Ahojky koníkovky, 

už to bude asi měsíc, co jsem se dostala do nepříjemného úzkostného propradu, o kterém jsem psala dříve. Jak to vnímám teď s jasnější hlavou? 

Byla jsem smutná, zmatená, naštvaná a zoufalá, že mě vysvobodil až neurol... tři týdny, dvakrát denně a doteď si hoví v kabelce na "kdyby náhodou". Sama sebe jsem lynčovala za to, že bez něj nedokážu fungovat, že beru i antidepresiva, léta chodím na psychoterapie a stejně mě to skolilo tak, že jsem ho potupně, ale nakonec  i s povděkem začala brát. Jo i přes strach ze závislosti, ono když je fakt blbě, sláva mu, ať to ve finále každej, včetně mě, vidí jak chce. Teď už je lépe i když, stále čekám, že na mě možná něco bafne 😉😊

Ovšem neznamená to, že přestávám hledat cesty, jak to do budoucna zvládat bez berliček. Myslím na prevenci, abych se nedostávala do takových krizí zbytečně často, protože to, že jsem stresař a citlivá, vím už dávno, to asi nezměním. A když hledám prevenci asi je dobrý najít nejdřív příčinu a to vůbec není jednoduchý. Něco si nesu z jinak vcelku pěknýho dětství, mamka je ranař, trochu víc empatie, citů a méně kritiky vůči všem kolem by možná neškodilo 🙂 ale máma je máma a tak se jejím heslem "ženská musí vydržet všechno" řídím celý život... 

No bohužel i ve chvílích, kdy by bylo lepší nedržet, jako třeba v prvním nefunkčním manželství, kdy bylo všechno na mě, z mateřské mi po zaplacení mužových závazků zbyvalo 50 Kč a to jsem neměla koupené ani pleny. Utekla jsem, naštěstí, nějaká ta sebeúcta tam přece jen byla, všechno co se dělo v průběhu manželství, i těsně po té, ze strany ex je na dlouhé povídání, o tom třeba někdy jindy, jestli vůbec. Ale o tom co jsem si zasela sama a čeho teď sklízím ovoce, bych se právě teď ráda roszepsala. Koneckonců tohle téma se teď dere na povrch v rámci terapie dost jasně. 

Zůstala jsem sama s malým a "ženská musí vydržet všechno!" Hned po rozchodu jsem si našla byt, kam jsem nás přestěhovala, malýmu byl rok a půl, já brala mateřskou, ze které jsem najednou mohla žít jen já a malej a světě div se šlo to. Našla jsem malému mini školku, kde mi ho za 1200 měsíčně pohlídali na čtyři hodiny denně 3x v týdnu a já mohla díky tomu na brigádu ❤️ mimochodem miluji všechny, kdo mi v té době dávali tyhle možnosti 🙏 sice třetina výdělku padla na tu školku, ale furt to byli koruny k dobru, alimenty nic. Nu a takhle to šlo nějak dál, mateřskou vystřídal úřad práce, miniškolku velká školka, stálá práce nikde... holku, co si upletla dítě hned po maturitě a je bez praxe nikdo nechtěl. To mi bylo 24, Běhala jsem od brigády k brigádě, dělala mámu i tátu mojemu úžasnýmu synkovi, řešila úřady, papíry, dávky, nemoce prcka, prostě všechno a všechno pod heslem musíš vydržet, MUSÍŠ!

Ahoj Koníkovky,

je tomu přibližně dva týdny co jsem hodila první vlaštovku s tématem úzkost. Ne, že bych tak pečlivě počítala a chtěla to tak cíleně datovat, ale nějak si říkám je čas psát.

Nuže, posledních 14 dní byla docela horská dráha pocitů a emocí, chvíli nahoru, pak zas kousek níž, pak zase nahoru, pár lopingů, zase dolů a tak nějak pořád dokola. Moje jindy docela užitečná hlava měla o zábavu postaráno a protože toho na ní bylo toho fakt moc vzala si na pomoc tělo, který se chvělo, třáslo, plakalo, křičelo a... Znáte takový to rčení důležitý je se z toho nepo...? No tak ani tohle "důležitý" nějak nevyšlo :D Každej panikář, nebo trošku jen větší trémista asi zná, co mu tělo provádí před zkouškou, pohovorem nebo třeba zubařem - netřeba rozvádět...

