Vánoce jsou zase za dveřmi (neuteklo to nějak rychle od těch loňských?). Máte již napečeno, uklizeno a vyzdobeno?

Já ne. A ani se do toho nehodlám pouštět. Uklízím totiž po celý rok (ano, tchyně by tak úplně nesouhlasila, ale já jsem se stavem domácnosti naprosto spokojena), okna v takovém mrazu mýt nehodlám. K čemu umytá okna, když se k nim kvůli nachlazení ani nedoplazím, abych se podívala ven. Vánoční větve jsem letos nekompromisně zavrhla, protože jehličí napadané do našeho chlupatého koberce se nám do pat zapichuje ještě v létě.

Cukroví letos bojkotuji. Oficiální omluva před kamarádkami, které se pyšní již několika druhy, je, že letos hodlám servírovat během svátků jen samé zdravé nebo slané pochutiny - cukroví se nabažíme u příbuzných a stejně na něj po Štědrém dnu nemá již nikdo chuť. Pravý důvod je mnohem sobečtější. Nějak se mi přes rok srazilo všechno oblečení, takže nebudu péct lákavé vánoční cukroví, které bych při své ne příliš pevné vůli chodila mlsat a tím bych tristní situaci se šatníkem nevyřešila. Manžel mě zpočátku v mém radikálním rozhodnutí podporoval. Nicméně během posledního týdne přichází s novými a novými recepty na vánoční cukroví, které našel na internetu, s dotazem: "A nezkusíš třeba tyhle kokosové kostičky?" Zatím držím pozici, ale do Vánoc zbývá ještě několik dní, takže možná budu muset po Vánocím ve výprodeji koupit větší sukni.

Dárky nakupuji ráda. A ještě raději balím. Až mě omrzí moje současná práce, stanu se profesionální baličkou. Dárků, samozřejmě.  Letos jsem se rozhodla, že dárky zabalím a nakoupím s dostatečným předstihem. To se mi opravdu podařilo. Dárky jsem nádherně zdobně zabalila, uložila do skříně, dokonce si pamatuji kam. Jen jsem dnes s hrůzou zjistila, že si tak nějak nepamatuji, co jsem vlastně zabalila... Nenapadlo mě dárky si popsat. Takže ve volných chvílích štěrchám a ohmatávám a tipuji, co by se mohlo v uměleckém obalu ukrývat. Obávám se, že minimálně tři dárky budu muset rozbalit.

Také vlastním tajemný šuplík nacpaný různými roztomilostmi, které jsem v průběhu roku obdržela a v duchu udržitelného vývoje recykluji. Musím si tedy pamatovat, kdo byl dárcem které položky. Kamarádka na maturitním večírku věnovala do tomboly lahev, kterou dostal její tatínek od klienta. Za pár měsíců se láhev vrátila k tatínkovi jako pozornost od klienta jiného. Poznal si ji díky lehce porušené etiketě.Měsíc před Vánoci vyndáme obsah šuplíku a přemýšlíme, co by se komu mohlo hodit. "Ten barokně vypadající svícen se samolepkami andílků by se rozhodně líbil tetě Vlastě," prohlásil manžel. Má pravdu. Teta Vlasta by z něho byla jistě v sedmém nebi. Ale zatím jí paměť slouží velmi dobře a svícen nám darovala před třemi lety. Takže svícen příjemce nenašel. Počkáme, až teta začne trochu zapomínat. Postupně probíráme jednotlivé položky a postupně je ukládáme zpět do šuplíku. Většinou jsou opravdu svérázné a ocenili by je pouze jejich původní dárci. Občas mě napadá, že i oni mají svůj šuplík...

Proto před Vánoci rodině hlásím, co by mě tak potěšilo. Občas se ale strategie zvrtne. Před pár lety jsem prohlásila, že se mi moc líbí náramky z kamínků. Na Vánoce i narozeniny se mi sešlo asi padesát různých náramků z různých nerostů. Zlato a diamanty bohužel chyběly. Před jedním kulatým výročím se mě tetička "nenápadně" poptala, co by mi tak udělalo radost k narozeninám. Protože jsem zapálenou němčinářkou, navrhla jsem nějakou dobrou detektivku v originálu. Podotýkám, že celá rodina ví, že jiným cizím jazykem než němčinou nevládnu. V Den D mi teta slavnostně předala hromadu knih se slovy: "Tak jsme ti všichni koupili jednu tu detektivku v originálu. Toho Jo Nesba jsme ti koupili." Podlomila se mi kolena, při představě, že mám před sebou v dárkovém balení několik detektivek v norštině. Mojí sestře se zase takto sešlo asi deset flashdisků a jejímu muži dvě encyklopedie piva. 

Přeji Vám tedy šťastnou ruku při výběru dárků, rozzářené oči obdarovaných, hodně pohody a klidu a nádherný nový rok 2018!!!

#mk_blog_academy #blogujeme #rodina #vztahy#Vánoce

Po přečtení článku v ženském časopise jsem došla k smutnému závěru. V našem vztahu chybí romantika! Ono se není až tak čemu divit. Kdo jste prošli martýriem snahy o otěhotnění, víte, že, ač se snažíte sebevíc, vášeň a romantiku udržet nelze. A pokud jste otěhotněli bez předchozích zoufalých pokusů, pochybuji, že jste na tom, zásluhou vašeho malého pokladu, lépe.

Využívám tedy okamžiku, kdy zrovna nejsem opuchlá z hormonálních injekcí, nechce se mi zvracet z utrogestanu a nemusím myslet na to, v kolik mám polknout kterou pilulku a kam zavést jakou globuli (to slovo mě děsí!!!), a vrhám se na plánování romantického večera. Manžel je bezpečně usazen u počítače, takže nehrozí, že by mé snahy bojkotoval. Nejdřív vycídím ložnici. Utřu prach, vysaju, povleču čisté a voňavé ložní prádlo, nachystám svíčky. Láhev červeného putuje na balkon, aby víno získalo tu správnou teplotu. 

Pak přichází na řadu moje maličkost. Napouštím horkou vodu do vany a přemýšlím, jakou přísadu bych měla, pro dnešní výjimečný večer, zvolit. Vítězí dárek od kamarádky - koupelnová pralinka. Vypadá opravdu chutně, musím kousek uzobnout, jestli se kamarádka nespletla a nejde o exkluzivní kousek čokolády. Nejde. Vhazuji pralinku do vany a nořím se do voňavé vody. Zavírám oči a relaxuji. Po chvíli mám pocit, že mě nějak svědí tělo. Při pokusu poškrábat se zjišťuji, že pralinka se rozpustila a vytvořila mi po těle lehký bílý povlak. Úplně stejný se usadil i na vaně. Pralinka byla také naplněna miniaturními kousíčky bylinek, které se na povlak úplně všechny přichytily. Pokouším se postavit a zjistit, jestli bylinky neodpadnou. Vana příšerně klouže. Vypouštím vodu a snažím se smýt povlak z těla. Po asi dvacetiminutové snaze se  mi to jakžtakž daří. Podaří se mi vylézt z neuvěřitelně kluzké vany a dalších dvacet minut trávím jejím odmašťováním. Poměrně vyčerpaná se stále nehodlám vzdát něhy a romantiky. 

Po dlouhém vyjednávání se mi podaří přinutit muže, aby opustil extrémně zajímavou debatu na Facebooku, a přesvědčím ho (hele, jdi se umýt, zrovna jsem povlékla), že se potřebuje nutně osprchovat. Manžel odchází do koupelny. Já beru lahvinku, skleničky, zapaluji svíčky a ladně se aranžuji na voňavou postel. Dost mě svědí celé tělo, asi mám na některou z pralinkových bylinek alergii. Také mi začíná trochu červenat kůže, ale to by si mohlo okolí vykládat, v mihotavém svitu svíček, jako příznak vzrušení. Z koupelny se ozývá rána a klení. Zajímalo by mě, co se stalo, ale nehodlám opustit milosrdné světlo svící. Za chvíli přichází manžel. "Čím jsi, prosím tě, umyla tu vanu? Uklouzl jsem a narazil si kyčel." Dotaz nekomentuji, svůdně se usměji a nabídnu sklenku červeného. Manžel se začíná tvářit trochu vyděšeně. Opatrně usedá na okraj postele. Nevím, jestli je nesvůj, nebo ho tak bolí naražený bok. Aplikuji první poznatek z článku v ženském časopise a koketně upíjím vína. Manžel se tváří čím dál vyděšeněji. Pokouším se ho navnadit ladným vystrčením nožky. Chvíli na mě zírá a pak povídá: "Hele, víš, že mě tahle plánovaná romantika děsí. Bolí mě kyčel. Ty vypadáš, jako kdybys měla nějakou fakt škaredou kožní nemoc nebo co - jsi celá červená a drbeš se. A ty svíčky stojí tak blízko u závěsů, že je určitě za chvíli zapálí." A bylo po romantice. 

Svíčky jsme společnými silami sfoukli, víno si vzali do obýváku k televizi a pustili si fakt dobrou komedii. Vytáhli jsme láhev červeného a koštli kubánský rum, který jsme dostali od známých. Zapila jsem s ním Claritine, který jsem si musela vzít na alergii, a manžel Ibalgin, který si vzal, aby ho nebolela naražená kyčel.  A v čistých peřinách se nám opravdu krásně usínalo...

Onehdy, jednoho horkého letního odpoledne,  mě popadla touha stát se lepší ženou - šťastnější, srdečnější, moudřejší.  Vyrazila jsem tedy do jednoho obrovského knihkupectví odhodlána vrátit se s knihou, která mi v mé touze pomůže.

Svoji knihu jsem nenašla, ale pokud se o mě pokoušely před návštěvou knihkupectví jen lehké depresivní stavy, po hodině strávené mezi regály se neuspokojivý emocionální stav stal ještě horším. Ze všech polic na mě vyskakovaly motivační tituly s názvy jako Buď šťastný ještě dnes, Sám sobě koučem, Jak získat rovnováhu, Jak dosáhnout stavu mindfulness, Buď úspěšný... a další a další variace na dané téma. Nedokázala jsem si zkrátka vybrat.

Zklamána vlastní nerozhodností, vyrazila jsem na nákup do blízkého supermarketu. Dobré jídlo duševní stav dokáže také povznést. Když jsem nacpala nákup do kabelky,

v jedné ruce rohlíky v sáčku (plátěném - jsem přece eko!!!), zeleninu v ruce druhé, a vyrazila ke dveřím, začalo pršet. Co pršet! Lilo! Provazce vody dopadaly na horkem rozpálené chodníky a mně se vracela blbá nálada. VŽDYCKY mám s sebou deštník. Kromě dnešního dne. Jak já nesnáším mokré oblečení a vlhké boty! Rozhodně se nastydnu. A nemám čas čekat, až přestane pršet. Neřešitelná situace.

A jak tam tak stojím a lituji se, zavane ke mně vůně letního deště. Najednou se mi vybaví, jak jako děti sedíme na zápráží, pijeme domácí šťávu, koukáme, jak prší  a je nám krásně. Potom vyběhneme polonazí do deště a cachtáme se v kalužích a bahně a necháváme se smáčet kapkami vody. Najednou jsem zatoužila do toho slejváku vyběhnout.

Popadla jsem kabelku i ekosáčky a vykročila do deště. Byl příjemně chladný. Během pár minut jsem byla promočená durch, ze sáčků kapala voda (zítra asi bude žemlovka, rohlíky jsou již namočené), vlasy se mi lepily k hlavě a bylo mi báječně. Začala jsem se usmívat na stejně postižené chodce a na rtech cítila chuť babiččiny rybízové šťávy.

A najednou jsem věděla, že nepotřebuji žádné příručky k tomu, jak být spokojená. Protože vím, jak dosáhnout stavu mindfulness. Víme to všichni, jen na to 

v dnešním hektickém světě zapomínáme. A nepotřebujeme žádné moudré knihy.

Pro mě byl dokonalým očistným zážitkem letní déšť. Stavu blaženosti dosahuji při západu slunce (ideálně se sklenkou v ruce).Když se mi podaří vstát brzy ráno a protáhnout si spánkem ztuhlé tělo. Když vyšplhám na kopec a kochám se výhledy do krajiny. Když vařím báječný oběd a všem strávníkům chutná. Když gruntuju byt, aby nám v něm bylo dobře. Když zalévám rostliny na balkoně. Když slyším upřímný dětský smích. Když se zaberu do napínavé detektivky. Když.....

A tak si vytvářím svůj soukromý seznam věcí, které mě dělají spokojenou. Nemusím se při tom zajíkat štěstím. Chci si prožít plně každou chvilku. A nejenom chvilky příjemné. Protože štěstí a spokojenost zákonitě střídá smutek a bolest, které je třeba také přijmout.  Ale teď už vím, že se rozplynou v prvním letním dešti.

Víte, co se vašemu muži v posledních dnech či týdnech zdálo? Co vašeho partnera docela nedávno v novinách či televizi rozlítilo, nebo co se mu v práci povedlo? Znalost těchto zdánlivě drobných informací může vypovídat o tom, nakolik ve vztahu funguje sdílení, jeden ze základních pilířů manželského či partnerského vztahu. Vztahu, který by měl být základním kamenem rodiny, a o který je, jako o všechny vztahy, na kterých nám záleží, třeba neustále pečovat. V období, kdy řada z nás pečuje zároveň o několik malých dětí, je tato péče o manželský či partnerský vztah o to náročnější a zároveň důležitější.

"Jak o Váš vztah s partnerem pečujete vy?", zeptala jsem se uživatelek Modrého koníka. "Správně napsáno - jak pečujete. To je právě ta věc, která je opomíjená a spousta lidí to bere jako samozřejmost. Pro mě je nejdůležitější KOMUNIKACE. Od té se odvíjí všechno ostatní“, napsala uživatelka @caboonek a dodává: „Ale důležité je umět se podpořit, ustoupit a udělat kompromis, někdy uznat svou chybu. Pak to funguje."  „V našem vztahu je důležitá komunikace. Když vázne, hned přijít na to, kde je potíž“, souhlasí uživatelka @veronika861 a pokračuje: „Ovšem spokojenej chlap je chlap napapanej a večer rozmazlovanej. U nás platí dobré jidlo, pokec a nejaký dobrý film." 

Některé muže lze rozmazlovat jídlem a poklidným večerním programem u televize, některého muže potěší nejvíce zábava z dob, kdy ještě televize nebyly. To potvrzuje uživatelka @jade85: "Sex, jídlo a pohoda 🙂  Ad 1 - být fit, pečovat o sebe a tím udržovat jiskru a oboustranný zájem a radost ze sexu, Ad 2 - aspoň občas uvařit něco fantastického, Ad3 - nebuzerovat, chválit, podporovat, hledat kompromisy. "

Klubko partneské spokojenosti můžeme začít rozmotávat přímo od muže a k potvrzení dostaneme podobný výsledek. „Chlapi jsou vesměs jako děti... rádi si hrají, potřebují pohladit, dobře se najíst, dostatek pozornosti... a když najdete toho pravého, tak je to všechno o dost jednodušší..." píše vtipně uživatelka @nevesta2708.

Když pročítám různé odpovědi diskutujících manželek a partnerek, vychází mi z toho dvě zásadní zákonitosti, které by měly být dodrženy, aby bylo z naší strany o vztah postaráno. Pro komunikaci a sdílení společné vášně je potřeba najít ve vztahu nerušený prostor a čas jen pro partnera a pro hýčkání a rozmazlování je třeba vědět, čím bude partner nejvíc potěšen. Kde najít při péči o děti a domácnost čas a prostor pro nerušenou manželskou komunikaci a sdílení, to je úplné „království za koně“.

Čas povídat si

„Poznal jsem rodiny, kde se vztahy změnily, nebo kde byly dokonce zachráněny, když byl do praxe uveden třeba jen jeden z bodů této knihy.“  Tak mluví autor knihy Deset tipů pro rodinu, Rob Parsons, o jednom z plodů svého více jak dvacetiltého působení. „Přes dvacet let jezdím po světě a naslouchám lidem, kteří mi vyprávějí o svých rodinách. A říkají mi, co dalo jejich rodinám sílu – a někdy co je zničilo. ... V téhle knížce najdete věci, které mohou dát vaší rodině větší sílu a možná ji i zachránit před rozpadem.“

První kapitola knihy nese název „Udělejte si čas na rodinu“ a druhá „Čas povídat si“. Jak je vidět, čas, kterého nemá nikdo dost, je lékem, který zachraňuje. Jeho špatná investice pak může být příčinou hotových katastrof.

