Když PÝCHA přechází PÁD
Pýcha nad tím, jak dokonalé a schopné naše děti jsou.
Z ležících, plakajících stvoření, se mění v samostatné, hrdé a milující osobnosti.
Pád, když řeč dojde na tabulky a všechna ta " co by už měly umět a neměly dělat."
Ve věku šesti měsíců nám přijde roztomilá holčička, která spokojeně cumlá dudlík s ovečkou. Rozplýváme se nad ní nejenom my, ale i okolí.
Proč už nám ale méně roztomilá přijde o rok později?
K napsání dnešního článku mě částečně inspirovala jedna naše velmi známá blogerka.
Ve svém posledním videu(doufám, že to píši dobře, že bylo poslední 🙂/ se má potřebu vyjadřovat k cucání palce její dcery. V jejím projevu je cítit velký kus odvahy a zároveň obavy, protože tohle téma je něco, o čem se nemluví.
Cítím z ní, že ji to samotnou trápí. A naprosto ji chápu. Myslím, že my všechny tomu rozumíme.
Když se narodí miminko, je pro nás samozřejmé, že do výbavičky zahrneme různé dudlíky nebo prostředky, jakými ho můžeme uklidnit.
Ano vím, že jsou mezi námi mámy, které všechno tohle odmítají a chtějí dítě utěšit jen svou přítomností.
Já přiznávám, že dudlík měly všechny naše dcery, některé z nich měly dokonce na spaní dva.
Někdy prostě bylo potřeba dudlík použít, když jsem musela odběhnout. Věřím, že kdybych mohla každou z nich celý den nosit v šátku nebo jakkoliv jinak ji chovat, třeba by dudlík nebyl třeba. U nás ale byl a zřejmě ještě chvíli bude.
Naše nejmladší, tříletá dcerka totiž ještě dudlíka na spaní má. Ano, čtete správně, přestože jí byly v lednu tři roky, ještě pořád usíná s dudlíkem. A kromě něho, také spí se dvěmi plyšovými sovičkami a tulící dekou.
Před pár lety bych to možná řešila a snažila se jí ho násilím vzít. Bohužel způsoby jako "dáme ho jinému miminku" nebo "hodíme ho do řeky" u nás nefungují.
Ani povídání pohádky o ztraceném dudlíčku nebo přesvědčování, že už je velká.
A i když se ostatní dcerky dudlíka vzdaly mnohem dříve, teď stojím nad otázkou, co s tím?
Upřímně, nevím.
Nevím, jak jí ho vzít a poslední dobou začínám přemýšlet nad tím, proč bych i měla.
Je škodlivý, nebezpečný?
V očích veřejnosti určitě je.
Dudlík patří přeci miminku a velké děti ho už nemají. A pokud mají, měly bychom se za to jako mámy stydět.
Nestydím se.
Jsem na svou dceru pyšná z tisíce různých důvodů.
Ve svých třech letech krásně mluví, zpívá a projevuje mi tolik lásky, že mě často dojímá až k slzám.
Od dvou a půl let se sama dokáže obléknout a uklidit si oblečení do skříně.
Když se v noci vzbudí, rozsvítí si sama lampičku a dojde na záchod.
Každé ráno, když vstává, se sama převlékne, pyžamko dá do postýlky a přijde za mnou dolů do kuchyně. Když někam odcházíme, sama se převleče a obuje a čeká u dveří.
Dokáže si nalít pití, namazat chleba, zamést nepořádek. Věší se mnou prádlo a utírá prach.
Jsem na ní každý den pyšnější, protože vidím, jak sebevědomý a krásný člověk plný lásky nejenom k okolí, ale i k sobě samé, z ní roste.
Proč bych ji měla brát jedinou věc, kterou potřebuje a uklidňuje jí?
Mohla bych pokračovat ve jmenování toho, co naše dcera dokáže. Nejenom ona.
Všechny naše dcery jsou individuální, překvapují mě každý den.
I Vaše děti jsou takové.
Milujete je naplno, obdivujete a chcete, aby byly spokojené.
