od svých dětí nebo muže z lásky. Miluju psát s dcerami dopisy Ježíškovi a pak čekat na Štědrý den, jestli se očekávání naplní nebo ne.

 Nezáleží na tom, jestli do dárku zabalí moje pětiletá dcera obrázek nebo desetiletá koupí drobnost. Nejde o cenu dárku, ale hodnotu pro mě má obrovskou.

Více, než dostávání dárků, mě ale těší nakupování pro mé blízké. Ráda si obchody projdu a dárky osahám. Mám pak pocit větší osobitosti, protože dárek vybírám na místě. Když při nakupování dárků navíc hrají všude koledy a voní cukroví, je to pro mě ta pravá vánoční nálada.

Přesto každý rok, si více všímám lidí kolem sebe a těch, kterým se tolik nedostává a mám čím dál větší nutkání zapojit se do různých charitativních akcí.

Nemusí to být drahé věci nebo velké částky, ale každá drobnost, kterou o Vánocích uděláte pro toho druhého, jemu přinese úsměv na rtech a Vám dobrý pocit.

Vánoce jsou k tomu jako stvořené.

3. Víra v Ježíška a zázraky

I když to zní sentimentálně, Vánoce jsou obdobím, kdy věříme v zázraky a dobré konce. I když jsme racionální a Vy víte, že já jsem, věřím v něco "většího" než jsem já a než jsme my všichni.

Čas nezastavíme a dřív nebo později se naše děti dozvědí, jak to s Ježíškem opravdu je, ale dokud ten moment nepřišel, nechme je věřit.

Není nic krásnějšího než pohled rozzářených dětských očí při zacinkání zvonečku, zatímco všichni sedí u stolu. A to očekávání, když se otevřou dveře a pod Vánočním stromečkem jsou dárky.

Nechme je věřit a věřme s nimi, jak jen to bude dlouho možné.

2. Nejlepší dárky nejsou ty drahé

Někdy je tak těžké rozhodnout se, co koupit pro toho druhého. Nakonec ale zjistíme, že dárky, které pocházejí přímo ze srdce jsou ty nejlepší dárky.
Být s rodinou, tvořit vzpomínky. Dárky nemusí stát hodně peněz, nemusí být ani těžko dostupné.

Dokonce ani nemusí být zabalené.

Nejkrásnější a nejcennější dárky jsou přímo před Vámi. Objetí, uvaření dobrého čaje nebo horkého kakaa tomu, komu tím uděláte radost. Prohlížení si společných fotografií, zatímco kolem Vás hoří světlo svíček a zní Vánoční písničky.

Nejlepším dárkem nakonec vždycky bude to, že jsme s těmi, které máme rádi a jsme spolu šťastní.

1. Tradice, tradice

Miluju Vánoční tradice. Posílání svíček ve skořápkách po vodě v lavoru, to u nás byla tradice, na kterou jsem se jako dítě těšila. S napětím jsem sledovala svoji lodičku, kam se asi vydá?

Když pak máma rozkrojila jablíčko a objevila se hvězdička, měla jsem neskutečnou radost.

Nezáleží na tom, jestli držíte tradice své rodiny nebo jste si jako vlastní rodina udělaly nové. Může to být cokoliv.

Procházka na Štědrý den, krmení zvířátek v lese, zastavení se na poslední vánoční svařák na Vánočních trzích.

Na dárky, které dostaneme, bude postupně sedat prach, ale vzpomínky na strávený čas nikdy nezmizí.

Bavte se jako rodina, dívejte se na vánoční filmy, ujídejte perníčky a cukroví. Všechno co uděláte se stane výjimečným.

Chci, aby moje dcery znaly skutečný význam Vánoc.

Aby věděly, že Ježíšek se narodil v jesličkách a jaký to byl zázrak.
A k Vánocům patří zázraky, nebo ne?

Tak se pozorně dívejte kolem sebe, se svými dětmi, třeba nějaký zahlédnete,

Monika xxx

SLEDUJTE MĚ TAKÉ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/Denikmamy/?ref=aymt_homepage_panel

Moje babička vždycky říkávala: " Vše se dá říct v klidu."

A musím říct, že jsem jí snad nikdy neslyšela zvýšit hlas. Možná jednou, co si pamatuji.

Také věřím, že většina věcí se dá říct v klidu.

Někdy, to ale nejde jinak a musíme prostě zakřičet.


Hned na začátek, tady jste v bezpečí.

Tady Vás nikdo soudit nebude.

Nebudu ani zjišťovat, proč jste na své děti křičela.

Nemůžu to posoudit, nebyla jsem tam, neviděla jsem to množství frustrace, která se ve Vás nahromadilo.

Ale proč Vás vlastně nemůžu soudit?

Je to prosté.

I já jsem to zažila, i já vím, jaké to je.

Ano, i já jsem dnes na své děti zakřičela.

