Náš porod, aneb krátká cesta putování

Márkétka se narodila 22.11. 2011 po vyvolávaném porodu. První termín byl 5. 11, druhý 12. 11. Jenže Markétka pořád nechtěla ven. Zkoušela jsem všechny finty, z posledních sil jsem se s přítelem dluho a pravidelně milovala, pila červené víno... Podle měření měla mít 4 kg, takže povol zněl jasně 21. 11 nastupte i s taškou do porodnice, počítejte s císařským řezem při vaši výšce (jsem drobná postava, 156 cm). 

Stále si pamatuji tu noc před nástupem, strach z neznámého, z bolesti, z toho jestli to zvládnu a budu dobrá matka. Rychle jsem si pohledala všechny články o porodu, jak dýchat, masáže, co mi pomůže a podobně. Teď když se k tomu  vracím měla jsem se raději prospat, čekali mě tři náročné měsíce se dvěma hodinama spánku denně. Ale prostě to nešlo. Částečně jsem to i obrečela, už se nebudu chlubit velkým bříškem, prostě tam to bříško nebude! Hodiny se vlekli, až v 5 zazvonil  budík. Oblékli jsme se s přítelem, udělali základní věci, dochystali věci do porodnice (papuče a další drobnosti) a jelo se. 

V porodnici nás příjmuli po půl hodině. Každá minuta byla nekonečná, každá sekunda byla hodinou. Nervozně jsem chodila po čekárně a tásla se co se bude dít. První nám natočili ozvy, sem tam se objevila děložní činnost ale nic významného, porod se sám od sebe nechystal. Potom nastala klasická prohlídka, která se dělá v porodnici, zvážení, vnitřní kontrola, čurací papírek, ultrazvuk. Doktorka byla úžasná, celou dobu jsme si povídali a zapomněla jsem na to neznámo co mě čeká, aspoň na chvíli. Už jsem jenom v sobě měla pocit že za chvíli budu mít malou u sebe. Rozhodnutí doktorky bylo: Ráno gel a večer gel na přípravu porodu, a zítra ráno tableta na vyvolání porodu. Zkusíme to přirozeně. Ale větší pravděpodobnost bude ten císař. Tak jsem se převlékla do nemocničního pyžama, dostala první gel a šla na "hekárnu". 

Na hekárně byli již dvě maminy, jedna měla předčasně rodit a druhá čekala na 10 hodinu na císaře. Přítel tam mohl být se mnou. Byla jsem jenom ráda. Opět jsem byla nervozní jako sáňky v létě a bála se co bude. Tak jsme čas krátili pospáváním, vykládáním, nebo jsme si četli. Činnost dělohy byla nulová, takže jsem se ještě více bála toho že Markétka půjde císařem a já si neužiju porod se vším všudy, jak jsem si celé těhotenství představovala. 

Nastala sedmá hodina večer, čas se přes den vlekl, jako bych tam byla týden, dostala jsem další dávku gelu, primář (primáře jsem měla na protekci ze známosti) mi dal další dávku gelu, udělal Hamiltonův chmat (to byl můj snad 10 za celé těhotenství) a šla opět na pokoj. Bála jsem se další bezesné noci. Malá se jinak vrtěla v bříšku, jako bych tam měla 10 miminek a ne jedno. Bylo mi to zvláštní, ale přisuzovala jsem to těm nervům. Jakmile jsem došla na pokoj, uvelebila jsem se do jediné polohy, která mi ještě při mých 30ti kilech sedla, že si zdřímnu. Usínala jsem s bolestmi jako při menstruaci. Nic hrozného. Asi za hodinku mě probudila silnější bolest, už jsem nemohla spát. Do toho jsem začala mírně krvácet (hlenová zátka mi odešla již v 31 týdnu takže zátka nebyla), dala jsem si sprchu na záda, protože všechna bolest šla přes kříže. Strčila si vložku do kalhotek a chodila po pokoji se stupňujicími se bolestmi. V tu chvíli jsem myslela na jediné, malá bude už brzy tady, bude nejspíš přirozeným porodem a skončí mi bolesti. Na nějaké články, kurzy a rady jsem si v tu chvíli ani nevzpomněla. Do toho pocit zděšení, že toto je teprve začátek, bude to více bolet a neznámo co bude poté. V 10 hodin jsem nebyla už ani schopná chodit. Spoluobyvatelka pokoje zavolala sestřičky, sama bych to asi nezvládla. Udělali kontrolu (myslela jsem že je v tu chvíi zabiji, jak kontrolovali na kolik prstů jsem otevřena. Výsledek byl otevřená na 2 prsty, můžu jít rodit na box. Zavolala jsem z posledních sil Jardu (odešel před večeří). Dostala klistýr (nejhorší vzpomínka na celý porod), po klystýru jsem mohla do vany (měli zrovna akci, kdy se za vanu neplatilo, tak proč toho nevyužít, ušetřená 1000). Na porodní box mě museli skoro odnést, do toho ze mě museli mít legraci, protože mi vadí pokypaná zam a jak jsem začala krvácet, byli kapky i na zemi... 

Jarda přijel, kolem 23tí hodiny. Masíroval mě ve vaně, chvíli jsem ve vaně i usla. Kolem půlnoci přišel primář na kontrolu a s úsměvem od ucha k uchu a s pochvalou prohlásil, že budeme praskat vodu a malá bude co nevidět mezi náma. Poté jsem přestala vnímat čas, vím jenom že jsem poslouchala co mi radila sestřička, střídala polohy v dřepu, na bok a oddychávala to. Potom to přišlo, ucítila jsem silný tlak na spodek. Oznámila jsem to sestřičce, okamitě zavolala primáře a já si mohla konečně tlačit. Chytla jsem se uchopu (myslela jsem že to jsou takové ty úchopy, ale byli to od Jardy ruce...) silně zabrala a tlačila ze všech sil. Sestřička mi musela pomoct tlačením na břicho, zatlačila jsem 3x a najednou úleva pocit volnosti. Nevím proč, ale první otázka byla: "Je to holčička?" Dali mi ji na břicho a hned nato vzali. Uvědomila jsem si, malá nepláče, kolem ní se seběhlo snad 5 sestřiček a najednou slabounké zakňouraní. Přítel v tom zmatku hledal foťák, celý vyklepaný 🙂 Markétku, která se narodila v 1:13 ráno, 22. 11. 2011, posledního dne znamení štíra, dávali do pořádku (myli, vážili, měřili, apod). Měla krásných 3650 g a 51 cm. Neplakala pouze knourala, apgar skore měla 7-9-10. Já mezitím porodila zbytek těhotenství a byla jsem zašita (druhá nejhorší věc na porodu). 

Po tomto všem mi malou donesli, s přisátím jsme bojovali, bojovali celou dobu co jsem kojila. Ale tulila se ke mě, šlo poznat že je šťastná, že se k ní tulíme, líbame. Až jsem štěstím brečela, Jarda takté, nedokázali jsme to udržet. Ve 3 ráno mě odvezli na pokoj, malou na novorozenecké. Vrátili mi ji po uprošení v 10 ráno.  A začali bojovat. Krásnější boj, ale neznám!! 

Tyto vzpomínky mám pořád v paměti jako živé, často a ráda se k nim vracím, k tomu prvnímu pohledu těch malynkých očiček, tomu pevnému stisku ručičkou a pohledem maminko hlídej mě, bojím se. Je to prostě naše štěstí, štěstí, které má 10 měsíců a pár dnů, chodí po 2, je to živé dítě, ale osoba, která je naše vše, naše nejmilovanější osoba. Je láska v živé podobě.