MATEŘSKÁ DEMENCE: FAKT NEBO MÝTUS?

Teď asi zase rýpnu do živého a čekám, že budu pod palbou. Dokonce čekám, že mi i někteří "odliknou" blog, ale patřím mezi lidi, kteří jsou upřímní a asi budu vždycky vybočovat ze stáda.

Už dlouho jsem chtěla napsat tento článek, přemýšlela jsem jak na to, hledala inspiraci a správná slova. Ale nakonec jsem přišla na to, že věci by se měly pojmenovávat správnými výrazy, tak jak jsou, bez nějakého zkrášlování.

Poslední dobou se kolem mě rojí názory matek, které se snaží upozorňovat na to, že když se staly matkami, tak prostě zblbly nebo jinak se ukázalo, jak jsou neschopné. A tak různé hashtagy s názvem mateřská demence apod. mě vážně udivují. Všechny své nezdary od spálených vajíček nebo spletení laku na vlasy s dětským opalovacím krémem tak svádějí na mateřství a na to, že jim prostě hráblo. V oblibu tak vzešlo nové pojmenování  mateřské dovolené- "Mateřská demence" .
Když se stanete matkami, tak prostě děláte cyklus určitých činností a zajímáte se jen o úzký okruh věcí, až Vám z toho jednoho krásného dne, prostě hrábne. Doslova. A tak bavíte všechny okolo tím, že si pletete pastu na zuby s očním krémem a Vaším jediným zájmem se stalo sledování vyměšování svého potomka a poměřování obsahu plenky s ostatními matkami na dětském hřišti. Zažila jsem už hodně vypjatých situací s dětmi, ale nikdy se mi nestalo, že bych si spletla lak na vlasy s dětským opalovacím krémem. Možná by spíš, než svalovat své schopnosti na mateřství, bylo načase přiznat si, že některé věci jsou holt součástí naší osobnosti. A že pokud někdo říká do telefonu kadeřnici, že chce přebalit a vykoupat, místo ostříhat a nabarvit, dost těžko to bude tím, že je matkou.
Zrodila se z toho pomalu epidemie, kdy všechny nastávající mámy už teď dopředu rozhlašují po okolí, jak to či ono nezvládnou, když se stanou těmi "matkami". A matky, které na mateřské už jsou, si zvykly omlouvat každý svůj nezdar. Jakoby je to ani nemotivovalo hnout se kupředu, protože s dětmi se stejně nic vymyslet nedá. Je to vlastně nejmenovaný zákon, se kterým se ztotožňuje čím dál víc poměrně inteligentních matek.

Poslední dobou se tak mateřství stalo strašákem a pomalu nepsaným pravidlem. "Staneš-li se matkou, hrábne ti a život končí ." Upřímně, je to pěkná hloupost, protože život s dítětem ani dětmi nekončí. Pouze dostává nový rozměr. A jakým způsobem bude dál pokračovat je už na nás. Můžeme si z toho vzít dobré nebo jen špatné.
Když pominu, že být máma je fyzicky a psychicky velmi náročné, nemyslím si, že by na mateřské muselo nutně dojít k selhání všech žen na světě a najednou, z čista jasna se ukázalo, jak jsou bláznivé a nešikovné. Ano, únava dělá svoje a pomaleji nám to po šílené noci s miminem myslí, ale jinak si myslím, že to nemá dopad žádný. Pokud se některá žena dobrovolně rozhodne, že na mateřské se stane vášnivou kuchařkou nebo pletačkou košíků nebo detektivem hledající zub v ústech svého potomka, je to asi proto, že ji to bavilo už předtím nebo v tom našla svou novou zálibu.  Logicky tedy nemůže zblbnout, protože dělá to, co jí baví.

