Miluji dětské knížky, které jsou nejen krásné a barevné, ale i něco dětem dávají. U nás v rodině je to má tchýně, která obstarává čtivo pro naše dcery a musím říct, že ať koupí jakoukoliv knížku, vždycky je to prostě nádhera.

Dnes bych Vám chtěla představit dvě encyklopedie pro nejmladší děti do zhruba pěti let v sérii  Larousse. Ať už koupíte jakoukoliv knihu od dvojice S. Bézuelová C. Vallageasová, vždycky dostanete stránky plné zábavy a rozvoje přesně podle věku. Proto má u nás v knihovničkách své stálé místo 🙂 #mk_blog_academy  #blogujeme

LAROUSSE: NA FARMĚ
V první knížce  se dozvíte, kde bydlí různá hospodářská zvířátka, i  co se na statku děje během roku.Jak se sklízí obilí nebo k čemu se používá motyka?  Na krásně ilustrovaných stránkách si nejmladší děti "přečtou"  spoustu cenných informací. A protože je to knížka pro nejmenší, jsou jim všechny důležité věci podávány formou hry, takže se vlastně děti ani nic "neučí" a jen se baví. Kniha je plná okének, které když dítě otočí, zjistí  odpověď na otázku nebo nějakou zajímavou informaci. Třeba jak se jmenuje Myší rodinka nebo kdo se skrývá pod kopečkem hlíny na zahradě.

LAROUSSE: ZVÍŘÁTKA 
Pokud je Vaše dítě  milovník zvířátek všech druhů, radost mu udělá druhá malá encyklopedie. V ní najde zvířátka z celého světa od slonů, přes medvědy až po tuleně a dozví se, jak dělá svišť nebo čím se liší parohy od rohů. Kdo jsou býložravci nebo rybožravci ?
Opět je knížka plná nejen nádherných ilustrací, ale i poučných okének, pod kterými se schovávají  odpovědi.
Víte, co je nektar a kdo ho rád jí? Nebo jaké zvířátko má dva růžky, ulitu a je strašně pomalé? To vše a mnohem více se dozvíte právě v obrázkové encyklopedii Zvířátka 🙂

Knížky můžete zakoupit třeba zde: Larousse : Na farmě a tady Larousse : Zvířátka

Příště ukáži i další knížky nejen od Larousse 🙂

NAJDETE MĚ I NA FACEBOOKU : https://www.facebook.com/DenikMamy/

NEBO NA BLOGU: https://zaslouzilamama.blogspot.cz/

INSTAGRAM: https://www.instagram.com/zaslouzilamatka/

Na začátek chci říct, že nejsem žádný specialista na gastronomii ani hubnutí. Ano podařilo se mi shodit s pěti dětmi 30 kg, ale čerpala jsem od daleko kvalifikovanějších lidí kolem sebe.

Protože ale vím, jak je těžké zdravě jíst, cvičit a do toho se starat o domácnost i děti, dala jsem dohromady pár tipů, které mě pomohly a třeba pomohou i Vám. Když budete chtít, obraťte se na mě, ráda Vám poradím, když budu vědět 🙂

PRAVIDLO Č. 1 - Každý den je nová šance a příležitost a pokud to minulý den nevyšlo, nedávejte si to za vinnu. Poučte se z toho, a druhý den začněte nanovo. 😉

PRAVIDLO Č. 2- Není nutné vyházet hned všechno "špatné jídlo" z domácnosti a nahradit ho salátem a vodou, i malé změny vedou k velkým výsledkům. 🙂

PRAVIDLO Č. 3-  Vyměňte ve většině případů máslo za gervais nebo lučinu, je to nejen zdravější, ale i chutnější. A můžete si ho dát více, než třeba ramy 😉

PRAVIDLO Č. 4 - Dejte si na talíř vždy jen jeden kousek pečiva (kaiserku, housku, plátek chleba atd.) doplňte ji šunkou a zeleninou. Ta Vás zasytí a zároveň sníží počet kalorií. 🙂

PRAVIDLO Č. 5 - Máte chuť na rohlík s medem nebo pěkně opečený špekáček? Dejte si ho a pěkně s chutí! Hlídejte si pouze to, aby to nebylo častěji, než 1x nebo 2x týdně. Pokud totiž tělu budete neustále něco upírat, nakonec toho sníte 2x tolik.

PRAVIDLO Č. 6- Pokud si dáte něco méně zdravého, dejte si to nejpozději do 16-té hodiny a večeři zvolte už jen lehkou, třeba salát s tuňákem.

PRAVIDLO Č. 7 - Volte si celozrnné výrobky nejen jako pečivo, ale i jako těstoviny a rýži. Oproti výrobkům z bílé mouky, obsahují důležité látky a zasytí Vás na delší dobu.

PRAVIDLO Č. 8 - Výrobky volte polotučné, nízkotučné jsou nejen bez chuti, ale hlavně ochuzené o důležité vitamíny. Většina z nich je daleko kaloričtější, než polotučné varianty, protože jsou plné cukru a škrobů.

PRAVIDLO Č. 9 - Porce jsou důležité, není nutné si ale jídlo vážit. Porce masa nebo ryb by měla být velká jako Vaše dlaň a také čtvrt talíře. Druhou čtvrtku talíře doplňte kvalitními sacharidy (rýží, těstovinami) a zbylou půlku talíře doplňte syrovou nebo vařenou zeleninou.

PRAVIDLO Č. 10 - Se sýry opatrně, tady jsou lepší nízkotučné, pokud máte rádi sýru víc. Pokud jste jako já a dáte si raději jen plátek pěkně uleželé goudy, než nízkotučný eidam, dejte si jí. Lepší jíst s chutí, než do sebe cpát něco co mi nechutná.

Na závěr bych chtěla říct, že jídlo je základ, ať už hubnete nebo jen chcete zdravěji žít. Nikdo ale nejsme perfektní, ani já ne a kouzlo není v tom, umět zhubnout 30 kg nebo 50 kg, ale najít rovnováhu mezi tím vším. Proto, když mám den a nestíhám, nevymýšlím si brokolicové pyré a dušeného králíka, ale dám si s dcerou kuře na paprice a k tomu jeden knedlík. Svět se nezboří, nejdůležitější je uvědomit si, že si nemůžete dát ráno tři krajíce chleba, k obědu ovocné knedlíky se šlehačkou a k večeři pěkně mastný bramborák.

Nemá ale cenu se trápit hlady,počítat kalorie a mlsně pokukovat po řízku. Nejdůležitější je rovnováha a to nejenom v jídle.

Držím palce 😉

Najdete mě i na facebooku :https://www.facebook.com/MammaStyled/

P. S. pokud budete mít zájem, dám dohromady i několik rychlých cvičení, které provádím, když nestíhám jít do fitka 😉

Dnes udělám jedno přiznání, ale nepřiznávám se Vám,  ale spíš sama sobě nebo ještě lépe, své druhé, lepší stránce.

JÁ A MOJE ALTER EGO

Ano věřím, že každý z nás máme v sobě dvě osobnosti. Jednu tu dobrou, realistickou, analytickou, která by nikdy nesedla za volat s hladinkou a druhou polovinu, která selhává a dělá špatná rozhodnutí. Také věřím, že v každé situaci se lze rozhodnout jinak a s jiným výsledkem. Že když si doma zapomenu deštník a musím se po něj vrátit a proto mi ujede autobus a v závěru potkám milého, příjemného člověka, mělo to tak být.