Vpřed, rychleji, honem.
Tabulky.Děsivé, barevné sloupečky na dveřích dětských lékařů.
Jsou jimi plné časopisy o mateřství, všude se o nich mluví. Všechny je známe. A všechny čas od času zabrousíme očima do sloupku, který má o našem dítěti jen podle jeho věku říct víc, než víme my samy.
Kdy se má obrátit na bříško nebo pást koníky. Neobrací se ještě? Jak ho donutit na bříšku zůstat.
Kdy má sedět, kdy se má postavit, kdy má začít jíst první mrkvičku, kdy má obcházet nábytek, kolik má říkat slov a jaká, kdy má mít ten nebo onen úchop apod.
Statistika děsivých pokroků, když se Vaše dítě vymyká standardu a dělá všechno po svém a jinak.A nikdo nemá moc rád něco jiného, než co je obvyklé.Ať už je to šidítko, plenka nebo počet dětí. Zvláště o tom posledním vím své 🙂
Stejný stres zažívají maminky, když se téma stočí na nočník a plenky.
Dítě v roce a půl s plenkami na den, budí doslova hrůzu, jakoby přenášelo jadernou zbraň.
A tak mámy dnes a denně nutí sotva roční děti chodit na nočník a i když se mnoho lékařů shodlo na tom, že dítě je zralé nejdříve v roce a půl pochopit, co se od něj požaduje, stejně se tím trápí.
Každé z nás totiž zní v hlavě ta známá věta:
" To náš Pepánek chodil na nočník už v roce."
Trochu jen pravě ony mámy zapomínají dodat, že na nočníku proseděl celý cen a říct si nebo dojít na něj, uměl fakticky až v roce a půl.
Možná to zní jako dobrý trénink, ale dnes už vím, že když je dítě na něco připravené, naučí se to hned.
I u nás se řešil nočník a plenky, ale vydržela jsem a nenechala sem se zlomit poznámkami okolí. Ve dvou a půl letech jsem pomalu začala s nočníkem dcerku seznamovat a za dva týdny uměla všechno.
Bez stresu jejího nebo mého.
I já jsem se těmi tabulkami nechala ovlivnit a přemýšlela jsem, jak to, že moje dcera ještě nesedí nebo neleze, co je s ní špatně?
S ní nic, ale s těmi, kteří na nich lpí ano.
S nimi je špatně to, že se snaží nacpat naše děti a naše životy do tabulek, které kdysi někdo vymyslel a mají problém s tím, že je někdo jiný, zvláštní.
Určitě by pro mě bylo lepší, kdyby dcera dudlík neměla. Nemusela bych ho hledat.Jenže nemám to srdce jí ho prostě jen tak vzít. Vím, že bych jí způsobila bolest a nepříjemné pocity. Nechci jí ubližovat, vím, že se ho vzdá, až bude sama chtít. Pokud ho potřebuje má k tomu nějaký důvod.
Na nočník se naučila během dvou týdnů. Bez plenek spí už měsíce i v noci, všechno to zvládla, všechno co jsem po ní chtěla, se naučila.Jen tahle jedna věc, je pro ní zatím důležitá a já nevím proč.
Ale ať už je to dudlík nebo palec nebo plenka, kterou si dítě žmoulá, když usíná, není spíš na čase zamyslet se, jestli tím, kdo je divný, nejsme my, že nás to trápí?
V okolí se vždycky najde někdo, kdo Vám bude radit, jak se máte chovat, jak vychovávat své děti a jaká být máma.
Většinou jsou to ale jiné mámy, které rády poukazují na chyby ostatních a mají pocit, že ví všechno nejlépe.
Přitom ani ony nejsou bez chyby, jen se snaží odpoutat od sebe pozornost, aby náhodou někdo si jejich chyb nevšiml.
Žádná máma nemá právo soudit jinou. Radit ji, jak má dítě krmit, uspávat nebo upozorňovat na to, že si cucá palec.