Když se moje dcery narodily a byly malé, nedokázala jsem si představit, že bych na ně kdy zakřičela. Nemyslím tím, zvýšení hlasu a zvednutí ukazováčku se slovem " Ne!".
Stejně tak jsem si neuměla představit, jak podrážděná jako máma můžu někdy být.

Myslím, že úplně první lekce mateřství by se měla jmenovat takhle: " Vaše tříleté dítě Vás přinutí plakat a přivede Vás na místo, kde je těžké zůstat v klidu ve chvíli, kdy jdete pozdě o patnáct minut, nemůžete najít boty, dítě se rozhodlo, že má hlad, zatímco Vám zvoní telefon a začíná pršet a do toho někdo přišel na nečekanou návštěvu ve chvíli, kdy se všude povaluje prádlo."

Mateřství je plné úžasných, fantastických okamžiků, ale je také plné až po okraj okamžiků, kdy stojíte  proti svému dvouletému, čtyřletému nebo desetiletému dítěti, které má silnější vůli a žádný ze zaručených postupů z knihy " Ideální rodič" prostě nefunguje.

Nic nefunguje.

A někdy prostě narazíme na svoji hranici, přes kterou už nemůžeme a přesně v tomhle okamžiku, zakřičíme.

Nekřičíme vlastně na své dítě, křičíme ven ze sebe svou frustraci a bezmoc.

Je to šílené, že?

Ale jak může malé tříleté dítě způsobit, že se velký dospělý cítí bezmocný?

Všechny víme, že snadno. Až příliš snadno.

Můžeme zkusit počítat do deseti a odejít a ono to někdy pomůže. Někdy ale není prostor na to nikam odcházet. Třeba, když jedete na dálnici v rychlosti 110 km/h, jste unavení a vaše batole se zrovna rozhodlo, že se nudí.

Nemáte kam utéct, nejde ho utišit a tak svůj vztek vypustíte ven.

A pak se nesnášíte. Přijde to rychle, hned vzápětí.

Vím to.

Někdy raději odejdu jinam, zavřu dveře od ložnice a křičím do polštáře, je to lepší, než tvářit se, že se nic neděje.

O takových věcech se moc nemluví.

Sdílíme roztomilé fotky svých spících dětí, a jak umíme nakrájet sendviče  na dokonalé trojúhelníky a cítíme všechen ten tlak uvnitř sebe, abychom byly všechno, co je potřeba. Všechno, co potřebují všichni kolem nás.

A pak to vypustíme ven a zakřičíme a hned vzápětí máme pocit viny a odsoudíme se za to.

A tvrdě.


Poslouchejte. To, neznamená, že jste špatná máma, opravdu to tak není.

Ani nezničíte život a duši Vašemu dítěti, nijak ho to nepostihne.


Jako mámy jsme k sobě tvrdé.

Nechceme mluvit o momentech, které se každý den dějí a nejsou krásné a nepřináší nám pocit štěstí. Bojíme se odsouzení a kritiky, že nejsme dobré mámy.
Ale v mém světě, o tom mluvit můžete.
Můžeme společně sdílet všechny své starosti, ať už jste svobodná matka nebo jen to, že prožíváte úzkost.
Předstíráním, že se to neděje, že neprožíváme žádné špatné chvíle nezajistí, že se to dít nebude.
Jen to způsobí, že příště se toho stane dvakrát více.
A tak někdy zakřičím, i když se potom divím, jak se to mohlo stát, že jsem se nechala vyvést z míry?

Proč mě rozlití pití na právě vytřenou podlahu tak rozčílilo?
Proč jsem měla pocit, že křik je jediným východiskem?

Upřímně řečeno alespoň pro mě, ve chvílích, kdy jsem přemožená tím vším kolem mě, když se zdá, že neexistuje žádná jiná možnost.

Když potřebuji trochu ticha, ale místo toho slyším hádání se svých dcer, jak to není fér a že ta nebo ona udělala něco té druhé. Do toho nejmladší chce zase něco jíst a já pomalu cítím, jak se to ve mě hromadí.

Vím, že být mámou je jedna z nejnáročnějších věcí, které děláme.

Mateřství není pro slabé povahy.

Potýkáme se s tlakem okolí a očekáváním a s rodinnými vztahy, které se snažíme udržet, aby byly hezké.

Se vším tím prádlem, nádobím, odvážením na kroužky a vyzvedáváním, nakupováním, vztekajícím se batoletem, horkem, když zkoušíme třetí boty za sebou a ani jedny nepasují. S večeří, která by měla vypadat jinak, se všemi domácími úkoly, které s dětmi děláme, s každým pláčem, s každou bolestí, s každou plenkou a láhví, s vyndáváním nákupu na pás, zatímco dítě prostě zrovna teď ve vozíku sedět nechce.
S  tím vším se potýkáme každý den.
A já to chápu, jak já tomu všemu rozumím.
Vím také, že jste na své děti hrdé za jejich statečnost a odhodlání bojovat za to, co si přejí, i když je to v nevhodnou chvíli na naprosto nevhodném místě.