Ale k čemu se přiznávám? Přiznávám se k tomu, že jsem se k sobě chovala hrozně, nevážila si sama sebe a dělala si špatné věci. Roky jsem hladověla a sváděla to na nedostatek času. Na děti, povinnosti, peníze, všechno, jen ne na sebe.

Sama sebe řadím do labilní skupiny lidí, která ve stresové situaci prostě kolabuje a selhává. Když mi zemřela babička, několik dní jsem jen hleděla z okna a nepromluvila ani slovo. Cítila jsem v sobě tak velký žal, že jsem ho nedokázala ani popsat.

A když jsem v pubertě dospívala, neměla jsem moc dobré vztahy se svou matkou, která se nikdy dvakrát nezdráhala říct krutou pravdu naplno a tím ranit ještě hlouběji mé sebevědomí.

Už odmalička jsem nebyla žádné tintítko, přála jsem si být jako ty subtilní spolužačky, které prostě každý chtěl zachraňovat. Nebyla jsem přímo obézní, ale do ideální postavy jsem také měla daleko asi jako do královny Kleopatry.

A pak přišly 15-ctiny a já se rozhodla hubnout a samozřejmě úplně špatně asi jako většina dívek mého věku a začala jsem hladovět. Dny hladu se střídaly se dny přejídáním, kdy jsem se proklínala s plným žaludkem. Schovávala jsem si jídlo a vyhazovala ho do koše. Ve tři ráno jsem dělala sedy lehy a každé vykouknutí žeber mě těšilo a motivovalo.

Já jsem se nakonec dokázala ze svého stínu vymanit a probudit se do reality a s tímto šílenstvím skoncovat, ale mnoho dívek takové štěstí ani odhodlání nemá. A i já musím uznat, že byť jsem se z toho dostala, mělo to na mě vliv na zbytek života. Dodneška mi nedělá problém představit si, že bych nejedla a pořád se musím upomínat a jídlo si chystat. Děsí mě, jak rychlá a krátká je cesta do toho bludného kruhu zpět.

Každé z mých pěti těhotenství na mě zanechalo  i pár kil navíc. Při prvním těhotenství jsem vážila 74 kg, na konci posledního děsivých 94 kg.

Nepovažuji silnější ženy za nic děsivého, děsivé mi přijde jen to, jak se s tím smířily a i když jsou nešťastné, nenacházejí v sobě sílu s tím něco udělat.

                                      V době, kdy jsem jídlo neřešila

Nejhorší totiž je, když se smíříte s tím jak vypadáte a vzdáte to

Ale nemyslete si, i já jsem taková byla. Roky jsem se utěšovala, že velikost 46 není tak hrozná, ale uvnitř  jsem věděla , že je to nejen hrozné, je to přímo šílené.

My mámy to máme někdy těžké, snažíme se dělat pro všechny jen to nejlepší, vybíráme dobré a zdravé potraviny pro naše děti a pak se samy odbýváme salátem a rohlíkem. Nemáme bohužel schopnosti nafouknout den, který kdyby měl místo 24 hodin dvojnásob, možná by ani to nestačilo.

Být mámou není snadné a ani by nemělo být. Vychováváme a tvoříme přece dalšího člověka, bytost, která by měla být silná, sebevědomá a hrdá na sebe sama.

Dlouho jsem si říkala, že všichni ostatní mají přednost, že plná pračka prádla, uklizení nádobí, to vše je důležitější, než si sednout a najíst se. Odpočinout si, přečíst si knížku, vychutnat dobré jídlo u hezkého filmu. Měla jsem výčitky, když jsem na to jen pomyslela. Jenže pak se stalo to co se děje všem mámám na světě, neměla jsem radost z ničeho, protože jsem si nemohla nic vychutnat. A děti jsou náročné, vyžadují hodně trpělivosti a vedení, pokud jsou malé a pokud jsou větší, zase musíte mít sílu s nimi diskutovat a tvarovat je tak, aby neměly pocit kontroly.

A ani u mě to nedopadlo nejlépe. Celodenní hladovění jsem pak doháněla večer  a i když jsem za celý den snědla jen dvě nebo tři jídla, moje tělo stávkovalo a váha jen rostla.

Každý den jsem byla unavená, i když nebylo z čeho. Ráno bez snídaně, k obědu chleba se sýrem, odpoledne už přišly chutě a tak muffin nebo koláček a k tomu káva, abych vydržela mít oči otevřené. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že tím, jak budu jíst málo, zhubnu.

Dlouho, opravdu velmi dlouho mi trvalo uvědomit si, že pokud budu jíst takhle málo, nikdy nejen nezhubnu, ale ani nebudu zdravá.

HUBNUTÍ SE STALO MOU OBSESÍ

Začala jsem pomalu měnit své stravovací návyky, zaměřila se na čtení etiket, studování zdravých potravin. . A váha samozřejmě klesla, řekla bych dneska, že i poměrně rychle na to, že jsem cvičila obden na rotopedu jen 23 minut. A za čtyři měsíce jsem se dostala na 82 kg. Velikost ze XXL na L mi stačila, cítila jsem se dobře a usnula na vavřínech. Pak přišly Vánoce a já si rozhodně nic neupírala a přestože váha po Vánocích ukázala „jen 83 kg“, nebyla jsem spokojená hlavně s tím co jsem viděla v zrcadle.

Jenže tentokrát se z radosti stala obsese . Vyzkoušela jsem kde co od Ječmene přes aktivní uhlí až po spalovače tuku. Proteiny, dietní nápoje, tyčinky a hlavně vážení, pečlivé, každodenní počítání každého sousta. Nad každým olíznutím lžičky po dcerce jsem přemýšlela, o kolik mi to navýší kalorický příjem.

Každý list salátu jsem vážila a pečlivě odměřovala plátky šunky. Vydržela jsem přesně půl roku než mi došlo, že jestli se nezastavím, můj stihomam se začne ubírat zase tím zlým směrem jako před lety.

5x denně jsem cvičila a měřila tepovou frekvenci a bohužel to nemělo ten účinek jaký jsem očekávala. Moje tělo se rozhodlo stávkovat a moje váha se zastavila na 75-ti kg a šla nahoru a dolů o kilo maximálně. Nerozuměla jsem tomu, proč nehubnu, když cvičím a zdravě jím.

A tak jsem se na chvíli od všeho osvobodila. Přestala jsem si vážit každý gram celozrnného chleba, přestala jsem si odměřovat rýži a začala jsem si vychutnávat jídlo. Zdravé jídlo plné vitamínů. A taky jsem se přestala nutit do dvou svačin, protože byť chápu že je to možná dobré pro udržení metabolismu, myslím si a věřím tomu, že každý jsme individualita a všechno bychom si měli umět přizpůsobit sobě samým na míru, tak aby nám to vyhovovalo a přinášelo potěšení.

A co se stalo? Přišla obrovská úleva. Moje tělo mi za to poděkovalo a já jsem přišla o pět kilo ani nevím jak. Velikost oblečení mám S nebo 36/38.

Sama sobě jsem si tak dokázala, že zhubnout a změnit se může každý, stačí jen chtít.

Dnes už vím, že musím být pro svou rodinu zdravá

Nikdy nebudu fitness nadšenec, nevidím smysl v denním hodinovém trávení času v posilovně, budování svalů za pomoci proteinů, ale chápu, že někomu to radost přináší a je to smysl jeho života. Já jsem si zvolila jinou cestu. Pro někoho určitě pomalou, ale pro mě spokojenou.