Není však třeba hned malovat čerty na zeď. Stačí si jen zkušenosti druhých vzít k srdci pro vlastní poučení.

Znovu objevit komunikaci

Sám autor v knize popisuje, jak většinu svého života strávil v komunikaci s druhými, ale jak na začátku svého rodinného života měl málo času na komunikaci se svými nejbližšími. Začal si uvědomovat, že jejich láska začíná umírat na „nedostatek komunikace“.

„Protijed na „plíživé vzdalování“, to, co vám znovu pomůže objevit komunikaci, zpravidla nenajdete na drahých dovolených, nebo v tom, čemu někdo říká „kvalitní čas“. Spočívá v tom, že spolu budete prožívat hodně „obyčejného času“, že budete společně dělat běžné věci – hlavně si povídat.“ Což platí nejen pro upevňování vztahu s dětmi, ale právě i mezi partnery.

„Zrovna teď myslím na jeden pár“, přidal Peter Robins konkrétní příklad jedné rodiny. „Měli tři děti, byli hodně zaměstnaní a postupně se odcizili. Vypadalo to, že jejich manželství končí. Pak se rozhodli dát svému vztahu ještě jednu, poslední šanci, a zkusit něco nového. Dohodli se, že každé úterý stráví večer sami dva. Někdy šli do kina, někdy jen tak na procházku a jednou za čas na večeři. Jistě, oni si mohli dovolit placené hlídání dětí, ale žádní boháči to nebyli. Prostě si stanovili jako prioritu, že si na sebe udělají čas a zařadili to do svých plánů.

Tyhle společné úterní večery dodržovali přes dvanáct let, dokud jejich děti neodešly z domu. Zachránil ten jeden večer týdně jejich manželství? Kdo ví. Ale já vím, jak velkou důležitost to pro ně získalo. Volat jim v úterý večer nemělo smysl – mobily měly vypnuté. Pokusy nalákat je v tu dobu na něco jiného byly odsouzeny k nezdaru. Nebyl to žádný přepych, nebylo to nic drahého, ale oběma jim to dalo jednu vzácnost – čas.“

Některé manželské příručky radí jeden večer v měsíci, někdo doporučuje jeden večer týdně. Frekvence možná nebude tak důležitá jako spíš způsob, jakým tento prostor jen na „čas pro partnera“ zahrneme do našich plánů. Zda-li to necháme jako alternativu „pokud se nepřihodí něco akutnějšího“, nebo zda se na společný večer či odpoledne připravíme dopředu, zaneseme do diářů a nadřadíme jakékoliv jiné aktivitě.

Nejen kdy, ale také co

Prostor a čas pro pravidelnou a nerušenou možnost komunikace a sdílení je jedna věc. Jak ale tento prostor efektivně vyplnit? A jak dávat svou péči a náklonnost najevo i mimo tento „chráněný prostor“, v běhu všedních dní a ještě k tomu tak, aby tomu ten druhý rozumněl a vztahu to bylo opravdu ku prospěchu?

"Miloval mě způsobem, o který jsem tolik stála..."

Říká se tomu „plná citová nádrž“. S tímto pojmem přišel Dr.Ross Campbell, psychiatr specializovaný na léčbu dětí a dospívajících, autor jednoho z nejúspěšnějších titulů zabývajících se výchovou dětí, knihou Potřebuji Tvoji lásku: „Uvnitř každého dítěte je skryta citová nádrž, která je tam proto, aby mohla být naplněná láskou. Když dítě cítí, že je milováno, bude se vyvíjet normálně, ale když jeho citová nádrž zůstane prázdná, chování dítěte bude z normálu nějakým způsobem vybočovat.“

Spolupracovník Dr.Campbella, Garry Chapman, poradce v oblasti manželských vztahů, tuto myšleku aplikoval v knize Pět jazyků lásky i na další fáze života: „Potřeba cítit lásku ovšem není pouze dětský fenomén. Provází nás v dopělosti i v manželství. Případná zamilovanost nás téměř vždy dočasně uspokojí, ale to je nevyhnutelně pomíjející stav. Poté, co sestoupíme z výšin zamilovanosti, začne nám tato emocionální láska chybět.“

A pak, často již několik měsíců či let po svatbě, v obklopení několika potomků a s pocitem, že se všechna láska nějak vytratila, máme podle autora několik možností: „Jsme odsouzeni k životu plnému zoufalství s naším partnerem. Scénář druhý: rychle tuto loď opustit a začít někde jinde. … Existuje ještě třetí a lepší alternativa: Můžeme začít zamilovanost považovat za to, čím opravdu je – totiž dočasné emocionální vzplanutí – a potom se s partnerem pustit do budování skutečné lásky. Skutečná láska je také emocionální záležitost, není to však posedlost. Taková láska spojuje rozum s citem. Zahrnuje také vůli, vyžaduje disciplinovanost, a je si vědoma nutnosti dalšího rozvoje osobnosti. … Taková láska vyžaduje mnoho úsilí a ukázněnosti. Je to volba vedoucí k vynaložení spousty energie a disciplíny... .“

Co z tohoto snažení budeme mít?

„Skutečná láska nespočívá v tom, že budete mít všechno, co chcete, ale že budete dělat dobré věci pro toho, koho milujete. Ve skutečnosti to ale zároveň funguje tak, že když jsme sami kladně přijímáni, máme mnohem větší motivaci toto jednání opětovat a vycházet partnerovi také vstříc.“

Jednoduše řečeno: “Když je naše citová nádrž téměř prázdná, necítíme k partnerovi lásku, ale zakoušíme spíše prázdnotu a bolest.“ A právě z této prázdnoty a bolesti nejčastěji vyvěrá chlad, úsečné poznámky a roste podhoubí budoucích velkých krizí.

A naopak. Člověk s plnou citovou nádrží, který se cítí být milován a přijímán, přetéká láskou a touží ji rozdávat a projevovat ji svým nejbližším.

Pět jazyků lásky

Plnit citové nádrže svým partnerům není nijak složité, pokud víme, jakému jazyku lásky nejlépe rozumí. Jak se primární jazyk lásky našeho partnera nejlépe pozná?

Zeptejte se ho. Nechejte si od něj při šálku kávy v rámci odpoledního odpočinku nadiktovat pět konkrétních věcí, které ho od vás nejvíce potěší a hledejte jejich společný jmenovatel. Udělá mu největší radost teplá večeře, pořádek v bytě, hotové domácí úkoly dětí a vyžehlené košile v úhledných komíncích? Pak bude jeho jazykem lásky zřejmě „skutky služby“.

Nebo se zamyslete nad tím, čím se vám on sám snaží nejčastěji udělat radost. Nosí vám pravidelně květiny, nechává pozorné vzkazy, překvapuje vás sladkou maličkostí zanechanou v kabelce či pod polštářem, a je tu fyzicky pro vás ve všech zásadních okamžicích? Pak bude jeho jazykem lásky „přijímání darů“.

A nebo naopak, co vám poslední dobou nejvíce v různých obměnách vyčítá? Že pořád jen vyvařujete a uklízíte a vůbec si s ním nepovídáte a neoceníte, co všechno pro vás a pro rodinu dělá, jako byste si ani nevšimla, jak se snaží? Že jste o něj pochvalným slůvkem už celou věčnost nezavadila a že vůbec neumíte ocenit, jak se mu to či ono povedlo? Pak jistě nejlépe rozumí „slovům ujištění“. 

Jazyk lásky, kterému nejlépe rozumíme, je věštinou ten, kterým mluvíme na ostatní, a jehož plody – ať už v prosbách nebo výčitkách – po nejbližších požadujeme. Jazyku „pozornosti“ možná lépe rozumí ženy. Je to žena, která často touží po tom, aby jí muži věnoval plnou, maximálně soustředěnou pozornost v rozhovoru z očí do očí, při kterém plně naslouchá tomu, co mu říká. A nebo s mužem touží dělat společně věci, které má ráda a podnikat aktivity, které by s ní dělal plnou pozorností a „celým srdcem“.

Poslední jazyk lásky, „fyzický kontakt“, by se mohl zdát jako doménou mužů, už proto, že do této kolonky nejlépe, ne však výlučně, zapadá pohlaví styk. Co se ovšem sexu týká, u mužů to bývá především fyziologická potřeba. Proto se ten, který nejlépe rozumí tomuto jazyku, pozná především podle toho, že krom sexu, jeho citové nádrže stejně tak dobře naplňují polibky, obětí, spojené ruce při procházce, masáž zad nebo letmé doteky drahé polovičky při všedních společných činnostech a těmto nejrůznějším druhům fyzického kontaktu se v jeho případě nevyrovná žádný dar ani slovo uznání.

Pokud vás teorie jazyků lásky zaujala, ale nejste si jisté, jakému primárnímu jazyku váš partner nejlépe rozumí, doporučuji knihu Pět jazyků lásky Garyho Chapmana prečíst. Nezabere to více jak jedno deštivé odpoledne, které mohou děti strávit u pohádky. Krom řady zajímavých příběhů ze života manželských párů najdete v knize i rozbor jednotlivých jazyků, které mohou mít své dialekty, jež pomůžou lépe pochopit, jakým způsoby lze v jednotlivých jazycích hovořit.

Jazyk slov ujištění v sobě může zahrnovat slova povzbuzení, laskavá slova i slova pokory. Pozornost pak v sobě zahrnuje emocionální blízkost, naslouchání i možnost společných aktivit. Jazyk fyzických doteků pak může být obohacován nejen tím, kde na těle a jakým způsobem se partnera dotýkáme, ale také při jakých nejrůznějších příležitostech. Kniha je plná praktických příkladů, které jsou inspirací pro snadnější zapojení této „mluvy lásky“ do všedního života.

Velkým bonusem pro každého rodiče je pak kapitola, která nastiňuje, zda lze tento koncept lásky uplatnit i na děti a v jednoduché formě odpovídá, že samozřemě velmi dobře ano. Děti si nejlépe a nejotevřeněji umí říci o to, po čem nejvíce touží a co jejich „cisterničky lásky“, jak tomu doma my říkáme, umí naplnit.

Manželská či partnerská láska může procházet žaludkem a sex někdy začíná v kuchyni, ale co se domácí pohody týká, leckdy se o ní rozhoduje už v předsíni a nemálokdy se nejlépe rozvíjí třeba v obývacím pokoji. Jen je nezbytné vědět, proč a jak na společné chvíle najít v každodenním přeplněném rodinném rozvrhu čas a čím lze nejvíce svou polovičku potěšit.

Jak píše Gary Chapman ve své knize:

„Láska je volba a každý z nás se pro ni může rozhodnout už dnes.“

fotografie: pixabay.com

Po x letech vztahu nebo jen k nějaké speciální příležitosti je fajn si sexuální chvilky lehce zpestřit. Víte, jaké jsou v téhle oblasti novinky a co mají nejraději dnešní páry? Poohlédli jsme se ve světě a zjistili jsme tipy od odborníků i od našich milovaných mužů.

Oslavy lásky a erotiky možná sexuální náboj spíš ničí

S oslavami Valentýnu, 1. máje, mezinárodních dnů polibků apod. se poslední dobou roztrhl pytel. Místo čekání na tyhle dny, které často nevyjdou podle představ, je lepší si sex užít podle svého. Chvilky vášně ještě zpříjemní nejrůžnější hračky pro dospělé, erotické prádlo nebo změna polohy.

Žhavé novinky mezi pomůckami

Oblíbené zůstávají v podstatě stále ty stejné typy pomůcek. Co se mění, jsou hlavně materiály a vzhled. Právě tahle oblast totiž představuje jednu z možností uplatnění odvážných designérů. Vedle praktických silikonových pomůcek se tak objevují třeba i dřevěné nebo voděodolné. Vibrátor z přírodních materiálů, jako jsou sklo nebo dřevo dlouho vydrží a nemusíte se ho bát ani pokud trpíte na alergie nebo máte citlivou kůži. Skvěle zase vypadá kombinace gelového vnitřku s průhledným obalem, ten si můžete v ložnici klidně i vystavit.

Sexy prádlo podle trendů nebo osobních preferencí

Tipů na erotické prádlo je plno v lifestylových magazínech, na internetu i v samotných obchodech. Někdy ale otázka nezní, které vybrat, ale spíš jak ho použít. Při koupi se řiďte hlavně tím, co vám sluší a co má rád partner. Letos je trendy například růžová, stále se nosí sexy body i smyslné korzety. Jestli ale máte doma konzervativce, radši volte černou klasiku, maximálně v kombinaci s červenými detaily. Pak už jen zbývá najít vhodný okamžik. Počkejte na partnera než přijde z práce a přijďte mu v nové soupravičce otevřít nebo mu v ní jen tak bez varování naservírujte snídani do postele. Příště zase partnera překvapte, až to bude nejmíň čekat, třeba ve sprše.

Rozdílné potřeby partnerů

Po porodu nebo po mnoha letech vztahu se sexuální touhy často vytrácejí. Někdy ale naopak rostou, většinou bohužel jen u jednoho z partnerů. Co s tím, když máte každý jiné potřeby? Základem je si o tom promluvit, abyste se dozvěděli, co se za změnou skrývá. Tím spíš, když partner změní sexuální chování ze dne na den. Můžou za tím být hormony, spokojenost či nespokojenost v pracovních nebo jiných záležitostech, ale také nevěra.

Někdy jde prostě jen o různé naladění každého z partnerů, jak píše jedna z uživatelek:

"Zkoušeli jsme to oživit ale vydrželo to 3 měsíce a pomalu to opět opadá, pouze z mé strany tedy... A pro přítele je to dosti podstatná věc mít v sexu vášen, touhu, chtíč, prožívat ho a být aktivní." 

Nové situace

Kromě nových poloh nebo zakázaných míst může být zajímavou změnou třeba  i těhotenství partnerky . Ženy v tomhle období, hlavně v pokročilejším stádiu gravidity, mívají zvýšené sexuální touhy, nebojte se o dojmy a postřehy podělit s ostatními uživatelkami, např. tady. Mnoho mužů zase těhotenství nějakým způsobem vzrušuje. Navíc je super, že nemusíte řešit antikoncepci. A potom si zase budete nadšeně užívat polohy, které v průběhu těhotenství nepřicházely v úvahu.

Neznám lepší způsob strávení horkého víkendu než u dobrých přátel na zahradě s neméně dobrým jídlem a pitím! Minulou sobotu se povedlo. Nacpaní, s výborným vínkem v ruce, povalovali jsme se po různých koutech pergoly. Kamarád, opojen sluncem a vínem, zahleděl se na zapadající slunce a celkem neočekávaně zanotoval jednu moravskou lidovou, kterou jsme v dobách táboráků zpívávali, když nám bylo obzvláště dobře.

Z nostalgie nás vytrhla jeho dvanáctiletá dcera. Znechuceně se na otce podívala a pravila: "Tati, prosím tě, neztrapňuj se před našimi přáteli..." Fakt, že mě dvanáctiletá slečna považuje za svou přítelkyni, mě neuvěřitelně potěšil. Fakt, že spokojeného zpívajícího otce považuje za trapáka, donutil zamyslet se nad tím, jak se mi posunula hranice trapnosti během posledních cca 30ti letech🙂 Ano, ve dvanácti by mi exhibující otec také přišel nesmírně nemožný. S věkem a zkušenostmi se měřítko trapáctví značně otupilo.

Když mi v sedmnácti praskly během tělesné výchovy šortky přímo na zadku, přemýšlela jsem o emigraci do nějaké vzdálené neevropské země, kam zpráva o mém znemožnění, doufám, nedorazí. Školní výlety pro mě byly noční můrou, protože odskočit si do křoví spolu s dalšími dvaceti spolužačkami, mi přišlo velmi dehonestující a volila jsem radši smrt z dehydratace.

Letos v zimě jsem musela cestovat na služební cestu do poměrně vzdáleného a studeného koutu České republiky. Cesty byly zavátý, takže autobus měl opravdu slušné zpoždění. A přesto, že jsem aplikovala osvědčenou metodu dehytratace, přesto se močový měchýř začal vehementně ozývat. Na nádražíčku, kde jsem měla cca 10 minut na přestup na jiný autobus, jsem vypálila z vozu a sprintovala do čekárny vyhledat toalety.

"Provozní doba 7.00 - 17.00" hlásala cedule na dveřích. Bylo 17.15. Začala jsem se, navzdory mrazu, poměrně silně potit, takže byla jakási šance, že přebytečnou tekutinu vypotím. Nicméně vzhledem k vidině další minimálně hodiny v hromadné dopravě, nezbylo než najít náhradní řešení. Kousek od budovy čekárny rostlo křoví. Nikterak vysoké, ale pro dřepící dámu akorát. Nenápadně jsem ke křoví vypravila zalezla do porostu.