Že je milujete přesně za ty vlastnosti, kterými Vás dohání k šílenství a pocitu vyčerpání.
Bude to možná znít divně, ale ony na to prostě ještě ty nemají správné schopnosti.

Schopnosti odhadnout, že není  vhodné chtít na záchod ve chvíli, kdy stojíte už půl hodiny ve frontě a víte, že před Vámi jsou jen dva lidé a že když teď, z té fronty odejdete, budete ji muset vystát znovu.

Když je svědí pod trikem ve chvíli, kdy jste na ně navlékly čtyři vrstvy a prostě potřebujete odejít z domu, protože za půl hodiny skončí kroužek pro starší dítě a Vy víte, že nemáte ani pět minut na zdržení.

Udělejme jako mámy dohodu.

Můžeme pracovat na tom, aby i když křičíme a je to součást našich životů, to bylo co nejméně. Že se budeme snažit mluvit tišeji, nebo raději odejdeme pryč, když to bude možné.
Ale také budeme mluvit nahlas o dnech, kdy se to nedaří beze studu, beze strachu z odsouzení a pocitů úzkosti.

Protože my jsme skutečné.
Nedokonalé.

A vy všechny, které mi píšete, že jste křičely na své děti-nejste samy.
Jste úžasné mámy, protože jste nechtěly křičet.
A na tom záleží.

Na vaší cestě mateřstvím budete prožívat nárazy, vzestupy a pády, spoustu normálních věcí, ale i spoustu těch těžkých a náročných, které Vás budou vyčerpávat.
Buďme na sebe hrdé, za to, co děláme každý den a jak to děláme.

Na žádnou situací s níž se setkáváme, není nikde žádný ověřený postup a způsob, jak jí zvládnout.

Milujeme své děti, všechny je milujeme, navzdory všem emocím, které v nás vzbuzují.
Omluvme se za chyby, které děláme, protože nejsme neomylné.

Ale zítra to zkusme znovu, s čistým štítem, bez pocitu viny za minulý den.
Každý den je nový.

Monika xxx

NAJDETE MĚ I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/Denikmamy/

Někdy jsou dny, které jen navazují na další špatný den a někdy máme pocit, že nemůže už být hůř a že nic nemá cenu.

Nic z toho, co děláme každý den.

Někdy tak snadno dojdeme do bodu, kdy máme chuť to všechno vzdát.

Nepřestávejte. Nevzdávejte to.

Vím, že se teď cítíte, jako by na Vašich ramenou byla celá váha světa a vím, že jestli je hotové nádobí nebo ne, je teď to poslední co řešíte.

Možná máte pocit, že nikoho nezajímá, že jste do dvou do rána skládala prádlo nebo krmila dítě.

Vím, že teď sedíš v autě nebo někde doma, hlavu skloněnou a možná po tvých tvářích stékají slzy.

Také vím, že teď jsi možná došla do bodu, kdy to chceš vzdát a chce se ti jen křičet, že už toho všeho máš dost.

Vím to. Vím to všechno, protože i já se tak občas cítím.

Vzpomínám si, jak jsem seděla v koupelně a hlavu jsem měla ve svých dlaních s pocitem absolutního vyčerpání a zoufalstvím, že nikdy nevyperu všechno prádlo.

Že nikdy neuklidím dostatečně náš domov a nikdy nebude ani jeden den, kdy by odněkud nezněl dětský pláč.

A protože jsem se takhle cítila, tak ti dnes chci napsat, že na Tobě záleží a jsi důležitější, než všechny ty věci okolo.

Ty, Tvůj život, Tvé pocity, to jak se o všechny staráš, na tom všem záleží víc, než si myslíš.

Vždycky tu budou dny, které budou těžké. Týdny, které budou ještě těžší a nekonečně měsíce, kdy budeš mít pocit, že už nemůže být hůř. A budeš plná beznaděje.

Ale zvládneš to, já vím, že ano.

Musíš se jen podívat přes všechen ten nepořádek, přes všechny ty hračky po celém bytě a rozlité pití po podlaze. Je to hodně náročné, vidět všechno jinak, než to je.

Najít v sobě poslední zbytky síly a naděje, i když máš pocit, že už nemáš ani sílu na nadechnutí.

Nemáš dost síly na to vstát ráno z postele a začít další, nový den. Máš pocit, že chceš se vším hned teď skončit a už nepokračovat.

Ale ty půjdeš dál, krůček za krůčkem přejdeš ty rozsypané křupky, mineš otisky dětských prstů na skleněných dveřích.

Mateřství vůbec nevypadá tak, jak jsem si ho představovala, když jsem byla mladá.

