Miluji kabelky. Bílé, černé, koženkové či látkové, hranaté i kulaté. A hlavně prostorné. Typ, který můj kolega vtipně nazývá "násypné zavazadlo." Potřebuji do něho nacpat svačinu, knihu, náhradní punčocháče, někdy tepláčky na cvičení a občas bochník chleba a štangli salámu.
Jsem žena praktická a ekologicky smýšlející. Proto mám s sebou většinou nějakou pěknou ekologickou kabelu, kterou při nákupu vytáhnu z násypného zavazadla a nákup do ní pěkně ekologicky uložím. Někdy si ráno při odchodu do práce nejsem jistá, jestli je ekozavazadlo na svém místě, tak pro jistotu přihodím nějaké další. Někdy tak nahromadím poměrně slušnou sbírku.
Také jsem trochu chaotická a lehoučce nepořádná. Často u mě převáží filozofie "Co oko nevidí, to srdce nebolí", což může mít, zejména ve vztahu k obsahu kabelky, fatální následky. Můj manžel dodnes dává k dobru historku, jak jsem v bance místo peněženky překvapeně vytáhla značně zetlelé kiwi. Snažím se být disciplinovaná a každý týden v kabelce poklidit, ale někdy si kabelka žije vlastním životem.
Mám ráda při ruce propisku, proto má kabelka vždy minimálně jednu někde skrývá. Minulé pondělí jsem vložila svoji oblíbenou propisku do postranní kapsičky. Druhý den tam nebyla. Vložila jsem tedy svoji druhou oblíbenou propisku do stejné kapsičky. Když jsem si ve středu chtěla udělat poznámku, propiska tam nebyla. A tak se to opakovalo až to pátku, kdy jsem pojala podezření a kabelku pořádně prohledala. V rohu kapsičky zela díra a pod podšívkou odpočívalo nejenom všech pět propisek, ale i docela slušná sumička v drobných, dvě pomády na rty a minilahvička parfému, kterou jsem již pokládala za nenávratně ztracenou. Slušný úlovek, není-liž pravda?
Po přečtení předchozího odstavce tedy jistě pochopíte paniku, která se mě zmocnila, když jsem se o víkendu vypravila prozkoumat, jak pan prezident dbá o ochranu národa a zvědavě se postavila do fronty před Pražským hradem. Poklidně jsem postupovala s davem turistů a prohlížela si statné policisty. Když jsem přišla na řadu, pohledný svalovec mě vyzval, ať otevřu kabelku. Nonšalantně jsem zavazadlo otevřela. Byla jsem nachystána a obsah zakryla elegantní šálou. Což v ochránci zákona a blaha turistů vzbudilo podezření, že jsem dobře maskovaná teroristka, šálu vyndal a jal se prohrabovat obsahem kabely. Postupně tedy shlédl nakousanou bagetu, obal od čokolády, polovypitou lahvičku vody a pár hygienických potřeb, které obyčejně na odiv nevystavuji. V hlavě jsem si přitom zoufale snažila vybavit, kdy jsem si naposledy brala na svačinu kiwi...Při pohledu na můj rudý obličej poznamenal: "Vy tam máte pořádek, to byste se divila, co tam některé ženské mají!"
Uklidnil mě, ochránce. Nejsem na tom až tak špatně. Bombu v kabelce zatím nenosím.
Můj manžel moje nasypne zavazadlo 😆bytostně nesnáší a vede proti němu partyzanskou válku od doby, co mu sjely růžové šupiny z očí.. (cca měsíc po svatbě) kiwi naštěstí nejím.. Fakt suuuper článek 😆😆😆😆😆