Není to o čísle na váze, ani o velikosti. Ano jsem ráda, že si mohu koupit pěkné oblečení, ukázat trochu nohy a nestydět se za bříško, ale konečné číslo není už důležité. Důležité je jen to, jak se cítíme ve vlastním těle, jak se nám v něm žije každý den a jaký z toho máme pocit.

Někdo je spokojený i deseti kily navíc, někdo druhý už ne. Každý jsme jiný, musíme naslouchat hlavně sami sobě a také být trochu realisti a nesrovnávat se profesionálními fitness trenéry, jejíž kariéra a jediná náplň dne, je právě cvičení.

Cvičím kdy mám chuť a těším se na to, až si obuju boty, zapnu notebook s písničkami a skočím na pás. Baví mě posilování s činkami, bavím mě zkoušet různá jídla, už se nebojím si dát jednou za čas gyros nebo křupky pořádně arašídové. Už si nevážím žervé ani papriku, protože vím, že porce můj problém nejsou. Prostě si dám trochu na celozrnný chléb a když toho nesním tuny, nic se nestane pokud je to o 2g více, než by mělo být. Ještě nejsem tam, kde by jsem chtěla být, můj cíl je a vždy bude 65 kg, ale už to nehrotím. Pokud svého cíle dosáhnu za rok nebo za půl roku, nezáleží na tom, protože budu šťastná a spokojená, stejně jako jsem teď.

Dvě svačiny denně mi nevyhovují, možná i proto jsem přestala hubnout. Roky jsem hladověla a jedla málo, moje tělo nebylo zvyklé najednou tolik kalorií přijímat a vypořádat se s nimi. Bohužel minulost už nezměním, ale budoucnost, tu ano. A ve své budoucnosti chci, aby mé racionální a zdravější já, bylo spokojené, protože jen tehdy jsem spokojená já, jako celek a můžu svou radost ze sebe sama přenášet na své děti.

Dnes už vím, že když si jdu zacvičit nebo nakoupit, nedělám nic špatného, že mé děti doma nepláčou, nesedí u okna a nevyhlíží mě. Že to beze mě přežijí a já si mohu vydechnout a načerpat novou energii, kterou jim pak s láskou věnuji.

My mámy musíme někdy myslet také jen na sebe už proto, abychom mohly myslet na své děti. 😉

Když mi bylo 16náct měla jsem plány, jak odjedu do Anglie, budu studovat přinejmenší na Oxfordu a pak udělám velkou kariéru v cizině. Život to měl v úmyslu úplně jinak a tak jsem se úderem svých 20-tých narozenin vdala a rok po té, zjistila, že čekám první dítě.

Ano mohla jsem být něco jiného, slavná spisovatelka, která pořádá autogramiády pro statisíce fanoušků. Taky jsem mohla být Hollywoodská herečka vydělávající miliony dolarů a velkolepě se potápět na Titanicu s Leonardem Dicapriem, zatímco bychom sdíleli vášnivé, intimní okamžiky a obtiskovávaly své ruce na zamlžená skla v upoceném autě. Mohla jsem být supermodelka a předvádět za horentní sumy luxusní prádlo a v zákulisí se cpát jen salátem, abych se do velikostí -2 vešla.

Stejně tak jsem mohla odjet do Afriky a nahánět lovce slonů a pak je veřejně pranýřovat. Kdybych byla neztloustla, mohla jsem třeba reprezentovat Českou republiku na Olympijských hrách ve skoku do dálky. A tak podobně. Je milion možností, co jsem mohla být, kde jsem mohla být a s kým. Jaký můj život mohl být a vsadím se, že ať by to byla jakákoliv z výše zmíněných možností, stejně bych si například v luxusním mezonetovém bytě s výhledem na Central Park stěžovala, jak to stojí za houby. Buď by mi vadilo, že nemůžu vystrčit ani hlavu na ulici, aniž bych nebyla obdařena zástupem senzacechtivých Paparazzi, kteří by lačně čekali, až zvednu ruce nad hlavu, aby vyfotili můj jeden chlup v podpaždí.

Nebo kdybych honila  lovce slonů a divoké zvěře na Safari, moje psychika, už tak dost narušená, by pravděpodobně dostávala jednu ránu za druhou a já bych každou ztrátu zvířete a každý nalezený kel obrečela.

Každý život, který jsem mohla žít, má své plusy a mínusy. Žádný není dokonalý a nepřinášel by jen potěšení. Nemůžu ale ani úplně posoudit, jaké by takové životy byly, protože já jsem si zvolila život jiný: Život Mámy.

A to mě vede k zamyšlení, proč by vlastně měl být o tolik horší, než život celebrity nebo Green peace vůdkyně. Pravda nepřivazuji se ke stromům, abych bránila jejich kácení. Ani si nelehám před kola bagrům, které se chystají srovnat se zemí prales. Proč se  ale miliony žen na světě cítí být méněcenné, jenom proto, že jsou "jen" mámy? Není to povolání, není to brané jako záslužná činnost a ani žádná z nich nedostane medaili za statečnost. A že by si to všechny zasloužily, mě nevyjímaje.

Každá žena, která se rozhodne stát matkou, svého rozhodnutí dřív nebo později lituje. Jen málokdo to ale přizná. Hodně žen se to bojí vyslovit nahlas, protože by je okolí okamžitě ukamenovalo, že, když nechtěly děti, neměly si je pořizovat. Ale ono to není  vůbec o tom "nechtěla jsem děti".

 Jsou typy žen, které naplňuje být s dětmi od rána do večera a hrát paci paci pacičky. Jednou rukou péct jablečný koláč a druhou vařit svíčkovou tak lahodnou, že by se mohla podávat v nejexcluzivnějších restauracích. Jejich domácnost je bez poskvrnky a na prach by jste u nich nenarazily, ani při ohledání lupou jako zkušený vyšetřovatel.  Mnohé z matek také začnou  psát kuchařky a tak prezentovat svůj dar pro vaření. Jiné pletou a šijí a předávají dál své úchvatné návody a výtvory. Jiné mámy rády sportují a s dětmi se účastní závodů na 10 km nebo s nimi na kole objíždějí svět. Jiná skupina doslova dýchá se svými dětmi a tráví s nimi veškerý svůj čas. Navštěvuji mateřská centra a neunikne jim žádná akce pro rodiče s dětmi. Společně pak hodiny vytváří kytičky z krepového papíru, a dekorace na Velikonoce.

Jiná skupina matek pěstuje bio zeleninu a nakupuje pouze bio potraviny a eko výrobky. Cokoliv co nepochází z fair trade je pro ně odpad a v životě by nepozřely nic, kde je palmový olej nebo jen zmínka o něm.

Poslední skupina matek jsou supermatky. Všechno ví, všude byly a všechno umí. Na nás ostatní pohlíží jako na neschopný hmyz, který je nutné okamžitě zamáčknout. Chodí vždy perfektně oblečené a vystilizované mají i své děti. V podpatcích minimálně deset centimetrů vysávají a s úsměvem sobě vlastním, drhnou v posledním výkřiku od Armaniho koupelnu. Jejich děti jsou šťastné, čisté a zdravě nakrmené. Nezlobí, nekřičí, možná ani nemluví a nedýchají. Perfektní obraz rodiny dokonán.

