Předávám jen to, co žiju. Neumím víc ani míň. Když se se mnou ženy radí, neradím jim, co si mají přečíst nebo nastudovat, radím jim otevřít oči dokořán a hledat ve svém životě souvislosti. Mám vyzkoušeno, že cokoliv si přečtu nebo mi někdo poradí, do pár dní zapomenu, pokud to okamžitě nezačnu ve svém životě používat.
My lidé jsme všichni úplně jiní, originální, pestří, jak bychom mohli všichni plout v jednom životním proudu? U nás doma se nedokážeme všichni dohodnout ani na tom, co si dáme k obědu. Ještě tak životní principy jsou univerzální, ale ani ty nefungují, pokud nevíte, jak na ně. Většinu odpovědí na otázky vlastní existence člověk stejně nalezne v sobě nebo ve svém životě. Jediné, co potřebuje, je naučit se dívat, hledat příčinné souvislosti a žít v přítomnosti se srdcem na dlani. A získávat tak svou vlastní životní moudrost.
Včera jsem své plně kojené šestiměsíční miminko opustila poprvé na dlouhých 18 hodin. Cítila jsem, jak to naše napojení slábne, i přesto, že je tak moc silné. Věděla jsem, že je o něj dokonale postaráno a stejně jsem od něj odjížděla s těžkým srdcem. Odjížděla jsem si pro zkušenost, která se mi vryla do srdce. Prožila jsem den a noc, během kterých jsem byla oporou drahé ženě a pomohla jí splnit si svůj sen porodit dítě citlivě, vlastním tempem a prožít tak vlastní novou zkušenost. Byla jsem svědkem její obrovské životní proměny a zárověň jsem se vrátila domů o něco moudřejší.
Napojení ženy a dítěte rychle slábne, může se vytratit a my o tom kolikrát přes všechny starosti běžného dne ani nevíme. A pak jej začněme dřív nebo později hledat, a je to fuška jej najít, to mi věřte.