Neznám lepší způsob strávení horkého víkendu než u dobrých přátel na zahradě s neméně dobrým jídlem a pitím! Minulou sobotu se povedlo. Nacpaní, s výborným vínkem v ruce, povalovali jsme se po různých koutech pergoly. Kamarád, opojen sluncem a vínem, zahleděl se na zapadající slunce a celkem neočekávaně zanotoval jednu moravskou lidovou, kterou jsme v dobách táboráků zpívávali, když nám bylo obzvláště dobře.
Z nostalgie nás vytrhla jeho dvanáctiletá dcera. Znechuceně se na otce podívala a pravila: "Tati, prosím tě, neztrapňuj se před našimi přáteli..." Fakt, že mě dvanáctiletá slečna považuje za svou přítelkyni, mě neuvěřitelně potěšil. Fakt, že spokojeného zpívajícího otce považuje za trapáka, donutil zamyslet se nad tím, jak se mi posunula hranice trapnosti během posledních cca 30ti letech🙂 Ano, ve dvanácti by mi exhibující otec také přišel nesmírně nemožný. S věkem a zkušenostmi se měřítko trapáctví značně otupilo.
Když mi v sedmnácti praskly během tělesné výchovy šortky přímo na zadku, přemýšlela jsem o emigraci do nějaké vzdálené neevropské země, kam zpráva o mém znemožnění, doufám, nedorazí. Školní výlety pro mě byly noční můrou, protože odskočit si do křoví spolu s dalšími dvaceti spolužačkami, mi přišlo velmi dehonestující a volila jsem radši smrt z dehydratace.
Letos v zimě jsem musela cestovat na služební cestu do poměrně vzdáleného a studeného koutu České republiky. Cesty byly zavátý, takže autobus měl opravdu slušné zpoždění. A přesto, že jsem aplikovala osvědčenou metodu dehytratace, přesto se močový měchýř začal vehementně ozývat. Na nádražíčku, kde jsem měla cca 10 minut na přestup na jiný autobus, jsem vypálila z vozu a sprintovala do čekárny vyhledat toalety.
"Provozní doba 7.00 - 17.00" hlásala cedule na dveřích. Bylo 17.15. Začala jsem se, navzdory mrazu, poměrně silně potit, takže byla jakási šance, že přebytečnou tekutinu vypotím. Nicméně vzhledem k vidině další minimálně hodiny v hromadné dopravě, nezbylo než najít náhradní řešení. Kousek od budovy čekárny rostlo křoví. Nikterak vysoké, ale pro dřepící dámu akorát. Nenápadně jsem ke křoví vypravila zalezla do porostu.
V okamžiku, kdy jsem se chystala zvednout, vyšla z protější hospody početná skupinka svatebčanů s fotografem v čele, a kráčela směrem ke křovisku. Chvíli jsem doufala, že je ženich milovník autobusové přepravy a bude se fotit s přijíždějícími vozy, ale svatebčané se začali rozmísťovat kolem mého provizorního WC. Nezbylo, než se hrdě vztyčit, natáhnout punčochy, uhladit elegantní pouzdrovou sukni a s grácií odkráčet v ústrety přijíždějícímu autobusu. Všichni, včetně fotografa, byli tímto představením naprosto konsternováni, takže můj striptýz naopak nikdo nezaznamenal na vševidoucí mobilní telefon. Stát se to před deseti lety, sedím potichu v křoví dodnes.
Moje babička v 70 letech došla k názoru, že už není třeba brát si servítky a místo hlídání vnoučat začala cestovat po celé republice. Tetě, která se jí ptala, jestli jí není trochu trapné odjet, nikomu nic neříct, a nechat nebohou rodinu, aby po ztracené babičce pátrala, odpověděla : "Já už jsem moc stará na to, aby mi bylo něco trapný, Helenko."
Takže chutě do života, i se všemi jeho trapasy a nepříjemnými chvilkami. Na co bychom ve stáří vzpomínali?
Jop, mojí hranicí, kdy už mi je ale naprosto všechno u zádele, bylo cca třicet let věku, ale ani předtím jsem nebyla kdovíjakej stydlín, nebo cimprlína, však co, když nejde o život ... 😅
Hezky napsaný 👍🏽