Plné štěstí, veselého brebentění miminek a perfektní ze všech  fotek, kterými se to na pinterestu jen hemží.

Dokonalé oslavy narozenin, které trvají snad navždy.

Taky se divíš, jak se takové dokonalé oslavy všeho vlastně dělají?

Já také, zvlášť když vím, že na nich vůbec nezáleží.

Na čem skutečně záleží, je jen to, co dáme své rodině ze sebe.

Uvědomuješ si vlastně, jak úžasný vliv máš na svou rodinu?

Že jsi pro své děti vzorem, který se snaží napodobit i když zatím nešikovně jen rozsypávají mouku po kuchyni.

Vím, že je to těžké vidět místo toho všeho nepořádku, cítím to stejně.

Ale dnes mi neříkej o tom všem, co jsi podle Tebe zase pokazila, cítím to stejně.

Ale pamatuješ si také na to, co jsi udělala dobře?

Když jsi v jednu ráno pochovala své dítě, které mělo zlý sen.

Když jsi vařila večeři prakticky z ničeho.

Když jsi se zase a znovu vzdala všeho, jen aby všichni kolem tebe dostali co potřebují.

Když jsi pomohla svým dětem s matematikou, se čtením, skládala jsi jim šaty, vařila jsi obědy.

Pamatuješ si také na to vše, co děláš i teď?

Když vysvětluješ po sté jednu a tu samou věc.

Když posloucháš příběhy svých dětí, které nemusejí být zrovna zajímavé.

Když jim držíš vlasy a otíráš čelo, zatímco zvrací.

Takže dnes se sice můžeš cítit, že chceš skončit. Ale neuděláš to.

Nedívej se na to, jaké jsou všechny ostatní mámy. Jaké statusy dávají na Facebook a jaké dokonalé obrázky, jejichž příprava jim trvala hodiny.

Ty jsi pro své děti dokonalá dnes.

Nenechej si od nikoho říkat, jaká máš být máma, protože není žádná stupnice, podle které se měří, jak velká nebo malá jsi.

Ani jak podstatné nebo nepodstatné, je to, co pro všechny děláš.

Takže i když dnes máš pocit, že to chceš vzdát, zvládneš to.

Dnešek zvládneš a zvládneš i zítřek, vím to.

Zvládneš úplně všechno, co budeš chtít.

NAJDETE MĚ I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/Denikmamy/?ref=aymt_homepage_panel

Vážený pane Ebene,

jsem velkou fanynkou Vašeho pořadu a sobotní večer pro mě bývá malým svátkem. Oblečena v plesovou róbu usedám před televizní obrazovku, nohy obuté v blyštivých střevících hodím na stůl, do flétny naliji šampaňské a fandím.

Abyste rozuměl, patřím k nemalé skupině naivek, které, okouzleny medovými slůvky svých nápadníků, uvěřily, že se "po svatbě zapíšeme na taneční kurzy". Bohužel jsem nežádala tento závazek napsaný na papíru a podepsaný krví slibujícího. Takže vdaná jsem již deset let, ale do kurzu jsme se ještě nezapsali.

Můj manžel patří k mužům, kteří netančí ani v sebeobraně. Koncem listopadu se u něho pravidelně začnou objevovat záhadné ortopedické potíže, které zázračně zmizí s koncem plesové a začátkem cyklistické sezony. Je-li nebezpečí tance příliš veliké (např. vlastní svatba), sahá k extrémním praktikám, např. dvojnásobné zlomenině, a získá tak omluvenku přímo od lékaře.

Výjimkou byl jen loňský rok. Ortopedické potíže se nedostavily, což přičítám jednak teplé zimě, a tudíž možnosti vyjet si na kole kdykoli, třeba v lednu, tak výkonu pana Pavláska ve StarDance. Nebojím se říci, že Lukáš byl požehnáním pro mnoho manželek netancechtivých partnerů. Poprvé v historii StarDance se mi manžel nesnažil lstí odejmout ovladač a přepnout na sportovní kanál a fandil Lukášovi. Pak už stačila jen vhodně zvolená motivační věta: "Přece umíš tancovat líp než Pavlásek!" a manžel, pod vlivem Lukášova heroického výkonu, přislíbil účast na mysliveckém candrbálu.

S pomocí YouTube jsme natrénovali základní kroky a vyrazili do víru tance. Ukázalo se, že všechny taneční školy jsou jen bohapusté vysavače peněz. Manžel zjistil, že s valčíkovými kroky si vystačí nejen v samotném valčíku, ale že je lze velmi dobře využít i při tancích ostatních, polkou počínaje, sambou konče. Naštěstí se kapela poměrně brzy unavila díky konzumaci starostovy slivovice a o hudební doprovod se začal starat dýdžej Karel. Manžel ovládl své atavistické sklony bývalého metalisty umlátit půllitrem každého, kdo na plac zatáhne Michala Davida a předvedl velmi podařenou valčíkovou variaci na Michalova Šoumena. Co Vám budu povídat, vířili jsme sálem nonstop až do kuropění. Pod vlivem Michalem Davidem vyvolaných endorfinů, přislíbil manžel účast na plese i v příští sezóně.