V okamžiku, kdy jsem se chystala zvednout, vyšla z protější hospody početná skupinka svatebčanů s fotografem v čele, a kráčela směrem ke křovisku. Chvíli jsem doufala, že je ženich milovník autobusové přepravy a bude se fotit s přijíždějícími vozy, ale svatebčané se začali rozmísťovat kolem mého provizorního WC. Nezbylo, než se hrdě vztyčit, natáhnout punčochy, uhladit elegantní pouzdrovou sukni a s grácií odkráčet v ústrety přijíždějícímu autobusu. Všichni, včetně fotografa, byli tímto představením naprosto konsternováni, takže můj striptýz naopak nikdo nezaznamenal na vševidoucí mobilní telefon. Stát se to před deseti lety, sedím potichu v křoví dodnes.

Moje babička v 70 letech došla k názoru, že už není třeba brát si servítky a místo hlídání vnoučat začala cestovat po celé republice. Tetě, která se jí ptala, jestli jí není trochu trapné odjet, nikomu nic neříct, a nechat nebohou rodinu, aby po ztracené babičce pátrala, odpověděla : "Já už jsem moc stará na to, aby mi bylo něco trapný, Helenko."

Takže chutě do života, i se všemi jeho trapasy a nepříjemnými chvilkami. Na co bychom ve stáří vzpomínali?

Kde domov můj? 

,,.. a to jeee, ta kráásnáá zeměěě, země čeeská, domov můůůj, země českáá, domov můj." poslouchám z druhé místnostni známou melodii a zpívám si pro sebe.

    Právě ležím v nové posteli a dívám se z okna na nádhernou letní hvězdnou oblohu. Zítra vstávám brzy do práce, bude 24. prosince. Kluci v obýváku sledují český film Pelíšky, kde právě pan Jiří Kodet hraje na klavír českou hymnu po zprávě o okupaci Československé Republiky.

    To vše slyším přes zeď díky mizerné izolaci domů na Novém Zélandu. Ale možná nejen díky tomu. Vím, že i kluci vedle sedí jako přibití, se stejnými pocity jako já a ani nehlesnou. I spadnout špendlík by tam bylo slyšet. Neubráním se a slza mi stéká po tváři. 

    První Vánoce v zahraničí...

... a sama. První vánoce bez maminky a jejího cukroví, bez Popelky, bez Mrazíka a spousty dalších věcí, které mi vždycky přišly tak automatické, tak normální. A teď je všechno jinak.

   Jsem od toho všeho 20 tisíc kilometrů, právě je žhavé léto a bydlím u někoho, koho znám zběžně pár dní. Zato ale s někým, kdo mě zachránil od nesnází, které jsem tu už stačila zažít a proto mu věřím. Tedy, ono mi ani nic jiného než věřit nezbývá. Jsem tu přeci úplně sama mladá holka. 

    Budíček! Hodiny ukazují ten otřesný čas : 5:00 am. Je vůbec legální v takovou hodinu vstávat? Tak tedy vstanu a hledám vypínač, oblečení do práce, vrazím do kufru, který leží u mé postele.

    Včera večer jsem se sem totiž nastěhovala. Za ty tři měsíce, co jsem na Novém Zélandu, je to již počtvrté. 

  S make-upem se nezdržuji, malovat se do temné fabriky asi nemá velký význam. Sedám na kolo a jedu temným ranním městem, směr jízdy vlevo na který si už pomalu zvykám.

    Vánoční den

    Po příjezdu do práce se dozvídám příjemnou zprávu, že končíme už v 9 ráno, jsou přeci Vánoce! Vzápětí mě ale napadne, jestli je to i pro mě příjemná zpráva. Co vlastně budu dělat a kam půjdu?

        V práci vládne vánoční atmosféra, všichni se objímají a dávají si dárky, na hlavách santovské čepice. Atmosféra se dotýká všech - kromě mě. Podívám se na hodiny. Teď asi máma s tátou zdobí vánoční stromek, v televizi hrají pohádky - v Čechách je 23. prosince večer...

     I když je práce velmi fyzicky náročná, dneska bych tu ráda zůstala déle. Protože když z ní odcházím, padá na mě nepříjemná deprese ze samoty a vánoční náladu určitě necítím. Co teď? Opřená o zábradlí zkouším kontaktovat spolubydlícího, ale je stále v práci. Vracím se tedy do nového ,,domova." 

    Cestou vidím obchod, zastavuji se a jdu si koupit svého společníka na vánoční den - láhev bílého vína. Novozélandské víno je tak výborné, kam se hrabou vína francouzská a když jsou ty Vánoce, tak proč nenačít flašku již dopoledne? Možná tím ale jen omlouvám, že v něm dnes chci utápět ty nepříjemné pocity.

    Cestou nemohu najít dům, chci zavolat a ... vybije se mi mobil. Sakra! Zachrání mě kolemjdoucí, který mi ukáže adresu na mapě. Díky za ochotné obyvatele této země, hned se cítím lépe a popřejeme si Veselé Vánoce! Dorazím do nového obydlí, ale tam mě čeká druhá strana obyvatel. Ano, bohužel ani na Novém Zélandu nežijí jen dobří lidé...

    Odvrácená strana ráje

        Bydlíme tu totiž ještě s jedním maorem. I když jejich ochota k cizincům je proslulá, přeci jen, jejich divoká krev se někdy projevuje i špatně. (Ostatně doporučuji film: Kdysi byli bojovníky) 

    Zatím jsme se moc neseznámili. Co ale vím, že má nádhernou malou dceru. Dnes je tu i s její maminkou, se svou ženou, ale jestli bývalou či současnou nevím, protože tu spolu nebydlí.

    Zavřu se v pokoji, otevírám flašku a zapínám počítač - dalšího společníka. Něco se mi ale stalo s časem v počítači, mobil vybitý a tak vůbec nemám ponětí, kolik je vlastně hodin. Prakticky nemám kontakt se světem. Chci se podívat na hodiny v kuchyni a zjistit heslo od WiFi, ale v tu chvíli slyším agresivní hádku.

    Nerozumím, mluví maorsky. Ona křičí, on křičí. Za chvíli slyším běh - utíká před ním s křikem. Padají rány a ne malé. Vzápětí pláč - jeho ženy a té malé holčičky. To vše se odehrává v pokoji naproti tomu mému. Mám strach. Popadnu kufr a barykáduju jím dveře pokoje, protože zamknout je nemohu. Pro jistotu si na kufr i sednu a zacpávám uši. Tohle je tu ta odvrácená strana ráje. Tak tedy Šťastné a Veselé! 

    Večer vánoční 

    Ležím zase ve své nové posteli a někdo mnou cloumá. Probouzím se. ,,Heeej, vstávej, dostali jsme dneska večer pozvání na Vánoce, na salát atd. Přece sis nemyslela, že tu zůstaneš sama! Nikdo nechce být na Vánoce sám!" říká mi můj spolubydlící, který přišel z práce. 

    Dívám se na něj s jedním okem otevřeným. Ano, flaška vína, kterou jsem schrupla téměř na lačno poté, co hádka ustala jaksi unaví. Když se ujistím, že se mi to nezdá, vyskočím radostí a oblékám se. Ty lidi sice neznáme pořádně ani jeden, ale jsou to češi, bude salát, cukroví, jen o tom kaprovi pochybuji.

    Cestou mu vyprávím o ranní hádce a rvačce. Dozvídám, že je to na denním pořádku a slíbí, že se Maora pokusí z domu vyhodit. Neutají přede mnou však to, že z něj sám má strach. Nedivím se... 

    ,,Veselé Vánoce z druhé strany zeměkoule, mami !" 

    Dorazíme na místo, krásný dům, příjemní lidé, směs národností, ale česká převažuje. Holky připravují stůl, smaží ryby a všichni se bavíme jako staří přátelé. Neuvěřitelné!

    Dostanu i nabídku zatelefonovat si se svou rodinou na skypeu.

Volám jim a přejeme si Veselé Vánoce - já z druhé strany zeměkoule za letního večera, oni za vánočního zimního rána. Loučíme se sentimentem, ale s úsměvem. O svém vánočním dni však pomlčím, nechci přidělávat své rodině starosti a už vůbec ne na Vánoce! Přeci jen, už první takové odloučení je pro nás svým způsobem zvláštní a obtížné.

   Vánoční večeře

... aneb nepomlouvej den před večerem, ani před tím vánočním. 

    Bavíme se s Klárou, která mi dodává odvahy, jakoby věděla, co se mi dneska honilo hlavou: ,,I já mám ty dny a pocity, kdy mi chybí moje rodina a je to obtížné, ale zapiš si jedno: Nevzdávej to!"

    Cítím zvláštní nový příliv energie. Ano, můj začátek na Novém Zélandu nebyl zrovna šťastný. Byl plný stěhování a příhod, které by se hodily do románů a k tomu to dnešní ráno... ale třeba s příchodem dalšího roku vše začne lépe, no ne? 

    Večeříme pod palmou na zahradě, za světla, za přítomnosti příjemného letního tepla. Kapra samozřejmě nemáme, místo toho jíme obalenou rybu, kterou kluci ulovili z oceánu. Ani nevím jméno, ale chutná výborně, stejně jako salát.

    Po večeři pouštíme Tři oříšky pro Popelku. Ostatním překládáme anglicky a některé věty jsou i pro nás oříškem. Poté následuje letní a vánoční oslava venku s muzikou. Tancujeme bosi na zahradě pod noční oblouhou, přiťukáváme si na zdraví, na Veselé Vánoce a objímáme se.

    Těžko věřit, že se známe jen pár hodin. Bude to asi tím, že nás všechny spojuje jedna věc. Jsme tu menšina a každý má svou rodinu daleko desetitisíce kilometrů a takto si vytváříme svoji další novou rodinu, kterou nejspíš také jednou opustíme. Až skončí víza, nebo až se rozjedeme každý zase někam jinam, či se vrátíme do své rodné země.

    Vánoce, které mi změnily život 

    Ráno to vypadalo, že Vánoce  na Novém Zélandu budou tragédie. Ale i za minutu se může vás život obrátit naruby.

    Ten večer jsem zažila prozatím nejlepší Vánoce ve svém životě, stejně tak jako následující vánoční svátky, Silvestr a narozeniny, na které budu vzpomínat do konce života.

    Ten Vánoční večer jsem se rozhodla žít okamžikem, nevzdat se a splnit si své sny. Ne snad proto, že bych byla na Novém Zélandu a opustila Českou Republiku, ale proto, že jsem změnila své myšlení. A věřte nebo ne, od toho večera se můj život úplně změnil a začal můj další nový životní příběh.

Manželovu babičku si pamatuji už jen jako dámu sužovanou Alzheimerovou chorobou. Ona mě asi ani nezaznamela, jediný, koho dokázala oslovit jménem byl právě můj manžel. Její příběh jsem seskládala z útržků vzpomínek jednotlivých členů rodiny. Někde to možná bylo trochu jinak, ale podstata jednoho životního příběhu je snad zachována.

Narodila jsem se pár let po Velké válce, jako pátá z osmi dětí. Rodiče měli malé hospodářství, které nás jen tak tak uživilo. Maminka po večerech šila, a protože byla v okolí vyhlášenou švadlenou, přilepšovala tak rodinnému rozpočtu.

Tatínek nenáviděl nově vzniklé Československo. Cítil se být Němcem a připojení pohraničí k nové republice vnímal jako obrovskou zradu a nespravedlnost. Zuřil, když mě načapal s českou knihou. A když ho maminka přinutila zapsat nám do sčítacích archů národnost českou, nemluvil s ní několik týdnů. Maminka byla praktická žena. Považovala se také za Němku, ale věděla, že přihlásit se k německé národnosti s sebou nese spoustu potíží, v některých okresech za to byli dokonce lidé pokutováni, a to, jak si maminka dokázala dobře spočítat, by naše rodinná pokladna neustála.

Když mi bylo patnáct, našla jsem si dobrou službu na statku v sousední vesnici. Tatínek nakonec překousl i fakt, že sedlák byl Čech, protože za práci dobře platil. A mně se líbila nejen práce na statku, ale i sedlákův syn Jindřich. Vysoký, černovlasý, o dva roky starší mládenec. Patnáctiletá nohatá Němka ho samozřejmě vůbec nezajímala. Ale to mi nijak nebránilo spřádat si po večerech pohádku o našem rodinném štěstí.

Nejraději jsem chodila pást krávy. Do sukní jsem si schovala knížku, a když se krávy uložily do stínu lesíka, začetla jsem se do některého z příběhů. Ten den jsem zapomněla na krávy a hltala stránku za stránkou. Karolínu Světlou jsem vyžebrala na kuchařce ze statku a nikdy mě žádný román tak nevtáhl jako Kříž u potoka. "Takhle nám hlídáš krávy?" Polekaně jsem schovala knihu za sebe. Nade mnou stál Jindřich. Oči se mu smály a slunce mu kolem hlavy vykreslilo zlatou auru. Málem jsem omdlela - strachy i blahem. Jindřich se posadil a začal mi vyprávět o Karlu Čapkovi, Janu Nerudovi, Aloisi Jiráskovi. A ještě ten večer mi přinesl Bílou nemoc. Začali jsme si povídat o knihách, o svých snech, a nakonec jsem byla zamilovaná až po uši. A co bylo nejlepší - Jindřich také.

"Lotynko moje, to přece tatínek ani sedlák Bajer nedovolí. On není Němec a ty jsi chudá. Děvčátko moje, co tě to napadlo, zakoukat se zrovna do mladého Jindřicha." "Tak spolu utečeme," špitla jsem do maminčina náručí."Holčičko moje..." Maminka mě objala ještě pevněji a ve vlasech jsem cítila její slzy. Tatínek zuřil, zuřil i sedlák Bajer. Maminka plakala a selka Bajerová, která mě měla ráda jako vlastní dceru,  začala trávit veškerý volný čas v kostele. Po pár týdnech se oba otcové začali uklidňovat a selka Bajerová přispěla na nový oltář.

A pak přišla mobilizace. Jindřich musel narukovat, moji tři starší bratři odmítli a kamsi zmizeli. Jednoho rána nás vzburcovala sousedovic Trudi: "Běžte se podívat na náves! Visí tam vyhláška! Patříme k Německu!" Na návsi se srocovali sousedé a oslavovali. Ocitla jsem se ve zlém snu. Jindřich zůstal v Československu, ze mě je říšská Němka. Bratři se vrátili a všem nadšeně vyprávěli o tom, jak se teď budeme mít lépe.

Československo se rozpadlo, vznikl Protektorát, začala válka. Moji nadšení bratři odešli do války. Strýc se stal zapáleným nacistou. Tatínek, nejdříve tolik nadšený, se celý stáhl do sebe. Nesouhlasil s politikou Německa, nesouhlasil s válkou, nesouhlasil s rasovými zákony. Ale bál se nesouhlasit nahlas. Začal smutek utápět v levné kořalce. Jeden bratr padl, další se vrátil se zraněním. Třetí měl štěstí - stal se písařem a opravdové válce se vyhnul. Jindřicha totálně nasadili na práci v Německu.

Přes naši ves se válka přelila několikrát. Na jaře 1945 jsme ji víceméně prožili v lesích, schovaní v provizorních bunkrech. Měli jsme hrůzu z vojáků Rudé armády, kteří drancovali a znásilňovali. Byli jsme nepřátelé a nezasloužili jsme si dobré zacházení.

Válka skončila. A Benešovy dekrety si s námi nevěděly rady. Byli jsme Němci, ale podle sčítání lidu jsme byli občany Československa. Nakonec nás neodsunuli a já jsem tančila radostí. Určitě brzy uvidím Jindřicha!

Měsíce plynuly, ale Jindřich se nevracel. Prý se kdesi v Německu oženil a na statek se již nevrátí. Srdce mi pukalo žalem. Čekala jsem na něj tolik let! A najednou mi bylo 27. Měla jsem dvě možnosti. Odejít do kláštera jako sestra Helga, nebo se honem vdát. Bratr pracoval ve slévárně a v hospodě po šichtě se doslechl, že jeden ze slévačů, Pavel, kovaný komunista, se rozhodl poslechnout napomínání svých soudruhů, a chce se oženit. Jen na hledání nevěsty mu, pro samé schůze,  nezbývá čas. V bratrovi se probudil dohazovač a po několika panácích byla ruka v rukávě. Pavlovi ani nevadilo, že jsem Němka, která v neděli chodí do kostela. Neměla jsem na vybranou. Být starou pannou byla ostuda pro celou rodinu. Kdo by mě živil? Nechtěla jsem zůstat rodičům nebo bratrům na krku. A Pavel byl docela sympaťák. "Zvykne si každá," říkávala kmotra.

