Naší Sophince srostla "pipinka" - jak jsme se s tím poprali?

Když jsem psala článek o tom, jak mi rektální rourka zachránila nervy, myslela jsem, že osobnější už být nemůžu. To jsem ovšem ještě nevěděla, že existuje "mrcha" jménem synechie, která nás pěkně potrápí. I když jsem svému muži slíbila, že omezím články odhalující naše soukromí, zkušenost, kterou jsme prožili kvůli srůstu Sophinčiny "pipky" byla tak silná, že mě donutila slib porušit a být zase jednou osobní.

Než se pustíte do čtení, ráda bych vás informovala, že tohle není klasický objektivní redakční článek. Níže se s vámi podělím o svou jedinečnou osobní zkušenost, která nemusí být aplikovatelná v ostatních případech, jelikož jsem byla v tomto problému velmi zainteresovaná, je článek velmi subjektivní.

Jak jsem to zjistila?

Věděli jste, že může malým holčičkám srůst jejich "pipinka"? Já tedy ne!!! Zjistila jsem to až před několika týdny při přípravě podkladů pro článek o správné intimní hygieně u malých holčiček. Ten mimochodem také doporučuji všem maminkám k přečtení. Jak jsem tak "googlovala" a procházela odborné lékařské publikace týkající se správné péče o dětský genitál, nestačila jsem se divit, co všechno můžou mít malé holčičky "tam dole" za problémy. Když jsem četla o tom, že malým holkám můžou srůst vnější rodidla případně malé stydké pysky, nejdřív jsem myslela, že jde jen o nějaký hloupý vtip. Vždyť přece bych o tom snad musela něco vědět, ne?! Jenže čím víc informací jsem našla, tím rychleji mi začalo tlouct srdce. Polilo mě horko a začala jsem mít velmi nepříjemný pocit, že moje 22 měsíční holčička přesně tímto trpí.

Fáze hysterie

Vzpomněla jsem si, že před pár týdny jsem se při přebalování zarazila a přislo mi, že je divné, že nikde nevidím "dírku", ale malá začala být protivná, tak jsem rychle dokončila přebalování a uchlácholila se tím, že malé holčičky "to" mají asi jiné než my velké. 

Teď mi to najednou připadalo naprosto nezodpovědné, nemohla jsem v klidu sedět a čekat, než se Sophia probudí z odpoledního spánku.

Tak jsem zavolala mámě."Prosím tě, Kači, uklidni se a nebuď hysterická. Já mám dvě dcery, nikdy jsem vám ji od sebe neoddělovala a žádné problémy jste nikdy neměly, jsi trochu hypochondr. Až se Sophi probudí, pořádně se podíváš a určitě to bude dobrý" snažila se mě uchlácholit. Jenže to moc nezabíralo. Naopak jsem začínala hysterčit ještě víc, byla jsem naštavaná na sebe, že jsem si bláhově myslela, že mateřská intuice je víc než odborné rady, kterými jsem většinu času opovrhovala. Moje zloba se obrátila i na moji mamku, že mi neřekla, že bych se měla o Sophinčinu pipku lépe starat.

Strašně se mi chtělo brečet, žaludek jsem měla na vodě, ale pořád jsem se konejšila tím, že třeba jsem se spletla a Sophi je tam dole v pořádku.

Fáze "Jsem příšerná máma"

Ach jo, po rozdělání Sophinčiné plenky jsem si potvrdila svoje podezření, místo dírky má takovou dost pevnou blanku po celé délce. Sice jsem viděla, že čůrá normálně, ale nemohla jsem najít ani otvor, kudy moč odtéká. Byla jsem z toho vyřízená. 

Jak se to sakra mohlo stát? Jak jsem to mohla dopustit? Proč jsem se o ní lépe nestarala? Co jsem to za mámu, když jsem jí takhle ublížila...to vše se mi honilo celý zbytek dne hlavou. Bála jsem se to svěřit manželovi, myslela jsem, že mě bude taky obviňovat.