Toto předsevzetí jsem hodlala přiživit sledováním StarDance a doufala v nového Lukáše. A  mé zoufalé přání bylo vyslyšeno. Kdo může být lepším tahákem pro netančícího muže, pasivního sportovce, než legenda Ladislav Vízek!

Proto důrazně  protestuji proti vyřazení pana Ladislava Vízka z taneční soutěže StarDance.  Byl jednou z posledních nadějí, jak v mužích probudit zálibu v tanci. Fanynky, poblouzněny roztomilým piškotovým plyšáčkem, jistě nedomyslely důsledek svého hlasování. Když vypadne Láďa, muži se opět začnou pokoušet uloupit ovladač a přepnout na ČT Sport. Lituji, že jsem vedení ČT včas neposlala výhrůžný dopis se žádostí, aby pan Vízek setrval alespoň do semifinále. Vedení Primy po mé intervenci stáhlo Pevnost Boyard.

Protože, co si budeme povídat, pane Ebene - ani Vy ani Terezka (byť oděna do drahého kamení) nemůžete ostrovtipem a šarmem konkurovat otci Fourasovi.

S pozdravem, ať Vízek tančí,

Tancechtivá zoufalka

Být mámou se stalo synonymem proto být někdo malý. Mámou se přeci může stát každý a není na tom nic zvláštního.

Byla bys raději velkou nebo malou rybou v rybníku?
Zvláštní otázka, já vím. Ale tak dlouho, ak si jen pamatuji, jsem vždycky hledala na tuhle otázku odpověď.

Stejně jako na každé rozhodnutí, které jsem udělala. Kde bydlet, jakou si zvolit práci, kdy mít děti a kolik jich mít. Jak být úspěšná v životě a něčeho dosáhnout.

Většina z nás zjistí, že chce něco víc než obyčejnou práci. Chce práci, která bude vyjadřovat to, kým jsou. Hledáme  v ní naplnění života. A soustředíme se více na smysl zaměstnání než na benefity, které nám může přinést ( placenou dovolenou, prémie apod.). Chceme prostě práci, která bude důležitá, bude "něco" znamenat, protože i my chceme "něco" znamenat.

A když nechceme výjimečnou práci, chceme výjimečný život. Něčím odlišný, zvláštní od toho, který žijí ostatní. A být mámou se považuje za něco obyčejného, ničím nezajímavého.

Nepamatuji si, že bych si kdy sama sobě řekla : " Už mám všechno, co jsem chtěla".

Dlouho jsem se trápila otázkou, jak být lepší. Být lepší máma nebo někým jiným. Mít lepší práci, která bude užitečná a já něco dokážu. Něco velkého a něco velkého po mně i zůstane "vidět". Vychovat děti správně, aby z nich byly samostatní a slušní lidé.

Každý z nás vidíme smysl svého života v něčem jiném. Každého dělá šťastným jiná věc. Někomu stačí být s rodinou, mít pěkný dům, spokojené děti i manželství. Jiný ale může tohle všechno považovat za málo, protože chce, aby jeho život měl jiný smysl. Nemohu říct větší či menší, protože každý z nás vidíme "větší a menší" úplně jinak.

Ale i když jste mámou, která s láskou věnovala svůj život rodině nebo úspěšnou ředitelkou, obě chcete, aby po Vás na světě něco zůstalo. Nějaký otisk, že jsme tu byly.

Ve chvíli, kdy se rozhodnete děti mít, už to nelze vzít zpátky. Najednou Váš život dostane jiný význam, jiný směr. Je to úplně jiná cesta než ta původní, po které jste šly, možná i než ta, po které jste chtěly jít.

I mně se  ve chvíli, kdy jsem rozhodla stát mámou, moje možnosti změnily.

I když jen málo žen na světě, které naplno přiznají svou lítost, že se staly matkami, většina z nás aspoň občas zapochybuje, zda to bylo správné rozhodnutí. Správný čas, místo, neměly jsme ještě počkat? Neměly jsme mít místo tří dětí jen jedno? Nebo naopak nemít jedináčka?

Hodně z nás občas prožívá mateřskou krizi identity. Najednou nevíme, čím máme být. Před dětmi jsme mohly být kdokoliv, bydlet kdekoliv, možná si zvolit práci, kterou by nám ostatní záviděli. A najednou jsme starší a máme děti a jsme jenom matkami.

Ale kdo vlastně jsme, když jsme mámy? Je to zaměstnání? Je to nová identita? Co se stalo s našimi starými JÁ? Je to něco, na co bychom měly být hrdé?
Kolik je mezi námi ale doopravdy pyšných žen, které se staly matkami? Kdo řekne nahlas, že mu to stačí, že je máma, že víc od života nechce?