Já nepatřím do žádné skupiny, asi tedy neumím nic. Nejsem ani perfektní kuchařka, ani neumít šít a plést, dokonce považuji jehlu za velmi nebezpečný předmět, který jsem z naší domácnosti okamžitě odstranila. Hned po zubní niti, to ve chvíli, kdy mě po jednom výživné dni se řvoucím batolem napadlo, že bych se na ní oběsila.

 Mateřská centra ve mě budí hrůzu, tak se jim vyhýbám. Měla  jsem ale snahu a několik let jsem se potulovala po dětských hřištích a snažila se navázat s ostatními matkami společnou řeč. Bohužel marně. Zřejmě nejsem dost záslužná a nebo se nedokáži přetvařovat. Debaty, které trvají hodiny a zahrnují recepty na rajskou i poměřování obsahu plenek všech mimin v okruhu několika kilometrů, mi prostě nikdy nic neříkaly.

Nepovažuji mateřství za procházku růžovou zahradou, ale povětšinou za tříleté delirium na pěkně drsné odvykačce. Prosíte o drogy, jakékoliv drogy, u mě to začalo už při porodu. Je to frustrující, vyčerpávají boj o přežití. Přežití rodiče. Pocitů euforie je pramálo a pokud už nějaké omylem přijdou, většinou trvají tak krátce, že si je ani nestihnu zapamatovat.

Já jsem  sobec. Myslím totiž i na sebe a nechci  a nebudu nikdy trávit veškerý svůj čas s dětmi, protože by mi jednoduše z toho přeskočilo a v té léčebně bych nakonec opravdu skončila. Po celodenním poslouchání slovní zásoby naší nejmladší dcery, která zahrnuje cca 25 slov, mám potřebu mluvit s někým, kdo dovršil alespoň dospělosti a jehož inteligence  mu zabraňuje jíst jogurt prstem.

V očích ostatních matek jsem vyvrhel, protože nežiji jen pro své děti, ale mám i své zájmy. Utíkám do fitka, kde se hodinu a půl mučím a přináší mi to pocit štěstí. Nebo jen bezcílně bloumám po drogerii a patlám na sebe tuny lesků a stínů, sice vypadám při odchodu jako kašpar, který hledá angažmá do cirkusu, ale to ticho! A žádné "mami, pitík! mami hačí! mami koukej!" NIC! A to nic mě naplňuje a přiznám to pěkně nahlas.

Nelituju, že jsem máma, i když v dohledné době bych ráda pracovala na vývoji instruktážních a velmi realistických videí a publikací o životě mámy, které by měly detailně zprostředkovávat pohled všem svobodným ženám, aby věděly do čeho jdou. Nevím jak Vy, ale já jsem se nikdy v  žádné časopise se zubícím dítětem na přední stránce nedočetla, že po porodu mi bude muset stačit pět hodin spánku, s deseti vstáváními k tomu. A nakonec dojdu zjištění, že ani spánek vlastně nepotřebuju.

 Že moct najíst se, bude luxus obřích rozměrů. Naprosto nereálné (o tom se snad jen někde píše) bude možnost se najíst, kdy budu mít hlad. Že po porodu se nemusí dostavit pocit euforie a nadšení a že slzy kojících matek nejsou jen slzy štěstí, ale bolesti, protože kojení prostě bolí.

Že už nikdy nebudu moct myslet jen sama na sebe a i když si utrhnu pár hodin pro sebe, budu je trávit přemýšlením o tom, jaké to je doma a s vidinou, jak mé děti sedí smutně u okna, ťukají prstíky na něj a pláčou po mě. Když dorazím celá ustaraná domů, najdu tu bandu nevděčníků demolující byt a na nebohou matku si samozřejmě ani nevzpomněly.

Že nemá cenu plánovat složitý výlet, protože buď hodinu před odjezdem někdo onemocní nebo ho bude bolet břicho, případně půlku cesty prozvrací. Zbytku postačí, když si bude nahlas stěžovat, jaká je to pruda.

Že být máma mě bude stát tolik sil, trpělivosti a oddanosti, jaké jsem si nemyslela, že v sobě vůbec mám. A i když se budu denně modlit, aby to řvoucí, plazící se nespokojené mimino konečně vyrostlo, v den, kdy přivede prvního kluka, budu litovat, že se tenkrát nezastavil čas.

A  když budu odpočítávat dny do odjezdu dětí na tábor, celou dobu co budou pryč budu chodit do jejích pokojů a budu očuchávat jejich polštáře a rovnat jim se slzou v oku plyšáky na posteli.

A že i když budu mít chuť někdy prostě zařvat nebo vyskočit z okna, nikdy, nikdy nic na světě nenahradí ten pocit lásky, který mi věnují moje děti, když mě obejmou a řeknou, že mě mají rády. A nikdy nebudu milovat nikoho tak silně, jako právě své děti.

Takže milé mámy, pokud nejste vyhlášené kuchařky, ani švadlenky  a ani netrávíte se svými dětmi veškerý čas, neděláte nic špatně. Pokud občas máte chuť na své dítě zakřičet, ať už dá pokoj nebo praštit talířem o zem, je to v pořádku. Křičte, plačte, dělejte cokoliv co Vám pomůže tuhle šílenou jízdu přežít se zachováním počtu  alespoň poloviny neuronů. Vykašlete se na všechny ty rádoby perfektní matky, které na nás zírají z bilboardů a varovně zvedají prst nad našimi selháními. I na ně jednou dojde, až se jim připálí koláč, píchnou se při vyšívání podobizny celé rodinky do prstu nebo se jim ulomí při utírání prachu podpatek.

Všechny mámy jsme totiž nakonec stejné, jsme jenom lidé, kteří bezmezně milují své děti, ať už udělají cokoliv.

P.S.To objímání od svých dětí, které ve mě vyvolává sentimentální pocity, beru samozřejmě jako podraz.

SLEDUJTE MĚ NA FACEBOOKU:
https://www.facebook.com/MammaStyled/
NEBO MÉM BLOGU:
https://denikzaslouzilemamy.wordpress.com/

I u nás se chystáme na tento velký den v životě Nicolky, která od září nastupuje do školky.

Přes lehkou nervozitu, jak to zvládneme, záměrně píšu MY, protože ona je samozřejmě úplně v pohodě, těší se, až se zbaví vlezlé matky a pozná partu kamarádů. A protože je Nicolka od malička extrovert a najde si kamarády kdekoliv, například, když nakupujeme, stihne se seznámit se třemi holčičkami a to jsme v obchodě dvacet minut! Někdy bych si přála mít její dar, seznamovalo by se mi mnohem lépe🙂

Dala jsem tedy dohromady seznam, který my sebou neseme do školky a který třeba někomu pomůže ještě při posledních nákupech. Ještě dodávám, že hygienické věci jako papírové kapesníčky, toaletní papír, mýdlo, kartáček a pastu, má každá školka na seznamu dle svého, takže se raději optejte přímo v té Vaší.

