Když jsem v listopadu našla // od té doby sem si představovala svoje těhotenství a porod jako krásnou zkušenost. Realita byla ale jiná. 

První problém nastal v lednu kdy mi zjistili vysoký tlak. Nasadili prášky a říkala jsem si, že do porodu to bude pohoda, ale nebylo to tak. První hospitalizace v nemocnici byla ve 23tt kdy jsem si tam poležela 5 dní než nás pustili. Měla jsem nařízen klidový režim, ale copak to jde když se připravuje vše pro příchod miminka? Takže mi zvedli dávku prášků aby ten tlak byl alespoň na hraně. Dělala jsem sice doma stejně ale pomaleji a s hodně přestávkami. Ve 28tt mi zjistili těhotenskou cukrovku, byla jsem z toho hodně vystreslá protože jsem v těhotenství dost ujížděla na sušenkách 🙂 Ale dalo se to zvládnout, co bych pro malého neudělala že. Všechno probíhalo skvěle až do 35tt kdy mi ten tlak začal hodně růst. Opět jsem byla hospitalizovaná v nemocnici na týden. Ale naštěstí mně pustili ještě před porodem domů. V 39tt jsem byla hospitalizovaná opět, ale to mi už nevadilo, byla jsem dost unavená jak jsem měla obr břicho neustále prášky, nesměla jsem sladkosti ani ovoce kvůli cukrovce tak už sem se těšila až porodím a dám si obrovskou porci vodního melouna. V pátek na vizitě se rozhodli že ho od soboty 15.7.2017 začnou vyvolávat jelikož jsem měla termín 23.7.2017 ale malému se nechtělo absolutně ven a já byla zašpuntovaná jako kdybych měla rodit až za několik měsíců. A v tu sobotu začla moje nejhorší noční můra POROD!

