Game ještě není over...

Nevím, jak pro koho, ale pro mě Vánoce rozhodně nejsou synonymem svátků klidu. Manžel i já pocházíme z poměrně početných a družných rodin, proto 25.12. nastane nekonečný kolotoč návštěv, cukroví, slivovice a více či méně pitelných káv. První zastávka je tradičně u švagra a švagrové. Kromě nich dvou byt obývají ještě dva obří celoročně línající a neuvěřitelně slintající psi, papoušek, který se naučil štěkat jako jeho spolubydlící (ten sice neslintá, ale peří mu padá neméně hojně) a protivná kočka, která terorizuje lidi i psy. Na papouška do klece nemůže... Srst jí líná také. Když přijede návštěva, jsou zvířata vykázána z hostinského pokoje a jejich pohodlné pelíšky se přesunou do chodby. Návštěva je uložena na pohovku připomínající Záhořovo lože. Při posledních dvou návštěvách to pohovka ještě vylepšila a při prudším otočení jí upadne kus čela, což způsobí podezřelý hluk, který vzbudí psy i papouška a jejich štěkot vzbudí nerudnou sousedku, která poté vytrvale buší pět minut do topení. I přes způsobený hluk, psi odmítají vyměnit pelíšky za pohovku.

Před odjezdem ještě cvičně počůrám svůj letos už asi desátý těhotenský test, aniž bych si něco od výsledku slibovala, a snažím se nenápadně nacpat do cestovní tašky karimatku, na které bych mohla přečkat noc. Z povinnosti mrknu na test - poprvé po deseti letech se na něm krčí slabounká druhá čárka. Hurá, mé vyjednávací pozice jsou tímto velmi silné a ihned využívám manželovy zjihlosti k podpisu přísahy, že na noc jedeme ke kamarádce Pavle, která bydlí jen pár metrů od švagra a disponuje rozhlehlou vilkou, kterou vysoudila na svém exmanželovi.

V první pracovní den těhotenství potvrzuje i krevní test. Takže postup do vyššího levelu.... Sestry i ošetřující lékař v CARu jsou nadšením bez sebe (to možná dělají i ty Vánoce). Bude se mi po nich stýskat...

Načasování na dobu vánoční sice vyžaduje vymýšlení rafinovaných způsobů, jak se nenápadně zbavovat servírovaného alkoholu, protože při odmítnutí by veškeré příbuzenstvo propadlo panice, že jsem onemocněla nějakou příšernou chorobou, která vyžaduje ještě zintenzívnit přísun léčebného alkoholu.

Postupně se přidávají nevolnosti, takže zbytek návštěv rušíme pro střevní chřipku. Pozřu pouze jeden druh jogurtu a hromady banánů. V obchodě už musí manžela podezírat, že si doma zřídil chovnou stanici opic... Kromě toho, že jím banány a jogurty, každou půlhodinu musím na toaletu. Předpokládám, že mě tak tělo připravuje na noční vstávání. Doufám, že mimino se budí méně často než jednou za půl hodiny a že se po porodu konečně vyspím.

První ultrazvuk nás posunuje do další úrovně budoucího rodičovství. S potěšením musím konstatovat, že ač jím za tři, tak váha zůstává sympaticky nezměněna. Co se mění, je břicho. Po pár týdnech ho už horkotěžko maskuji. Kalhoty zatím improvizačně zvětšuji pomocí gumičky, na doma jsem vylovila prastaré tepláky. Asi před dvaceti lety jsem cestou na povinný tělocvik zjistila, že jsem si zabalila dvě krásná sexy třička, ale kalhoty ani jedny. V nastalé panice (hrozilo, že nedostanu zápočet a kvůli zapomenutým gatím nedokončím vysokou), jsem v obchodě lapla první tepláky, které mi padly do oka. Teprve při převlékání jsem zjistila, že ona pohodlná vsadka není pro zahřátí zad namožených sportem, ale že jde o vsadku těhotenskou. Kalhoty jsem shledala jako velmi pohodlné. Ženy našeho rodu mají genetické dispozice k ukládání tuku na břiše, takže když se sejdeme na některé z mnoha oslav, vypadáme jako smečka rozjařených mufů. Některé máme i hubu od ucha k uchu. Nakumulovaní chudovlasí strýčkové zase připomínají plato obřích vajec, takže si pohlaví nemají co vyčítat...

