DENÍK MÁMY-část čtvrtá : Mohla jsem si krásně žít aneb všechny nedokonalé mámy

Když mi bylo 16náct měla jsem plány, jak odjedu do Anglie, budu studovat přinejmenší na Oxfordu a pak udělám velkou kariéru v cizině. Život to měl v úmyslu úplně jinak a tak jsem se úderem svých 20-tých narozenin vdala a rok po té, zjistila, že čekám první dítě.

Ano mohla jsem být něco jiného, slavná spisovatelka, která pořádá autogramiády pro statisíce fanoušků. Taky jsem mohla být Hollywoodská herečka vydělávající miliony dolarů a velkolepě se potápět na Titanicu s Leonardem Dicapriem, zatímco bychom sdíleli vášnivé, intimní okamžiky a obtiskovávaly své ruce na zamlžená skla v upoceném autě. Mohla jsem být supermodelka a předvádět za horentní sumy luxusní prádlo a v zákulisí se cpát jen salátem, abych se do velikostí -2 vešla.

Stejně tak jsem mohla odjet do Afriky a nahánět lovce slonů a pak je veřejně pranýřovat. Kdybych byla neztloustla, mohla jsem třeba reprezentovat Českou republiku na Olympijských hrách ve skoku do dálky. A tak podobně. Je milion možností, co jsem mohla být, kde jsem mohla být a s kým. Jaký můj život mohl být a vsadím se, že ať by to byla jakákoliv z výše zmíněných možností, stejně bych si například v luxusním mezonetovém bytě s výhledem na Central Park stěžovala, jak to stojí za houby. Buď by mi vadilo, že nemůžu vystrčit ani hlavu na ulici, aniž bych nebyla obdařena zástupem senzacechtivých Paparazzi, kteří by lačně čekali, až zvednu ruce nad hlavu, aby vyfotili můj jeden chlup v podpaždí.

Nebo kdybych honila  lovce slonů a divoké zvěře na Safari, moje psychika, už tak dost narušená, by pravděpodobně dostávala jednu ránu za druhou a já bych každou ztrátu zvířete a každý nalezený kel obrečela.

Každý život, který jsem mohla žít, má své plusy a mínusy. Žádný není dokonalý a nepřinášel by jen potěšení. Nemůžu ale ani úplně posoudit, jaké by takové životy byly, protože já jsem si zvolila život jiný: Život Mámy.

A to mě vede k zamyšlení, proč by vlastně měl být o tolik horší, než život celebrity nebo Green peace vůdkyně. Pravda nepřivazuji se ke stromům, abych bránila jejich kácení. Ani si nelehám před kola bagrům, které se chystají srovnat se zemí prales. Proč se  ale miliony žen na světě cítí být méněcenné, jenom proto, že jsou "jen" mámy? Není to povolání, není to brané jako záslužná činnost a ani žádná z nich nedostane medaili za statečnost. A že by si to všechny zasloužily, mě nevyjímaje.

Každá žena, která se rozhodne stát matkou, svého rozhodnutí dřív nebo později lituje. Jen málokdo to ale přizná. Hodně žen se to bojí vyslovit nahlas, protože by je okolí okamžitě ukamenovalo, že, když nechtěly děti, neměly si je pořizovat. Ale ono to není  vůbec o tom "nechtěla jsem děti".

 Jsou typy žen, které naplňuje být s dětmi od rána do večera a hrát paci paci pacičky. Jednou rukou péct jablečný koláč a druhou vařit svíčkovou tak lahodnou, že by se mohla podávat v nejexcluzivnějších restauracích. Jejich domácnost je bez poskvrnky a na prach by jste u nich nenarazily, ani při ohledání lupou jako zkušený vyšetřovatel.  Mnohé z matek také začnou  psát kuchařky a tak prezentovat svůj dar pro vaření. Jiné pletou a šijí a předávají dál své úchvatné návody a výtvory. Jiné mámy rády sportují a s dětmi se účastní závodů na 10 km nebo s nimi na kole objíždějí svět. Jiná skupina doslova dýchá se svými dětmi a tráví s nimi veškerý svůj čas. Navštěvuji mateřská centra a neunikne jim žádná akce pro rodiče s dětmi. Společně pak hodiny vytváří kytičky z krepového papíru, a dekorace na Velikonoce.

Jiná skupina matek pěstuje bio zeleninu a nakupuje pouze bio potraviny a eko výrobky. Cokoliv co nepochází z fair trade je pro ně odpad a v životě by nepozřely nic, kde je palmový olej nebo jen zmínka o něm.

Poslední skupina matek jsou supermatky. Všechno ví, všude byly a všechno umí. Na nás ostatní pohlíží jako na neschopný hmyz, který je nutné okamžitě zamáčknout. Chodí vždy perfektně oblečené a vystilizované mají i své děti. V podpatcích minimálně deset centimetrů vysávají a s úsměvem sobě vlastním, drhnou v posledním výkřiku od Armaniho koupelnu. Jejich děti jsou šťastné, čisté a zdravě nakrmené. Nezlobí, nekřičí, možná ani nemluví a nedýchají. Perfektní obraz rodiny dokonán.

Já nepatřím do žádné skupiny, asi tedy neumím nic. Nejsem ani perfektní kuchařka, ani neumít šít a plést, dokonce považuji jehlu za velmi nebezpečný předmět, který jsem z naší domácnosti okamžitě odstranila. Hned po zubní niti, to ve chvíli, kdy mě po jednom výživné dni se řvoucím batolem napadlo, že bych se na ní oběsila.