Ráno proběhla klasická kontrola, monitor + zavedení tablety na přípravu porodních cest. Každé 3 hodiny jsem měla kontrolu na monitoru, kvůli prospívání miminka jelikož jsem měla po zavedení bolesti. Ty trvali celý den ale byli nepravidelné a já ležela v postely a čekala co se bude dít. Den ubíhal hrozně pomalu a jelikož jsem byla na porodních sálech kvůli sledování nesměl za mnou ani manžel, takže celý den sama na pokoji, bez jídla a v bolestech. Samozřejmě se nic nedělo a v 18hod. večer jsem dostala čípek, prý na zmírnění bolestí a dostala jsem najíst. Bolesti neustopili a trvali celou noc ale pořád byli nepravidelné. Ráno opět ten samý postup, kontrola, monitor, sledování, bolesti, bez jídla, sama, večer čípek a večeři. Přicházela na mně depka pač tento postup se opakoval každý den a já neměla vedle sebe člověka co by mně podržel. Byla sem celá bolavá z neustálých kontrol jestli se otvírám nebo ne, z prášku co vyvolávají porod. Bylo mi špatně jak jsem každý den byla o hladu, přece co kdyby se to rozjelo a když mi každé ráno doktorka na kontrole zahlásila úplně stejný nález jako jsem měla v pátek když mně přijímali vždy sem to obrečela. Byla jsem unavená z neustálých bolestí, otrávená ze všeho co se v ty dny dělo a bylo to pořád stejné. V neděli 23.7.2017 se dohodli doktoři že už se mnou něco udělají jelikož v ten den jsem měla termín a správně se s cukrovkou nesmí přenášet. Už takhle mi hrozili že malej bude mít něco přes 4kg. Rozhodli se mi dát nějaké tyčinky abych se začala konečně otvírat. Jejich aplikace byla bolestivá asi tak jako když vám za živa řežou spodek. Se slzami v očích sem to zvládla a věřila že konečně v pondělí bude den D a já porodím. V noci samozřejmě bolesti a to dost velké a nepomohl ani čípek. Ráno totálně nevyspalá, ubolavená a hladová jsem šla na klasickou kontrolu kde mi ty tyčinky vybrali ( myslela jsem že polezu po zdi )  a doktorka zahlásila otevřená na dva prsty čípek totálne na cucky. Hurááá konečně sme se pohli o 1 prst. Takže se zavedla tabletka na vyvolání a šoupli mně na porodní sál jako vždy,měla jsem tam už svůj oblíbenej. V 9 začali bolesti sílet a začínali být pravidlené po 10 minutách hurá. Volala jsem manželovi ať přijede, že dnes to už konečně bude. Udělali monitor kontrakce byli krásně vidět. V 11 hodin zavedli druhou tabletu, pak za 30 minut praskli vodu a v tu chvíli začal můj úplně nejhorší zážitek v životě. Předešlé dny kdy byli bolesti a trvalo to 8 dní byli oproti tomuhle procházka růžovou zahradou. Kontrakce byli co 3 minuty hodně bolestivé a tak jsem si říkala no musím být otevřená aspoň na 5 prstů. Nastal čas kontroly jak to postupuje a od 9 rána kdy začali bolesti sílet a zpravidelňovat se jsem se neotevřela ani o špičku prstu a to byla 1 hodina odpoledne. Začala jsem panikařit protože na bolesti nepomáhalo nic, a neotvírala jsem se. Tak mi pani doktorka navrhla Epidural okamžitě jsem souhlasila. Ten mi přišli píchnout v 16 hodin a nemohli se trefit jelikož jsem měla neustálé kontrakce bez přestávek takže jsem řvala bolestí, nesměla jsem se hýbat a ještě k tomu jsem byla oplácaná. Takže museli volat jiného anesteziologa co mi to měl píchnout. Takže šestý pokus a konečně se trefili ALE! Epidural vůbec nezabíral, bolesti byli šílené a já se vůbec neotvírala. Nastalo rozhodnutí dát kapačku oxitocinu. V 18 hodin mi ji píchli v 19 měla proběhnout kontrola, ale mezitím jsem ječela bolestí. Byla to trvalá neustálá kontrakce kde jsem si myslela že mi to urve spodek, břicho, záda no prostě všechno. Manžel už nevěděl co se mnou nebyla jsem schopná vstát, jen sem ležela a přímo ječela bolestí. V 19 hodin dorazila doktorka že se jukne jak to vypadá, měla jsem problém se otočit na záda musel mi pomoct manžel. V duchu jsem si říkala 10cm 10cm a když mi řekla že jsme se nepohli ani o malinký kousíček propukla jsem v šílený pláč a nešlo to zastavit. Mezitím koukli na monitor a zjistili že se malej moc nehýbe. Okamžitě zastavili kapačku a rozhodli že půjdu na císaře že já prostě normálně neporodím a tento stres malému jen ubližuje. Takže mně začali připravovat na CS a pořád jsem byla napojená na monitor jenže anesteziolog mohl až kolem 20 hodiny takže se čekalo. Pořád v bolestech bez pohybu jelikož se sledovaly ozvy malého, ale bylo 20 hodin 20:30 a pořád se nic nedělo a přišlo mi divné že nevidím na monitoru pohyby už vůbec. Manžel hned volal doktorku a když přišla zjistili že mu začaly klesat ozvy. Takže okamžitě na stůl. Jelikož jsem byla unavená musel mně tam manžel odnést a vůbec mu to nezávidím nebyla jsem lehká jak pírko, ale říkal že v té situaci by udělal cokoliv. Na stole se čekalo až mi zabere anestéza na sekci ale pořád nezabírala, furt jsem cítila jak mně štípou do břicha a po 20 minutách se rozhodli pro celkovou. Takže mně hned uspali a malého vytáhli ve 21:11. Pamatuji si jen útržky kdy mně budili že už je po a že mi manžel ukazuje nejakou fotku malého ale já pořádně neviděla. Ale ve 4 hodiny ráno mi malého přinesli na kojení a já poprvé viděla to malinkaté klubíčko a na všechnu bolest jsem okamžitě zapoměla. Pustili nás domů 28.7.2017 jelikož krásně přibíral i když jsem měla mlíko 3 dny po císaři a pak už je to moje nejšťastnější období v životě. 

Malý se narodil 24.7.2017 s váhou 3880gr a 50cm a jsem ta nejšťastnější máma na světě.

Co je to bolest při porodu? Nevím stačil mi jeden jediný pohled na něj a vše bylo zapomenuto. 

A neodradilo mně to ani na myšlenky na druhé miminko. Chceme začít hned jak malému bude rok jizva už bude zahojená 🙂 

Vzkaz pro ty co porod teprve čeká : Všechna ta bolest stála za to!

Rozhodla jsem se s vámi podělit o svůj příběh..