STÁLÝ OBSAH SKŘÍŇKY MALÉHO ŠKOLKÁČKA:

Dvě trika na převlečení-jedno s dlouhým rukávem, druhé s krátkým rukávem

Náhradní legíny, tepláčky -určitě, děti se zamazají během dne nebo může dojít k nehodě, kdy nestihnout na záchůdek;

Náhradní kalhotky a slipy -ty doporučuji 2x

Ponožky také 2x

Pyžámka určitě 2x

Bačkůrky klasické, ne croscy

Sáček na boty na ven nebo náhradní oblečení

NA VEN PODLE POČASÍ-vzhledem k tomu, že začne podzim, tak nedílnou součástí výbavy musí být:

Holínky-takové, aby se snadno obouvaly a neklouzaly

Pláštěnka-může být i deštník, ale myslím, že pro malé děti je snazší být v pláštěnce

Čepice přes uši a nákrčník-ten doporučuji určitě, protože když fouká, je to hodně nepříjemné

Slabší rukavice až bude chladno

Dvě mikiny, jednu flísovou a druhou tenčí

Na ven tenisky nebo botasky na hřiště a písek

Kalhoty na venek, nejlepší jsou slabší šusťáky nebo jiné nepromokavé

Batůžek na výlety-lepší jsou ty s popruhem přes prsa, lépe se nosí ( my máme tyto od Mammuta)http://detske-batohy-a-kapsicky.heureka.cz/mammut-first-zip-4/

V ZIMNÍM OBDOBÍ-až přijde zima a s ní i sněhové radovánky, děti určitě využijí:

Nepromokavé rukavice a jedny náhradní

Teplé čepice také raději dvě, jednu nepromokavou

Šálu kulatou(dutou)-děti nejsou schopné si klasickou šálu zavázat, tahle jim to usnadní

Oteplováky-nejlepší kalhoty vůbec, nepromouknou, neprofouknou, za mě č.1

Košilka pod tričko, aby netáhlo na záda

Flísová mikina se límečkem 2x

Punčocháčky stejně jako spodní prádlo 2x

Teplá nepromokavá zimní bunda+ jedna náhradní třeba levnější

Tohle je jen můj ověřený seznam, který se mi osvědčil, každé dítě je ale jiné, jinak oblečení špiní, takže zatímco nám tahle sada stačí, viděla jsem ve školce holčičku, která má běžně o kousek od každého navíc. 😉  Proto se řiďte i potřebami svého dítěte a ode mě to berte jen jako doporučení a mojí osobní zkušenost Kromě výbavy do školky se může stát, že Vaše dítě tím, že není ráno zvyklé vstávat a bude možná nervózní z nové zkušenosti, nebude chtít snídat. I mě se to stávalo opakovaně, proto doporučuji nějakou zdravou tyčinku na cestu, aby nebylo prázdné bříško 🙂

Ať už ale nakoupíte cokoliv, pamatujte, že nejdůležitější je úsměv a pozitivní nálada. Že Vaše dítě dělá velký krok do života a je to pro něj hodně důležité a i když budou nějaké slzičky smutku, spíš se snažte, aby se do školky těšilo. Najde si nové kamarády, osamostatní se a i Vy si odpočinete. A až se odpoledne uvidíte, budete si mít hodně co vyprávět 🙂

Tak školkáčci, vykročit správnou nožkou do světa!

SLEDUJTE MĚ NA FACEBOOKU:
https://www.facebook.com/MammaStyled/
NEBO MÉM BLOGU: https://denikzaslouzilemamy.wordpress.com/

NEBO NA YOUTUBE :https://www.youtube.com/channel/UCtfyfe0hQlzMNVWm5zDxqeg

https://www.facebook.com/DenikMamy/

https://denikzaslouzilemamy.wordpress.com/

Ano věřím, že každý z nás máme v sobě dvě osobnosti. Jednu tu dobrou, realistickou, analytickou, která by nikdy nesedla za volat s hladinkou a druhou polovinu, která selhává a dělá špatná rozhodnutí. Také věřím, že v každé situaci se lze rozhodnout jinak a s jiným výsledkem. Že když si doma zapomenu deštník a musím se po něj vrátit a proto mi ujede autobus a v závěru potkám milého, příjemného člověka, mělo to tak být.

Ale k čemu se přiznávám? Přiznávám se k tomu, že jsem se k sobě chovala hrozně, nevážila si sama sebe a dělala si špatné věci. Roky jsem hladověla a sváděla to na nedostatek času. Na děti, povinnosti, peníze, všechno, jen ne na sebe.

Sama sebe řadím do labilní skupiny lidí, která ve stresové situaci prostě kolabuje a selhává. Když mi zemřela babička, několik dní jsem jen hleděla z okna a nepromluvila ani slovo. Cítila jsem v sobě tak velký žal, že jsem ho nedokázala ani popsat.

A když jsem v pubertě dospívala, neměla jsem moc dobré vztahy se svou matkou, která se nikdy dvakrát nezdráhala říct krutou pravdu naplno a tím ranit ještě hlouběji mé sebevědomí.

Už odmalička jsem nebyla žádné tintítko, přála jsem si být jako ty subtilní spolužačky, které prostě každý chtěl zachraňovat. Nebyla jsem přímo obézní, ale do ideální postavy jsem také měla daleko asi jako do královny Kleopatry.

A pak přišly 15-ctiny a já se rozhodla hubnout a samozřejmě úplně špatně asi jako většina dívek mého věku a začala jsem hladovět. Dny hladu se střídaly se dny přejídáním, kdy jsem se proklínala s plným žaludkem. Schovávala jsem si jídlo a vyhazovala ho do koše. Ve tři ráno jsem dělala sedy lehy a každé vykouknutí žeber mě těšilo a motivovalo.

Já jsem se nakonec dokázala ze svého stínu vymanit a probudit se do reality a s tímto šílenstvím skoncovat, ale mnoho dívek takové štěstí ani odhodlání nemá. A i já musím uznat, že byť jsem se z toho dostala, mělo to na mě vliv na zbytek života. Dodneška mi nedělá problém představit si, že bych nejedla a pořád se musím upomínat a jídlo si chystat. Děsí mě, jak rychlá a krátká je cesta do toho bludného kruhu zpět.

Každé z mých pěti těhotenství na mě zanechalo stopu a protože jsem neměla motivaci se sebou něco dělat, i pár kil navíc. Při prvním těhotenství jsem vážila 74 kg, na konci posledního děsivých 94 kg.

Nepovažuji silnější ženy za nic děsivého, děsivé mi přijde jen to, jak se s tím smířily a i když jsou nešťastné, nenacházejí v sobě sílu s tím něco udělat.

Nejhorší totiž je, když se smíříte s tím jak vypadáte a vzdáte to.

Ale nemyslete si, i já jsem taková byla. Roky jsem se utěšovala, že velikost 44 není tak hrozná, ale uvnitř  jsem věděla , že je to nejen hrozné, je to přímo šílené.

My mámy to máme někdy těžké, snažíme se dělat pro všechny jen to nejlepší, vybíráme dobré a zdravé potraviny pro naše děti a pak se samy odbýváme salátem a rohlíkem. Nemáme bohužel moc nafouknout den, který kdyby měl místo 24 hodin dvojnásob, možná by ani to nestačilo.

Být mámou není snadné a ani by nemělo být. Vychováváme a tvoříme přece dalšího člověka, bytost, která by měla být silná, sebevědomá a hrdá na sebe sama.

Dlouho jsem si říkala, že všichni ostatní mají přednost, že plná pračka prádla, uklizení nádobí, to vše je důležitější, než si sednout a najíst se. Odpočinout si, přečíst si knížku, vychutnat dobré jídlo u hezkého filmu. Měla jsem výčitky, když jsem na to jen pomyslela. Jenže pak se stalo to co se děje všem mámám na světě, neměla jsem radost z ničeho, protože jsem si nemohla nic vychutnat. A děti jsou náročné, vyžadují hodně trpělivosti a vedení, pokud jsou malé a pokud jsou větší, zase musíte mít sílu s nimi diskutovat a tvarovat je tak, aby neměly pocit kontroly.

