Finále

Když jsme se před rokem pustili do dobrodružství s IVF, předpokládala jsem, že jediné, co mi bude před Vánoci 2015 kazit postavu, bude vánoční cukroví a velký pupek... Cukroví zatím napečeno není a o pokaženou postavu se se ctí postaraly hormonální dávky. Jdeme do finále s posledním pokusem a přiznám se, že mi všichni ti rozněžnělí lékaři a soucitné sestřičky budou chybět. Za ten rok se stali mojí druhou rodinou. S nimi jsem strávila Velikonoce, prožila letní dovolenou a oslavila narozeniny. A ač všichni dělali, co mohli, vaječníky mají na věc jiný názor a odmítají jakoukoli spolupráci.

Tak páni doktoři naposled nasadili koňské dávky. Nikdy bych nevěřila, co se mnou může taková hormonální smršť udělat. Nejenom že slzím i u reklamy na životní pojištění, ještě mě neskutečně dojímají pejsci. Zvlášť ti malí, roztomilí... Úplně nejvíc ten smeták, co stává s bezdíky v parku. Tak toho bych chtěla zachránit, vyrvat těm nemytým existencím a vybudovat mu doma malý roztomilý pelíšek... Snad bude mít pes štěstí a hormony brzy vyprchají, takže zůstane spokojeně v parku a bude dál lovit ty malé roztomilé sýkorky. Potvora chlupatá, jak je mi těch nebožáčků líto... A což teprve babičky a dědečkové šourající se na nákup...

Hormonální šílenství došlo tak daleko, že jsem zcela dobrovolně nabídla mamince, že ji i její tři kamarádky vyvezu na výlet. Asi bych měla být na pár dnů prohlášena za nesvéprávnou. A tak jsem jednoho mrazivého rána naložila dámy do auta a vyjely jsme za nákupy. Tedy, vyjely jsme až po čtvrt hodinové debatě, zda se holky připoutají nebo ne, protože: "Karjuško, je vidět, že jsi byla učitelka a bazíruješ na pravidlech. My tu pokutu kdyžtak zaplatíme." Jenže, milé dámy, pokutu si klidně plaťte, ale opravdu nestojím o to, aby mi při prudším zabrzdění letící bába srazila vaz. Po dlouhých vyjednáváních dámy provedly pokus o kompromis. Uchopily pásy a ležérně je přehodily přes boky. A takto si je budou držet a policajti nic nepoznají, mrkají na mě se šibalskými úsměvy. Nakonec se všechny tři podařilo připoutat a vyjely jsme. Po pár metrech se ze zadních sedadel ozvalo tichoučké: "Cvak. Cvak. Cvak." Zastavuji u krajnice. Dámy protáčí panenky, ale boj pro tuto cestu vzdávají a definitivně se připoutávají. Během jízdy se vzadu zapnou tři navigace.

"Karjuško, můžeš jet, nic nejede."

"Je červená."

"Aha, no ale nic nejede, tak bys mohla, ne?"

Rozjíždím se. "Pozor!" Prudce brzdím. Nic nevidím. Mrtvola bude pod koly auta... "A to nic. Se mi zdálo, že támhle běží pes, přímo pod auto, ale to se mi zdálo."

"Nechci ti do toho mluvit, ale já bych zabočila doleva."

"Tam je jednosměrka."

"Ale neříkej. Když jsme tu jeli s tátou (asi tak deset let nežije), tak jsme tam v klidu projeli."

Nakonec přece jen parkujeme na parkovišti kousek od centra města a dámy vyráží. Dáváme si rozchod a za hodinu se scházíme opět u auta. Janička, která peče ty nejbáječnější větrníky, se k nám hrne s pěti kelímky v náručí. "Holky, koupila jsem nám kafe. To bude dobrota. Nějaká Afrika! Káva Togo!" Neměla jsem to srdce ji vysvětlit, že je to prach sprosté rozpustné kafe....

Přežila jsem dámskou jízdu, přežila jsem i poslední injekci. Ukolébána rutinou jsem nasála léčivo, zapíchla do břicha, zmáčkla píst - a uvědomila si, že veškerý vzduch, který měl být před aplikaci vypuštěn, se přesunul, následován tekutinou, do mého břicha. Chvíli jsem se bála pohnout a čekala, kdy to se mnou praští. Po minutě jsem jehlu vytáhla, sepsala závěť a vyrazila do práce. Zatím jsem přežila i toto faux pas...

Jako žena marnivá toužím i při možné narkóze (kdyby se třeba některý folikul uráčil vyrůst)  vypadat krásně (zvlášť když to bude asi moje poslední návštěva CARu), a tak jsem si dnes vyrazila ke kadeřnici. Děvče dostalo záchvat kreativity a místo decentního pážecího účesu mi na hlavě vymodelovalo velmi dekadentní .... hnízdo? Na to ani tu papírovou čepičku nenarazím... "Děvče, chybí Ti sebevědomí, musíš se s takovou kreací na hlavě náležitě sebevědomě nést," pravilo mé odvážné já. A tak místo, abych na hlavu narazila kulicha, vyšla jsem s hrudí vypjatou ze dveří kadeřnictví a hrdě vkročila do MHD. Proti dveřím stáli dva fešní třicátníci a na můj okouzlující úsměv odpověděli úsměvem neméně okouzlujícím a šibalským pohledem. "Sluší ti to, holka. Jo, sebevědomí, to je základ všeho...,"spokojeně jsem se usadila na sedačce a uvelebila se tak, aby bylo pohodlně i mým tvrdohlavým nezrajícím folikulům.  Periferně vidím, že se krasavci blíží... Honem oprašuji základy flirtu a doufám, že budu neskonale vtipná a pohotová. Před očima mi propluje odznáček revizora. "Kontrola jízdenek," praví jeden z Belmondů. Zuřivě lovím v kabelce a snažím se najít peněženku. Bez úspěchu. Peněženka i s předplatní průkazkou zůstala v kadeřnictví. Pokorně vystupuji na další zastávce, vyplním s hezounky formulář (alespoň znají moji adresu, kdyby třeba chtěli poslat květiny) a pěšky se vracím pro peněženku. V dalším autobuse klímá jen pár puberťáků a piští dvě rozjívené skoroslečny. Tohle by z vás mohlo vyrůst, lenivé folikuly...

Pro tento nejspíš rok dobrodružství končí... Třeba se ještě někdy pustíme do pokračování.  Všem ženám i jejich partnerům, kteří zrovna IVF podstupují nebo se na něj chystají, držím palce a přeji hodně, hodně sil. Nejen fyzických, ale hlavně duševních. A ať se rodí hodně krásných a zdravých dětí! Jinak to s těmi našimi důchody vidím bledě;)