souhlasím s vámi! Mrkla jsem k Vám na blok a super 🙂 našla jsem se tam taky.
Pěkne napsané....ale v mých očích je to běžné. Tak to je a má být. Jako malá jsem chodila od první třídy do školy i ze školy sama, někdy jsem cestou vodila nebo vyzvedavala bráchu že školky. Dělala jsem si snídani, sem tam svacinu.... své dcery vědu k samostatnosti, zodpovědnosti... starší dcera ve 3,5letech funguje jako samostatná jednotka...vstane, vyndá si ze skříně oblečení, obleče se, vyčistí si zuby a v klidu si jde i pripravit snídani. Nůž ji v klidu dam....často spolu vaříme a krájení zeleniny např.do bramboracky už je záležitost jen její...
Ve školce se liší...hodně se liší...je jedna z mála co se sama komplet oblece, bájí se bez pomoci paní učitelky a aniž by honila část oběda po okolí... stříhá suverénně cokoli vystřihovánky ji vyloženě baví....nůžky měla k dispozici od roka, to samozřejmě za me asistence.
Připadá mi dnešní svět zvrácený...divný....děti jsou lide a ne porcelánové panenky...
Je smutné že nekterym zůstává oslovení dítě tak dlouho, až se to stává diagnózou. Jsou to lidé, kterým stačí pomoc, ve smyslu ukázat a překvapí.
S bráchou jsme byli vychováváni také k samostatnosti. Sama ven s bráchou jsem chodila od 4 let. Když jsme byli nemocní, tak s námi nikdo nezůstával doma. Jídlo jsem si ohřívala sama už od první třídy, tašku jsem si taky připravovala sama už v první třídě a mamka mi ji jen zkontrolovala. Od druhé třídy už to nedělala. O prázdninách jsme byli přes týden u babičky na vesnici a o víkendu doma. Vždy jsme lítali celé dny venku bez dozoru a domů chodili jen na jídlo. Nic se nám nestalo (maximálně zlomená ruka či malíček po pádu z prolézačky apod., ale to by neuhlídala ani kdyby byla s námi na hřišti). Jednou jsem se nudila (myslím, že mi bylo 7 let) a rozhodla se jezdit bez lístku po celém Ústí, dokonce i do okrajových částí. A vždy jsem věděla, čím a kdy se vrátit domů. Rodiče museli oba chodit pořád do práce, aby nám mohli udělat aspoň krásné prázdniny, když jsme bydleli v garsonce. Moc peněz na zbit nebylo. A podotýkám, že jsem trpěla poúrazovou epilepsii. Nikdo se ke mě nechoval jako k největší chudince, co je nemocná. Prostě jsem si užívala dětství plnými doušky. Když už jsem byla bez záchvatů, tak jsem směla chodit ven i bez bráchy (beztak venku jsme se vždy rozdělili). Svého syna budu vždy vychovávat k samostatnosti. I když jeho táta by ho nejraději doprovázel do školy i na střední 🙂
Super článek,já tobě a mám tobě podobným moc fandim.sama bych to tak chtěla,ale z nějakého důvodu mi to prostě nejde.a předem se omlouvám za roman,ale už to musím někde ventilovat.ja sama měla tvrdou výchovu,k tomu ještě velice špatný vztah s mamkou.Nicméně teď v dospělosti narážím na pár problémů,jedním z nich je právě ta nesamostatnost.tak moc chci mít věci dokonale,aby byli spravne,že někdy všecko podělal a nevím,co s tím a pak se opět uchyluju pro radu k tátovi.coz mě štve.neumim věci řešit sama a čím víc se snažím,tak vidím ten proces,zavděčit se rodičům.druha věc,ta tvrdá výchova a vztah k mamce,já tohle dělat nechci,ale nevím,jak jinak.a tak se v tom mlatim jak nudle v bandě,jsem příliš hodná a pečující a řešící (už mě na to upozorňují cizí lidi),pak mi ujedou nervy a já na děti kricim.pry jsem pro děti nečitelná a jim se vyplatí zlobit a křičet,protože nakonec vždy přijde to pochováni a utěšení od maminky.a já jsem z toho nešťastná,nebaví mě to,protože to neumím a neumím to ani změnit,i když chci...Chtěla bych to umět jako vy...
Já také souhlasím. Já tedy měla pěkné dětství,ale z některých věcí jsem vyděšená do dnes (ježdění vlakem) protože mě mamka nenaučila samostatnosti. To pro svou nyní dvouletou dceru nechci,chci aby byla sebevědomá a uměla si poradit. Takže za mě palec nahoru,i s tou laskavou výchovou samozřejmě 🙂 🙂 🙂
@missinka87 děkuji moc ❤️
Ostatním napíší individuálně😉
Mám zatím jen jednu malou cácorku, v létě jí budou dva roky, ale už teď chci, aby byla samostatná, ne kvůli tomu,že se mi to nechce dělat, jak mi řekla tchýně, ale protože ve školce a pak dál, jako když to najde, nepraktičtí lidé to mají v životě těžké, nemusí všechno umět, ale nesmí se bát nic zkusit, nemusí všechno vědět, ale musí znát, kde si to najít...teď je schopná se svléct, umýt se mýdlem-jak ruce, tak tělo, samozřejmě pomáhám, uklízí si oblečení do šatny, uklízí hračky-pomáhám, teď se učí krájet měkké jídlo příborovým nožem, po jídle vezme plenu a utře po sobě stůl, všechny domácí práce děláme spolu, má své koště maličké, venku chodí za ruku, na hřišti jí nechám zkoušet a zkoumat...nepíšu to, abych se vytahovala,ale proto,že mi přijde,že hodně rodičů má strach nechat dítě zkusit něco nového nebo víc riskantního...