Bryčka už byla ozdobená, já v bílých šatech nachystaná, pan farář v kostele. Malý Pepík Odvárka vbíhá do světnice: "Pavel sedí v hospodě a že prý si Lotku nevezme. Prý by mu to polepilo stranickou kariéru." Taková ostuda. Teď už mě čeká snad jen ten klášter. A hodně daleko. Bratr vyrazil k hospodě. Popadl Pavla za límec a vytáhl ho od rozpitého piva. "To jsi chlap? Dal jsi jednou slovo, tak ho koukej dodržet!" Pavel dopil pivo, na kuráž si dal ještě jednoho panáka a odešel se oženit. Protože chlap, to on je.

Pár let jsme spolu byli možná i šťastní. Narodily se nám čtyři krásné děti a Pavel vypadal spokojeně. Ustál padesátá léta, i s Němkou a katoličkou na krku. Ale byla jsem pro něho stále větší zátěží. Neměl šanci udělat stranickou kariéru, zůstával jen odborovým předákem slévačů. Odcizovali jsme se stále více a více. On žil pro schůze, já pro děti. A pro Boha. Kostel se stával mým útočištěm, místem, kde jsem nacházela klid. Pomalu jsem na život rezignovala.

Než jsem ho opět uviděla. Seděl v čekárně u zubaře, kam jsem přijela se svým starým tatínkem. Jindřich. Pořád ještě pěkný mužský, i když život se na něm hodně podepsal. Viděla jsem, jak se polekal, když mě poznal. Ale stačili jsme si vyměnit pár slov. A domluvit schůzku. Chtěla jsem vědět, proč na mě zapomněl. Jindřich nikdy v Německu ženatý nebyl. V posledních dnech války byl během bombardování těžce raněn a dlouhou dobu strávil ve špitále. Když se vrátil, zjistil v hospodě, že se budu vdávat. Na statku hospodařil starší bratr s rodinou, Jindřicha doma nic nedrželo. Odešel do Ostravy, kde začal pracovat jako dělník v koksovně. Možná jsme se mohli dát dohromady, ale byla jsem vdaná, před Bohem i před lidmi. A tak jsme si jen občas napsali, co nového.

Když se Československem provalily tanky Varšavské smlouvy, zhroutil se Pavlovi svět. Byl vyloučen ze strany za nesouhlas s příjezdem vojsk spřátelených armád. A v létě roku 1970 ho srazil vlak. "Nešťastná náhoda, když si krátil cestu přes koleje," konstatoval příslušník Veřejné bezpečnosti. Já jsem ale přesvědčená, že Pavel už nedokázal dále snášet zpackaný život - s nemilovanou ženou, opuštěn stranou, které obětoval svůj život, bez jakékoliv vyhlídky na lepší zítřky. Nikdy jsem se ho nezeptala, proč se se mnou nerozvedl.

S Jindřichem jsme se začali scházet. Nejdříve potají, aby děti nevěděly, pak nás samy děti přesvědčily, že se nemáme za co stydět. Zůstalo jen přátelství. Z Jindřicha se stal zapšklý starý mládenec, který už dávno nečetl Čapka ani Jiráska; ze mě stará, utahaná ženská. Kdybych tehdy, po válce,  počkala o pár měsíců déle, mohlo být všechno jinak. Jestli lepší nebo horší, to už nikdy nezjistím.

A tak mi zůstala jen víra a vnoučata, kterým můžu vyprávět pohádku o Lotce a Jindřichovi.

Dnes bych Vám ráda opět napsala pár vět z našeho příběhu. Je to příběh, který jsem vymyslela spolu s dcerou. Je to taková pohádka pro adopčátko, ale trochu jinak. Nezačíná domečkem a hodnými tetami, ale ještě o něco dřív.

Celé to začalo tímhle rozhovorem:

"Maminko, existujou rodiče, kteří nemají své dítě rádi a vykopnou ho z domu?"

"Ano, i takoví rodiče bohužel občas existují, ale pro takové děti se pak třeba najdou jiní rodiče, třeba náhradní a ti je pak mají rádi a bydlí spolu a jsou rádi, že se mají ..."

"Ale neboj, většinou je to tak, že když se někomu miminko narodí, tak se na něj těší a rodiče jsou šťastní, že miminko mají. Takže se o něj starají s láskou a nevykopnou ho z domu."

"No jo maminko, ale já sem se ti nenarodila."

"No to ne, ale pamatuješ, sama si mi říkala, že sis nás vybrala za rodiče."

"No jo vlastně, ale jak sem to udělala, když rodiče pro děti vybírá ta teta miminkovská (myšleno sociální pracovnice)."

"Já myslí, že to bylo nějak takhle:"

Jako maličká dušička jsi seděla na krásném modrém obláčku tam nahoře v nebi. Seděla jsi a rozhlížela jsi se po světě. Svět se ti moc líbil, viděla jsi spoustu krásného. A také mnoho věcí, které se ti nelíbily, a věděla jsi, že je chceš změnit. Už jsi se moc těšila, až na ten svět přijdeš a říkala sis, koho by sis asi tak mohla vybrat za své rodiče. A najednou jsi nás uviděla.

Mě a tatínka. V té době jsme byli moc smutní lidé, protože jsme si miminko moc přáli, ale lékaři nám nedávali žádné naděje, že by k nám nějaké miminko mohlo přijit. A to nás moc trápilo. Jezdili jsme od jednoho doktora k druhému a žádný nám neuměl pomoci. Prostě z mého bříška se miminko narodit nemohlo.

A ty sis řekla, že zrovna nás dva bys chtěla za rodiče. Jak jsi na tom obláčku tak seděla, tak jsi přemýšlela, jak to tedy udělat, když se nemůžeš narodit z mého bříška.

A jednou jsi na to přišla ...

Jako úplně maličké semínko jsi začala růst v bříšku jiné paní. Věděla jsi, že tahle paní nebude moct být tvou maminkou. Že nebude jednou s tebou, až nebudeš vyrůstat. Nebude ti dávat pusinku na dobrou noc. Taky jsi věděla, že ti nebude foukat rozedřené kolínko. Nebude na tebe hrdá, až složíš svou první zkoušku dospělosti ... Prostě nebudete spolu.

Věděla jsi, že to bude těžké pro ni, pro tebe a v konečném důsledku i pro mě a tatínka. Ale také jsi věděla, že tohle je jediná cesta, jak přijít na svět. A hlavně, že to za to stojí - zvolit si zrovna tuhle cestu.

Ještě než tvoje dušička vplula do maličkého tělíčka, stihla jsi ještě pošeptat té paní, co vybírá rodiče pro miminka bez rodičů :

"Vyber mi tuhle maminku a tohohle tatínka, ty si moc přeju."

A pak ses narodila ...

Pár dní jsi spinkala v tom domečku, kde jsou děti, které čekají na mámu a tátu a kde se o tebe staraly hodné tety. A najednou jsi nás zahlédla! Mě a tatínka! Věděla jsi, že jsme ti praví, že jsme na tebe dlouho čekali a že tě budeme milovat z celého srdce. Přesně takovou jaká jsi.

A tak, jak dnes už krásně sama říkáš: "A narodila jsem se vám v srdíčku."

Bylo to tak? Já věřím, že jo…

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Vzpomínáte si, kdy naposledy se vám poštěstilo a mohla jste se zabořit do ušáku a číst a číst a číst...? Kdy vám bylo vše kolem vás celkem ukradené, protože jste nutně potřebovala dočíst ještě tuto kapitolu. A tu další. A další.  Stýská-li se vám, mám pro vás tip. Kupte si knihu Tady byla Britt-Marie. 

Až přečtete první stránky, pošlete děti k babičce, do kroužku nebo ven na hřiště. K večeři objednáte pizzu a zamknete se s knihou v ložnici. Protože chytí a nepustí. Budete se smát i brečet a hlavně vám bude neskutečně hezky. Protože i protivná bába může být vlastně velká sympaťačka, když se na ní podíváte jinýma očima.

Protože každý si s sebou neseme své bolesti a bolístky.  Protože každý máme své prapodivné rituály, které nám život dělají snesitelnějším.  Protože život všem háže klacky pod nohy. A je jen na nás, jestli přes ně zakopneme, nebo je sebereme a zatopíme si s nimi. Protože každý z nás má možnost něco změnit.  Protože je velmi snadné v druhých zažehnout jiskru nebo tu jiskru zadupat do země.

A až uvidíte partu dětí hrajících fotbal na plácku před hospodou, tak se určitě zastavíte a budete alespoň chvíli fandit. Fotbal někdy nemusí být jenom obyčejná hra. Fotbal se může stát smyslem života. A nejen pro krasavce Beckhama, ale i pro dámu v letech, které se v šedesáti zhroutí její dosavadní nudný život. Poprvé v životě se rozhodne zabojovat sama za sebe a shodou okolností se stává správkyní dětského centra, a později i trenérkou fotbalu,  v jednom hospodářskou krizí postiženém městečku. Střet dvou zcela odlišných životních stylů přináší situace úsměvné i dojemné.

A teď mě omluvte. Běžím přeleštit okna a vyprášit matraci. Pořádek v bytě může mnohé změnit.

Když jsem potkala Amíka věděla jsem jedno, ne to, že bych s ním chtěla mít dítě nebo si ho vzít, ale to, že chci cestovat, hodně, daleko a často. Naštěstí k tomuhle nápadu byl Amík jako dělanej. Vlastně to byla jedna ze základních věcí, který se nám na sobě navzájem líbila. On už tehdy prokázal, že je na dobrodružství stavěnej a to když se rozhodl opustit rodnou brooklynskou hroudu a vrhnul se do pražský divočiny.

Rok po seznámení jsme byli na Novým Zélandě, kde jsme zjistili, že spolu můžem bejt a rozhodli se vydat na cestu manželskou. Po ušetření peněz a zajištení nechutnejch imigračních formalit jsme se rozhodli vydat na několik měsíců do Jižní Ameriky. Po návratu jsme zjistili, že nás to cestování pořád děsně bere a snili jsme. Snili jsme o roční cestě po světě. Našli jsme si práci a byt a pořád snili. Já našla další mnohem lepší práci, ale sen nás neopouštěl.

 Nakonec jsme se rozhodli s tím vším praštit a pustit se do opravdickýho plánování. Cesta se v našich myslích začínala formovat ze snění do reality. Amík dal výpověď. Já se pokusila, ale bylo mi tehdy nabídnuto půl roku neplacenýho volna. Po dospělým rozvažování jsme se rozhodli kejvnout na těch šest měsíců. Byl to kompromis, ale dobrej a navíc jsme si říkali, že kdyby se nám chtělo, tak to můžeme vždycky prodloužit.

Zabalili jsme náš oranžovej byt, dali kocoura na opatrování ke kamarádům, vyhodili náš gauč, přetáhli hromady krámů, tašek a neuvěřitelný množství pitomin k tchánům, naočkovali se strašlivejma bakteriema a konečně zabalili naše dva bágly a jeli jsme. Tak ono to samozřejmě až takhle jednoduše nešlo. Formalit jsme až na očkování moc neměli, ono není nad to vlastnit americkej pas, to těch víz ubude a hlavně jsme se nemuseli bát žádný jazykový bariéry, další výhoda života po boku Amíka.

Kam pojedem jsme si naplánovali docela dobře, věděli jsme akorát země s tím, že si ten zbytek vždycky cestou předem někde zjistíme. Tohle je náš osvědčenej styl cestování, neradi plánujeme a navíc plány jsou plány a realita je vždycky jiná. Plán cesty zněl Nepál a trekování v Himalájích, Thajsko a pobyt u kamarádů, Myanmar a Kambodža, další kus cesty měl být Indonésie a Uganda. Kambodža a Uganda se do naší agendy dostaly, protože Amík pracoval pro neziskovku, která měla místa v obou těhle zemích a oba dva jsme chtěli poznat jaký to je na místě.

26. ledna (to si pamatuju, protože mě na to upozornil facebook) jsme nasedli do letadla směr Praha. Tak žádná cesta by nebyla pořádná bez pořádnýho vykrmení máminou kuchyní a posilnění pravým českým pivem, který se dá sehnat i tady, ale neznělo by to tak poeticky.

Přesně na den před čtyřma lety, na svatýho Valentýna, jsme touhle dobou seděli někde v letadle směrem Kathmandu. Pamatuju si ten šok na letišti v Abu Dhabí, přesně jako z Tisíce a jedný noci, ženy v dlouhejch splývavejch abájách, chlapi v bílejch košilích a my dva s Amíkem v pohorkách, připraveni na zimu a sníh. Naše první seznámení s Nepálci ve frontě na letadlo, který bylo plný námezdních dělníků vracející se z bohatejch perskejch zemí domů do Nepálu.

Nás pár treku a dobrodružství chtivejch Evropanů, Američanů a jinak celý letadlo plný utahanejch většinou mladejch chlapů. kteří vezli domů výdělek a dárky. Tenhle rozdíl světů nás pak doprovázel skoro celej zbytek naší cesty a nejen tý nepálský. Ano, šok to byl už tehdy v Abu Dhabí na letišti, už tehdy byla vidět ta šílená propast mezi západem a východem, mezi superbohatejma státama a Nepálem, jedním z nejchudších států na světě.

Takhle tehdy na letišti přesně před čtyřma lety začala naše velká cesta.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

https://www.mamazavodou.blogspot.com

Už je to dvanáct let od toho památnýho únorovýho večera, kdy jsem v Lucerna Music Clubu na osmdesátkách potkala jednoho týpka. Teda já ho nepotkala, já měla napilno na tanečním parketě, kdy jsem se ovíněná svíjela do rytmu Madonny, potkala ho moje kamarádka, která předstírajíc, že je Francouzka potkala jeho kamaráda, kterej předstíral, že je Američan. Každopádně ten moment nastal u baru, zastavujíc se na sklenici piva: "Hi," řekl on. "Ha ha ha, taky děláš, že seš Američan?" Pravila zvesela ona. On se na ní jenom tak nechápavě podíval svejma černejma očima, ruce zastrčený v kapsách svý vorvaný kožený bundy. "I am Jordan." "Sure like Micheal Jordan," pravila opět rozverně ona. Zasmál se, bylo vidět, že tohle opravdu ještě nikdy neslyšel. Ano, to byl ten moment před dvanácti lety.

Tak a takhle to začalo, tehdy před dvanácti lety v Praze na tom nejposlednějším místě na světě, kde bych si představila, že potkám svýho budoucího muže, otce svýho budoucího syna. Jak řekl předevčírem Amík :"Last place on Earth I would ever think to be and meet you."  No je fakt, že absolutně netuším, jak jsme se tam oba takhle octli. V židovský tradici se tomu říká bešert, teda něco, co mělo bejt, potkání vaší předurčený duše...v Lucerně na osmdesátkách.

Za necelý dva roky mě v jednom hostelu na Novým Zélandu požádal o ruku. "Hele, tak se vezmem, ne? Zjednodušíme si tím imigrační a bude. Spolu zůstat chcem, tak co." Po skoro roce života pod stanem, trhání jablek v sadu, prořezávání vinic, trekování po horách, přežití několika děsnejch bouří, vytahování kanoe z hlubin divoký řeky a to všechno u protinožců a teda vzhůru nohama, jsme se o sobě dozvěděli hodně a rozhodli se do toho jít.

Před desety lety jsme se na začátku února dva dny po mým příjezdu do New Yorku vzali. Řekli jsme si tehdy v dobrým i zlým a v nemoci i ve zdraví a ani tlumočnici jsem k tomu nepotřebovala. Za těch deset let jsme toho prožili hodně, honili nás divocí psi v rumunskejch horách, tučňáci v Patagonii, vedro v Burmě, zdolali jsme himalájskej Thorong La Pass, trpěli nadmořskou vejškou v Cuzcu, já se naučila žít a pracovat v New York City, dokonce jsem tohle šílený město začala považovat za svůj druhej domov, Amík se pořád ještě nenaučil česky, ale zato se naučil, jak se žije s českou rodinou, pořídili jsme si spolu kocoura a před skoro třema lety se nám narodil náš mini chlapík.