Je těžké připustit si, že jsme prostě mámy a že to je teď naše životní role.
Ještě těžší je přestat přemýšlet nad minulostí a nechat odejít tu část své osobnosti před dětmi. Není to snadné, vůbec ne. Je to nejisté a je to děsivé. Být jenom máma.

Znamená to snad, že už nejsme MY se všemi těmi možnostmi, které jsme měly, ale jsme jen mámy. Už nemáme bezstarostný život, kdy jsme mohly prosedět odpoledne v kavárně a zakončit den návštěvou klubu s kamarádkami. Bylo jedno, kdy přijdeme domů, nikdo tam na nás nečekal. Nikdo nečekal, že se o něj postaráme, že mu budeme věnovat svůj čas i energii.

Uprostřed všeho toho chaosu, neuklizeného domu, který jsme se snažily několik hodin uklidit, je téměř nemožné mít dobrý pocit. Když strávíte s plačícím dítětem celou noc, když podesáté za den uklidňujete vzteklé batole a zase a znovu utíráte vylitý čaj na zemi. Je těžké mít naději a vidět všechno pozitivně. Spíš Vám přijde, že to za moc nestojí, že je to všechno zbytečné a Vy najednou nevíte, proč jste si zrovna tuhle cestu vybraly.

Být mámou se stalo synonymem proto být někdo malý. Mámou se přeci může stát každý a není na tom nic zvláštního.

Není lehké cítit se takhle malý a nicotný. Když sedíte a přemýšlíte nad svým životem zas a znovu. Balancujete nad každým rozhodnutím a hodnotíte, jestli bylo správné, jestli bylo ve správný čas. Jestli život, který teď žijete je takový, jaký jsme chtěly a vysnily si? Jestli tohle je ten pocit štěstí, po kterém jsme celou dobu toužily.

Odpověď zní ne. Ne, skoro na všechno. Pravděpodobně nemáme vždycky pocit štěstí ani pocit, že život, který teď žijeme je ten, který jsme chtěly žít, když nám bylo dvacet let. Pravděpodobně také nevidíme ty malé okamžiky radosti, které bychom měli  vnímat jako velké a cítit se kvůli nim velcí, ne malí.

Ať už jsme si takový život vybrali nebo se z nějakého důvodu stal, je to náš život a ten budeme žít každý den. Nemáme jiný, nemáme už možnost stát zase na začátku a udělat něco jinak. Naše rodiny, děti, všechno co nás tvoří do podoby, ve které jsme dnes, to jsou velké věci.

Když se Vaše dítě usměje, když Vás obejme a řekne, že Vás má rádo, to je velký okamžik. Když vidíte své dítě recitovat básničku na školní besídce, když Váš syn dá první gól v zápase nebo Vaše dcera postaví první věž z kostek, to jsou velké okamžiky.

Možná až za několik let si uvědomíme, že odpověď na otázku " Jsem šťastná? Je tohle to, co jsem chtěla?" prostě není. Není to o tom být velký nebo malý člověk, mít málo nebo hodně.

Všechno, co nás obklopuje, je prostě náš život a i když nejsme každý den šťastné, je náš. Jenom náš a místo, kde jsme, je správné a pravé pro nás. Ať už je to luxusní byt v centru města nebo malý domeček s jabloněmi. Je tohle místo jenom naše.

Jsou dny, kdy si většina z nás pomyslí, že náš život skončil. Že už se bude napořád točit jenom kolem plínek, probdělých nocí a pláče našich dětí. Že budeme už navždy zavalené hromadou špinavého prádla a nádobí. Je lehké pomyslet si, že nejsme dost dobré. Že neděláme dost, nemáme dost něčeho. Je těžké ten pocit překonat.

Ale takhle to přeci nebude navždy, tohle není naše konečná stanice. Ano, vlak se na pár let zastavil, ale jednou se zase dá do pohybu.

Tohle není konec našeho života, je to začátek. Je to začátek něčeho vzrušujícího, života plného překvapení. Je to jen jiný život, ne méně krásný a naplňující, jen jiný. Plný jiných zajímavých míst a zážitků, které by jsme neprožily, kdybychom se nestaly matkami.
Tohle je náš život a my ho žijeme den po dni.

Takže Vy, kdo máte jste šťastné jenom proto, že jste mámy, užívejte si to. Je to Vaše štěstí, Váš život a zasloužíte si cítit se šťastné a mít prostě radost. Jednou období, kdy už nebudeme "jen mámy" skončí. Děti vyrostou a už nás nebudou tolik potřebovat a my najednou budeme mít spoustu času na seberealizaci. Na nalezení nového "já". Ale všechno má svůj čas. 

