Napište mi 5 důvodů, proč by měly děti věřit, že jim dárky nosí Ježíšek a já vám napíšu svůj jeden, proč by neměly. Beru zpět, nikam bychom nedošli, maximálně bychom se překřikovali, stejně jako se to překřikovalo ve mně, když jsem nad tím začala přemýšlet. Myslím, že postačí, když řeknu, že jsem začala před týdnem a stále píšu první odstavec, který už snad teď směřuje k tomu, že si to ve mně konečně sedlo.
Miluju staré tradice, protože k nám skrze ně hovoří moudrost a dědictví našich předků. Mám ráda stará rčení a přísloví a rituály a bylinky, praktiky, které vycházejí z lidového léčitelství a lidové slovesnosti. Nikdo konkrétní za nimi nestojí, nikdo je vědecky neprozkoumal a nezaznamenal na kus papíru a stejně se k nám za ta léta dostaly. Protože fungují.
Jenže ne všechny tradice mi tak úplně hrají do karet mého životního postoje. „Mluvit pravdu a být upřímná.“ Jak s tímto životním krédem vůbec můžu ustát českou tradici, že dárky nosí Ježíšek? A když to tak po sobě čtu, jak s tímto postojem vlastně můžu přežít na tomto světě? Docela naivně si teď připadám, ale věřím, že nejsem.
Když řeknu dětem, že jim dárky nosí Ježíšek, kecám. A to nechci, ale taky jim nechci vzít tu krásnou staročeskou tradici, která je od nepaměti spojená s českými Vánocemi a zároveň má hlubší smysl.
Kdyby bylo na mě, řeknu jim, že si dárky dáváme na počest oslavy narození Ježíše Krista. Jenže chtějí to? Co když se dětem náramně hodí, že jednou v roce mohou věřit, že nadpřirozeno, které je například součástí pohádek, vstupuje do jejich životů? Podle mého názoru tradiční pojetí Vánoc v dětech zároveň posiluje víru, pomáhá jim (i nám dospělým) si uvědomit, že zázraky patří do našeho života a že Kristus je tu stále s námi. V současné době je navíc docela k věci uvědomit si kořeny křesťanství a zachovat tradiční svátky s jejich náboženským, ale i mystickým přesahem.
Ježíšek tiše položí dárky pod slavnostně nazdobený stromeček. Ozve se zacinkání kouzelného zvonečku, přiběhnou děti s rozzářenými očima. Všichni jsme šťastní. Ze všech dospělých najednou spadne napětí a shon, který jsme si před Vánocemi naordinovali, protože bez čistých oken, 20 druhů cukroví a padesáti balíčků plných blbostí, které bychom nikdy jindy v roce nekoupili, by Vánoce nebyly přece Vánocemi. A to, že je to pitomost, to nám nikdo nevymluví, protože to tak dělají všichni sousedi kolem! Kéž by nám ten pocit hojnosti vydržel po celý rok a my už v lednu nezapomněli, jak se vlastně máme v té naší zemi dobře!
Nevýhodou toho, že dárky přináší Ježíšek je, že je vlastně nepřináší a my si proto musíme v hlavě rozumem i citem zvážit, kolik přání dětem splnit, aby to nebylo málo ani moc. U nás doma jsme stanovili pravidlo, že pod stromečkem najdou 3 dárky ze svého wishlistu a že je na Ježíškovi, které si z něho vybere. To zúžilo jeho obsah na přijatelnou míru a přinutilo děti zamyslet se nad tím, co opravdu chtějí. Měkkoně nebalím, nestihli bychom Popelku! Minimalistické pojetí Štědrého dne vyhovuje nám všem.
Výhodou pak je, že v dětech tradice probouzí fantazii a představivost. Pěstují si víru v nadpřirozeno. Což je fajn, ale chtějí to tak? Nikdy mi zatím žádný z nich nepoložil přímou otázku, a tak i mé odpovědi prozatím chodily kolem horké kaše.
A tu se ke mně (z nebe) snesla myšlenka, kolem které jsem kroužila, a to, že „Děti možná a prostě jen chtějí věřit na Ježíška!“ Koneckonců mi to v posledních dnech potvrdila Evelínka hned v několika situacích, kdy mžikem mohla přestat věřit, ale nepřestala, a to přesto, že je jí už šest.
„Mami, děti ve škole říkaly, že dárky nenosí Ježíšek ale vy rodiče.“ Potom následoval dovětek:“ Tomu nevěřím. Děcka mluví blbosti.“ Konec věty oznamovací, netřeba matčina komentáře. Kdyby za mnou přišla a přímo se zeptala, řekla bych jí pravdu. Ale vypadalo to spíše, že se v tom moc rýpat nechce. Na rozdíl ode mě! Zjevně!