Žádná z nás totiž není dokonalá, my všechny bojujeme s něčím a odlišuje nás jenom to, jestli se dokážeme přenést přes poznámky okolí a věřit sobě samotným.
A to je hodně těžké.
Když se podívám kolem sebe, vidím samou dokonalost. Krásné fotografie, dokonalé děti, úžasné mámy.
A pak se podívám na svůj domov a vidím, že dokonalý není a ani já se zdaleka nepodobám těm krásným maminkám na titulních stránkách nebo v příspěvcích na sociálních sítích.
A v takových chvílích o sobě pochybuji a moc mi nepřidá, když mi nějaká cizí maminka, která mě vidí poprvé v životě, stejně jako mou dceru řekne :" fuj, už jsi velká holka na dudlík."
Ona ale neví, že moje dcera je unavená po celodenním vyřizování v Praze a že místo, aby ventilovala své vyčerpání pláčem, uchýlila se k dudlíku. Ona také neví, že takové situace jsou u nás jednou za půl roku. Jinak ho má pouze na spaní.Přesto si ale myslí, že ví, co je pro mou dceru nejlepší a má potřebu se vyjádřit.
Je to smutné, protože všechny mámy jsou na stejné lodi a je jedno, kolik dětí máte, všechny jsme občas stejně bezradné, opuštěné a zoufalé.
Místo pochopení, ale dost často narážím na údiv a poznámky, které mě zamrzí.
Nedávno se mi jich pár dostalo, když jsem zmínila svoje vyčerpání psychické po celém dni s dcerami, které zápasily s neštovicemi.
Dozvěděla jsem se tak například, že kdybych jich neměla tolik, nebyla bych unavená. Poznámky typu: "Některé mámy rodí jak na běžícím páse", jsem se už naučila ignorovat.
Těžko jim vysvětlím, že to nemá s počtem dětí co dělat.
Paradoxně jsem byla vyčerpanější s jednou dcerou, která vyžadovala celodenní nošení, protože neustále plakala i v noci a do čtyř let věku, trpěla nepředvídatelnými záchvaty vzteku i pláče.
Je to rytmus dne, všechny povinnosti, které se na mě někdy valí.
Někdy ráno vstanu a jsem unavená. Vím, že toho před sebou mám ten den hodně a už vím, že to nestihnu.
Někdy se pokusím to zvládnout, ale místo, abych odškrtávala jeden bod za druhým, další přibývají.
V takových chvílích si sednu na sedačku a jen zírám před sebe. Říkám si, jak je možné, že se mi to nedaří zvládnout? Jak to, že necítím naplnění a radost, jako jiné mámy?
Pak ale přijdou dny, kdy jde všechno jak má a já jsem sice unavená, ale spokojená.
Znovu to musím říct.
JE TO NORMÁLNÍ.
Je normální, když máte den, který je vyčerpávající, frustrující, smutný, únavný, děsivý a Vy máte chuť jen utéct. Nebo bouchnout dveřmi a nevycházet ven.
Kdy křičíte na své děti a víte, že jste nechtěla. Jen je toho už na Vás moc.
Všechno tohle je normální, stejně jako pocity štěstí, když se všechno daří.
Nejste méně člověk, jenom proto, že jste máma.Nemáte o nic menší právo na všechny negativní pocity jako ostatní.
A opravdu ne, nemusí Vás pořád jen těšit přebalovat, krmit a uspávat.
Jsme normální lidé jako ostatní a máme právo mít chuť, to někdy zabalit.
Stejně tak naše děti jsou stejné jako jiné děti. Ano i ty děti supermatek.
A i ony mají právo na to, mít vlastní tempo a všechno se naučit, když je na to vhodný čas.
Tak, jako nám lékaři radí, abychom dětem nechaly čas a neposazovaly je nebo je nenutily stoupat si na nohy, nechme jim také čas na to, aby se rozhodly, kdy už chtějí zahodit dudlíka nebo si přestat cucat palec.
Milujme je a dávejme jim najevo, že je normální a v pořádku být nedokonalý a mít své chyby.