Každej tenhle krok jsme udělali spolu a konečně jsme si po těch letech i oba zapamatovali to datum našeho výročí. Mně k tomu pomohlo nekonečný vyplňování imigračních dokumentů a Amíkovi jeho táta, kterej mu to každoročně připomínal.

Letošní výročí jsme oslavili opravdu ve velkým, když už je to těch deset let, tak jsme si vyhodili z kopejtka a strávili celej den po doktorech na vyšetřeních před začátkem mý chemoterapie. Já holt vím, jak se vodvázat a zpestřit náš vztah. Tohle výročí dokonce trumflo i to, kdy jsem se otrávila jídlem a strávila celou noc na komunálních záchodech v jednom hostelu.

Deset let manželství je opravdu něco, ani se mi nechce věřit, že už je to tak dlouho. Jak se nám to povedlo, nevím, žádnou chytrou radu se ode mě nikdo nedozví, ale jedno vím jistě.  Jestli Amíka někdy chytne druhá míza a bude mít chuť mě vyměnit za mladší materiál, tak potom, co jsem mu věnovala svoje mládí a krásu, mu to hodně rychle rozmluvím, třeba i s pomocí tupějšího typu nože, protože to by teda nebylo fér.

Ať už to tehdy bylo bešert nebo ne, lepšího chlapa jsem si pro sebe nemohla najít.  Tehdy v tý Lucerně jsem si našla chlapa se kterým se v životě nebudu nudit, člověka o kterýho se, když jde do tuhýho, můžu opřít, perfektního parťáka a chlápka, se kterým se dokážeme fakt zasmát. A ne, není to vždycky všechno růžový, ale kdyby to bylo, tak by člověk ani nevěděl, která barva je růžová.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

https://www.mamazavodou.blogspot.com

Řepa mi leze ušima. Doslova ji nemůžu ani cejtit. Každodenní ranní příděl mi nahání husí kůži. Sebrala jsem odvahu a poprosila o řepovou pauzu. Máma se jen zasmála: "Jsem si zrovna říkala, kdy to navrhneš. Vždyť to se nedá." Ano, džusuju dál, mrkev na tisíc a jeden způsobů. Amík taky zkouší svoje lektvary, ale je fakt, že jenom tak pomaličku. Zrovna nedávno udělal docela dobrej zelenej: kadeřábek, zelený jablko, citrón a celer. Chytla jsem rýmu a i ta před těma džusama zdrhla o několik dní dřív než normálně, což tak dostalo moji kolegyni, že si taky kupuje džusovač.

Amík se do tý zdravý stravy opravdu obul. "Tohle moje tělo nemůže zvládnout. Takovej vitamínovej šok, to se prostě nedá." Stěžuje si máma a prchá před dalším dobrým jídlem, který Amík uklohní podle naší super nový kuchařky "Recepty pro rakovinu prsa." Jídla jsou to opravdu dobrá, to jo a super zdravý jsou taky to je jasný, jen kdyby Amík netrval na tom neustálým striktním: "Tohle v tom receptu není. Tahle ingredience nám chybí a tolik množství tam není." Receptů se drží jako tonoucí toho stébla.

Rozhodli jsme se říct v mini chlapíkově školce, že mám rakovinu. To abysme věděli o jakýkoliv případný změně chování. Tak mini chlapík žádný známky újmy neprokazuje, ale jeho učitelka hned vytáhla historku o tom jak její spolupracovnici loni zemřela dcera na rakovinu močovýho měchýře. "A to měla čtyřletýho chlapečka, chuděra. A on už si ani tu maminku pořádně nepamatuje. No co vy si pamatujete ze čtyř let?" Amík celej zaraženej: "No, my tak nějak doufáme v lepší výsledek." "Né, tak jsem to nemyslela, to je jasný. To bude něco jinýho." povídá paní D.

Já to ani tak nebrala a odpoledne šla vyzvednout mini chlapíka. "A on už si jí fakt nepamatuje, chuděra." Bylo zase hitem dne. "Hele říkala mi to taky." Povídám Amíkovi čekajícímu venku. Za pár dní jsem šla vyzvednou mini chlapíka s mámou a čekala tam na nás ta spolupracovnice. Jak mě viděla, hned me objímala a slzela, ukázala mi fotku svojí dcery a prý se za mě modlí. Nějak jsem to zapomněla říct mámě, která stála děsně zaraženě za mnou.

"Tak jsem slyšel, že u mini chlapíka ve školce teď stojí fronty lidí, kterejm umřeli jejich blízcí na rakovinu a chtějí se s náma  o to podělit." Povídá Amík mojí otřesený mámě. My víme, že ony to tak nemyslí, opravdu jsou strašně hodné. Jen ta reakce není úplně ta nejlepší a my jí prostě musíme nadlehčovat hodně černým humorem. Poučení zní: "Pokud někdo řekne, že má rakovinu, asi nechce slyšet o tětě tety, která jí taky měla a umřela."

Jedna z nejtěžších věcí? Asi to, že už nebudeme mít nikdy biologický dítě. Budu potřebovat chemoterapii, radiaci a hormonální terapii, to jsou holá fakta. Ano, vím, že jsou možnosti. Možnosti odebrání vajíček, možnosti předčasnýho ukončení hormonální terapie po dvou letech, možnosti surogátní matky. Ano, tohle jsou všechno možnosti, jenže ne pro mě. Prostě ne pro mě.  Logicky vím, že mám super mini chlapíka (tfuj, tfuj, tfuj) ale prostě někde v hlavě mám spojený to druhý dítě s myšlenkou "nemám rakovinu a jediný o co se teď pokouším je druhý dítě." Ano, tohle byla jedna z těch dost těžkejch věcí na týhle diagnóze.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

https://www.mamazavodou.blogspot.com

Není to Bůh, kterého známe z Bible, není to postava, která existuje v nebi a ke které se modlí třeba některé z Vás. Přesto existuje a je silný.
Ale cesta k nalezení něčeho tak výjimečného je většinou trnitá a má to svůj důvod.

Život není vždy fér, vlastně není skoro nikdy spravedlivý. I když děláme všechno správně, srazí nás k zemi a my musíme pracně šplhat zpět nahoru.

I v těch nejhorších chvílích, kdy jsem se ptala sama sebe  "Proč zrovna mě?"
jsem nedostala žádnou odpověď.
Žádná totiž není.
Měla jsem se spíš ptát: "Proč teď? Jaký to má důvod?"
Dnes po tolika letech už vím PROČ.

Někdy musí přijít něco, co Vás donutí spadnout až na úplné dno, všechno ztratit, abyste mohli zase najít něco nového, něco, co je lepší a co má větší hodnotu.
Co Vám nakonec dá mnohem víc, než jste měli předtím.
Každá z nás máme takový okamžik ve svém životě, může to být malý okamžik nebo velký okamžik.
Vlastně nezáleží na tom, jak ho vnímá okolí, ale jak ho vnímáme my, protože to, co je pro nás velké a příliš, ostatní můžou cítit jako bezcenné.

Dlouho mi trvalo, než jsem našla dost sil napsat tento článek. Vím, že nejsem jediná, kdo prožil nebo prožívá v životě nějaká úskalí, kterým musí čelit.
Upřímně, ani se necítím hodna lítosti, protože když se rozhlédnu kolem sebe a vidím, kdo s čím bojuje, přijde mi, že já si vlastně nemohu na nic stěžovat.
Ale před pěti lety touto dobou jsem měla pocit, že nepřežiji ani den, že tohle opravdu nezvládnu.

Stála jsem proti něčemu, co jsem si neuměla nikdy ani představit, že se mi stane.
Některé z Vás už to možná vědí, někdy jsem to třeba lehce nastínila nebo naznačila, ale zatím jsem ještě neměla odvahu a sílu to vyslovit nahlas.
Ale dnes mám, protože jsem našla svého Boha.

Před pěti lety jsem touto dobou na den přesně, v náručí držela tehdy tříměsíční dceru a zůstala sama.
Sama se svými čtyřmi dcerami, uprostřed ničeho. Stála jsem proti obrovskému balvanu, který se na mě valil a já nemohla utéct.

Říká se, že čas zhojí všechny rány, ale některé jsou tak hluboké, že to trvá déle, než bychom si mysleli.

A takovou dírou pro mě byl odchod mého bývalého manžela.
Odchod to byl nečekaný, nepřipravila jsem se na něj emocionálně, fyzicky ani materiálně. Ze dne na den jsem najednou stála a zírala do prázdna.

Měla jsem pocit, že se topím a nikde nebylo nic, čeho bych se mohla zachytit.
Nepatřím a nikdy jsem nepatřila mezi ty, kteří věří, že manželství je navždy a že když máte s někým děti, musíte spolu zůstat navždy.
Naopak si myslím, že lidé by spolu měli být jen tehdy, pokud jsou šťastní a cítí to tak vzájemně.
Proto svému bývalému manželovi a dnes už to mohu vyslovit i když jsem se toho celé roky hrozně bála, nemohu odpustit pouze jednu věc.
A tou je, že mě zklamal jako přítel.
Všechno, co následovalo po té si pamatuji spíš jako v mlze. První měsíc byl nejhorší.

Jenže pak se stalo něco neuvěřitelného a do cesty mi vstoupil někdo, kdo mě doslova zachránil.
Dodnes vlastně nevím, jak se to stalo.
V jednu chvíli jsem stála nad propastí a vzápětí mi někdo hodil záchranné lano.
Někdo, kdo mě přijal takovou jakou jsem, se všemi svými závazky, chybami a se všemi těmi balvany, které jsem sebou táhla.
Můj současný muž je někdo, kdo mě opravdu zachránil.

Přijal tehdy mé(dnes naše) čtyři dcery jako své vlastní a i když vím, že to pro něj mnohdy nebylo snadné, dal nám domov, dal nám lásku a mně pocit, že nejsem sama a stojím za to.
Jeden z nejhorších pocitů, který jsem si v sobě po odchodu manžela nesla byl právě pocit, že za nic nestojím, že je to moje vina, že to já jsem udělala něco špatného, zlého a můžu si za to sama.
Můj muž mi dal sílu bojovat, vytáhl mě ze dna, z té nejhlubší propasti, kterou jsem si jen mohla představit.

Donutil mě věřit v budoucnost, donutil mě říkat nahlas co cítím a bojovat. Proti všemu a všem.
Postupně mi dal nejen rodinu a pocit, že někam patřím, ale i silný pocit pýchy.
Jsem totiž každý den strašně pyšná na NĚJ. Za to všechno, co dokázal, co vybudoval, za to jaký je.
Jak se dokáže postavit každému problému a najít sílu po sté ten samý problém řešit a hledat způsob jak.
Vidím v něm někoho úspěšného a hrdého a je pro mě ctí, že můžu patřit do jeho života. Být vedle něj a vidět jeho úspěchy. Motivují mě jít dál, snažit se a bojovat a být silnější, den za dnem.
V jedné mé oblíbené písni od We The Kings- Sad Song se zpívá:

S tebou padám.
Je to, jako když nechávám svou minulost v siluetách na zdi.
S tebou jsem nádherná pohroma.
Jako bychom stáli ruku v ruce se všemi našimi obavami na okraji.
Bez tebe, se cítím zlomený.
Jako kdybych byl jen polovina celku. 
Bez tebe, nemám koho držet za ruku.
Bez tebe, se cítím rozervaný.
Jako plachetnice v bouři.
Bez tebe, jsem jen smutná píseň.

Pomohl mi překonat to nejhorší období v mém životě, nabídl mi to, o čem většina lidí jen sní.
Slova děkuji nikdy nebudou moci přesně vyjádřit všechno, co jsi udělal.
Děkuji, vím, že s Tebou zvládnu cokoliv.

Dnes už je to za mnou a vím, že mě to posílilo. Zjistila jsem, že dokážu opravdu víc, než jsem si kdy myslela.
Našla jsem totiž v sobě samé, svého BOHA.
Můžeme mu klidně tak říkat, nezáleží na jméně, každá mu můžete říkat jak chcete. Vím totiž, že každá uvnitř sebe máte svého BOHA také.
Něco, co Vás nutí každý den vstát, po desáté vzít plakající dítě do náruče, po desáté uklidit na stole, po desáté přečíst tu samou pohádku. Po desáté se podívat na sebe do zrcadla.

Díváte se pozorně? Co vidíte?
Víte, co vidím já?
Já vidím SÍLU. Vidím ODHODLÁNÍ. Vidím někoho, kdo se nevzdal navzdory všemu, co mu přišlo do cesty.

Každá z Vás má takovou sílu v sobě.
Pokaždé, když spíte jen tři hodiny v noci nebo se snažíte utišit vztekající batole. Pokaždé, když píšete úkoly s dětmi, když je večer přikrýváte, když skládáte prádlo a když tlačíte kočárek, a ono začíná pršet a za ruku vedete druhé dítě.

Se vším tím odhodláním uvnitř Vás, tou obrovskou silou jdete proti větru, proti všemu, protože ten BŮH ve Vás JSTE VY SAMA.
Sama jste pro sebe tím vším. Silou, odvahou, hlasem, který křičí a nutí Vás jít dál.
Vytrvejte, jděte dál, krok za krokem a nepřestávejte.
Každé špatné období jednou skončí a jeho význam pochopíte až na jeho konci.

I já ho pochopila.
Musela jsem si projít něčím tak těžkým proto, abych dokázala ocenit to co mám dnes.
Jsem vděčná za všechno co mám, i když to někomu může přijít málo. Nezáleží na tom, co si kdo o tom myslí. O Vás, Vaší rodině,Vašem štěstí.

Ne, vy to nevzdáte, budete bojovat každý den, každou hodinu, já to vím.
Já totiž budu také.

Budu se prát za všechno na čem mi záleží a i když budu cítit, že žádnou sílu už nemám, najdu jí.
Hluboko uvnitř sebe, stejně jako Vy, MÁM JEŠTĚ SPOUSTU SIL.

Tak na to nezapomínejte,
S Láskou,
Monika

POJĎTE ZA MNOU I NA FACEBOOK: https://www.facebook.com/KrayMonika/?ref=aymt_homepage_panel

Bojím se, že Vám nedávám všechno, co by jste chtěly a přály si.

Nejsem vždy nejlepší máma ani tak dobrá, jak bych si přála být.

Každý den dělám chyby.

Moje milované dcery,

Občas se ráno probudím a doslova na Vás zírám. Přijde mi, že jste se přes noc tak změnily. Vaše oči vypadají starší.
Jedna moje část je nadšená, protože Vás vidím měnit se v bytosti plné odhodlání a života a vím, že toho máte před sebou ještě tolik.
Druhá část je vyděšená, protože si uvědomuji, jak ten čas rychle ubíhá a nemohu ho zpomalit.
Bojím se, že nějak prospávám to kouzlo Vašeho dospívání v tom všem chaosu denních povinností.
Bojím se, že Vám nedávám všechno, co by jste chtěly a přály si.

Nejsem vždy nejlepší máma ani tak dobrá, jak bych si přála být.

Každý den dělám chyby.

Někdy reaguji jinak, než bych si přála a místo, abych Vás vyslechla, tak Vás odmítnu. Někdy je toto totiž tak moc, že to prostě nezvládám.
Někdy jsem myšlenkami mimo a poslouchám Vás napůl. A pak si to vyčítám, protože vím, že to VÍTE.
Zpětně nad tím pak přemýšlím a mrzí mě, že jsem neodpověděla jinak nebo neudělala něco tak, jak jste si přály.


Hlavně na konci dne, když jsem unavená, nejsem úplně sama sebou. Přála bych si, aby tomu tak nebylo, ale je.
Přála bych si říct, že jsem vždy dokonalá máma, která odloží všechno stranou a je tu pro Vás 24 hodin denně tak, jak potřebujete. Ale nejsem.
Někdy se bojím, že mi to neodpustíte a jednou mi to vyčtete.

Když jsem byla ve Vašem věku, myslela jsem si, že jako dospělá budu dělat všechno jinak, než moji rodiče. Ale dnes vím, že někdy prostě děláme jako rodiče všechno co můžeme, ale nestačí to.

Někdy zapomenu zvolnit a užít si ten čas s Vámi, někdy se zapomenu i smát. Ale snažím se,opravdu se každý den snažím.

Vím, že je snadné myslet na negativní věci a zapomenout na všechno pozitivní, ale i přes to všechno, chci, abyste něco věděly.