A ani u mě to nedopadlo nejlépe. Celodenní hladovění jsem pak doháněla večer a dělala si různá masa s hranolky a  omáčkami a i když jsem za celý den snědla jen dvě nebo tři jídla, moje tělo stávkovalo a váha jen rostla.

Každý den jsem byla unavená, i když nebylo z čeho. Ráno bez snídaně, k obědu chleba se sýrem, odpoledne už přišly chutě a tak muffin nebo koláček a k tomu káva, abych vydržela mít oči otevřené. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že tím, jak budu jíst málo, zhubnu.

Dlouho, opravdu velmi dlouho mi trvalo uvědomit si, že pokud budu jíst takhle málo, nikdy nejen nezhubnu, ale ani nebudu zdravá.

Začala jsem pomalu měnit své stravovací návyky, zaměřila se na čtení etiket, studování zdravých potravin. . A váha samozřejmě klesla, řekla bych dneska, že i poměrně rychle na to, že jsem cvičila obden na rotopedu jen 23 minut. A za čtyři měsíce jsem se dostala na 82 kg. Velikost ze XXL na L mi stačila, cítila jsem se dobře a usnula na vavřínech. Pak přišly Vánoce a já si rozhodně nic neupírala a přestože váha po Vánocích ukázala "jen 83 kg", nebyla jsem spokojená hlavně s tím co jsem viděla v zrcadle.

Jenže tentokrát se z radosti stala obsese . Vyzkoušela jsem kde co od Ječmene přes aktivní uhlí až po spalovače tuku. Proteiny, dietní nápoje, tyčinky a hlavně vážení, pečlivé, každodenní počítání každého sousta a nad každým olíznutím lžičky po dcerce jsem přemýšlela, o kolik mi to navýší kalorický příjem.

Každý list salátu jsem vážila a pečlivě odměřovala plátky šunky. Vydržela jsem přesně půl roku než mi došlo, že jestli se nezastavím, můj stihomam se začne ubírat zase tím zlým směrem jako před lety.

5x týdně jsem cvičila a měřila tepovou frekvenci a bohužel to nemělo ten účinek jaký jsem očekávala. Moje tělo se rozhodlo stávkovat a moje váha se zastavila na 75-ti kg a šla nahoru a dolů o kilo maximálně. Nerozuměla jsem tomu, proč nehubnu, když cvičím a zdravě jím.

A tak jsem se na chvíli od všeho osvobodila. Přestala jsem si vážit každý gram celozrnného chleba, přestala jsem si odměřovat rýži a začala jsem si vychutnávat jídlo. Zdravé jídlo plné vitamínů. A taky jsem se přestala nutit do dvou svačin, protože byť chápu že je to možná dobré pro udržení metabolismu, myslím si a věřím tomu, že každý jsme individualita a všechno bychom si měli umět přizpůsobit sobě samým na míru, tak aby nám to vyhovovalo a přinášelo potěšení.

A co se stalo? Přišla obrovská úleva. Moje tělo mi za to poděkovalo a já jsem přišla o pět kilo ani nevím jak. Velikost oblečení mám S nebo 36/38.

Sama sobě jsem si tak dokázala, že zhubnout a změnit se může každý, stačí jen chtít.

Dnes už vím, že musím být pro svou rodinu zdravá

Nikdy nebudu fitness nadšenec, nevidím smysl v denním hodinovém trávení času v posilovně, budování svalů za pomoci proteinů, ale chápu, že někomu to radost přináší a je to smysl jeho života. Já jsem si zvolila jinou cestu. Pro někoho určitě pomalou, ale pro mě spokojenou.

Není to o čísle na váze, ani o velikosti. Ano jsem ráda, že si mohu koupit pěkné oblečení, ukázat trochu nohy a nestydět se za bříško, ale konečné číslo není už důležité. Důležité je jen to, jak se cítíme ve vlastním těle, jak se nám v něm žije každý den a jaký z toho máme pocit.

Někdo je spokojený i deseti kily navíc, někdo druhý už ne. Každý jsme jiný, musíme naslouchat hlavně sami sobě a také být trochu realisti a nesrovnávat se profesionálními fitness trenéry, jejíž kariéra je právě cvičení.

Cvičím kdy mám chuť a těším se na to, až si obuju boty, zapnu notebook s písničkami a skočím na pás. Baví mě posilování s činkami, bavím mě zkoušet různá jídla, už se nebojím si dát jednou za čas gyros nebo křupky pořádně arašídové. Už si nevážím žervé ani papriku, protože vím, že porce můj problém nejsou. Prostě si dám trochu na celozrnný chléb a když toho nesním tuny, nic se nestane pokud je to o 2g více, než by mělo být. Ještě nejsem tam, kde by jsem chtěla být, můj cíl je a vždy bude 65 kg, ale už to nehrotím. Pokud svého cíle dosáhnu za rok nebo za půl roku, nezáleží na tom, protože budu šťastná a spokojená, stejně jako jsem teď.

Dvě svačiny denně mi nevyhovují, možná i proto jsem přestala hubnout. Roky jsem hladověla a jedla málo, moje tělo nebylo zvyklé najednou tolik kalorií přijímat a vypořádat se s nimi. Bohužel minulost už nezměním, ale budoucnost, tu ano. A ve své budoucnosti chci, aby mé racionální a zdravější já, bylo spokojené, protože jen tehdy jsem spokojená já, jako celek a můžu svou radost ze sebe sama přenášet na své děti.

Dnes už vím, že když si jdu zacvičit nebo nakoupit, nedělám nic špatného, že mé děti doma nepláčou, nesedí u okna a nevyhlíží mě. Že to beze mě přežijí a já si mohu vydechnout a načerpat novou energii, kterou jim pak s láskou věnuji.

My mámy musíme někdy myslet také jen na sebe už proto, abychom mohly myslet na své děti.

Jídlo…dodává nám energií, díky němu rosteme, žijeme každý den a užíváme si života. Takový scénář má jídlo pro spoustu lidí, přináší jim potěšení a radost. Některým tedy někdy trochu přespříliš Ale co když jídlo není nositelem radosti ani potěšení a nemáme z něj vůbec nic než trápení? I jídlo se ač se to na první pohled nezdá, může stát našim úhlavním nepřítelem.

Přestože ráda chodím do farmářských obchodů a nakupuji zdravé potraviny musím i přiznat, že nejsem typ člověka, kterému  k životu stačí jen  bio mrkev. Občas zhřeším a vychutnávám si to, ale podle mě nejde o to, jak často hřešíme, ale o to, jestli jsme spokojení. Nikomu nevnucuju svůj způsob života ani jídla, kdo si chce dávat 6x týdně bůček, tak klidně. Mě tato strava nesedí a tak jsem se konečně naučila poslouchat své tělo a dávat mu jen to, co mu prostě vyhovuje. Dlouho mi ale trvalo, než jsem zjistila, co mi nedělá dobře a protože ve svém okolí znám spoustu lidí, kteří zatím tápou, rozhodla jsem se dnes napsat svůj příběh a zkušenosti s potravinovými alergiemi a intolerancemi. Třeba někomu pomůže.