Jedině tak z nich vyrostou sebevědomé a silné osobnosti, kteří ve chvíli, kdy budou odcházet vstříc vlastnímu životu, se nebudou bát ani sebe, ani života.
S Láskou,
Monika ❤️
#mk_academy_blog
Tak opet krasne a pravdive počteníčko...žádná Mama nema právo soudit jinou, každá normální maminka dela pro svoje dite to nej...dulezite je aby bylo spokojené děťátko☺️
@tinaprofi Já myslím, že bude lepší, když to nebudu komentovat 😉 a nebo ano, budu. Jednoho dne se jí nedá? Máte pravdu, je to jednoduché. Způsobit jí bolest, jenom proto, abych vyhověla konvencím a tomu co se ode mě očekává. Bohužel já nemám ráda jednoduché věci a tak upřednostním její spokojenost, před tabulkami, čísly a radami, jak by to mělo být 😉
@missinka84 děkuji, krásně napsáno❤
to je v pořádku, si dělejte co chcete 🙂)) někteří lidé dělají věci raději složitě i když jdou jednodušeji...
Krásně napsané a popsané.. Ano, všechno má svůj čas a my jsme sakra ovlivnění svým okolím, at už se to týká čehokoliv. Od početí, porodu, po kojení, péči o dítě... ad dudlík, jak já bych za něj byla vděčná. ☹ Třetí dítě ho odmítala a zvracela po něm, bohužel ji neuklidnilo nic, ani mámina náruč. A mimino mi místo dudlíku cpe palec do pusy, z čehož jsem dost nervní - už i logopedka mi vynadala, že bude mít ortodontické vady. ☹ Ale nemám to srdce mu zavazovat ruce atd.
Plínky? Vždyt všechny děti se to naučí, do školy s plínkama opravdu nejdou. 😉 Jen to chce mít občeas dostatek trpělivosti a všechny ty rady nad zlato pouštět dál po vodě. 🙂
@tinaprofi a někteří lidé mají prostě nutkání druhým radit, i když to není jejich věc. 😉
jestli narážíte na můj názor, tak to není rada 🙂)))) prezentujete svoje nářky a ódy na děcka a dudlíky veřejně, tak musíte být připravená i na názory co se neslučujou s tím, co tvrdíte 🙂
Tráva neporoste rychleji, i když za ní budeš tahat. (indiánské přísloví)
I předčasný porod je možný, stejně jako předčasné učení - obojí se ovšem neobejde bez kompliací. (Naomi Aldort)
Přeji pevné nervy nad všemi "BYCHy"
PS: vždy se sama sebe ptám, kdo a proč říká "měl by" a komu to prospěje
- nebo to dělá jen proto, co na to řeknou ostatní? aby se nemusel stydět za svoje dítě? - což je dost sobecké...)
ještě jen k tomu dudlíku...můj názor je ten, že děcko se narodí samozřejmě jako nepopsanej list..všechno ho učíme my, vtiskneme mu vzor, způsob řešení apod...dám dítěti dudlík a má ho ještě ve 3 letech, potom jdu a tvrdím, že když mu ho seberu, tak mu způsobím bolest, to je docela dobrej postřeh, protože mu ta matka tu bolest skutečně způsobila...svoji neschopností nebo pohodlností ho toho dudlíku zbavit. Pak stačí napsat článek o tom, jak si má každá matka vychovávat dítě po svém, což je docela dobrej štít pro to, jak svoji neschopnost obhájit. Tohle všechno - až sem - je ok, co je ale fakt hrozný, podle mého názoru, že se to cpe matkám, co jsou prvorodičky, mladý holky apod..a ty se chytnou už samotnýho "deník zasloužilé mámy" jejíž rady do života zní spíše jako od vysloužilé a trochu mimo...Chybí mi tam radost, elán, jsou to odstavce plný depky a toho, jak se vyzdvihuje, že matka je Bůh, ale ten Bůh vrazí děcku dudlík, naučí ho zlozvyk a když ho konfrontuje s nepříjemnou částí ho toho zlozvyku zbavit, tak ho nechce ranit.../omg/ ...kdybych si to přečetla jako holčina co ještě děcka nemá, tak si řeknu, proboha tohle je tak depresivní, že nevím, jestli si ty děcka mám pořizovat, protože asi budu mít chuť jenom prásknout dveřma a utéct, jak strašně budu v p*deli z toho, že mám děcko...vážně...Chybí mi tam pasáže o tom, jak je fantastický mít děcka, jaká je to sranda s nima, že se máme radovat z toho, že jsou zdravé a né mlet pořád dokola, jak vychováváme úžasný osobnosti a jsem na mateřský 10 let a hrabe mi 🙂 je to jen můj názor a dojem z toho, co čtu - veřejně...🙂 není to navážení se do nikoho, jen docela nechápu, proč...přeji všem hezkej večer...a neutíkejte, když jste unavené, usmějte si, dejte si skleničku a uvolněte se, jsou jen děti...
