V noci byla bura, ale pořádná, taková s blesky a hromy, které vzbudí i utahaná děcka. Když Jsem otevřela dveře na terasu, abych rychle posbírala prádlo, bylo mi hned jasné, že už ho tam raději nechám a zůstanu suchá. Déšť nekapal, ani nepršel, voda se vylívala z temné oblohy, moře nebylo vidět, a z vysušené kopcovité půdy se stala řeka.

Dneska v noci jsem si vybavila filmové scény s námořní tématikou a s rozbouřeným mořem a konečně mi došlo, že tohle je fakt záděr. Představte si, že není, kam se schovat, že nejde jen o to, že zmoknete, ale hlavně o to, že prostě tady a teď umřete smetením do moře, pádem stěžně nebo se z toho prostě zblázníte.

Zavrtala jsem se do pelechu k Majdovi a bylo mi z ničeho nic jedno, že se zas 20x za noc vzbudí, že se nevyspím, věděla jsem, že se ráno probudím a budu živá.

A kdyby jen to, ráno mě vzbudila pusa od Kristiána. Martin s Majdaláčkem už byl dávno na procházce. Zleva si přilehl Mety se slovy “Maminko, jsi klásná a nikdy tě neopustím” a zprava Evelínka s “mám tě ráda, maminko”. Když jsme se tulili pípla mi zpráva od mého nejlepšího přítele a něco vám řeknu, mě vlastně stačí k životu málo. Věci, které může mít každý člověk, věci, které často nevidíš přes touhy, které máš.