Ne, že bych snad byla nějaké prase a Sophi neumývala. Od malička jsem ji umývala pod tekoucí vodou, měla jsem za to, že voda je to nejlepší řešení. Vlhčené ubrousky jsem měla jen pro případ nouze a na cesty, kde nebyla možnost ji opláchnout v umyvadle. Denně se několikrát sprchuje (teď v těch vedrech je to zároveň příjemné osvěžení) a já ji vždy rukou opláchla i "pipku", ale málokdy jsem ji detailně koukala mezi stydké pysky a už vůbec jsem jí je od sebe denně neoddělovala (což se mimochodem prý dělat má až do věku asi 6 let). A teď je z toho kvůli mé nevědomosti takové neštěstí.

I přes manželovu podporu a ujišťování, že za to nemůžu, jsem měla strašné výčitky svědomí. Aby taky ne, když všechny lékařské publikace z tohoto problému obviňují matky a jejich špatné hygienické návyky. Ale, že někteří lékaře matky opomenou o správné péči o genitál jejich dcer informovat, to už se tolik nepíše.

Nesnáším Internet a sociální sítě

Několik následujících dní a nocí jsem strávila na internetu pročítáním diskuzí a zkušeností maminek s tímto problémem. S překvapením jsem zjistila, že se vůbec nejedná o ojedinělý problém a že se synechií se setkalo víc maminek, než bych čekala.

Podle zkušeností koníkovek jsem pochopila, že s tím budeme muset jít k lékaři. Konkrétně na dětskou gynekologii. Některé maminky popisovaly, že to není nic strašného, že to probíhá poměrně rychle, ale mně se z představy, že Sophia musí někde ukazovat svoji malou "pipinku" úplně cizímu člověku, který ji s velkou pravděpodobností způsobí bolest, dělalo na zvracení.

Na jednu stranu jsem byla vděčná, že si můžu o tomto problému přečíst a poradit se s ostatními, na druhou mě děsilo, co vše jsem se dozvěděla. Jak se to většinou vrací i po tom, co to lékař "spraví" apod.

Byla jsem ve stádiu, kdy jsem si říkala, zda nebylo naším rodičům bez informací z internetu a sociálních sítí lépe.

Jdeme k lékaři

Už se to nedalo dál oddalovat, přišel den D. Seděla jsem v čekárně a nervózně pohupovala nohou. Sophia naštěstí byla zabraná do sledování své oblíbené pohádky na mém mobilu a moji nervozity si nevšimla. Jediné co mě uklidňovalo byl fakt, že pan doktor, který bude Sophi vyšetřovat je ten samý, který se o mě staral celé těhotenství a Sophince při porodu zachránil život. 

Poučila jsem manžela, že Sophia bude určitě plakat a vyvádět, ale že pan doktor s největší pravděpodobností bude muset malé ten srůst rozrušit sondičkou, a že ji tedy oba budeme muset držet. S tikajícími hodinami v čekárně moje nervozita stoupala.

Když jsem uviděla pana doktora, jak sedí za svým ordinačním stolem, kupodivu jsem se uklidnila. Malá zpozorněla a zvedla hlavu od své pohádky. Pan doktor byl naprosto skvělý. Hned si tu naší malou potvůrku získal půjčením propisky a sladkých bonbonů. Při vyšetřování vůbec neplakala, jen se mě pevně držela za ruku. Celé vyšetření bylo velmi rychlé, trvalo pár minutek. Po té se pan doktor zase posadil za svůj stůl a požádal nás ať ho následujeme.

Potvrdil mi, že moje podezření na synechii je správné. Pomocí nákresu mi vysvětlil, jak a co se vlastně stalo a jak to má vypadat když to srostlé není. Vysvětlil mi, že to je poměrně běžné a uklidnil, že za to nemůžu. Prý se to prostě stává, ale není to nic strašného. Zároveň mi řekl, že zkontroloval močovou trubici a že je vše v pořádku, že moč odchází bez problémů. Nenašel stopy zádných jiných problémů a tím pádem můžeme v klidu jít domů. Mám kontrolovat jestli malá čůrá a pokud ano, přijdeme na kontrolu cca za 2 roky. Cože???? Nevěřila jsem svým uším? Vždyť to je úplně opak toho, co jsem četla na internetu o postupu lékařů v ČR. Začala jsem mít pochybnosti o jeho kompetenci.