Teď jsme "jen mámy", ale neměly bychom to brát jako trest, jako něco, co musíme přetrpět. Měly bychom si to umět i užívat. Vždyť jsme po tok toužily tolik a dlouho.

Protože být máma není nic malého ani zanedbatelného. Je to úžasná velká věc a kvůli velkým věcem musíme být šťastné.

My ženy svádíme denně složité boje. Každé z nás život chystá tvrdé zkoušky, těžké zápasy o to, jak být dobrou mámou, manželkou, dcerou...máme své příšerné, těžké i smutné dny, kdy nejde nic podle plánu. Tak rychle, jak se cítíme na dně, se musíme většinou i rychle zvednout.

Často jsme tak zaneprázdněné, že zapomínáme na nejdůležitější osobu v našem malém světě - NA NÁS SAMOTNÉ.

Může to znít sobecky a sebestředně, ale je to pravda. Jak se můžeš chtít ráda postarat o svou rodinu, děti, manžela, když nemáš ráda sama sebe?

Jak můžeš milovat naplno svého muže, když se necítíš dobře jako žena?

Jak vlastně vůbec můžeme dávat druhým ze sebe to nejlepší, pokud nejsme spokojené samy se sebou?

Mít rád sám sebe je pro spoustu lidí ten nejtěžší úkol, jaký si umí představit. Dokáží velmi vroucně milovat ostatní a lásku projevovat, ale když přijde na ně samotné, je to těžké.

Sami sobě jsme totiž největšími kritiky a vidíme na sobě i ty chyby, kterých si ostatní ani nevšimnou. Možná, že ty chyby ani neexistují....?

KROK Č. 1- PODÍVEJ SE DO ZRCADLA A POŘÁDNĚ

Stačí se podívat sama na sebe. Dívat se do malého kapesního zrcátka nestačí. Musíš se na sebe podívat do velkého zrcadla. Určitě jsou alespoň tři věci, které se Ti na sobě líbí. Možná jsou to oči, velké a jasné nebo malé a sexy. Možná jsou to vlasy dlouhé nebo krátké v barvě jantaru nebo zapadajícího slunce. Možná je to tvůj úsměv a ten rozradostní den všem, kterým ho věnuješ.

Možná máš ráda svoji povahu, přátelskou, milou nebo spontánní. Možná víš, že jsi dobrá kamarádka, na kterou se ostatní můžou spolehnout ve dne i v noci. Možná máš nějaký zvláštní talent.

Najdi tři věci a napiš si je. Seznam si dej na místo, abys ho často viděla.

Zní to divně, vsadím se, že většina z Vás teď přemýšlí, jaká je to hloupost a proč byste měly psát nějaké pěkné věci o sobě. Proč byste vůbec měly chodit k zrcadlu a dívat se na sebe.

Všimly jste si, jak málo se na sebe my ženy, když se staneme matkami, díváme? Rychlé mrknutí do zrcadla, make-up během pěti minut, vlasy do culíku.

Spousta žen, když by o sobě měla říct, že jsou krásné, se už jen při té myšlence stydí. Protože nemají právo o sobě říkat, že jsou krásné, že jsou v něčem úžasné.

Kdy naposledy sis pomyslela o sobě něco hezkého? Že jsi chytrá, umíš dobře vařit, že jsi tady pro svou rodinu. Ano, i to se počítá a ne, není to samozřejmost.

KROK Č. 2- ZAPOMEŇ NA MINULOST A SOUSTŘEĎ SE JEN NA "TEĎ"

Někdy odpustit sama sobě se může zdát být opravdu těžké. Možná dokonce nereálné. Samy sobě neodpouštíme skoro nic. Svoje viny a hříchy si neseme každý den v sobě a pořád si je připomínáme. Každé zakřičení na dítě, každý nevrlý pohled na svého manžela, každé odseknutí kamarádce.

Často se tak vracíme do minulosti a připomínáme si své chyby, svá soukromá neštěstí a křivdy, které se nám staly. Místo, abychom se radovaly z toho,  co je teď, sníme o budoucnosti. "Jednoho dne, až děti vyrostou a nebude jejich výchova tak náročná, budu lepší máma. Jednoho  dne, až budeme mít na sebe s mužem více času, budu lepší manželka."

Zkus se soustředit jen na dnešek, na tento okamžik. Najdi něco pozitivního, cokoliv. Může to být úplná maličkost, cokoliv, co Ti přinese pocit štěstí, je důležité.

Právě z těch malých pocitů štěstí nakonec tvoříme velké okamžiky radosti.

KROK Č.3- STAREJ SE O SEBE STEJNĚ, JAKO SE STARÁŠ O OSTATNÍ

Věděla jsi, že je naprosto v pořádku říct slovo: "NE!"? Jenom tak. Když si chceš vypít kávu, přečíst oblíbený časopis nebo prostě jen tak si sednout a chceš mít chvilku jen sama pro sebe a ne pro ostatní. Slovo NE je velmi opomíjeným slovem ve slovníku každé mámy. Umíme říct NE jen samy sobě.

