Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři

    Rozhovor dvou žen:
    A nebo ne? Nebo je za tím zase něco víc? O pláči, o bolesti a třeba i o slonovi.

    ---

    Ž1: „Potřebuji poradit, nevím si rady... Hrozně jsem plakala. Bylo mi smutno. Hrozně to bolelo. On seděl vedle v obýváku a vůbec za mnou nepřišel. Věděl, že pláču. Vzlykala jsem tak, že to musel vědět, musel by být hluchý, aby mě neslyšel.“ Už nevím, s kým se poradit, nezdá se mi to v pořádku, ale pochybuji sama o sobě.

    Ž2: „Počkej, počkej, ať se stalo cokoli, on věděl, že pláčeš v ložnici a nepřišel? On věděl, že je ti zle, že vzlykáš, je ti smutno, cítíš se pod psa a prostě za tebou nepřišel? Nedošel tě obejmout, nechtěl se udobřit, nezajímalo ho, že je ti zle? Co jako k sakru dělal?“

    Ž1: „Nevím, hrál si asi na počítači, nebo koukal na televizi, nevím, co dělal. Možná si chtěl jen odpočinout, má to těžké v práci. Možná byl unavený. Nebo nechce, ať si zvykám, možná je to dobře mě neučit, že hned přiběhne... Možná... Usnula jsem vyčerpáním.“ Omlouvám ho, ale sama začínám věřit, že je to tak možná správně. Možná.

    Ž2: „No moment! Máš snad nějakou sebeúctu! Tohle musí hrozně narušit váš vztah. To není normální. Pokud tě miluje, nemůže mu být lhostejné, že pláčeš.“

    Ž1: „A co bys teda dělala? Co mám dělat?“ Ptám se odevzdaně.

    Ž2: „No já bych s ním nebyla. Podle mě ti bez něj bude líp. Tohle ti zlomí srdce a to už nejde zpátky opravit a slepit, vždy už zůstane rána, jizva. Přestaň ho pořád omlouvat! Jaképak, ať si nezvykáš? Jaképak že je unavený a potřebuje si odpočinout?“

    ----

    Co když to není rozhovor dvou dospělých žen, kde se nám zdá skutečně nezdravé, aby partner ignoroval bolest a pláč? Co když je to rozhovor dvou malých dětí, a partner je nyní rodič? Dítě vás neopustí. Ne teď, ne hned. Pořád vás bude bezpodmínečně milovat. Pořád vám bude důvěřovat. No... pořád ne. Jednoho dne zjistí, že nemá smysl plakat, že nemá smysl volat, protože nikdo nepřichází. A ať už ho trápí bolest, nebo přijde noční můra, poradí si s tím sám. Však zkušenost říká, že nikdo nepřichází, nikdo neslyší. Jako ten slon, co je odmala přivázaný ke kolíku a uvěří tomu, že nemá sílu ho vyrvat ze země. Jako ten slon, který i v dospělosti se vší svou mohutností a silou stojí přivázaný k malému kolíku v zemi a věří tomu, že ho nevytáhne. Jednou se to dítě zlomí, jednoho dne to to dítě pochopí. Vyhráli jsme? Máme poslušné dítě, které „krásně spinká celou noc“? Nevyhráli. Právě v takové chvíli jsme prohráli na plné čáře.

    ---

    A proto běžím vždy, když mé dítě pláče. Protože chci, aby vědělo, že ho slyším. Je to těžké? Je. Chtěla bych si někdy zacpat uši a dělat, že neslyším? To si pište! Jsem někdy unavená tak, že mám pocit, že se z toho gauče nezvednu? Jo. Ale chci, ať mu zkušenost říká „Je to cajk, máma je tady!“

    ....

    Má někdo zkušenost s kočárkem Baby design lupo? Díky 🙂