Předevčírem jsme spolu byly nakupovat. Spatřila jsem hračku, kterou si přeje Metoděj, a tak jsem ji s radostí hodila do košíku, načež Evelínka prohlásila, že mořskou vílu si Mety přeje přeci k Vánocům! AHA!!! No tak jak jí vysvětlit, proč ji kupuju, a nezamotat se do toho. Anebo s pravdou ven? Napadlo mě říct, že ji dám večer na okno, ať si ji Ježíšek odnese a nemusí ji shánět po obchodech a že mu tím trochu ulehčím práci, když má těch dětí na starost tolik! Evelínka řekla: „jasně“, bez doplňujících otázek. A já si oddychla, že ji uprostřed obchoďáku nepřipravím o ducha Vánoc. Dneska ještě ne. Ale právě na základě této situace píšu svůj článek, protože jsem si tehdy připadala jako lhářka.
Dokončily jsme nákup a vracely se k autu, když jsem za výlohou uviděla ten nejdokonalejší dárek pro mou mámu! A nepoučena předchozí situací, jsem vešla do obchodu a dala se do řeči s prodavačkou. Kdybych byla bývala Evelínku posadila do auta a pod záminkou něčeho jiného se vrátila do obchodu, byla by to lež jako věž, a tak jsem jí řekla v návaznosti na náš předchozí rozhovor na toto téma: „Už jsem ti říkala, že Ježíšek má moc práce s dětmi. Určitě sis všimla, že my dospělí svá přání na parapet nedáváme, ale dárky dostáváme. Nenosí nám je Ježíšek, dáváme si je mezi sebou sami, abychom nebyli smutní, že pod stromečkem na rozdíl od dětí nic nemáme.“ A její reakce? „Ok, to je přece jasné.“ Vytušila jsem, jak si v duchu říká: „Mějte si to, jak chcete, důležité, že Ježíšek nezapomene na mě.“
S její zvídavostí a důvtipem není možné, aby netušila, jak to opravdu je! Proto si myslím, že spíš než definitivně vědět, se jí líbí pocit, že to může být tak jako tak! Kolikrát během roku je blízko něčeho, co vnáší do reality kouzelný příběh.
„Mami, ten balící papír, ve kterém jsme měli zabalené dárky, jsi Ježíškovi koupila ty? Je úplně stejný jako ten, co jsi měla na skříni.“ Zeptal se mě před dvěma lety na první svátek Vánoční Šimi. Další Vánoce už věděl, jak se věci mají a že je úplně zbytečné přát si živého tygra nebo okřídleného robota, který umí plivat kyselinu.
Jeho vztah ke Štědrému dni to nijak zásadně nezměnilo. Pravda si ho našla připraveného a ve správný čas. Druhý rok už s námi drží basu a uchovává naše velké společné tajemství před ostatními sourozenci a cítí se náramně důležitě. Ale stejně mám pocit, že ty roky, kdy věřil na Ježíška, se na jeho postoji pozitivně podepsaly.
Takže pokud jde o Vánoce, přimhouřím obě oči a zůstanu u jejich tradičního pojetí. Dárky bude nosit Ježíšek do té doby, do kdy budou děti chtít, aby je nosil. A to, že pro tentokráte nejsem úplně upřímná, snesu. Už teď jsem si odpustila. Důvodů mám pro to víc než dost.
Krásný adventní čas!
zdroj:http://www.sebevedomarodina.cz/jak-jsem-si-musela-zpracovat-jeziska/
To je dobrý postoj! Taky si myslím, že děti v Ježíška primárně musí chtít věřit. Z televize i venkovního okolí na ně neustále odněkud vyskakuje, že se dárky kupují a podle mě velmi snadno vydedukují, jak to doopravdy je. Podle sebe soudím, že je to těm dětem ale jedno, ony v ten slavnostní večer přijdou ke stromečku a pod ním jsou zabalené dárky a mezi nimi vždycky alespoň některý z těch, o nějž si napsaly. Kdo jim dárek dal, na tom jim v tu chvíli nezáleží, jestli to byli rodiče nebo Ježíšek, hlavní je ta radost. Naši mi pravdu řekli taky až ve chvíli, když jsem se na rovinu zeptala, nechodili kolem horké kaše a prostě mi řekli, že Ježíšek není. A mě to bylo vážně jedno, protože jsem tím mohla pocítit radost z toho, že sama můžu něco darovat. Vlastně jsem to od našich nikdy nebrala jako křivdu, že mi "lhali", byl to fakt, tak jsem to přijala a tak to je..