Neumím si představit, že by někdo, kdo zarytě nesnáší vaření najednou z čista jasna po porodu objevil svoje nadšení pro kulinářské výtvory. Spíše je tedy možné, že se na mateřské ukáže naše pravá povaha, a co nás uvnitř baví nebo bavilo, jen jsme o tom nevěděly. A když pak sledujeme úspěšnou manažerku nebo vedoucí ve firmě, která na mateřské peče koláče a šišlá, tak proč jí litovat. Zřejmě z toho má radost a naplňuje ji to.
Narovinu je ale nutno přiznat, že prostě po porodu nastane pár let, kdy se naše vědomosti a schopnosti nutně transformují do  kojeneckým mlék a hraček pro děti. Je to ale přirozené, patří to k tomu a nemusí to znamenat, že pokud Vás tyto věci zajímají, jste jen potrhlá mamina na mateřské a není s Vámi rozumná řeč. Extrémy, kdy je žena  se svým dítětem stále spojená pupeční šňůrou, záměrně vynechám, abych nebyla pod palbou. Můj názor na tuto skupinu matek je stejně už veřejně známý, ale jak říkám, každý ať si dělá co ho  naplňuje, i kdyby to měly být nekonečné diskuze o prdíkách a mýdlu Jelen.
Já třeba narovinu přiznám, že nejsem ani zdatná kuchařka a s plánováním rodinných výletů to mám teda taky na štíru. Ráda vařím to ano, ale jídla naprosto nevhodná pro děti, jako steaky, kuřecí směsi a asijskou kuchyni. Ale ani za těch deset let co jsem na mateřské, jsem se nenaučila vařit rajskou, ani svíčkovou a knedlík zásadně kupuju. Děti si prostě na jiný styl stravování zvykly a těch klasických obyčejných jídel ála šunkofleky si užijí v jídelnách škol a školek. Nejsem prostě ochotná začít jíst knedlo zelo vepřo jenom proto, že jsem na mateřské. Nehledě na to, že bych pak neprošla dveřmi. Já tedy samozřejmě nepatřím do té kouzelné skupiny matek, které jsou už dvě minuty po porodu štíhlejší, než v pubertě. Já si pěkně svá kila odnosila a pěkně shodila a ještě nějaká zbyla, takže kuře na paprice se šesti si musím odpustit.
A teď k pozitivním věcem. O těch negativních, které mateřskou zošklivují asi všichni už víme. Je jich plný internet. Všude jsou matky trhající si vlasy, s kruhy pod očima a hroutící se. Všude se tak dočtete o tom, co jim mateřství vzalo. Čas, peníze, krásu, štíhlou figuru, kvalitní sex, čas na sex nebo jen pomyšlení na sex. Ale co jim mateřství dalo?

Mě mateřství dalo několik věcí. Jednou z nich je, že jsem se naučila, no dobře, učím se, abych zase nekecala, žádat o pomoc a nechat si pomoct. Dřív jsem měla pocit, že musím všechno zvládnout sama. Celou noc nespat, ráno vstát a vyplazit se z domu. Odvézt děti do škol a školky, nakoupit, uklidit a večer padnout do postele. Pomoc? No tak to ani náhodou, já jí přece nepotřebuju! Jenže dřív nebo později mi došlo, že potřebuju pomoc, ale neumím si o ní říct a když už se mi to nějakým omylem povede, neumím ji využít a mám z toho jenom výčitky.
Ono totiž říct si o pomoc a přijmout jí, jsou dvě odlišné věci. Předně nejhorší na tom je umět potlačit ten vnitřní pocit, který Vám našeptává "To ty jsi máma, to ty bys to všechno měla dělat!" Jo jo ten hlas umí být tak přesvědčivý a vlezlý, že je snadné mu uvěřit. Ale měli by jsme se umět od něj oprostit a nebát se o pomoc požádat a když je nám nabídnuta, tak ji využít. Což by teda neudělal jenom blbec. Třeba takový, který teď píše tenhle článek.
Nemusí to být nic velkolepého, zase upřímně, ještě si fakt na něco budeme muset počkat a víkend ve Vídni s kamarádkami, kdy šampus poteče proudem holt odložit. Ale jsou i maličkosti, která dokážou nakopnout. I taková blbost jako sprcha. Ono se to řekne, co na sprše je, jdu se osprchovat a hotovo. Jenže, kdo nemá děti nebo s nimi nikdy nebyl samotný doma, neví, že vysprchovat se s batoletem za zády, je dost náročné. Buď s brekem tluče pěstičkou do zavřeného sprchového koutu nebo Vám div do něj nevleze. Takže odpočinek při sprše, o tom si můžete nechat je zdát. Takže, když Vaše polovička přijde domů, nemějte výčitky a dítě svěřte na 15 minut jí nebo někomu jinému. I takhle krátká doba dokáže divy, umí nakopnout a hned má člověk zase o trochu více energie.

Mě dneska dodalo energii to, že jsem nemusela ráno vézt děti do školy a do školky a že se mi moje milovaná polovička nabídla, že mě zastoupí. Nechtělo se mi, to přiznávám, protože to považuju za svou práci a povinnost, ale nakonec jsem souhlasila. Takové blaho, když od rána sedím v pyžamu a v klidu piju kávu, to jsou okamžiky, které nabíjí.
Musíme si uvědomit jednu důležitou věc, na kterou jsem já nadlouho zapomněla. Pokud totiž přijmeme pomoc a vydechneme si, tak o to lépe a s větším elánem se věnujeme lidem kolem sebe. Máme víc energie na to zvládnout další náročný den, ať už jsme matkami nebo nejsme. Každý potřebuje občas vydechnout a načerpat novou sílu. To z nás nakonec udělá lepšího člověka, ženu nebo matku.
Mateřská je šílená horská dráha plná zvratů, šokujících překvapení i zázraků a my si prostě musíme umět najít způsoby a malé radosti, jak to všechno zvládnout a opravdu nezblbnout.
A co Vy, také si myslíte, že všem matkám na mateřské musí kolektivně hrábnout?

#mk_blog_academy #blogujeme #materskademence #jsemmamaajsemnormalni

FACEBOOK : https://www.facebook.com/Denikmamy/?fref=nf