Když se na Vás podívám, jsem HRDÁ. Vidím sebevědomé, odhodlané bytosti, které se nebojí říct nahlas svůj názor a stát si za ním. A i když je zrovna tohle pro mě jako rodiče mnohdy těžké, nakonec jsem za to opravdu ráda. A doufám, že se jednou budete za svůj názor opravdu prát.

Vždycky tu pro Vás budu a doufám, že to víte.
Že víte, že za mnou můžete přijít se vším, co Vás trápí, se všemi svými nejistotami a společně najdeme řešení.
Doufám, že Vás moje slabost něco naučí. Naučí Vás, že je to v pořádku cítit se zoufalý a mít chuť se na všechno vykašlat. Doufám, že až budete jednou čelit svému vlastnímu pocitu zlomení, únavy, strachu a zmatku, budete vědět, že je to normální mít takové pocity.

Doufám, že Vás Vaše nedokonalost nebude děsit tolik, kolik děsí mě samotnou ta moje.

A že nikdy nepřestanete bojovat. Budete zápasit ze všech svých sil za všechno, čemu budete věřit a co budete milovat.

Ne vždy půjde život směrem, jakým budete chtít. Všichni děláme chyby a i Vy, moje holčičky, budete dělat spoustu a spoustu chyb.

Stejně jako já, ale i přes všechny své omyly, mi stačí, že se na Vás podívám.
Jste můj poklad a můj důvod, proč pokračovat, den za dnem.

I přesto, že život běží neuvěřitelnou rychlostí, někdy je  nutné se alespoň na chvíli zastavit a vidět i to, co je hezké a co nás dělá šťastnými.

Někdy ráno se na Vás podívám a dojde mi, že jste přes noc zase vyrostly. A chci Vám říct, že jste úžasné. Každý den mě ohromujete a inspirujete.

V naší rodině děláme chyby, ale držíme pohromadě a i když máme někdy pocit, že je toho příliš, máme jeden druhého.

A i když nikdy nebudu dokonalá máma, můžu Vám slíbit, že vždycky budu na Vaší straně.

Miluji Vás nade vše,
S láskou,

Máma

Na konci prosince oslavil tchán s tchyní svoje 50. výročí svatby. Oni jsou spolu už půl století. Pane, jo půl století s jedním člověkem neuvěřitelný. Fakt, že jo!

Tchán s tchyní se potkali v jednom letním rezortu, kde oba dva pracovali na letní brigádě. V takovým tom rezortu, kde si Baby a její Patricka a zatančili svůj Hříšnej tanec. Tchán netančil, tchán dělal číšníka, tchýně zpívala. Potakli se ve stejný době, kdy jezdili ty široký americký káry a vzali se v době kdy:

1. Cassius Clay se ještě nejmenuje Mohammed Ali.

2. Válka ve Vietnamu bere na intenzitě, USA tam má kolem 500 000 amerických vojáků. Aby se tchán nestal jedním z nich hned po škole jde učit, protože jako učitel je vyřazenej z loterie. Mají s tchyní taky záložní plán pasy v šuplíku připravený na cestu do Kanady.

3. V Čině začala kulturní revoluce.

4. Simon a Garfunkel publikovaly moji oblíbenou desku Sounds of Silence.

5. Beatles a Rollings Stones jedou, John Lennon tvrdí, že Beatles jous slavnější než Ježíš.

6. Elvis Presley ještě není alkoholikem.

7. Šílenci z Manhattanu jsou opravdový a ne jen hraný v seriálu.

8. V USA se formuje hnutí Black Panthers.

9. Na živu je i skladatel Dimitri Šostakovič, ten z učebnice hudební výchovy jak bylo jeho jméno vždycky okamžitě přeměno na Šustakoviče.

10. A na koncert ve Woodstock se bude čekat ještě dva roky.

Jednu chvilku to teda vypadalo, že se snad ti naši dva oslavenci těsně před oslavou rozvedou. Tchán, kterej strašně rád plánuje třeba rok dopředu měl plán. Ale jak to tak s tím jeho plánováním je, skoro nikdy se mu to, chudákovi, nepovede tak jak si to v hlavě představil.

Tchán nám všem někdy na začátky roku řekl, ať si zarezervujeme první víkend v lednu roku 2017. Měl v plánu rodinnou oslavu. Málem jsme jeli na:

1. Dude ranch někde tady po US. To padlo, protože by nejmladší účastník a sice mini chlapík těch aktivit moc neměl. No a když slyšela tchýně, že by měla jezdit někde na koních nebo schánět bejky, tak z toho dvakrát moc odvařená nebyla.

2. Do sportovního rezortu, tak tam jsme skoro vážně jeli.

3. Do Philadelphie jako města, jenže tam nechtěl zase tchán.

4. Večeře v luxusní restauraci, rezervace byly dokonce dvě, ale obě padly, protože se několik účastníků nemohlo dohodnout do který zajít.

Soukromá oslava výročí, taky v tchánově podání nebyla to, co si představoval. Plán měl jasnej probudil v sobě romantika, jenže mu to zkazila realita. Na den výročí objednal 50 žlutejch růží, protože jedna zvadlá žlutá růže byla první kytka, kterou dal kdy tchýni. Taky objednal 50 malejch čokolád, jenže ty ho donutila tchýně vrátit s tím, že se zbláznil a že chtějí žít zdravě. Tak za to jasně může moje rakovina a tímto se tchánovi omlouvám.

Taky měli jít na Broadway do divadla na stejný představení, na který kdy šli poprvý spolu. Jenže to mělo bejt překvapení a tak řekl tchán tchýni, že jdou na jiný. Jenže! Jenže tchýně tohle vidět nechtěla a začala vyhrožovat, že je to i její výročí a ona si představovala, že půjdou někam jinam. Ten skvělej plán, kdy jdou oni dva po Broadwayi a on najednou řekne: "Hele, není to ta první hra, na které jsme kdy spolu byli." Ona:" Je, to je škoda. Tak bych ji ráda znovu viděla." On: "Miláčku, pojď se podívat. Náhodou mám lístky." Tak tohle všechno se vypařilo do mlh hollywoodskejch filmů a místo toho. Tchán tajemství prozradil, aby měl klid. Nikam stejně nešli na den výročí chytly tchána záda.

Náš první víkend v lednu se nekonečnejch domluvách usadil na "budeme všichni u švagrový a objednáme jídlo." Tak tenhle plán nabourala tchýnina sestra skoro dokonale, to když se rozhodla, že překvapí spolu se svým manželem svoji oslaveneckou sestru a přijede na tajňačku z Floridy. Problém nastal v pátek, kdy mi volá mírně roztřesenej Amík :"Hele, já je nemůžu dostihnout. Na letišti na Floridě se střílelo a je to na jejich terminálu a je tam 5 mrtvejch a nefungujou jim mobily a je to přesně v tý době, kdy tam měli bejt." Pokusila jsem se ho uklidnit. Amík si ale nedávno přečetl, že v takovejch situacích jsou mobilní telefony vypínany obětem, aby mohli záchranáři v klidu pracovat. Amíkova sestra to rozčísla :"Hele buď to jsou ve vzduchu nebo mrtví. Hlavně nevolej mámě, ať nezkazíš překvapení a neznervózníš jí." Byli ve vzduchu Amíkova teta, chtěla ušetřít 20 dolarů a tak si na poslední chvíli změnila let, jen to Amíkovi zapomněla říct.

Nakonec jsme se všichni sešli. Tchán se opil a k jídlu jsme měli čínský jídlo, to z těch krabiček.

https://www.facebook.com/Mamazavodou

        Proč se stává, že se některé vztahy příchodem miminka na svět otřásají v základech nebo dokonce rozpadají? Kde se láska „vytrácí“? Jak to, že bychom jeden za druhého dýchali a najednou to tak není? Milujeme své dítě jako nic na světě, ale partner se nám vzdaluje? 

…šel s hlavou odkrytou a bosý… vyznává velký český básník Jaroslav Vrchlický – říká snad, že právě v lásce je skryta největší úzdravná síla a moc? Láska boří překážky, láska urychluje vyrovnávání karmických dluhů, láska hory přenáší, láska uzdravuje.

U zrození dítěte stojí láska… tedy většinou ANO! V ostatních případech je tam přítomná vášeň, touha, přátelství, náklonnost…

        U našeho plození rozhodně byla. Patřili jsme k těm italským párům, které nedokázaly žít spolu, ani bez sebe. Potkali jsme se na střední škole, takže spolu randíme už staletí a jak jinak můžou mladí lidé řešit problémy, než rozchodem. Takže vždy, když se nějaký objevil, problém jsme odsunuli hezky stranou, prošli si postupně všemi fázemi rozchodu (Šok - co se to proboha stalo?...Odmítání reality - tohle nemůže být pravda…Odloučení - teď chci být raději o samotě…Agrese a vztek - nesnáším tě! Zlomil jsi mi srdce!...Smlouvání - co musím udělat, aby se ke mně partner vrátil?...) a vrátili se zase šťastní k sobě. A až se naše EGA zase nesnesla, zopakovali jsme postup znova a znova a znova …nepočitatelně krát sto! Naštěstí jsme nikdy nevěřili pořekadlu: dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Upřímně dnes mám na to svůj názor a to tento: souboj ega můžu vést opakovaně s téže osobou a vstupovat tedy do téže řeky se stejnou osobou či totéž ego bude bojovat s někým novým a vstoupím do téže řeky, ale s jinou osobou. Jestli mi rozumíte🙂. (Přeloženo: výměnou partnera MŮJ vlastní problém nezmizí!)

        Rozhodnutí mít miminko bylo živeno obrovskou láskou a mé těhotenství bylo jedním z nejkrásnějších období našeho života. Ono nádherné období, kdy nás každý hýčká, partnerství krásně vzkvétá a MY DVA už se nemůžeme dočkat na toho TŘETÍHO človíčka, který z nás vytvoří RODINU! EGO se upozadilo a najednou bylo TADY a TEĎ zcela krásné a přirozené…

        Proč se ovšem stává, že se některé vztahy příchodem miminka na svět otřásají v základech nebo dokonce rozpadají? Kde se láska „vytrácí“? Jak to, že bychom jeden za druhého dýchali a najednou to tak není? Milujeme své dítě jako nic na světě, ale partner se nám vzdaluje? Proč je tomu tak, když jsme si to všechno představovali úplně jinak? "To bylo řečí, prej rval bych se o tebe, jak eskymáckej pes, ale nějakej bezzubej, ne? "

                                                     Bouře EGA…

        Narozením miminka se veškerá pozornost upírá k němu, maminka je schopná potlačit veškeré potřeby a když říkám veškeré, mám na mysli i ty fyziologické jako je spánek, potřeba jíst a vyměšovat (však to znáte). Je to zvláštní ale to, čeho jogíni dosahují po dlouholetém cvičení, meditování a tvrdé sebekontrole, se žena zvládne naučit během několika hodin (během porodu). Najednou NIC nepotřebuje, jen BLAHO svého dítěte. Když nemyslí na sebe ani co se týče těch nejzákladnějších lidských potřeb, má vůbec prostor myslet na svého partnera?

        A jak to má muž? Někteří viděli ženu u porodu, její prsa bývala svůdným tajemstvím a nyní je vidí každou hodinu, někdy s odsávačkou, jindy s dítětem… pomoc!

        Role každého z nás se příchodem miminka zásadně změní. Ovšem zcela PŘIROZENĚ. Tak, jak to u nás příroda chtěla. Tak proč EGO zase křičí? Snaha žen o emancipaci může způsobit nepřijetí této zcela přirozené role ženy - matky. Žena, která odchází na „mateřskou dovolenou“ (jaký to eufemizmus) najednou ztrácí pevnou půdu pod nohama. Není již finančně nezávislá, mění profesní prostředí za domácnost, kolegy za dítě a kariérní růst za pokroky svého dítěte. Cítí se podřadně, nenaplněná, závislá. Muž, v dnešním trendu naučen žít, nám ženám v domácnosti také nezapomíná připomínat, že jsme přece celý den doma, tak jak to, že nezvládáme ani uklidit či uvařit, ale jeho těžce vydělané peníze utrácet stíháme. Kdo nepřijal svou roli? V tomto případě ani jeden. A EGO se bouří! Chce zpět svou identitu!

        Role ženy je přeci pečovat o dítě a vychovávat pro společnost nového jedince, a to je úctyhodný a krásný úkol. Vývoj člověka z novorozence na plně do života kvalifikovaného jedince trvá cca 18 roků, přičemž prvních 6 let je nejtěžších. Žádný savec nemá tak dlouhé dozrávání. Je to daň za vzpřímenou chůzi a druhou signální soustavu. Vždyť první kroky udělá až po prvním roce, první smysluplné slova okolo dvou let. Tři roky je nejkratší potřebná doba, kterou by dítě mělo trávit převážně v domácím prostředí v blízkosti matky a otce, aby z něj vyrostl duševně a tělesně zralý a připravený člověk. V tradičním vzorci běžné rodiny jsou úlohy rozdělené takto – matka představuje laskavost, něhu, teplo, toleranci, otec disciplínu, oporu, ochranu, jistoty. Dítě potřebuje tyto dva póly nasytit – rozum a cit… jin a jang… noc a den… žena a muž… tak rozdílné a nenahraditelné. Proč si toto neuvědomujeme, a tak vehementně bojujeme za SVÁ STARÁ PRÁVA?

        Nástupem na mateřskou dovolenou se z nás nestává závislý člověk.  Peníze si dokážeme vydělat stejně tak, jako náš partner. Akorát právě TADY a TEĎ máme jinou úlohu. Věnujme se jí a nebojme se, že nám za ty roky s dítětem něco uteče. NAOPAK! Léta s dětma jsou těmi nejkrásnějšími, čím menší dítě, tím mazlivější roky prožívá. Žena nebude na mateřské navždy a toto období má svá specifika, která prostě musíme přijmout, protože pokud se tak nestane, přicházejí na řadu konflikty.

                                                   A co muži?

        Užívejte si svou roli ochránce a živitele rodiny! To je přeci to, co muži odjakživa potřebovali cítit. Že jsou nepostradatelní, výjimeční, milováni a žena je bez nich „ztracená“… samozřejmě, že tomu tak není, ale ruku na srdce, který muž toto neslyší tuze rád! Ačkoliv se může ze začátku zdát, že žena a dítě vytvoří tým, který nikoho dalšího nepotřebuje, opak je pravdou. Můj muž včera v noci po příchodu z hospody prohlásil, když usínal: „Zasloužil bych medaili za chrabrost, protože spím s hlavou v chc.. ehm čůrankách a na 30ti centimetrech postele.“ (Tím měl na mysli, že je díky společnému spaní v posteli s cácorkou vytlačen až na úplný okraj naší sem tam počůrané postele🙂. Zasloužil by medaili a klidně DVĚ!

                        (i když toto foto vypadá zamilovaně, je to v době bouře EGA🙂)

        Přijměme tedy novou roli, roli rodičů se vší tolerancí, respektem a vzájemnou podporou a užívejme si ji. My ženy svou oddanost muži a vy muži, svou nepostradatelnost. Zní to staromódně, ale je to šílená romantika🙂.

        Jediným zásadním konfliktem, který s příchodem miminka musí muž a žena řešit je PŘIJETÍ VLASTNÍ ROLE, kterou mají plnit TADY a TEĎ. Je žádoucí tuto roli přijmout, stejně tak ale nesmíme upozadit intimitu, oddanost, zázemí pro kariéru, výchovu dětí, domov, bezpečí, záchranu před osamělostí, zklamáním.

        Když si tohle vzbouřené EGO uvědomíme a porozumíme mu, nebudeme s ním bojovat, ale pochopíme ho, přijmeme jeho námitky a uspokojíme i jeho potřeby, vrátíme se do onoho nádherného TADY a TEĎ.

        Každý problém, který je před nás postaven, slouží nějakým způsobem k našemu růstu a vývoji. Když se mu postavíme čelem, zvládneme jej s duchovním ziskem. Žádný problém není zlý, protože přináší náš osobní růst! Zlým se problém opravdu stane až tehdy, jestliže se od něho odvrátíme.

    Tolik hledaný klid spočívá pouze v bezvýhradném přijetí současné situace.

        Všichni putujeme po jedné cestě za stejným cílem – byť jeden utíká, druhý jenom jde, třetí se dokonce loudá a další se dokonce jenom plazí.

        Zamysleme se konečně ve vší vážnosti přítomného okamžiku, kdo vlastně jsme. Jaké jsme prožili situace, jak jsme s nimi naložili? Uvědomujeme si, že jsme tam, kde jsme proto, že jsme tací, jací jsme?

