Je jasné, že děláme s Martinem oba, co je třeba, jen on je víc taťka a já mamka. Já zajišťuju backround, nacpané pupíky, čisté děti, ustlané postele a tak. A on je u nás ten, kdo vymýšlí hry, kdo staví z lega nebo tvoří s moduritem, krom toho teda, že nás živí a dělá ty chlapské věci, ale o tom teď psát nemusím, to je jasnačka.

Dneska jsem úplně nenápadně vklouzla do jeho role “vymýšlím hry pro děti” a děti zabavila, ani nevím jak. I sebe!

A tak cítím, že být na prázdninách je fajn a že krom odpočinku, se krásně naruší stereotypy a člověk si uvědomí, že se zbytečně zase někam zaškatulkoval a místo, aby nechal životu volný směr, trvá na tom, že se k něčemu nehodí, nemá dost času nebo ho to nebude bavit.

A teď ta hra, od které se děti nemohly odtrhnout. To si sednete na břeh s hromadou oblázků v ruce. Hodíte jeden a řeknete jméno hráče a ten se musí dostat na místo žblunknutí. Pak obměna, že to hrají ve dvojcích a třetí fáze, že ke jménu přidáte jednu nebo dvě končetiny, které při přesunu nemůže hráč použít. Žbluňk, jak jsem hru nazvala, nemá poražených, nikdo nevypadává a všichni se podezřele dobře baví a nechtějí přestat. A plavou, lozí po rukou, skáčou po jedné noze.

Jejda já mám radost, jakobych zas byla na chvilku malá holka.

Zkuste si zahrát, moře není podmínkou, ale z veřejného venkovního bazénu by vás za to asi vyhodili. 😆