Jako dítě jsem prý neprospívala, trpěla jsem na bolesti bříška a reflux. Každé tři měsíce jsem skončila v nemocnici s bronchitidou napojená na kapačky a brala tuny antibiotik, které samozřejmě mému už tak oslabenému imunitnímu systému moc nepomáhaly. Každé umělé mléko jsem zvracela, no každé, v době mého kojeneckého věku byly na trhu asi dvě nebo tři značky Sunar a Feminar, takže zase tak veliký výběr nebyl. Jenže tenkrát prý děti zvracely po sunaru běžně, takže to nikdo příliš neřešil. Bohužel se nehledělo ani na moje dýchací problémy a ekzémy, na všechno byla jedna mastička a jedny léky, lékaři tehdy o nějaké alergii na bílkovinu kravského mléka neměly ani ponětí. A i kdyby měli, stejně by to asi nikdo moc neřešil, nevěděli by co s tím. Kojenecká mléka pro děti s alergiemi byla tehdy sotva v plenkách svého vývoje.

Už jako dítě si pamatuji, že jsem přirozeně odmítala jogurty a jablka a to mi vydrželo prakticky celý život, stačí si jen na ně vzpomenout a hned mám pocit kamene v břiše. Nedávno jsem četla zajímavý článek, kde bylo popsáno, jak děti samy eliminují určité potraviny tím, že je prostě nechtějí jíst. Každý rodič  v tom hned vidí, že je dítě vybíravé, ono ale možná jen nechce jíst něco po čem mu prostě není dobře a neumí to jinak dát najevo. Naše dcera Nicolka takhle odmítala jogurty také, všechny. Sváděla jsem to na rozmlsanost a nutila jí do zkoušení nových jogurtů, aby přece měla nějaké vitamíny. Trvalo to přesně do doby, než začala trpět úpornými průjmy a stěžovala si na bolesti bříška. V té době jsem už něco málo přečetla o potravinových alergiích a protože já sama jsem docela silný alergik na trávy a pyly, tušila jsem, že by Nicolka mohla být alergická také.Běžný krevní test u lékařky odhalil problémy s mlékem, a tehdy mi to došlo. Naše dcerka dělala to co jsem jako dítě dělala já, odmítala vědomě jogurty, protože jí nedělaly dobře. Naštěstí u ní se jednalo jen o přechodnou intoleranci laktózy způsobenou antibiotiky a po cca půl roce držení bezlaktózové diety se všechno upravilo. Dnes už sice po jogurtech potíže nemá, ale stále je téměř nejí, myslím, že v ni ty pocity těžkosti zůstanou ještě dlouho, stejně jako mě vydržely vlastně až dodnes.

U mě pravidelný přísun mléka nakonec  vyvrcholil zhruba ve 14-ti letech, kdy jsem byla hospitalizovaná se žlučníkovými obtížemi v nemocnici. Strávila jsem tam asi dva týdny, než mi šoupli nálepku- Žlučníkář-i když ultrazvuk byl v pořádku. Dostala jsem léky a  seznam jídel, která nejíst a tím to vše bylo vyřešeno .Bolesti jsem měla stále a to každých pár měsíců a to zhruba do svých 30-ti let. Nakonec mě to dovedlo až do Gastroenterologické ambulance, kde mladý lékař (dodnes mu děkuji v duchu) okamžitě naznal, že to nebude se žlučníkem mít nic společného a že to bude od jídla. Nevěřila jsem tomu, myslela jsem si, že je mladý a nezkušený a jen si na mě chce vyzkoušet svoji první gastroskopii. Jsem srab to se přiznám a na gastroskopii jsem nešla. Strach byl větší. Díky tomu jsem  začala více vnímat svoje tělo a sledovala po čem křeče přicházejí a po čem ne.

ALERGIE JAKO ODPOVĚĎ IMUNUTINÍHO SYSTÉMU

Mnoho lidí si plete alergie s nemocí a neuvědomuje si, že každá alergie je pouze odpovědí oslabeného imunitního systému. Proto také většina alergií střídá intenzity nebo mizí v závislosti jeho dozrávání .Mezi nejznámější alergie na potraviny patří ABKM=alergie na bílkovinu kravského mléka, alergie na vejce a lepek. ABKM se projevuje v 98% v kojeneckém věku, děťátko trpí na bolesti bříška, ekzémy a celkové neprospívání. Pláče, ve stolici se objevuje hlen nebo dokonce krev. Pokud nenarazíte na lékaře, který má s alergiemi zkušenosti nebo je má alespoň v povědomí, navrhne Vám kapky  nebo změnu mléka, což jistě zkusíte, bohužel většinou bez většího úspěchu. Pokud máte štěstí a dítěti jsou udělány krevní odběry na mléčnou bílkovinu nebo se dostanete do ordinace Alergologa, je to první cesta k úlevě Vám oběma. Protože není to jen dítě, které trpí a neumí to popsat, ale trpí s ním celá rodina. Malý drobeček nespí, pláče, vzpouzí se u krmení a Vy jste nešťastní s ním. Nevíte jak mu pomoci a přitom pomoc je blízko. Na trhu jsou různá speciální mléka jako třeba  Nutrilon Allergy Care nebo v případě potřeby pokud toto mléko nestačí, je k dispozici i Nutrilon Digestive Care.

Později je nutné pečlivě číst etikety a vyloučit všechny potraviny, které nejen obsahují mléko jako takové, ale  sušené, případně kasein, syrovátku a výtažky z nich. Sušené mléko se přidává i tam, kde by jsme ho nečekali, dokonce i do některých rybích produktů a margarínů, zvlášť do těch, kde je uvedeno „s máslem“. Mléko  se dá dobře nahradit různými rostlinnými jako rýžové, špaldové nebo pohankové. Stejně tak je na trhu hodně rozmanitá škála náhrad za jogurty i sýry. Bohužel většina z nich je založena na sóje, která je hned po mléčné bílkovině také silný alergen a nemělo by se to s ní přehánět.  Útěchou každému rodiči, který má dítě s ABKM je fakt, že později s tím jak se vyvíjí  mizí, k velké úlevě dochází zhruba ve třetím roce života.

Vejce a lepek jsou druhou nejčastější potravinovou alergií a i tyto dvě zásadní potraviny mají dopad na malého strávníka i jeho rodinu. Vejce se dá  nahradit třeba Hraškou, do sladkých pokrmů i banány. Dokonce jsou tabulky, kde je přesně rozepsáno jakou surovinu a kolik jí je třeba, aby nahradila jedno či více vajec. V rámci bezlepkové diety, která je jediným „lékem“ při alergii na lepek, je nutné vyloučit všechny potraviny, které obsahují pšeničnou, žitnou, ovesnou a ječnou mouku. Kromě pečiva se lepek přidává i do různých ochucovadel, instantních jídel, uzenin, paštik, atp. Kromě alergie na lepek, můžete také mít alergii pouze na jeden druh lepkové bílkoviny obsažené třeba v pšeničné mouce. Ostatní mouky tedy lze  se zvýšenou opatrností používat, ale každý alergik má jinou hranici tolerance. Projevy alergie jsou většinou rychlé po snězení dané potraviny. I já mám slabší alergii pouze na pšeničnou mouku, takže se jí snažím vyhýbat, ne vždy je to možné, protože nabídka  pečiva je u nás velmi omezená a i když je napsáno na obale, že se jedná o špaldový chléb, vždy má příměs pšeničné mouky.

