Se zrozením Šimonka jsem se začala učit být matkou. Často jsem chybovala, málo o mateřství věděla a intuici jsem měla úplně vypnutou. Když se ohlédnu 9 let zpátky, vidím ustrašenou ženu plnou lásky. Vím, že Šimi věděl, komu se chtěl narodit a že přišel prokousat trnitou cestu svým sourozencům. Snažila jsem se tehdy, jak jsem v tu dobu mohla, dodržovala vyčtené rady o spaní v postýlce, spaní v jiném pokoji, denním režimu apod. A ono to nefungovalo!!! Byl hodně plačtivý, málo spal a nenechal mě ani odskočit si na záchod.
Díky tomu jsem o dva roky později nechávala narozenou dcerku ležet v postýlce s dudlíkem v puse. Nevyžadovala se nosit a byla prostě takové to dítě, kterému je dobře i bez náruče. Teď už vím, že to dělala kvůli mému vypětí sil se Šimim, abych se z dalšího dítěte jako byl on, nezbláznila, nebo spíše sama ze sebe. Vypla se. Neměla na vybranou, kdyby měla, chtěla by mě u sebe, protože to je pro miminko přirozené.
Ve skutečnosti jen oba zrcadlili můj stav.
Svou nejistotu jsem do Šimonka zasela. Je díky ní citlivý a nejistý, potřebuje povzbuzovat a dávat najevo, že si o něm myslíme, že je skvělý. Potřebuje hodně podpory, aby se naučil vzít svůj život do svých rukou.
Evelínka tak zade přišla o dobu “v náručí”, kterou si bude vynahrazovat ještě několik let, protože jsme ji spolu přeskočily a udělaly tak stejnou chybu jako když dítě přeskočí fázi lezení, jen v mentálním vývoji. Proto ji ještě stále v jejích sedmi letech učím se v mé náručí rozlít jako voda a nechat se pomazlit.
S dvojčaty jsem se chtěnechtě musela na sebe napojit a vymazat si oba systémy péče o dítě, které jsem použila na Šimiho a Evelí. Už od těhotenství s nimi jsem vypustila z hlavy všechny poučky, rady a strachy a prostě jen začala spoléhat na svou mateřskou intuici. Musela jsem! Byl to přirozený vývoj. Konečně jsem byla jako matka sama sebou a vychutnávala si obě miminka. S dvojčaty, přiznejme si to, je žena v dvojnásobném zápřahu a proto jsem se po celém dni těšila, až broučci usnou a já si dám nohy na stůl. Ale bylo to úžasné období, pochopila jsem, jaké chyby jsem udělala s jejich sourozenci a už je nezopakovala. Byla jsem úplně klidná a spokojená, ale často unavená. Občas jsem měla pocit, že je někomu potřebuji dát do kočáru a být bez nich, abych se zas na ně mohla těšit.
No a teď? Nevychovávám, jen dávám lásku, klid a zázemí. Všem svým dětem skrze toho nejmladšího - Mariánka, který je to nejspokojenější miminko na světě, protože mu kdykoliv dopřeji svou náruč a pocit, že je mé štěstí. Dokonce i navečer, kdy jsem unavená. Je mi jedno, jestli usne v sedm nebo v devět. Protože jsem zjistila, že to věčné čekání na to, až děti usnou je pro matku neskonale vyčerpávající. Mnohem jednodušší je prostě nechat vše plynout. Výsledkem je dítě, které spí celou noc, ráno se usmívá, a pak si zas na několik hodin zdřímne. Nemusí se budit, ví, že ho nechci odložit, mám jej totiž stále v šátku na srdci. Díky tomu mám čas i na ostatní děti a mám pocit, že jsme všichni šťastní. A že si konečně naplno užívám ten pocit být matkou! Je mi jasné, že to některá žena umí i s jedním dítětem, ale já k tomuto zjištění potřebovala porodit 5 dětí! A všechny jsou dokonalými učiteli na mé cestě seberozvoje. 🙏🏼❤️