Božská mana. Božské ráno a spolu s ním malá oslava toho, že se tady konečně v noci spalo. Ale, když Majda spí, já nespím, protože čekám, že se vzbudí, to je přeci jasné, ne? 😉

Teď tu sedím asi i minutu sama a vychutnávám okamžik, jak je to vše dokonalé! Zařízené! Opravdové!

A přitom bych mohla přemýšlet, co tomu doopravdy chybí k dokonalosti a napadá mě, že možná míň dětí nebo vůbec žádné, ale záhy se směju, protože si sebe představím po skoro 3 týdnech bez dětí u stejné snídaně na terase a jsem si jistá, že bych si vylívala srdce, jak strašně mi tu chybí a že bez nich je tu smutno a že se tu nudím. A hned si zas vážím nejen toho, že to je tak, jak to je, ale že to dokážu spatřit.

Netoužím po jiném životě, netoužím ani potom, abych rychle zbohatla, zhubla nebo zázračně omládla, protože rychle a zázračnem znamená, že se váš život změní a obrátí jinam, kde nejste ještě připraveni být, a pak se to může všechno po...t a najednou zjistíte, že nejste tím, kým jste.

Dávám si sakra bacha na přání, která vysílám vesmíru, protože si dost važím toho, co mi už dal. A pokud vysílám, jde to přímo ze srdce. Hlavu u toho vypínám, protože ego by věčně chtělo mít víc, než já skutečně potřebuju.

Jo a důvod, pro který to všechno píšu, bych zapomněla. Bílý jogurt a čerstvé fíky plus granola, to je taaaák dobrá snídaně, že vám ji přeju všemi deseti! I s tím sluníčkem na terase a minutou bez “mamiiií”.