Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři

    Chlapec s rodiči každý rok cestoval vlakem k babičce na letní prázdniny a rodiče se druhý den stejným vlakem vraceli domů.

    Pak jednoho dne chlapec řekl svým rodičům:
    ,,Už jsem dost velký, mohl bych jet tento rok k babičce sám?"
    Po krátké diskusi rodiče souhlasili.

    A tak stojí společně na nástupišti, loučí se s chlapcem a dávají mu poslední rady, zatímco chlapec opakuje: ,,Ano, vím, řekli jste mi to už stokrát...!"

    Vlak se chystá odjet a otec zašeptá: "Synu, pokud se budeš cítít špatně nebo se bát, toto je pro tebe!"
    A něco strčí chlapci do kapsy.

    Nyní je chlapec poprvé sám ve vlaku, bez svých rodičů...
    Dívá se na krajinu přes okno, i když tu cestu už dobře zná.
    Kolem něj chodí cizí lidé, jsou hluční, vcházejí a odcházejí z kupé, průvodce kroutí hlavou nad tím, že je sám.
    Chlapec se najednou cítí víc a víc nepříjemněji.
    A začíná se bát.
    Sklopí hlavu, schoulí se v koutě sedadla, slzy se mu tlačí do očí...
    A v té chvíli si vzpomene, že otec mu vložil něco do kapsy.
    S třesoucí se rukou vytáhne kousek papíru a čte: "Synu, jsme v posledním voze...".

    Takto to v životě bývá.
    Musíme nechat své děti jít, věřit jim.
    Ale vždy jsme připraveni být v posledním voze, aby se nebály.
    Zůstáváme blízko nich, dokud jsme naživu... ❤️

    Cit.web