Co bych ráda hodila do písmen je, jaké to jsou vlastně pocity a myšlenky, které tohle období provází. Něco málo jsem naznačila už minule, ale mrknem na to od začátku: Když se kámoška úzkost objevila, řikala jsem si "Jasně, si tu, no nevidim tě moc ráda, ale rozumim, mám ubrat", tak jo, coby ne - zrušila jsem následující trhání moudráku, návštěvu proktologie. Den otevřených dveří se synem na jeho vybrané střední škole a kontrolu na ortodoncii jsem delegovala na druhé a snažila jsem se vypnout tolik, kolik malej Toník dovolil. Jo, fajn odpočívám, nemusím všechno řešit sama, ale přece jen jsem teda pěkně neschopná, že odvolávám zubaře a nejedu s Ondrou na školu a taky, že mám úzkost a taky, že mi je z toho smutno a taky, že mám strach, že tu bude dlouho a taky, že... no byl by to dlooouhej článek.

Ano následuji poučky svého terapeuta ať jsem na sebe hodná, ale jsem doopravdy? Zjevně asi moc ne, kdyby mi totiž svěřil takové výčitky svědomí kdokoliv z vás, řeknu mu ať neblázní, že nechat si pomoc je úplně ok, ne známka slabosti, že jsem přece byla se synem už na třech školách a podporu má ode mě maximální, tak co si vyčítám, že zubař počká atd...

A to jsme teprve na začátku toho boje, najednou mě tyhle myšlenky táhnou někam níž, někam, kde už jsem se párkrát ocitla, odkud jsem vždy nakonec zase vylezla do sluníčkova, ale co tam dole číhá... Špatně se to formuluje, je to údolí plný bolesti, zmatku a strachu, místo, kde nechcete být, chcete z něj fakt rychle pryč a nedochází vám, že je potřeba být trpělivá, nezlobit se na sebe, že to není hned růžový, že na to nezabere jedna meditace, meduňkový čaj a pěknej film. Že těch drobností a především času musí člověk udělat a dát víc. 

Ahoj Koníkovky, 

dlouho jsem uvažovala o tom, že budu psát nějaké články na téma úzkosti, strach a nervozita. Ze svých 37 let mám za sebou asi 20 let se společnicí úzkostí a když se ponořím dál do dětství byla tam vlastně tak nějak vždycky. Nicméně těch posledních dvacet má své jméno 😊

Přemýšlím odkud začít, zda se zabývat momentální krizí, nebo Vám nastínit co spolu už máme všechno za sebou, ale na všechno je čas a klidně si ráda nejrpve nechám dát zpětnou vazbu na to zda Vás nějaké takové sebeterapeutické výlevy vůbec zajímají 😊 

Takže tak nějak všeobecně o té mojí společnici: přichází nepozvána, ohlásí se stažením hrudníku, šimráním v břiše a moje první reakce bývá: "Co ty tu zase chceš, to jsem něco nedodržela a přetáhla síly?" při pohledu do kalendáře často zjistím, že jsem před menstruací, tak zařadím zpátečku, uvařím čaj a klidový režim alespoň na dva dny... a? A většinou si dá říct a jde si dál po svých...

 Jenomže pak jsou dny, jako třeba poslední týden, kdy mi chce říct asi něco víc, než jen "zastav"! A vybalí si tu svý sakypaky na delší dobu a já regulérně panikařím! Vstává se mnou ráno a hučí do mě celé dopoledne tak, že se spouští kolotoč myšlenek na téma "Co je to teda tentokrát, když ne zvolnit? Proč si přišla? Odejdeš vůbec někdy? Co když ne? To už takhle budem napořád spolubydlet? A co moji kluci? Vždyť se už věnuji víc tobě než jim! a tak dále a tak dále, to je samozřejmě něco co se úzkosti moc líbí a tak se na mých myšlenkách pěkně uvelebí a hoduje, je spokojená 🤦‍♀️😊

Nedávno jsem kamarádce řekla "Jsem výbornej teoretik, za ty léta, jéje kolik já toho mám načteno o práci s úzkostí, myšlenkami, kolik hodin terapie a sezení s psychiatrem... Bych z fleku našla odpověď na to co s tím..." ano, když je mi dobře 😉 ale když tady jedna sedí a přímo si libuje nad tím jak se točím v myšlenkách a černých scénářích jsem v pr... jako Baťa s dřevákama... prostě nevím a tak s pocitem ulehčení a zároveň výčitkami svědomí otevřu neurol, zavřu oči a ďobnu si. Ona to snad za pár dní vzdá, do té doby budu následovat její nejčastější žádost: "Dej si pohov"...