Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    kopeckovi
    11. lis 2014    Čtené 0x

    O důslednosti

    Rodiče se často domnívají, že musí být ve svých odpovědích dítěti vždy důslední. Aby byli důslední, dělají někdy věci, které dítěti ubližují nebo vedou ke hněvu a zklamání, neboť se bojí, že nedůslednost by děti mátla. Ale jediná důslednost, o kterou opravdu jde, je důsledně milovat. Pokud jste nedůslední v lásce, dítě je nejen zmatené, ale i zraněné a nechápe to. A v té chvíli nejednáte v souladu se svou milující podstatou.


    Změňte pravidla, ne lásku; jen láska musí být důsledným základem pro vaše činy. Ptejte se sami sebe: „Vnímá mě dítě jako milujícího? Chovám se láskyplně k dítěti, když mu nadávám, když trvám na tom, aby si uklidilo pokoj, dokončilo domácí úkoly, snědlo všechno jídlo?" Pokud vás dítě poslechne a uklízí pokoj a cítí se přitom naštvané a méněcenné, stojí ten uklizený pokoj za to? Pokud dodělá úkol a má dobré známky, ale necítí jistotu vaší lásky, stojí jeho akademický úspěch za to? Je něco důležitějšího, než milovat druhou bytost tak, že o tom vůbec nepochybuje?


    „Okno“
    Bruče Ponton
    Odcházel jsem do práce na přednášku
    skládal si poznámky do aktovky
    když prolétl míč
    skrze okno
    a sklo se rozlétlo
    na miliony ostrých kousků
    po celém obývacím pokoji.
    V té chvíli
    se ve mně začal vzmáhat hněv
    vztek že v domě
    je jen nepořádek
    a kolik bude stát peněz
    oprava okna,
    pár dní budeme žít
    s kartonem nebo překližkou
    namísto skla
    a myšlenky
    jak proboha vůbec
    to sklo uklidíme
    a byl jsem stále vzteklejší
    když bylo jasné
    že přijdu na přednášku pozdě.
    Uslyšel jsem tvé malé čtyřleté
    nožičky běžet po schodech.
    Uviděl jsem tvé ručičky
    otevírat dveře,
    tvé oči se na mne podívaly
    se slzami, zvídavě.
    A v té chvíli se příběh změnil.
    Vzal jsem tě do rukou

    ,„Nestalo se ti nic,
    je to jen okno,
    dáme ho zasklít,
    hlavně že se ti nic nestalo,
    to je pro mě jedině důležité.
    Je to jen sklo, ty jsi můj syn.
    A já tě miluji.
    Pojďme pro koště.“


    Často se mě lidé ptají: „Jsou děti tak citlivé, že kolem nich máme chodit ,po špičkách', abychom jim poskytli dobré citové zázemí?" Moje odpověď je: Ne, jen musíme „kráčet oceánem lásky". Děti dokáží překonat těžké časy a velké překážky, pokud dostávají naši lásku darem a mohou se plně svobodně
    vyjádřit. Když mohou kráčet po koberci lásky, který pod nimi rozprostřete, budou odolné a schopné jít stále dál.

    Z knihy Naomi Aldort - Vychováváme děti a rosteme s nimi

    kopeckovi
    28. led 2014    Čtené 0x

    Představy vs. realita

    Těhotenství

    Na těhotenství jsem se hrozně těšila. Moje představa byla taková, že si budu vybírat krásné oblečení a že hlavně chci být jako těhule sexy.

    Jakmile jsem na sebe poprvé navlékla těhotenské tepláky zjistila jsem, že sice vůbec nejsou sexy, ale jsou tak neskutečně pohodlné, že bych v nich nejraději chodila snad i do práce. Další problém nastal s tím, kde hezké těhotenské oblečení sehnat a nekrást a v poslední fázi jsem zjistila, že když člověk vypadá jako koule, tak černé uplé šaty vypadají všelijak, ale sexy rozhodně ne. 😀

    Strava v těhotenství

    Než jsem otěhotněla plánovala jsem si, že až se zadaří, tak se nebudu přežírat, budu se i nadále snažit jíst co nejvíc zdravě a hlavně se budu snažit přibrat co nejmíň.