Dcera jako miminko dudlík nechtěla a začala si cucat paleček, následkem toho se jí tam soustavně vytváří hnisavý puchýř, který nemizí a to už jsem vyzkoušela všechno od bylinek přes kortikoidy. Navíc se jí na rukou udělala plíseň, kterou jsme likvidovali velmi dlouho. Takže tvrdě bojujeme, proti tomu, aby si palec cucala. Je možné, že jí to zrovna není příjemné, ale stejně tak je pro ni bolestivé čištění hnisajícího puchýře.
Nejstarší syn zase spal do čtyř let v noci s plínkou, protože mu to bylo příjemnější, nakonec jsem mu ji jeden den jednoduše nedala a příjemné mu to taky zrovna nebylo, ale sám v noci došel na nočník a musím říct, že bez plíny spí mnohem lépe.
Je snadné říct, že se má počkat až se dítě samo rozhodne dudlík/plínu dát pryč, ale někdy potřebuje dle mého názoru i trochu postrčit. Děti mám tři a opravdu na nich nepozoruji žádné psychické problémy, když se je snažím pomalu odnaučit nějaký zlozvyk.
Rozhodně tím nechci nikoho odsuzovat, ať si každý vychovává své děti jak chce. Nemohu si pomoct, ale článek na mě nepůsobí pozitivně. Jediné, co jsem si z něj odnesla je to, že mít děti je hodně vyčerpávající a mělo by se se vším počkat, až k tomu dospějí vlastním tempem. Jenže já bohužel nejsem nadčlověk a také potřebuji spát, proto jsem svému synovi sebrala plínku, aby v noci neustále neplakal, hlídám svoji dceru, aby si necucala palec, ikdyž to znamená zašít rukávy u pyžama a začínám učit svého 17měsíčního syna, aby jedl aspoň rukama sám, ikdyž se mu to nelíbí, protože až v létě přivítáme další miminko, tak tu ruku, která ho teď několikrát denně krmí budu potřebovat jinde.
@tinaprofi názor jako takový určitě přijímám, ale nejdříve si projděte celý můj blog a všechny články za poslední skoro rok a pak si názor udělejte. Soudit z jednoho článku je málo 😉
http://zaslouzilamama.blogspot.cz/2016/10/kazde...
http://zaslouzilamama.blogspot.cz/2016/10/prekv...
http://zaslouzilamama.blogspot.cz/2016/11/6-pra...
jen dodám, že dny, které píšete, jsou plné depky k tomu bohužel patří.
@tomikjoejoe určitě souhlasím. Ale článek je o zlozvycích a nepřebírejte to prosím zase do extrému. Dudlík v pěti letech a plenky, jsou nezdravé, ale o tom článek nebyl. Nemluvíme tu o dětech, kdy rodiče prostě na všechno kašlali a nechali je být.
Za zlozvyk nepovažuji, že se dítě učí jíst samo. Moje dcery od roka a půl jedí samy. Všechny se zvládají oblékat, koupat a chystat si jídlo. Nejmladší si sama vyndá věci, obleče se, a že se nají, považuji v jejím věku za samozřejmé.