 Mateřská centra ve mě budí hrůzu, tak se jim vyhýbám. Měla  jsem ale snahu a několik let jsem se potulovala po dětských hřištích a snažila se navázat s ostatními matkami společnou řeč. Bohužel marně. Zřejmě nejsem dost záslužná a nebo se nedokáži přetvařovat. Debaty, které trvají hodiny a zahrnují recepty na rajskou i poměřování obsahu plenek všech mimin v okruhu několika kilometrů, mi prostě nikdy nic neříkaly.

Nepovažuji mateřství za procházku růžovou zahradou, ale povětšinou za tříleté delirium na pěkně drsné odvykačce. Prosíte o drogy, jakékoliv drogy, u mě to začalo už při porodu. Je to frustrující, vyčerpávají boj o přežití. Přežití rodiče. Pocitů euforie je pramálo a pokud už nějaké omylem přijdou, většinou trvají tak krátce, že si je ani nestihnu zapamatovat.

Já jsem  sobec. Myslím totiž i na sebe a nechci  a nebudu nikdy trávit veškerý svůj čas s dětmi, protože by mi jednoduše z toho přeskočilo a v té léčebně bych nakonec opravdu skončila. Po celodenním poslouchání slovní zásoby naší nejmladší dcery, která zahrnuje cca 25 slov, mám potřebu mluvit s někým, kdo dovršil alespoň dospělosti a jehož inteligence  mu zabraňuje jíst jogurt prstem.

V očích ostatních matek jsem vyvrhel, protože nežiji jen pro své děti, ale mám i své zájmy. Utíkám do fitka, kde se hodinu a půl mučím a přináší mi to pocit štěstí. Nebo jen bezcílně bloumám po drogerii a patlám na sebe tuny lesků a stínů, sice vypadám při odchodu jako kašpar, který hledá angažmá do cirkusu, ale to ticho! A žádné "mami, pitík! mami hačí! mami koukej!" NIC! A to nic mě naplňuje a přiznám to pěkně nahlas.

Nelituju, že jsem máma, i když v dohledné době bych ráda pracovala na vývoji instruktážních a velmi realistických videí a publikací o životě mámy, které by měly detailně zprostředkovávat pohled všem svobodným ženám, aby věděly do čeho jdou. Nevím jak Vy, ale já jsem se nikdy v  žádné časopise se zubícím dítětem na přední stránce nedočetla, že po porodu mi bude muset stačit pět hodin spánku, s deseti vstáváními k tomu. A nakonec dojdu zjištění, že ani spánek vlastně nepotřebuju.

 Že moct najíst se, bude luxus obřích rozměrů. Naprosto nereálné (o tom se snad jen někde píše) bude možnost se najíst, kdy budu mít hlad. Že po porodu se nemusí dostavit pocit euforie a nadšení a že slzy kojících matek nejsou jen slzy štěstí, ale bolesti, protože kojení prostě bolí.

Že už nikdy nebudu moct myslet jen sama na sebe a i když si utrhnu pár hodin pro sebe, budu je trávit přemýšlením o tom, jaké to je doma a s vidinou, jak mé děti sedí smutně u okna, ťukají prstíky na něj a pláčou po mě. Když dorazím celá ustaraná domů, najdu tu bandu nevděčníků demolující byt a na nebohou matku si samozřejmě ani nevzpomněly.

Že nemá cenu plánovat složitý výlet, protože buď hodinu před odjezdem někdo onemocní nebo ho bude bolet břicho, případně půlku cesty prozvrací. Zbytku postačí, když si bude nahlas stěžovat, jaká je to pruda.

Že být máma mě bude stát tolik sil, trpělivosti a oddanosti, jaké jsem si nemyslela, že v sobě vůbec mám. A i když se budu denně modlit, aby to řvoucí, plazící se nespokojené mimino konečně vyrostlo, v den, kdy přivede prvního kluka, budu litovat, že se tenkrát nezastavil čas.

A  když budu odpočítávat dny do odjezdu dětí na tábor, celou dobu co budou pryč budu chodit do jejích pokojů a budu očuchávat jejich polštáře a rovnat jim se slzou v oku plyšáky na posteli.

A že i když budu mít chuť někdy prostě zařvat nebo vyskočit z okna, nikdy, nikdy nic na světě nenahradí ten pocit lásky, který mi věnují moje děti, když mě obejmou a řeknou, že mě mají rády. A nikdy nebudu milovat nikoho tak silně, jako právě své děti.

Takže milé mámy, pokud nejste vyhlášené kuchařky, ani švadlenky  a ani netrávíte se svými dětmi veškerý čas, neděláte nic špatně. Pokud občas máte chuť na své dítě zakřičet, ať už dá pokoj nebo praštit talířem o zem, je to v pořádku. Křičte, plačte, dělejte cokoliv co Vám pomůže tuhle šílenou jízdu přežít se zachováním počtu  alespoň poloviny neuronů. Vykašlete se na všechny ty rádoby perfektní matky, které na nás zírají z bilboardů a varovně zvedají prst nad našimi selháními. I na ně jednou dojde, až se jim připálí koláč, píchnou se při vyšívání podobizny celé rodinky do prstu nebo se jim ulomí při utírání prachu podpatek.

Všechny mámy jsme totiž nakonec stejné, jsme jenom lidé, kteří bezmezně milují své děti, ať už udělají cokoliv.

P.S.To objímání od svých dětí, které ve mě vyvolává sentimentální pocity, beru samozřejmě jako podraz.

SLEDUJTE MĚ NA FACEBOOKU:
https://www.facebook.com/MammaStyled/
NEBO MÉM BLOGU:
https://denikzaslouzilemamy.wordpress.com/