INTOLERANCE=ZAKÓDOVANÁ LEST

Intolerance se může projevit kdykoliv během života a většinou je podmíněná geneticky a nedá se s ní do budoucna už nic dělat. Odstartuje jí stres nebo dlouhodobá nemoc, často i porod. Typickou intolerancí, která je doživotní tak zůstává Celiakie, která vypukne nezávisle na věku. Cesta ke stanovení celiakie nebo jiné intolerance jako diagnózy bývá dlouhá a zahrnuje spoustu vyšetření. Když už ale zazní jako verdikt, většinou se dotyčnému uleví, protože ví co mu je a konečně má možnost to změnit. Intolerance laktózy je také častá,  a na rozdíl od alergie na mléčnou bílkovinu se většinou neprojevuje kožními ani dýchacími potížemi, ale trávicími a jejich nástup může být od několika minut nebo hodin až po dny. Proto je složité je uvědomit si, že to může být právě laktózou. Léčbou je bezlaktózová dieta a naštěstí dnes je v obchodech hodně potravin  a  nové přibývají.

Já jsem po negativních testech na alergie vyzkoušela domácí test Food Detective. Objednáte si ho na internetu a domů vám přijde sada lahviček a podložky, na kterou  podle snadno pochopitelného návodu, v různých časech postupně lijete jejich obsah  a nakonec se za cca 40 minut dozvíte výsledek. U každé potraviny se v případě pozitivity zabarví kolečko modrou barvou a to od nejsvětlejší po nejtmavší, podle intenzity, s jakou na ní Vaše tělo reaguje. U mě se objevilo mléko, pšenice, žito a kvasnice. Ostatní zůstalo bílé. Přiznám se, že jsem tomu testu moc nevěřila, na internetu byly rozdílné recenze, někdo ho chválil, jiný zase nadával. A tak jsem se rozhodla zkusil právě test v nemocnici, kde bylo testováno cca 289 alergenů. Za pár dní mi v emailu přistál PDF soubor a v něm seznam všech testovaných potravin a u nich stupně od 1-4 podle reakce.  U mě se intolerance laktózy schovávala za pozitivními výsledky na kravské mléko. Bohužel  lékař, který mi vyšetření prováděl,  neřekl důležité věci a já si na ně  musela přijít sama. Jako laikovi mi nedošlo, že když mám pozitivní mléko v testu intolerancí a zároveň slabě kysané výrobky, které jsou právě velmi dobře při této intoleranci snášeny, že to i u mě bude laktóza, která mi vadí a ne přímo mléko jako takové. Nejhorší je, že takových lékařů je většina a když už se k nějakému vyšetření doslova vnutíte, výsledky vám nejsou vysvětleny nebo Vám je vysvětlí špatně. Také vám nikdo neřekne, že u 30%t lidí jsou všechny testy negativní a protože mají oslabený imunitní systém, nereagují na protilátky proti daným potravinám v krvi. A protože v krvi nic není, není důvod cokoliv vysazovat a tak se trápíme dál. I  když Vám laktózovou intoleranci zjistí, ještě to nemusí být definitivní. I u mě byla pouze dočasná a to po léčbě antibiotiky a zaplísnění organismu. Po té co jsem nasadila vysoké dávky probiotik a rostlinného uhlí, jsem po třech měsících snesla i trochu obyčejného jogurtu. Dnes mléčné výrobky někdy snesu a jindy ne, je to určitě i tím, že každý jsme individuální a někomu stačí málo laktózy a hned se projeví nepříjemné vedlejší projevy.

Nejlepším možným způsobem jak zjistit, zda na tu či danou potravinu reagujeme a nedělá nám dobře, stále zůstává prostá eliminační dieta. Na tři až šest měsíců vyloučit největší strašáky jako lepek, mléko, vejce apod. ze stravy a postupně vždy po jedné zavádět zpět. Nikdy se nedoporučuje zkoušet více rizikových potravin najednou, protože bychom se tak nedopátrali, zda máme křeče a ekzém po rohlíku a nebo po jogurtu. Při zkoušení potravin se také doporučuje dva dny počkat a sledovat reakce.

Ať už lékářské nebo naše osobní potvrzení alergie nebo intolerance  sebou nese i míru viny a nepochopení v okolí. Věty typu „to není možné, dřív jsi mléko pila a nic ti nebylo “ a nebo “ Jak to že dřív alergie nebyly a jedlo se všechno?“.  Jsou stresující a pokud nemáte nikoho kolem sebe, kdo Vás pochopí a podpoří, je to hodně složité. Máte pak pocit, že se musíte schovávat a jíst tajně, aby jste se vyhnuli posměškům. I já jsem to zažila, u nás doma se jedlo všechno a nějaké alergie přece nikdy nebyly. Těžko vysvětlovat, že mouka, ze které se kdysi dělal chléb nemá s dnešním bílým prachem v obchodě nemá  nic společného. A fakt, že dřív se tolik  pečiva nejedlo, také nikoho nezajímá. Nepřesvědčí je ani množství bezlaktózových a bezlepkových výrobků, které všude jsou k dostání a jejichž nabídka se rozšiřuje. Kdo nechce, nepochopí ani neuvěří. A babičky, které potají dětem dávají čokoládu a poctivého pribiňáka, přestože jim slušně vysvětlíte, že bude mít dítě ekzém a průjem ještě tři dny po té, také neohromíte. Mentalita těchto lidí je zastaralá a cokoliv nového je děsí a nejsou to schopni přijmout. V hlavách lidí prostě stále zůstává rohlík s máslem a svíčková se šesti knedlíky jako normální české jídlo a všechno mimo něj, je prostě divné a lidé, kteří to jedí jsou podezřelí cvoci.

Mám štěstí, že mám v současné  rodině podporu. Je to hrozně fajn pocit být mezi lidmi, kteří Vás podpoří, i když to není snadné. Můj muž sice jedním dechem intolerance a alergie popírá, ale druhým dodává, abych nepila mléko, když mi nedělá dobře I já mám někdy výčitky, když jsme někde, že mi dlouho trvá vybrat si jídlo a na výletě si nemůžu dát to nebo ono jako ostatní. Jenže je to v našich hlavách, že cítíme  vyřazení. Musíme si více věřit a naučit se prosazovat své názory a přesvědčení. Kdo nechce, stejně nepochopí a neutlučeme ho argumenty. Já už jsem to vzdala. Už se neptám v restauraci  jenom jestli jsou kuřecí prsa politá smetanovou omáčkou, ale jestli i brambory, které k nim dávají polévají máslem. I tak na mě skoro všude koukají přinejmenším jako na hlupáka, proč se ptám na takové nesmysly. Kdo se nikdy nesetkal s nějakou alergií nebo intolerancí a nezažil ten pocit po snězení něčeho, co se nesmíte, se vždycky bude divně tvářit a myslet si „něco“.

A je jenom naše vina, že si takových lidí všímáme. Musíme se naučit obhájit si svůj postoj a stát si za ním, protože je to naše tělo a my pak trpíme. Jsem to já , kdo se svíjí v křečích po snězení smetanové zmrzliny, ne slečna co mi jí prodala. Je to moje chyba, že jsem se nechala zlákat okolím a dala na jejich názor.

Život, který žijeme pod taktovkou alergie nebo nesnášenlivosti nevnímejme jako omezení, jako překážku k tomu být normální, jako ostatní. Vnímejme to jako jedinečnou příležitost zkusit něco nového, ochutnat jídla, která nejsou nudná a jsou pro naše tělo zdravá. Pokud dokážeme v našich hlavách přijmout fakt, že nejsme divní, zjistíme, kolik chutí a radosti nám nový životní styl přinese. A nakonec? Nakonec zjistíme, že nejsme omezení vůbec ničím, naopak, máme tolik možností….