Postupně si začínám na pupek zvykat. Rozhodla jsem se vyhýbat se chemikáliím. Nastudovala jsem různé diskuze na různých fórech a dospěla k závěru, že si rozhodně vykukující šediny nemůžu obarvit klasickou barvou. V drogerii lovím ze spodního regálu Hennu. Po zalití horkou vodou voní podobně jako bahenní zábal z blízkého Žabáku, ale odvážně si hmotu nanáším na vlasy. Zabalit do igelitu, nasadit čepici a za dvě hodiny se vyloupne krásná, ozdravělá hříva. Vylouply se úplně stejně šedivé vlasy, jako před dvěma hodinami... No co,  Kelly Osbourne taky nosila šedivý přeliv a jak ji módní policie chválila. U kadeřnice si nechávám vyrobit krátký šmrncovní účes. Docela se povedlo, šediny ho pěkně prokvítají. Kadeřnici se též povedlo vytvořit vzadu vlevo jakousi šarmantní vrtulku, která povstane každé ráno po probuzení. Trvá dost dlouho, než ji přemluvím, aby lehla....

Týden po Henna experimentu si jdu do lékárny vyzvednout léky na udržení těhotenství. Magistra se na mě zkoumavě podívá a praví "Menstruaci ještě máte pravidelně?"  Pokouší se o mě mdloba, ale tentokrát ne díky těhotenské nevolnosti. Po zaplacení si hlavu zabaluji do šály a v nejbližší lékárně kupuji barvu na vlasy. Promiň broučku, ale mamka fakt nemůže vypadat jako babička. Alespoň zatím ne...

A tak s novou hlavou a sukní zajištěnou zichrhajskou vyvaluji spokojeně pupek v čekárně u gynekologa. Uvnitř trochu polaškujeme, vskočím na lehátko, a to je poslední, co si dokážu jasně vybavit. Za chvíli stojím venku, v ruce žádanku na revizi, pupek pořád vyvalený... Ještě zatepla nesu žádanku na ambulatní gynekologii. Teprve tady mi dochází, co se vlastně děje... Lehká hysterická scénka mi zařídila, že zákrok proběhne hned druhý den, protože jinak by za mnou možná museli na nejbližší psychiatrii. Kamarádky, které na revizi čekaly i čtrnáct dní, mi nepokrytě závidí.

Tuším, že s nosem jako Bolek Polívka v šapitó bych se  v práci asi neměla zjevovat. Šéfovi napíšu SMS, že jsem se zasekla u doktora, a jdu si dát pořádné kafe. Cestou kupuji ženský časopis, protože sedět nad kávou a čučet do blba by mi asi náladu nevylepšilo. Depresi mi prohlubuje servírka, když mi oznámí, že sachr zrovna došel... Spokojuji se s kávou a otvírám časopis. A hned na článku "Kdy je nejlepší věk mít děti?" Nějaká moudrá paní doktorka většinu článků laje nezodpovědným ženám, které pro kariéru odkládají  mateřství, a v pětatřiceti se diví, že nemohou otěhotnět. Tak to asi nebude nejlepší čtení na dnešní ráno. A tak si cestou do práce kupuji humoristický román. V kanceláři ho čtu tajně pod stolem. Kolegyně si myslí, že jsem se zbláznila, protože se občas tlumeně chichotám. Naštěstí jsem si koupila oba díly, takže čtivo na zítřek zajištěno. Potěší mě, že informací, že zítra nepřijdu do práce, zkazím den i šéfovi....

Druhý den, nalačno, na pokraji zhroucení hladem a žalem, sedím v čekárně. Se mnou čeká postarší paní, což mě uklidňuje. S kamarádkou byly na pokoji dvě dámy kolem třicítky. Jedna svým spolupacientkám líčila, že "Karlovi stačí, aby kolem prošel, a už je v jináči. A fakany mají už čtyři... Je tu už podruhé a pochybuje, že naposledy." Druhá přikyvuje a nejasně naznačí, že u ní jde o pracovní úraz.

Na pokoji pokračuji ve čtení humoristické knihy. Paní si mě podezíravě prohlíží. Asi uvažuje, jestli jsem také přišla s pracovním úrazem. Narkóza je bezva. Začíná se mi to líbit... Probouzím se se splasklým pupkem a koketní vrtulkou na hlavě. Vedle v sesterně zrovna potulný prodejce líčí, jak musí živit rodinu, protože manželka je těžce nemocná a že jeho proužky na inkontinenci jsou ty nejlepší. Chvíli poslouchám. Je to lepší, než humoristický román. Zichrhajskou jsem připnula utržený závěs. Na cestu domů ji už nebudu potřebovat. Game over. Začneme nové kolo... Stýská se mi po doktorech a sestřičkách z CARu. Hned, jak se mi udělá lépe, objednám se na konzultaci. A třeba mě tentokrát přidělí mlaďochovi;)