Včera jsem si v souhře okolností musela píchnout stimulační injekci a autě na parkovišti před nákupním centrem a před manželem. (mám tentokrát jen pero, takže pohoda čajíček). Tak vyndám pero a dezinfekci. Nasadím si na pero jehličku, otřu si břicho dezinfekcí a sundám z jehličky ochraný kryt. Manžel na mě vykulí oči a říká, to si to budeš píchat do břicha? Příkývnu a zajedu celou jehličkou až po pero do břicha. Manžel vytřeští oči a říká - tos tam zabodla celou tu jehlu? Opět příkývnu. A miláček, ty jo, to jsi dobrá, to já bych nedal. 😀 Takovej humus...brrr...ani nevíš, jak jsem rád, že já tohle dělat nemusím. 😀 Od včera mě opečovává. No, myslím, že pokud se nám to povede, tak ho vezmu k porodu a tím si zajistím servis do konce života 😀
JJ chlapi a nemoce a injekce. Manžel si před 3 roky zlomil ošklivě nohu a celou odbu si musel píchat injekce na ředění krve. To byla scéna při té první, jsem zdravotníkl, takže to ode mě měl odborně a téměř bezbolestně, ae hodinu jsem ho přemlouvala než si jí nechal píchnout. No léčbu dodržoval asi 14 dní, pak už prý že nechce nikdy víc, takže jsem se modlila, aby neměl nějakou trombozu z té sádry, naštěstí byl předtím zdravý a nikdo v rodině nikdy trombozu neměl, takže se to obešlo bez komplikací. Njn, ne nadarmo příroda zařídila, že mají rodit ženy. Chlap by zhebnul.
Juuu... mě injekce naštěstí píchá manžel, ale zas to tolik neprožívá 😉 I když je pravda, že po těch stovkách injekcí není divu 😉