Zahraniční postup naprosto odlišný od toho českého

Podívala jsem se nevěřícně na svého muže v jehož očích byla vidět úleva. Nechápala jsem to, počítala jsem se zákrokem a tento postup mě naprosto vykolejil. Hned jsem na pana doktora vychrlila vše, co jsem si přečetla na internetu o správném postupu v případě synechie.

Pan doktor mi vysvětlil, že se některé země v postupu liší. Odkázal mě na odborné publikace ze Západní Evropy a Ameriky (asi mu bylo jasné, že hned jak přijdu domů, budu zase "googlovat"). Řekl mi, že ze své praxe ví, že v tomto věku (Sophii je 22 měsíců) je zbytečné srůst rozrušovat (pokud nezpůsobuje problémy s močením), jelikož je veliká pravděpodobnost, že to sroste znovu, i když jí to budu pravidelně promazávat a oddělovat. Proč ji tedy trápit, když vlastně není potřeba.

Dohodli jsme se, že až bude starší a bude umět mluvit, snáz nám řekne jestli ji to třeba pálí nebo svědí a potom uvidíme, pokud se to do té doby nerozdělí samo. Zároveň mi řekl, že mám dál provádět hygienu jako doposud, nemám se snažit ji to od sebe násilím rozdělávat. Jestli chci promazávat mohu, ale prý je to zbytečné. Odcházela jsem z ordinace s rozporuplnými pocity, najednu stranu veliká úleva, že jsme Sophinku nemuseli trápit, na druhou nejistota, zda je to správné.

Doma jsem hned zasedla k počítači a začala hledat, tentokrát, ale v angličtině. Opravdu jsem si potvrdila vše co říkal pan doktor. Informace ohledně synechie (anglicky labial adhesions) ze zahraničí jsou mnohem optimističtější a mírnější. Ať už je důvodem politická korektnost nebo kdoví co, rozhodně to bylo příjemnější čtení než ty české články obviňující matky.

Happy end?

Poté, co jsem si potvrdila, že náš pan doktor si svůj postup nevycucal z prstu, ale praktikuje se i v jiných, vyspělých zemích, jsem se uklidnila a přestala to řešit. Samozřejmě jsem se každý den u přebalování malé "tam dolů" podívala.

A jednoho dne jsem nevěřila vlastním očím, najednou tam zas byla normální dírka. Nikde žádná krev, žádné poranění, prostě se to samo bez zásahu spravilo. Hned jsem volala panu doktorovi, vůbec se tomu nedivil, že prý se v 80% synechie spraví sama bez jakéhokoliv přičinění. Upozornil mě, že se to klidně může znovu stát, ale mám zůstat klidná a dodržovat námi domluvený postup.

Moje ponaučení

Rozhodně nechci zpochybňovat kvalitu lékařské péče v České republice, bez pochyby jsme země s velmi vysokou úrovní zdravotnictví. Na druhou stranu, jak jsem se sama poučila, v některých případech může "méně být někdy více". 

Když tak o tom, co se vlastně přihodilo přemýšlím s odstupem, všechno mi to do sebe najednou zapadá. Nemohla jsem pochopit, jak to, že my jako malé jsme tímto problémem tolik netrpěly? Možná, že trpěly, ale vzhledem k tomu, že se to tolik neřešilo (nebyl internet) tak to maminky možná ani nezjistily a ono se to mezitím samo spravilo. Kdo ví...Rozhodně jsem ráda, že jsem se o synechii dozvěděla, osvěta je určitě klíčová, nicméně není nutné kolem ní dělat žádnou velkou hysterii. Škoda, že jsem to nevěděla před několika týdny, mohla jsem si ušetřit spoustu slz.

#zdravi_nemoci