" Ne, dnes si nekoupím ten pěkný svetr, koupím raději dceři plyšového slona."

" Ne, dnes si nezajdu na kávu s kamarádkou, protože se musím postarat o děti a nemůžu je přeci dát na hlídání svému manželovi."

"Ne, dnes si nedám ten úžasný čokoládový dort, na který se mi sbíhají sliny. Můžou si ho dát všichni okolo mě, ale já si ho nedám."

A tak dále.

Vždycky jsme tu pro ostatní, abychom jim pomohly se všemi jejich malými nebo velkými potížemi.

Je těžké říct NE svým bližním, zvlášť, když se jejich potřeby zdají tak naléhavé, že je musíš splnit zrovna hned TEĎ.

Já to znám. Sednu si do křesla, vezmu do ruky časopis a i když do té doby byly všechny děti v jiných částech bytu, najednou chodí jedna po druhé a něco chtějí. Říct,  co bylo ve škole, podepsat úkol nebo se na něco zeptat.

Naučila jsem se říkat ne, protože i já mám právo na to být chvíli sama pro sebe. Každá máma ví, že ta chvíle trvá jen pár minut, pak se stejně zvedne a jde svému dítěti pomoct. Ale i těch pár minut se počítá.

Zkus si najít si způsob jak udělat něco pro sebe, co tě potěší. Udělej si dobrý čaj a přečti si pěknou knížku. Zajdi si zacvičit. Když jsi doma, oblékni si něco hezkého. Cokoliv, co udělá tvůj den lepším.

KROK Č. 4- PŘESTAŇ SE SNAŽIT BÝT PERFEKTNÍ

Možná budeš muset snížit svá očekávání a nároky, které na sebe denně kladeš. Někdy prostě nemůžeme dělat všechno, co jsme si naplánovaly. Život může být zbytečně stresující, když se snažíme potěšit každého a uspokojit jeho potřeby.

Vždycky jsem chtěla, aby mě lidé měli rádi. Abych byla ta oblíbená, milá osoba, na kterou se mohou kdykoliv obrátit a ona jim pomůže. I dcerám jsem se snažila být vždycky nablízku, kolikrát jsem nedojedla večeři, <- čárka sem nepatří, "jen proto" patří stále do té hlavní věty jen proto, že něco potřebovaly. Ale není to správné, takhle to být nemá.

Být máma neznamená dýchat jen pro děti a sebe odsunout na vedlejší kolej. Musíme se všechny naučit, že nemůžeme splnit každé přání všech lidí okolo sebe.

Vždycky tu bude někdo, kdo Tě nebude mít rád. Kdo se bude snažit poukazovat na Tvoje chyby a Tvá selhání. Připomínat Ti, že nejsi dost dobrá máma ani manželka ani kamarádka.

Nevšímej si jich, věř jenom sama sobě. Věř ve svá rozhodnutí i omyly, které jsi udělala, protože to bylo ve chvíli, kdy se nedalo dělat nic lepšího. Věř, že každá nedokonalost Tě dělá dokonalou ženou i matkou.

KROK Č. 5- BUĎ HRDÁ NA TO KÝM JSI

Je snadné sklopit oči a schovat se. Ráno vstávat s myšlenkou, že to dneska nebude stát za nic. Náročná noc s dítětem, hádka s mužem, nedorozumění s kamarádkou.

A zase je tu ten plíživý pocit viny. Viníme sebe, jenom sebe.

Ale poslední krok k tomu jak se mít ráda, je prostě být hrdá na to, kdo jsi. Na všechny ty těžké zkoušky, které jsi překonala. Na všechny ty vnitřní boje, které jsi i s NEÚSPĚCHEM svedla. Na všechny ty chyby, díky kterým jsi dnes taková, jaká jsi. Buď na to hrdá a jdi dál.

Nejdůležitější na tom všem je vědět, že nikdy není pozdě na změnu. Vždycky můžeme začít mít rády samy sebe bez ohledu na to, jak tvrdé jsme na sebe v minulosti byly.

Zkus se teď vrátit ke kroku č. 1 a podívej se na ten papírek, na který jsi napsala tři věci, které máš na sobě ráda. Připiš další a zítra zase další.

Nakonec budeš všude kolem sebe mít malé papírky plné pěkných věcí o sobě a jednoho dne se prostě začneš mít ráda.

Protože nejsilnější ženy jsou ty, které svádí boje, pláčou za zavřenými dveřmi a mají se rády navzdory tomu všemu.

Napište mi do komentářů jednu věc, kterou na sobě máte rády, určitě se něco najde 🙂

FACEBOOK: https://www.facebook.com/Denikmamy/?ref=aymt_homepage_panel