To samé s plenkami. Dítě ve dvou letech v plence, no a co? Ve čtyřech? to už bych se zamyslela, proč ho to nikdo nenaučil. Atd 😉
@denikzaslouzilemamy to je dobrý díky, něco jsem četla a budu očekávat pozitivnější příběhy 🙂))
@tinaprofi 😉
Mám jen jednu dceru , do půl roka bez dudlíku, pak jen na noční spaní ( bohužel babi naučila i na odpolední, když jsem chodila do práce), od 2let bez plen - dcera si ze dne na den řekla, že chce na nočník ( v noci jednou za čas nehoda, ale nikdy jsem si na wc nebudila) miluje děti, ale školku 5 dní v týdnu dopoledne ve 3,9 letech nedává ( ale nemusím jí lámat- na štěstí se zatím nemusíme pást a já můžu mít poloviční úvazek), do 3,4 let ráno a večer tekutá kaše v láhvi - ze dne na den ji přestala chtít. Dudlík do3,5 let na usínání ( i když v něm byla díra, jiný nechtěla) ze dne na den řekla, že už ho nechce. Od narození se jí snažím vnímat , chodila se mnou do práce a i když jako jedináček je určitě alespoň trochu rozmazlená a zlobí se spaním ( od 3m chodí pozdě spát a celou noc spíme za ruku v ložnici+i partner), jinak je suprová a nikdo není dokonalý. A ať si každej říká co chce- já si do cca 4 let cucala palec a nepomohlo na chilli 🙂
Uff, merito veci pro mne v podstate pravdive, pro mne osobne by ale tvoje clanky byly mnohem prijatelnejsi ctivejsi a zabavnejsi v nejake zkracene forme. Myslim, ze netreba jednu a tu samou vec sdelovat na deset zpusobu. Jinak jsem jeste nabyla dojmu, ze prilis resis okoli, jehoz jednani prisuzujes i vyznamy, ktere tam treba ani vubec nejsou (viz reakce okolnich maminek). Pokud se jim neco nelibi nebo maji jiny nazor na nasi vychovu, je to ciste jejich problem a bylo by fajn se naucit to idealne ani nebrat na vedomi a rovnou to poustet druhym uchem ven (pokud tedy nekoho svym jednanim neomezujeme). Samozrejme z vlastni zkusenosti moc dobre vim, ze se to hezky keca, ale o to hur realizuje, no.. 🙂
Obecne se teda snazim nikoho moc neposuzovat a uz vubec neodsuzovat (vsichni zname to prislovi o cizich botach, ve kterych jsme ale nikdy nechodili) vadi mi jen pokud rodice hazarduji se zdravim svych deti nebo jim sproste nadavaji (to to ve mne zacne vrit a nemit s sebou dite, nejradsi bych takovym dala ochutnat jejich vlastni polivcicky).
U nas teda dudel nikdy nebyl(patrim do te druhe skupiny), ale v podstate ten samy problem resime v souvislosti s kojenim a naprosto se s tebou shodnu - odstaveni/odstraneni dudliku by bylo jednodussi a pohodlnejsi pro vsechny - KROME ditete. A ci blaho je pro mne prioritni?
Jediny kvuli cemu me to trosku stve jsou zuby a jejich zdravej vyvoj..
Preji oevny nervy! 🙂
@irenka no já mám pohled z druhé strany. Můj bratranec prosil svoji mámu v 8 letech, když měl jet na tábor, ať mu na noc ty ruce sváže a vyčítal jí, že ho to nechala dělat, že ho to včas neodnaučila.... Takže já bych v tomhle byla pes a snažila se odnaučit. Je větší bolest unést nějakou tu plačtivou noc, než se batole naučí uklidnit k spánku jiným způsobem nebo je větší bolest žít se zdeformovaným palcem a posměchem spolužáků? To jen tak na zamyšlení. Ono, co teď vypadá jako blaho dítěte, mu může v budoucnu přinést trápení. Dítě ke spoustě věcí dospěje samo, ale potřebuje také učit, co ano a ne. A prožít si i nějakou tu bolest nebo trápení. K životu to prostě bohužel patří.