    Potom, co jsem v prvním trimestru zeleninu nemohla ani cítit a mojí hlavní stravou se stali bonbony a sladkosti všeho druhu, jsem tak plynule pokračovala i v trimestru druhém i třetím, kde jsem si oblíbila nejvíce Nuttelu a nanuky a na nich přežila až do porodu. Přibrala jsem nechutných 17 kg a ve své rozežranosti pokračuji bohužel i nadále. Sestřenka měla pravdu, když mi říkala: „Nežer nebo ti to zůstane.“

    Porod

    Samozřejmě jsem četla i slyšela o tom, že porod bolí, že může dojít ke komplikacím a tak dále. Já si ale vysnila, že budu mít určitě krásný, rychlý a přirozený porod bez komplikací, který sice bude trochu bolet, ale nebude to nic tak strašného a na konci mě zaplaví vlna štěstí z narozeného děťátka.

    Můj porod rozhodně nebyl rychlý, bolest mi to přišla nesnesitelná, vážné komplikace však nenastaly a vlna štěstí mě zaplavila a teď zpětně si uvědomuji, že to opravdu byl ten nejkrásnější zážitek v mém životě J

    Plánovaný počet dětí

    Jelikož jsem jedináček, vždy jsem byla rozhodnutá, že buď budu mít děti dvě a nebo žádné.

    Těsně po porodu jsem si říkala, že další dítě už nikdy. Nyní již přemlouvám manžela, že bychom mohli mít klidně i děti tři a už se nemůžu dočkat, až nastane ten správný čas, začít se snažit o sourozence pro našeho chlapečka. Jaká bude skutečná realita to uvidíme J

    Šestinedělí

    Nechápala jsem, když mi kamarádky říkaly, že v šestinedělí je to nejhorší, že skoro pořád brečely a byly nevyrovnané.  Byla jsem rozhodnutá zachovat si nadhled, vyrovnanost a nevyšilovat kvůli každé kravině.

    Ano samozřejmě i já jsem se v šestinedělí pohybovala na pokraji bláznovství , byla labilní a brečela několikrát denně buď štěstím a dojetím nebo nad svou neschopností. Vyšilovala jsem kvůli každé kravině a nadhled a vyrovnanost bylo cizí slovo. 😀

    Fotografie mého dítěte

    Vždy jsem se pozastavovala nad tím, proč moje již dětné kamarádky cpou všude fotografie svých dětí, na fotkách jsou skoro pořád a jenom jedině s nimi a říkala si, že tak to rozhodně dělat nebudu.

    Noo mám neustálou potřebu někomu ukazovat fotky svého dítěte, dávat je na fejsbůůůk a posílat rodinným příslušníkům, protože jsem přesvědčená, že je to, to nejkrásnější dítě na světě a to přeci každý musí vidět 😀

    Vylučování mého dítěte

    Když jsem jednou poslouchala rozhovor mé sestřenky, krátce potom, co se jí narodil syn, a jejího manžela, nechápala jsem, co je tak zajímavého na tom, kolikrát se jejich synek vyčůral nebo vykakal , jakou to mělo barvu či konzistenci a zda to měl až za ušima. Mé rozhodnutí bylo, že netřeba o takovýchto věcech mluvit.

    Samozřejmě snad není dne, kdy bych se nezmínila o tom, zda náš brouček kakal či nekakal. Kolikrát zacházíme i do oněch „nechutných“ detailů a není ani výjimkou situace, kdy volám na manžela, případně on na mě, ať se jdu podívat, že tolik toho ještě nebylo. Případně stojí nad plínou i babička s dědečkem a „obdivujeme“ jakou úctyhodnou nálož náš synek hodil do plíny.

    Oslovování „mámo“, „táto“

    ... tak to NIKDY. Přeci narozením dítěte nezapomeneme svá jména a nepřestaneme se oslovovat, tak, jak jsme byli zvyklý.

    Ano, občas se jménem oslovujeme, ale volání na sebe „mámo“ a „táto“ nám není cizí.

    Společné spaní v posteli

    Tak v tom jsem měla vždycky jasno. Dítě má samozřejmě svoji postýlku a v té bude také spát.

    V prvním měsíci se mnou několikrát v posteli skončil, pač sám v postýlce být samozřejmě nechtěl a než probdít celou noc nad brečícím dítětem, tak to jsem ho raději měla u sebe. Nyní sice ve své postýlce spinká, ale já neustále přemýšlím nad tím, jak přesvědčit manžela, aby svolil ke společnému spaní i se synkem a těším se na dobu, kdy se k nám bude, alespoň v noci, či ráno stěhovat.