        Většina z nás štěstí a smysl života hledá především v lásce k partnerovi, v opravdovém a hlubokém vztahu. Jak jsme si všichni na vlastní kůži zkusili, je nesmírně těžké trvale nosit růžové brýle a být zamilován do někoho, s kým žijeme celá léta, protože náš vztah ohrožuje všednost, zvyk a nekonečný sled povinností stejně tak, jako romantické představy, které jsme si o partnerovi sami vytvořili a do kterých jsme se i zamilovali. A když partner naše očekávání neplní, zlobíme se a něj. To, co tedy od vztahu vlastně chceme, je do jisté míry kompenzace za naši nedostatečnost: aby nám všechno to, co nemáme, poskytoval ten druhý. A tak nejprve musíme přijmout sami sebe a být se sebou spokojení, abychom mohli otevřít srdce a přijmout i toho druhého…   A to se nám podaří právě a jedině přijetím TADY a TEĎ. A tady a teď jsme na mateřské s miminkem a náš muž se stal živitelem rodiny. To je TADY a TEĎ.

                                Malý VELKÝ tip pro podnikavé ženy…

        A malý tip pro ženy, které přece jen chtějí na mateřské něco podnikat: nakopne Vás stejně jako mě tato kniha: Líheň podnikatelských nápadů… Mám spoustu kamarádek, které na mateřské dovolené ještě stíhají něco podnikat či doslova podnikat. Některé pracují na plný úvazek a zaměstnávají babičky, jako třeba moje výborná a velice úspěšná kamarádka Ekaterina se svým VIOLET LASHES (maminka 2 letého syna, úspěšná podnikatelka) a jiné to vše stíhají i s dětma na krku! A to doslova. Když jsem minule byla na návštěvě u své kamarádky Vlaďky, která má na Slovensku známou značku oblečení pro dětičky i maminky OLLO HANDRIČKY, došívala zakázky za současného kojení svého rok a půl letého syna, aby to stihla v termínu odeslat (maminka dvou dětí, 5 a 1,5 let). To už jsem musela smekat! Další kamarádky doučují angličtinu přes skype, učí děti tanci, vedou cyklistický klub aj. Takže všechno jde, pokud máte chuť a chcete se cítit „realizovaná“. Ten umí to a ten zase tohle, jak říká Werich🙂. Já jsem díky této knize a svého muže, který mi ji dal, také rozjela svůj mini projekt… když tak mrkněte TADY.

        Otevři se má lásko, sděl mi své cítění a snaž se mi co nejvíce přiblížit. Využij příležitosti. Neboj se, neskrývej své srdce přede mnou, ani před jinými. Snaž se víc dávat i víc přijímat. Nevyhýbej se hlubokému a plnému citu. Zapomeň na minulá zklamání. Žijeme v přítomnosti a připravujeme svou budoucnost. Nestyď se plakat, neboj se smát. Zbav se zábran a strachu a užasneš nad tím, co vše najdeš ve svém srdci...

(z knihy „Třetí cesta ke zdraví“, Jos. A. Zentrich)

                Jaktože jsem na mateřské dovolené neskonale šťastná???

• Mám doma dítě, jako každá jiná máma. Zlobivé, hodné, divoké, řvoucí, úplně normální.
• Uklízím denodenně (hmmm existuje li pojem minutominutně, tak ho musím použít) a stejně nemám nikdy uklizeno.
• Když neslyším pračku či myčku, jsem nervózní.
• Hádám se s mužem o hrozných hloupostech, ale tak nějak jinak. Už není řešením útěk, řešením je dobrat se společného konstruktivního řešení, pokud to lze a pokud to nelze, přijmout situaci taková jaká je (rozuměj přijmout jeden druhého takový, jaký je🙂.
• Vařím denně a pořád mě to baví, protože vidím ty dva jedlíky, jak jim to chutná.
• Moc toho kvůli kojení a svému projektu nenaspím.
• Nechodím kalit s kámoškama, protože mě dítě nepustí.
• Stíhám své koníčky a zájmy, samozřejmě v doprovodu dítěte🙂.
• Realizuju se.
• Nepiju (deci vínka denně neberu jako pití).
• Obdivuju svého muže za to, že pro nás denně chodí do práce.
• A taky se s ním občas pohádám, abych to své EGO uspokojila, protože ono tady je pořád. Bez něj by to nešlo, viď EGO🙂!

        Nežiju snad? Já ANO! Jsem šťastná, protože moje role matky je to, co přirozeně vyplývá z TADY a TEĎ. Teď ji mám plnit, a tak ji plním na 1 927 273% a užívám si to!

Může se zdát, že lidé, kteří si užívají a milují svou práci, pracují snad méně. Není tomu tak, právě naopak, vnáší do své práce navíc ještě srdce a to jde vždycky ve výsledku znát.

                Takže milujme se a množme se nejen o Vánocích🙂

                        Člověk někdy říká, že je vše takové, jaké má být.

                                Vše je ale TAKOVÉ, JAKÉ JE. PEACE

Využijme kouzla Vánoc. Lidé mají otevřená srdce, chtějí odpouštět a                                                                     milovat…

Můžete dát lajk i mým FaceBookovým stránkám🙂.

Dítě, které je běžně usměvavé, nevadí mu být u jiných lidí, umí si samo pohrát a jako mávnutím kouzelného proutku se ze dne na den změní v plačtivé, když se od něj vzdálíte na pár sekund či pár metrů? Neustále si nárokuje vaši pozornost, s nikým jiným nevydrží? Výše popsané zná asi většina rodičů, i takto se může u dětí projevovat separační úzkost. Co to přesně separační úzkost je a jak na ni, to vše si popíšeme v tomto článku.

Separační úzkost vzniká nejčastěji u kojenců, a to mezi šestým až dvanáctým měsícem. Jde o úzkostnou poruchu, která se však může u kojenců objevit i dříve či přijít až později, v batolecím období. Při této úzkostné poruše dochází k nadměrnému a nepřiměřenému prožívání strachu a úzkosti.

Dítě v takovouto chvíli odmítá kohokoliv, kdo není jeho máma či jiná blízká osoba, která o něj pečuje. Dítě pociťuje strach, bojí se, že už tuto blízkou osobu nikdy neuvidí, že se nevrátí, bojí se tuto osobu opustit. I když si mnozí lidé myslí, že je dítě rozmazlené, nemusí tomu tak být.

Dítě si utváří citové vazby a pouta k nejbližším lidem, formuje si osobnost, jde o běžný vývojový proces. Jestliže by k tomuto nedocházelo, je možno to chápat také jako poruchu ve vývinu. Dítě si k matce či blízké osobě totiž netvoří silné citové pouto.

Toto separační období u dětí může trvat různě dlouho, pár dní, týdnů či měsíců. Podobně jak se objevilo, tak i odejde. Ze dne na den. Separační úzkost se může objevit i u většich dětí, v předškolním i školním období.

Jaké jsou příčiny „období“ zvaného separační úzkost?

• Odloučení od rodičů či jiné blízké osoby
• Změny v rodině, hádky, rozvod rodičů
• Déle trvající aktivity, kdy děti nejsou s rodiči, obvykle u větších dětí (tábor, výlet, škola v přírodě, soustředění)
• Změna prostředí, přestěhování se
• Nástup do školky, školy

Jaké jsou projevy separační úzkosti?

Separační úzkost se objevuje ze dne na den, dítě bez nejbližší osoby nevydrží, provází vše velkým až hysterickým pláčem, řve, není k utišení až do příchodu blízké osoby. Blízká osoba nemůže dítě ani na chvilinku opustit, dítě si ji neustále hlídá.

• Strach ze tmy
• Zlé sny, noční můry
• Strach z cizích lidí (návštěva, procházka, obchod…)
• Strach z jiného než domácího prostředí
• Noční pomočování
• Odmítání spánku, zvláště u starších dětí
• Neklidný spánek, časté buzení, těžké usínání
• U jiných osob, které však zná, vydrží krátkou chvíli, nebo vůbec
• Neustále se dožaduje přítomnosti druhé osoby, volá ji, natahuje k ní ruce
• Dítě si žádá kontakt, nestačí být v jednom pokoji, chce nosit na rukou
• Kojené dítě chce jíst častěji, může se stát, že vyžaduje nonstop prso

Jak ji zvládnout?

Separační úzkost není dobré ignorovat, nevšímat si jí. V pozdějším období to může být jedna z příčin, proč si dítě k rodičům nevytvořilo pevné citové pouto, nebo proč má nízké sebevědomí. Na dítě proto nikdy nekřičte. A to ani tehdy, když vás jeho pláč otravuje.

Je dobré na něj mluvit pomalu, klidným tónem, který ho uklidní a ujistí, že jej máte ráda. U kojenců je dobré potřebu kontaktu s blízkou osobou dítěti dopřávat co možná nejvíc, a to především pro zdravý emoční a citový vývoj dítěte.

Jestliže bez vás dítě opravdu nikde nevydrží a vy nemůžete udělat samostatně ani pár kroků, pak využijte autosedačku, křesílko, nosítko a mějte jej všude sebou. Na toaletě nechte dveře otevřené, aby na vás dítě vidělo.

Někdy postačí dvacet minut intenzivního mazlení či hraní s dítětem a ono pak  bez vás v postýlce vydrží i několik minut. Potřebujete-li si zařídit něco, co vyžaduje opustit domácnost, pak byste na to měli jít pozvolna a trénovat to.

Odchod blízké osoby by měl být hladký, bez stresu, emocí. S dítětem se rozlučte krátce, žádné je mi to líto, že musím odejít, tím u dítěte úzkost zvětšíte a posílíte. Když odcházíte, dítě by mělo být v dobrém rozmaru, najezené, vyspané, nejlépe doma, v prostředí, které zná.

Pro hlídání si zvolte osoby, které s dítětem mají vztah. Dítě by je mělo znát z minulosti, například jedna chůva. Zařiďte dítěti také prostředí, které důvěrně zná. Děti v batolecím a předškolním věku ujistěte, že na ně nezapomenete, že se jim vrátíte. Řekněte dítěti, že ho máte rádi a obejměte jej.

Takové dítě už rozumí mluvenému slovu. Proto s ním o odchodu z domácnosti mluvte, vysvětlete mu, proč jdete pryč, ujistěte jej, že přijdete zpátky. Má-li nějaké pocity nejistoty a strachu, vyvraťte mu je. Když dítě odloučení od vás dobře zvládne, pochvalte ho. U větších dětí je potřeba dát si pozor na to, co říkáte. Své sliby musíte dodržet, například přijít v dobu, na které jste se domluvili a podobně.

Na toto téma jsem poskytla také rozhovor do časopisu Miminko, celý článek si můžete přečíst níže. Doporučuju si obrázek stáhnout a přiblížit.

Děti se těší, jak zítra konečně otevřou první okénko z adventního kalendáře, ve kterém jistě najdou něco sladkého. Ale tyto kalendáře nejsou jen o dětském mlsání. Skrývá se za nimi mnohem hlubší význam. Přečtěte si v následujících řádcích více o této sladké tradici.

Čas odpočinku

V neděli 27.11.2016 začal advent, děti netrpělivě odpočítávají týdny a dny do Štědrého dne, maminky se pustily do vánočních příprav a většina lidí ještě shání dárky. 

Advent je období čtyř neděl do vánočních svátků. Měla by to být doba rozjímání a dobročinnosti ale také zklidnění. Pro naše předky totiž znamenala zima čas odpočinku po intenzivní zemědělské práci od jara do podzimu. Po náročné práci během roku nastal v zimě čas na odpočinkové domácí práce - draní peří, tkaní, šití a pletení.

Tradice zůstává, podoba se mění

S adventem je spojeno mnoho tradic, které mají hlubší kořeny, než byste možná hádali. Jednou z nich je také adventní kalendář, kterým zpříjemňujeme čekání na Vánoce hlavně dětem. Děti si ho spojují se sladkostmi, které na ně během 24 dnů čekají v kalendáři. Většinou má tento kalendář podobu obrázků, za kterými se po otevření skrývá kousek čokolády. 

Dříve ale byly adventní kalendáře přímo uměleckými díly. První známý ručně vyrobený adventní kalendář pochází z roku 1851. Na adventních kalendářích, které následovaly, byly zobrazené liturgické výjevy z Bible a vypadaly jako části vesnic nebo měst s důmyslně schovanými okénky. Byly vyráběny v malých dílnách z tvrdého papíru a ve svých okénkách skrývaly obrázky, veršíky nebo citace z Bible.

Tyto kalendáře měly dětem připomínat i biblické události a čekání na příchod Ježíše Krista. Otevírací okénka v kalendářích symbolizují vnitřní otevřenost člověka k ostatním lidem, otevřenost dobrým věcem i Bohu. 

Takže s klidným srdcem zpomalte, s vánočními přípravami to nemusíte přehánět. Čas před Vánoci je časem klidu a odpočinku. Vezměte si příklad z našich předků! 

Krásný a klidný adventní čas všem!

Zdroj: cs.wikipedia.org

Představte si takovou tu rodinnou idylu. Přijedete k rodičům slavit Vánoce nebo narozeniny někoho z miliónu příbuzných a místo požadovaných dvou dárků najdete asi šestapůlnásobek dárků dalších.  Jiných. Které jste nechtěli a ani by vás nenapadlo je chtít. Ani by vás nenapadlo, že je můžete dostat. Vlastně by vás v některých případech ani nenapadlo, že něco takového vůbec existuje.

Tak třeba zástěry. Máma se evidentně nesrovnala se skutečností, že její prostřední dcera se z hlediska kulinářského umu zrovna dvakrát nepovedla. Nejdřív se to snažila zachránit Kuchařkou pro dívky, které se toho od svých matek moc nenaučily. To bylo ten rok, co jsem oznámila plánovaný úlet z hnízda. V tom úletu stále žiju, ale kuchařka mi moc nepomohla.

Tak tedy zástěry. Mám doma plný šuplík zástěr. Jsou zánovní a až budu vydávat kuchařku, jistě je využiju na focení. Jsou jako nové. Vlastně oprava: jsou nové. Nemám tu sílu mámě říct, že na to, abych vysypala hranolky na plech, nepotřebuju zástěru. Od jisté doby mám dost zástěr pro celou rodinu. A co víc: I kdyby přijel Pohlreich s celým televizním štábem, můžeme se tu všichni navlíknout do zástěr, chytnout za ramena a tancovat makarénu.

Taktéž jsem dostala spoustu vařeček, větších či menších mís na odměřování kdovíčeho, hrnec na ohřívání mléka, silikonovou mašlovačku, bábovkovou formu, další kuchařky a tak. Silikonová mašlovačka je k ničemu. Nejde s ní ani učesat Elišovi číro. A to jsem se vážně snažila!

Máma v mé kuchařské umění věří a fandí mi. To lze usoudit i z další kuchařky, kterou jsem od ní dostala. Jmenuje se Speciality, které vás proslaví. Ale i přesto je její víra nahlodána pochybnostmi. Zřejmě ji vykolejilo, že na návštěvě neservíruju créme brullé a pečené křepelky ala bažant. Takže jednou došlo i na Pažouta. Dostal Kuchařku pro muže Jak s minimem špinavého nádobí a kuchařských dovedností zapůsobit na dívku. Když se neproslaví dcera, tak alespoň zeťák.

Avšak když se ani od Pažouta nedočkala domácích větrníků a čokoládového soufflé, začlo se mámy zmocňovat podezření čím dál větší. Teď už dostáváme oba nejrůznější sady na grilování, kuchyňské chňapky, a stále další a další zástěry...

S představou kulinářské bohyně je neodmyslitelně spjata nadváha. Asi kdybych se vážně naučila vařit všechny ty výpečky, ovocné knedlíky, kachny s křupavou krustou a bábovky, měla bych o pár desítek kilogramů víc. A máma se mě snaží do této pozice dostat všemi způsoby. Spolu se zástěrou a hrncem dostávám pravidelně kalhotky velikosti XXL. Celkem vzato je to príma vestička.

Vidíte, co všechno se může stát, když jednou vyslovíte přání dostat vercajk na muffiny...

Článek z mého blogu: www.umelecvdomacnosti.cz

Jsem vysátá!

Ne, teď fakt nemluvím o nedostatku mlíka v prsou. Řeč je o minimální inspiraci a maximálním vyčerpání. Vánoce budou teprve za měsíc, ale dávaj mi zabrat už teď. Nevím, o čem dřív psát, tak radši nepíšu vůbec. Jaký upéct nejlepší cukroví, nebo jak uvít věnec se asi dozvíte z nějakého „vychytanějšího“ blogu než z toho mého.