Joooo, tabulky... tak o těch víme své :D Naše dcera se vždy vymykala a nejspíš vždy vymykat bude. Je to totiž velmi originální dítě už díky tomu, že má autismus a svalovou hypotonii. A "kočárkové závody"? Na ty mám jsem měla odpověď: "Víte, náš Pepíček sice ještě na nočník nechodí, ale Idiota od Dostojevského už dočítáme." 😉
@tinaprofi Jak jste přišla na to, že miminko je tabula rasa? Dítě se rodí už s jistým nastavením, daným dědičností i celým vývojem člověka jako takového. Samozřejmě ho také výrazně ovlivňuje výchova i prostředí, ve kterém vyrůstá. Je to celá mozaika, která utváří jeho osobnost. Já jsem byla dnes a denně od narození svých dětí překvapená, jak ten malý človíček už přesně ví, co mu je a není nepříjmené. Mám dvojčata a na nich je krásně vidět, že co se líbí/štve jednoho, to s tím druhým nedělá nic a naopak. I přes snahu dítě vychovat a poskytnout mu správné vzory, jak píšete, těžko smažete biologicky dané základy.
Mám 14měsíční holčičku.Tabulkování a porovnávání začalo snad hned.Valilo se to na mě ze všech stran. Neustále se řešila váha,pak proč nekojím(ráda bych,ale i když jsem se stavěla na hlavu nešlo to)-dozvěděla jsem se že jsem špatná matka, když nekojím,pak zase že dcerka ještě nesedí,dále že neleze, nechodí.No teď už vše zvládá a teď zase že má dudlík.Co mě naposled totálně odrovnalo bylo chování neznámé dámy v nákupáku.Prostě nakráčela k mé dcerce a vytáhla jí dudlík z pusinky že prej fuj taková velká holka nedudá.Dcerka se tak lekla že mi trvalo dost dlouho jí uklidnit.Už se nikdo neptá proč si zrovna teď dudá.Tohle chování mě štve.Každá máma která vše dělá dle svého nejlepšího vědomí a svědomí je dobrá a né každá tabulka je recept na dokonalost.Kašlu na tabulky a dámy radilky.Dělám pro svou dceru to nejlepší a to je že jí miluji takovou jaká je a pro mě je dokonalá i s dudlíkem a plínkou a bůh ví čím ještě.
Super článek, opět. Me tenkrát jako prvorodicce hrozně pomohlo zjisteni, ze ponorka z ditete, pocit zmaru a ubijejici steteotyp nenici jenom me a to zjištění mě uklidnilo. Obdivuji, ze si najdete čas a energii na psani Vašich článků z reality mateřství. Dekuji a uz se tesim na dalsi 👍💖
@luccila
@tvasimi
@petul.a
@h_beruska
děkuji všem za komentáře <3
@luccila No ty bláho, to si děláte srandu, že k vám přišla cizí paní a vytáhla malé dudlíka z pusy :( To je prostě nehoráznost! Chudák vaše malá, ta se teda musela leknout. Ani nebudu domýšlet, co by tato "chytrá madam" způsobila svým chováním autistickému dítěti, které má dudlík třeba v 5 letech (i déle). Takové dítě by z toho mělo i dvouhodinový záchvat. Mě tohle fakt dokáže rozčílit - každá s prominutím bába, která vychovala jedno dítě, si myslí, že sežrala všechnu moudrost světa a může radit ostatním. A mě už vytáčí řeči typu "ono by se mělo toto a toto"... Proč být pořád svázán nějakými normami? Já jsem se naučila jimi nebýt svázána (samozřejmě tím nemyslím meze slušného chování). Víte, co děláme kolikrát venku s dcerou? Skáčeme do louží, tančíme v dešti, zpíváme si... A lidi a jejich normy nám můžou vlézt na hrb 😉
Začni psát komentář...
já myslím, že když je tak super šikovná, tak by zvládla odložit i dudlík 🙂))) prostě se jí jednoho dne nedá