Když loučení bolí

Bezcílně bloumám po bytě a poklízím.

Takhle uklizeno u nás doma ještě nebylo.

Nervózně tikám očima na velké hodiny visící v kuchyni.

Odtikávají minutu po minutě a mě to přijde jako hodiny.

Beru do ruky koště a zametám, myslím, že už za posledních deset minut potřetí.

Nemyslím na to co dělám, potřebuji jen zaměstnat hlavu a nemyslet na ni.

Jak se asi má...pláče ještě? Hraje si nebo mě volá?

Moje myšlenky přehluší zapípání zprávy na mobilu.

Vím od koho je.

Shýbám se ještě a urovnávám krabice s mlékem vedle lednice, snažím se oddálit tu chvíli, kdy půjdu ke svému telefonu.

Chvíli, kdy budu čelit pravdě.

Nervózně zírám na displej a čtu řádky, které mě za deset vteřin trochu uklidní.

Ale jen trochu.

Je v pořádku, hraje si s dětmi a odpoledne až pro ní půjdu, bude nadšeně říkat, jak je školka príma. 

V noci nepláče, nemá zlé sny a nijak netrpí.

Přesto se ptám sama sebe, jestli je opravdu šťastná nebo jen uzavřená?

Jestli když vyběhne se záchoda a nevidí mě, tak místo pláče, neuzavře svoji bolest a stesk uvnitř sebe.

Přesně tak jak to dělám celý život já.

Už dnes se bojím zítřejšího rána, dalšího rána, kdy moje malá holčička bude plakat a držet se mě kolem krku tak pevně jak ještě nikdy nedržela.

A já ji budu muset s těžkým, krvácejícím srdcem předat učitelkám ve školce.

I když mě bude volat, budu slyšet její pláč. A pak co nejrychleji odejít. Nastoupit do auta a řídit jako ve snu. Moje srdce zůstává s ní a prvotní nadšení ze školky rychle opadává.

Zítra už to budou dva týdny a zatím se do školky těšila jen dva dny.

Nevěřte nikomu, kdo Vám říká, že je to snadné a že si aspoň odpočinete.

I já jsem tomu věřila, hladkému průběhu, puse mezi dveřmi a zamávání. Loučení bez slz. Tedy alespoň bez jejích.

Ze všech stran slyším útěchu, že nejsem sama, kdo to zažívá a že se to poddá. Že jí mám dát čas, aby si zvykla. Nemám prodlužovat loučení, protože je to mnohem horší.

To všechno vím.

Přesto je mi to k ničemu.

Jak odtrhnout od sebe dítě, které se Vás drží a pláče?

Jak ho předat jiné osobě, jak utéct rychle pryč?

Zní to tak snadně, přirozeně.

Měla by se do školky těšit, mezi kamarády. Má tam přeci spoustu hraček a nových zážitků. Podnikají výlety, zpívají a tancují.

To by mi mělo být útěchou a jí vlastně taky.

Jenže ani to nemusí stačit.

Věta paní ředitelky ve školce, že do dětské dušičky nevidíme mě tedy moc neuklidňuje.

Snažím se nemyslet na to, že jí něco trápí, když mi říká o svém strachu. Snažím se vnutit sama sobě myšlenku, že se bát nemá čeho a i vím, že je to logické.

Odpoledne, když pro ni jdu je veselá, přesto si říkám jestli to není jen předstírané a celý zbytek dne jí pozoruji, jestli jí něco nechybí.

Uplácím jí, nabízím cokoliv za to, když do školky půjde bez pláče. Nezabírá nic.

Čas je prý nejlepší a mám jí ho dát.

Vnitřně ale bojuji s myšlenkou, že jí ze školky vezmu a zkusíme to příští rok. Přestože vím, že to nic neřeší a za rok by to možná mělo stejný průběh.

Kdyby alespoň nebyla jediná, kdo pláče.

Ostatní děti se na ní dívají, zatímco jí svačinu.

A ona se drží kliky u dveří a já stojím bezradně nad ní.

Je snadné radit druhému, co by měl dělat.

Kolikrát už jsem řekla jiné mámě to samé, co slýchám teď denně.

Jenže říkat to a dělat je rozdíl.

Doufám, že zítra to bude snazší a když ne zítra, snad pozítří nebo za týden.

Pokud i Vy prožíváte denně to samé co já, věřte, že neděláte nic špatně.

Ani Vaše dítě.

Nedělá Vám to naschvál, nechce Vás zdržovat.

Je to přirozené, že má strach z neznámého. Doteď bylo jen s Vámi celé dny, dlouhé roky a najednou má být bez Vás.

Mnohé z nás nemají na výběr a musí zpět do práce nebo k lékaři, na důležitou schůzku a ve chvíli, kdy Vás Vaše dítě drží kolem krku není lehké odejít.

Separační úzkost

Ještě dodnes si pamatuji, jak úderem devátého měsíce Sofinky začala separační úzkost. Po zkušenostech s ostatními dcerami, jsem na to byla připravená, věděla jsem, že to přijde. Přesto mě zaskočilo s jakou razancí špatně snášela i můj odchod na toaletu nebo do kuchyně.

Často jsem ji musela brát sebou, aby neplakala.

Ve třech letech dítě prochází tou samou separační úzkostí, protože je ve věku, kdy se citově odpoutává od mámy. I my mámy to snášíme stejně špatně.

Určitě si teď povzdychnete, že se nemůžete dočkat, až Vašemu chlapečkovi nebo dcerce budou tři a půjdou do školky a Vy s kamarádkou na kávu nebo jen tak kamkoliv. Bez nich.

Ale věřte, že až to přijde, nebude to snadné ani pro Vás.

Já jsem se Sofinkou strávila poslední rok a půl sama. Ostatní dcery byly ve škole a ve školce a byly jsme to jen my dvě.

Jezdily jsme na nákupy, dávaly si zmrzlinu, hrály si, povídaly, mazlily se.

Zvykla jsem si na ní a ona na mě. A najednou jsme bez sebe.

Nemám jí vedle sebe a i když vím, že je to pro ni teď důležité být mezi svými vrstevníky, stejně mi chybí. A já chybím jí. Vím to, cítím to každý den.

Vzít jí ze školky by nic nevyřešilo, ona potřebuje se ode mě odpoutat a být s kamarády.

Můžu udělat jen to, že v čase, kdy spolu budeme jí dám najevo lásku a pozornost.

Všechno čím jsem mámou a Vy také, mi velí ochránit ji, zabránit tomu, aby byla smutná a trpěla.

Držme si palce společně, aby ti naši nejmenší zvládli nástup do školky co nejlépe a s co nejméně slzičkami.

Jestli budete stát zítra ráno uprostřed šatny a Vaše dítě bude plakat nebo vztekat se, věřte, že tam budu s Vámi.

V myšlenkách a budu přesně vědět, jaké to je.

A až budete vybíhat ze školky a rychle nasedat do auta a za první křižovatkou se Vám oči zalijí slzami, i já budu cítit to samé co Vy.

Možná se potkáme, možná mě minete na přechodě a nebo se vůbec neuvidíme.

Uvnitř ale půjdeme po stejné cestě a s námi další tisíce maminek, které každé ráno nervózně čekají na první větu nebo slovo od svých dětí, které naznačí, že dnes to bude opět těžké.

Nejste v tom samy.

S Láskou,

Monika💘

Přidejte se ke mě: https://www.facebook.com/blogmamy/

#mk_academyblog #blogujeme #skolka#slzy