Vilma tak děsně rychle roste! Je vtipná a úžasná a krásně už mluví...a tak se stejně vždycky večer divím, že je vůbec možné na tak roztomilé stvoření vůbec zvýšit hlas. Přestože jsem si pořídila knihu od Dalajlámy, doufajíc že si vyzenuju mozek, hlas pořád zvyšuju poměrně často. Asi dělám pořád něco špatně...což je, myslím, takový mateřský prokletí. Dělat neustále něco špatně, nebo si to alespoň myslet.

Tleská mi, když vytřu podlahu a říká „hezký“, míchá omáčku na špagety a říká „mami dobrý“, když luxuju vytrhává mi vysavač z ruky a křičí „já taky, mami já taky“...když spolu usínáme, položí si hlavu na moje břicho, jako kdyby si chtěla s tím naším očekávaným přírůstkem ještě chvilku povídat.

Pak jsou taky chvíle, kdybyste to dítě radši neznala. A není jich málo. Holt, když jste máma, tak musíte být za hodnýho i zlýho policajta zároveň a tahle schizofrenie se brzo začne projevovat i na vaší psychice. A pak přijde tatínek z práce a zeptá se, jak bylo. Ostatně práce z otců dělá Mimoně roku, protože na to abyste popsala celý den už stejně nemáte energii a on na vaše vyslechnutí už vůbec ne. Jde prakticky o řečnickou otázku. Takže byste ho nejradši praštila koštětem, ale místo toho mu nabídnete večeři. Jo, láska je úžasná. Tak hezký advent dámy!

Více článků naleznete na: http://www.pihatamama.cz/

Dokonalé Vánoce, zní to tak fantasticky, že? Představíme si například perfektně uklizený byt či dům. Vidíme přepychovou dekoraci a výzdobu svého domova, cítíme vůni perfektně upečeného cukroví. Koledy hrajou, vše jde podle plánu, no jedním slovem přeci dokonalé Vánoce. Můj názor ale je, že takto to vidíme jen proto, že pod slovem DOKONALÉ vidíme jen přesnost a krásu. Jak to máte vy?

Jak náš mozek vnímá dokonalost?

Pojďme si rozebrat, proč se pod některými slovíčky skrývá naše určitá představa.  Média, reklamy, billboardy a jiné propagační techniky nám podstrkují to, jak by Vánoce měly vypadat. Stává se tedy, že děláme mnohdy o Vánocích i to, co nám až tak nevoní.

Vnímáme ty naklizené byty a domy ve filmech a seriálech. Posloucháme od okolí, jak už mají nazdobeno, napečeno, uklizeno, nakoupeno a upadáme do stresu. Upadáme do něj proto, že my ještě nemáme ve špajzu ani snad mouku na pečení.

Uvažujeme, kam jsme asi schovali věci na vánoční výzdobu. Hledáme formičky a vykrajovátka na cukroví. Zjišťujeme, že vlastně ještě ani nemáme představu o tom, co chceme péct a jak chceme domov vyzdobit. Je nám opět ouzko, polije nás horko, jak to všechno stihneme.

Z představ o dokonalosti upadáme do stresu – jsme podráždění

Čím blíž Vánoce jsou, tím více upadáme do stresu. Nic nestíháme, nic nám nejde, nic nefunguje, můžeme se na to tzv. „vyprdnout“. Dostáváme se do bodu, kdy začneme uvažovat nad tím, že se nebudeme stresovat a prostě to nějak dopadne.

Je asi 20. 12. a vy moc dobře víte, že nemáte doma nic tak, jak jste si celý rok plánovali. Stromeček není rozhodně podle vašich představ, protože jste ho nahonem zdobili večer, když děti spaly, aby byly ráno překvapené. Cukroví se rozpadlo snad už v troubě a o balení dárků ani nemluvím.

Jsme naštvaní, podráždění možná z našich úst několikrát už vypadlo, že Vánoce nesnášíte nebo že byste je nejraději zrušili. Děti vám vůbec nepomáhají, pořád jen „otravují“:

Kdy už…

• …bude cukroví?
• …bude salát?
• …přijde ježíšek?
• …bude večeře?
• …si můžu vzít figurku ze stromečku?
• a dalších tisíc „KDY UŽ?“, které vás už nyní tolik stresuje.

Tak strašně moc se těší a my přes ten nekončící maraton kolem Vánoc nevidíme, jak se okrádáme o to nejkouzelnější období každého roku. Ať už jsou velcí nebo malí, ať už jsou to zlobidla nebo andílci, jsou to zkrátka ty nejdůležitější bytosti, kterých se Vánoce dotýkají nejvíc.

Vánoční období je pro děti obdobím utváření si vzpomínek

Chtěla bych zdůraznit, že ne DOKONALOST, ale DĚTI jsou ty nejdůležitější. Pro ně tento chaos podstupujeme a jim chceme pod stromečkem vykouzlit úsměvy a pocity splněných přání. Co myslíte, že je pro dítě důležitější?

Vyleštěný dům a „dokonalé“ cukroví, kapr a salát nebo možnost prožití kouzla Vánoc se spokojenou rodinou? Nenechme se proto ovlivňovat okolím, zkusme to letos jinak. Je to zcela jednoduché. Prostě si už nic nedělejte z toho, když někdo něco má jinak nebo dřív než vy. Nedívejte se na to, jak se věci dělat o Vánocích mají, kde je to psáno? Kde prosím najdu pravidla Vánoc? A hrozí mi něco za porušení?

Pojďte si položit ještě jednu důležitou otázku: Jak a co si děti budou z Vánoc pamatovat? Uhoněnou, vyčerpanou a unavenou mámu, která zapomněla vnímat to nejdůležitější? Sami přece všichni víme, jak dlouhé přípravy Vánoce obnášejí a poté se to všechno odehraje během tří hodin a je po všem.

Sedíme s nacpanými břichy u stromečku a zkoumáme, co všechno ježíšek nadělil. Všude se válí balicí papír, v kuchyni opět nádobí po večeři a na podlaze je už taky slušně nadrobeno. Nechci nikomu tvrdit, že by se neměl dělat předvánoční úklid nebo že je to zbytečné.

Vím, ale jako máma i jako žena, že bláznovství, které nás před Vánoci popadne, má za příčinu připravení se o to, co je o Vánocích nejdůležitější.

„Milá mámo, milý táto, Vánoce nejsou o tom, co a jak mají druzí nebo co a jak by se mělo. Vánoce jsou o tom, co a jak chcete VY!“

Zkuste to letos jinak

1. Zastavte se a dýchejte!

Tohle je nejdůležitější věc v předvánočním stresu. Opravdu si najděte tu chvíli času, zastavte se a několikrát se zhluboka nadechněte a vydechněte. Dechové cvičení není nic, za co byste se měli stydět. Takovéto dechové cvičení pomůže okysličit mozek a uvolnit vaše momentální napětí a pocity stresu.

2. Vyhoďte ze seznamu vše, co není potřeba!!!

Vezměte si papír a napište si seznam, co ještě do Vánoc „musíte“ udělat. Poté si seznam vezměte, přečtěte si jej a podtrhněte opravdu jen to, co nepočká a je potřeba udělat proto, aby Vánoce byly takové, jaké je chcete.

Pokud jste napsali seznam opravdu dlouhý a z podtržených věcí vám stále není dobře, vyberte z nich jen to, co je opravdu nutné udělat, bez čeho by se vaše Vánoce prostě neobešly. A pokud náhodou máte problém i z toho vybrat to nejdůležitější, zkuste si položit jednu nepříjemnou otázku: „Co bych z tohohle seznamu udělala, kdybych byla vážně nemocná?“.

Je to velmi nepříjemná otázka, ale zkuste se nad tím zamyslet, nemoc lidem přinese neuvěřitelný dar a to je ten, že se naučí oddělovat věci opravdu důležité a věci, které až tak nehoří.

3. Ujasněte si, na čem vám opravdu záleží

V tomhle bodě opravdu myslete pouze na sebe. Zastavte se a řekněte sami sobě, co by mělo být splněno, abyste vy byli na Vánoce spokojení. Až si budete jistí, že je to opravdu ono, řekněte to také ostatním členům domácnosti.

Například: „Potřebuji, aby tabule při štědrovečerní večeři byla dokonalá, na ničem jiném mi až tolik nezáleží“ nebo „Chci mít perfektně nazdobený stromeček, cukroví.“

4. Zeptejte se, na čem záleží dětem a zbytku vaší rodiny

Zeptejte se těch nejdůležitějších, pro které to celé nakupování, balení dárků, pečení cukroví, úklid a jiné děláte. Můžete začít takhle: „Chtěla bych pro tebe/vás připravit ty nejkrásnější Vánoce. Co máš na Vánocích nejraději ty, co se ti líbí nejvíce?“.

Pokud dítě neodpoví nebo je ještě malinké, navrhněte vy sami, s čím by dítě mohlo pomoci nebo co byste společně mohli dělat. Zapojit dítě do příprav na Vánoce je to nejlepší co můžete udělat pro něj i pro sebe. Dítě se zabaví, vám se dostane pomoci a bude to tak dokonalé, jak si to společně zařídíte.

Nahlédněte do mého srdce…

„Jelikož pocházím z rozpadlé rodiny, Vánoční pohodu si z dětství nepamatuji. Moje máma byla a stále je zahleděný člověk jen do sebe. Mé vzpomínky na Vánoce se spíše točí kolem nepříjemných věcí, které jsem se dozvídala. Jedny Vánoce jsem se dozvěděla, že moje máma chtěla vyskočit z okna a nechat mě ležet v kuchyni na zemi.

Další Vánoce jsem se dozvěděla, že jsem tady vlastně omylem, snažila se mě potratit, ale já se prý držela jako klíště. Poté jsem se také dozvěděla, že ona vlastně nikdy nebyla mateřský typ, takže neumí dávat lásku. Takových drsných vět z jejich úst vyletělo ještě několik, ale ty si raději nechám pro sebe.

Nestojím také,  prosím, o žádnou lítost, já se s tím už poprala. Ano, asi ne ještě tak úplně,  ale peru se s tím. Peru se s pocitem nepřijetí, peru se s pocitem odmítnutí a peru se s pocitem obvinění. Někdy je to dobrý, jindy to na mě padne, ale jak se říká, pokud o vás člověk nestojí, neuděláte s tím nic.

Proto rodičové moc vás prosím, milujte své děti a milujte své rodiče, kteří asi jsou někdy moc otravní a do všeho vám kecají, ale bez nich by vám na tom světě bylo smutno to mi věřte. Je mi 25 let a už třetí rok jsem o Vánocích pouze se svými kluky (syn, přítel) a jeho rodinou. 

Nemám ke komu zajít, nemám komu zavolat, nemám se komu pochlubit svými úspěchy ani starostmi. Vím, že mám svoje kluky, ty také miluji, ale asi mě chápete, už nikomu nemůžu říct mami, tati.

Brečím do polštáře i přesto, že vím, že s tím už asi nic neudělám. Využila jsem všech možností, ale pro své rodiče jsem blázen. Musím si počkat, až se mi rozroste má rodina a vynahradit si to všechno na svých dětech a vnoučatech.

Buďte proto o Vánocích se svou rodinou a objímejte se, jak nejvíc to jde. Neřešte detaily, až děti odrostou, budete mít dostatek času na to, si nakrájet přesné kostičky do salátu nebo napéct naprosto dokonalé linecké kolečka. Spousta lidí na světě by za láskyplné objetí od rodičů dalo cokoliv.“

Co tím vším chci vlastně říct?

Chci tím říct asi jen jedno, a to abyste se vykašlali na dokonalost podstrkovanou médii a svým okolím. Zkusili si tyto Vánoce opravdu užít a podařilo se vám získat opět dětský pocit z kouzla Vánoc.

Když se na Vánoce podíváme očima dětí, uvidíme neskutečné věci. Vzpomeneme si na to, jaké to bylo, když jsme byli malí. Uvidíme stromek mnohem větší, než se vám zdál. Začneme po dárcích toužit a především se začneme z Vánoc radovat a těšit se na ně.

„Láska není jen milovat něco nebo někoho, láska je to, když jsi šťastný z toho, že děláš radost druhým“

Kousek Vánoční nálady a obrovské objetí posílám všem 🙂

Víte, že mít pejska je i velká výhoda? Nacvičili jsme si s manželem výchovu dítěte. Sice je to vlastně slabý odvar od výchovy dvounohého dítěte, ale je fakt, že když už bylo něčeho moc, tak jsem ji mohla nechat doma samotnou a jít třeba s kamoškou na kafe.

Jen pro ty, co mají rádi pejsky a ostatní zvířátka 😊

Jsem mámou dvou úžasných dětí, ale byla jsem mámou i úžasné Bekynky francouzského buldočka. S manželem jsme si ji pořídili po roce vztahu. Vždycky jsem tvrdila, že je to mé prvorozené miminko a tvrdím to už i jako zkušená máma dvou dětí.

Byla úžasná, hravá, mazlivá a samozřejmě i na zabití (jako každé jiné dítě). Bohužel byla, protože nám před rokem zemřela a stále mi moc chybí. Ale teď k tomu hezčímu...

Víte, že mít pejska je i velká výhoda? Nacvičili jsme si s manželem výchovu dítěte. Sice je to vlastně slabý odvar od výchovy dvounohého dítěte, ale je fakt, že když už bylo něčeho moc, tak jsem ji mohla nechat doma samotnou a jít třeba s kamoškou na kafe. 

Milovala jsem chvíle, kdy mi byla zima a ona se tak věrně tulila a zahřívala mě (jasně, chlapa to ze začátku taky chvilku bavilo, ale co si budeme povídat, stejně mu to dlouho nevydrželo).

Několik krásných let jsme si užívali, pak přišlo mé první těhotenství. Někdy mi přišlo, že se tulí víc, jindy byla taková nafrňená a schovávala se víc k manželovi. Hodně jsme ji připravovali na to, že se z ní stane velká sestra.

Nastal den "D" a přišel na svět náš syn. Byla jsem pyšná na syna a i na Bekynku, ona perfektně zvládla být tou velkou sestrou. Když se probudil v postýlce v jiné místnosti, tak  mi přišla říct, že už je vzhůru a mám jít za ním. Byla úžasná a i přes to, že byl syn náročné uplakané miminko, vždy jsem si pro ni našla chvilku a pomazlila jsem se s ní. 

Znáte ten pocit vyčepání z uplakaného miminka? Je to hrozný pocit... Ale Bekynka se na mě vždycky tak krásně podívala, přesně tím chápajícím pohledem, že mi rozumí a úplně mě chápe a chápe tu bezmoc a tak. S tím úžasným pohledem se ke mě přitulila, zafuňela a zachrochtala mi do ucha, hlavu zabořila na můj krk a zaprskala mi na něj a tulila se a tulila. Byla velkou psychickou oporou. Ona byla ta, co je celý den s tím náročným bráchou a tak mi rozuměla víc než kdokoliv jiný. 

Dny ubíhaly, syn rostl a začal mít i velký zájem o Bekynku, začal jí brát její hračky, ale ona se jeho hračky nedotkla, věděla, že nejsou pro ni. Konečně začala být doma sranda, Tomášek se o ni rád zajímal, ona se nechala opatlat jeho malýma ručičkama. Měli jsme všichni hranice, co se smí a co ne, jen syna jsme museli trochu krotit, ale netýral ji ( jen pro upřesnění).

Když měl syn osm měsíců, zjistila jsem, že čekáme druhé miminko. Ani ne za dva měsíce Bekynka zemřela. Zemřelo mi mé prvorozené dítě a parťák. Hodně jsem ji obrečela a ještě teď po roce mi stále moc chybí. Někdy mám pocit, že to udělala naschvál nebo že si to příroda naplánovala podle sebe. Tak nějak udělala naší úžasné holčičce místečko. Škoda, že ji nepoznala, děsně by si ty dvě rozumněly 🙂 

Není den, kdy bych na ni nemyslela. Není den, kdy si nevzpomenu na její chrochání, prdění a chrápání (hlavně v noci). Pořád mi chybí. Vždycky jsem chtěla, aby mé děti vyrůstaly s pejskem, bohužel se tak nakonec nestalo. Chtěla bych novou malou Bekynku, ale teď se to ještě nehodí, děti jsou jěstě hodně malé na štěňátko. Musím tomu dát čas...

Pokud máte doma pejska k dětem, rozmazlujte si ho a nezapomínejte ne něj, je to plnohodnotný člen rodiny.