S manželen jsme se vzali v dubnu 2015. Byl to nádherný slunečný den kdy jsme si slíbili věčnou lásku a oporu. Pár dní po svatbě jsme se bavili o dětech, jestli už je čas nebo ještě počkat. Rozhodli jsme se pro " ano už je čas ". Začali jsme se teda snažit o miminko což se nám 2 měsíce nedařilo. Ale nehrotila jsem to dělali jsme s manželem obsměny takže jsme se viděli jen o víkendech. V červenci se mi stal úraz takže jsem zůstala doma na nemocenské a světe div se v srpnu jsem našla //. Byla jsem neskutečně šťastná že se nám to povedlo a budeme mít miminko. No jo moje radost byla předčasná. První UTZ byl v 6tt podle menstruace a bohužel nebylo vidět nic jen prádzné místo. Byla jsem objednaná znovu za týden. Konečně bylo vidět něco maličkého hurááá byla jsem ráda. Znovu mně objednali za 2 týdny jak to postupuje. Ale příroda to chtěla jinak a já začala týden po kontrole krvácet. Zhroutil se mi svět, ten stres co se děje a proč se to děje, byla jsem strašně vyplašená. Okamžitě jsem volala manželovi ten přijel z práce a jeli jsme na pohotovost kde mi řekli že je to moc maličké a že to nevidí pozitivně. Probrečela jsem dny, noci a nakonec to skončilo v září revizí. Nic moc zkušenost ale ve směs o tom člověk skoro neví. Po příjezdu domů jsem se rozhodla že nebudu řešit to co bylo, ale budu se soustředit na to co bude. Počkali jsme 6 neděl než jsme se spolu zase mohli milovat. Rozhodli jsme se že chvilku počkáme a pak to zkusíme znovu, jelikož nás doktor ujišťoval že jeden potrat prožije 90% žen. V prosinci jsme se rozhodli že to zkusíme znovu a bum opět na konci ledna //. Volala jsem doktorovi a ten mi řekl že mám počkat aspoň do 7tt abych se zbytečně nestresovala. Objednala jsem se na kontrolu a dva dny před termínem jsem začala opět krvácet. To už mi bylo jasné že opět potrat. Byla jsem na sebe šíleně naštvaná že nedokážu udržet ani miminko. Na kontrole mi brali krev kvůli HCG a po týdnu bylo na nule. Rozhodla jsem se že počkáme aspoň do léta že nechám tělu ať se vzpamatuje. Ale v březnu ms nedorazila, říkala jsem si jestli to není stresem vrátila jsem se do práce z neschopenky, ale po týdnu zpozdění mi to nedalo a udělala jsem si test a bum opět //. Radost už jsem neměla protože jsem nějak vnitřně cítila že to opět nedopadne. A znovu po 14 dnech přišlo krvácení. Byla jsem naštvaná že mi je to jedno ale řešit to tak bych se zbláznila. Naštěstí mi dr. vypsal žádanku na Genetiku do Plzně pač 3 potraty už normální nejsou. No to mi došlo. 

V Květnu jsme byli poprvé na Genetice na testech, svitla ve mně kapička naděje že jednou to miminko mít budeme. Jelikož jsme byli geneticky zdravý odeslali nás na imunologii. Čekali jsme na výsledky z krve 2 měsíce, ale vůbec mi to nevadilo. V srpnu přišla velká rána kdy nám řekli, že mám Antifosfolipidový syndrom a protilátky proti Zona Pelucida ( normálně řečeno hodně silná imunita a protilátky proti spermiim ). Takže nestačilo že moje imunita zabíjela ve mně všechno co se snažilo vyrůst ale ještě jsem vytvářela obranu proti spermiim. Fakt úžasné v ten den jsem jen brečela a manžel nechápal ( prostě chlap ). Předepsali mi prášky které by na 30% měli pomoct, ale doktor to neviděl růžově, rovnou mně připravoval na to,že nikdy vlastní dítě mít nebudu. Já jsem si ale řekla " prostě ne a budu mít vlastní dítě ". Měli jsme zákaz se snažit do prosince než bude kontrola jak prášky zabírají. V listopadu jsme si ale nedali pozor ( byla to rychlovka v kuchyni 🙂 ) a 17.11.2016 na to nikdy nezapomenu jsem našla //.  Ještě jsem se neradovala přece jen ta pochybnost tam byla veliká, ale někde ve vnitř jsem cítila že teď to bude ono a že to bude chlapeček. První kontrolu jsem měla 9.12.2016 to jsem byla v 7tt a dr. viděl srdíčko i mi ho ukázal jak tam buší. Bylo hrozně maličké ale bylo tam. Dostala jsem fotečku a šíleně nadšená jsem jela domů ukázat ho manželovi. Byli jsme dojatí oba.

Moje ponaučení z toho je nevěřit všemu co řeknou doktoři a věřit v samu sebe, ve své tělo. A HLAVNĚ NIKDY SE NEVZDÁT!! Každý má nárok být rodičem.