Na porodu záleží...

ZPŮSOB, JAKÝM SE DÍTĚ NARODÍ..., DO ZNAČNÉ MÍRY URČUJE, KÝM SE STANE A JAK BUDE NAHLÍŽET NA SVĚT KOLEM SEBE. AŤ JE ČLOVĚKU PĚT, DESET, ČTYŘICET NEBO SEDMDESÁT LET, NĚJAKÁ JEHO ČÁST STÁLE VIDÍ SVĚT OČIMA TOHO NOVOROZENÉHO DÍTĚTE, KTERÝM KDYSI BYL.
Dr. Thomas Verny

A já těm dětem v nás moc ráda naslouchám a znovu s nimi prožívám jejich příběhy, od kterých někteří z nás utíkají seč nám síly stačí, ale je to jako v "začarovaném kruhu". Stejně nás to vždycky vrátí na začátek a dohoní nás otisky vlastního početí, pobytu v děloze i zrození, které v nás trvají dál.

Snad se na některém z těch obrázků poznáváte na úrovni pocitů, které ve vás vyvolávají. Třeba pohled na pytle s nemocničním odpadem, ve kterých skončila možná i vaše placenta přímo rezonuje s pocitem: "Za nic nestojím, nemám žádnou cenu!". Je to úplně jiný pocit než pohled na s úctou zabalenou a pohřbenou placentu, která zanechává pocit: "Váží si mě, mám své místo."

Někdy se zdá /a pro jistotu zopakuji, jak moc zdání klame/, že některé rituály našich předků byly primitivní a hloupé a že naši předci byli jen pověrčiví prosťáčci. Ale i naše dnešní vyspělá věda dokazuje, že naši předci přeci jen věděli něco, o co my jsme byli okradeni. Znali souvislosti. A tak pro ně poporodní péče o placentu nebyla jen rituálem z pověrčivosti, ale aktem víry - věřili totiž, že laskavé zacházení s životně důležitým orgánem se odrazí v tom, jak člověk později bude žít a kým se stane.

Když máme kus sebe v hlíně, ze které roste náš rodný strom - jsme doma, máme své kořeny, svůj střed, máme jistotu, ze které můžeme jíst, která nás sytí a vyživuje. Dává nám život.

Ale když kus nás skončil v nenávratnu...až příliš často máme pocit, že nikam nepatříme, že není kam se vracet, že jsme ztracenci v čase i prostoru a že bloudíme životem bez ladu a skladu. Nic neladí a věčně máme špatnou náladu.

Kdo rozladil tak nádherný nástroj, kterým člověk dozajista je?
Kdo přetrhal struny a zahodil ladící klíč?
Kdo pokácel všechny rodové stromy a vyrval je z kořenů?

Byl to ten, pro nějž není lidský život posvátný.
Ten, který říká člověku - lidský zdroj.
Ten, který nechce staré rituály, které dávají pevné kořeny.
Ten, který chce jiný řád. Nový řád. Nový svět.

Svět, v němž vládne chaos. Ne-řád.

A v takovém světě lidské zdroje slouží do úmoru falešným id/e/ologiím. Falešným idolům, které lžou a kradou. Náš svět. Náš život.

Tyhle obrázky tak výmluvně vypráví o dvou stezkách. Můžeme jít novou cestou. Cestou samozvaného pokroku aniž bychom věděli, kam vlastně doopravdy kráčíme. A nebo zvolíme starou cestu, známou a prošlapanou našimi předky.

                                            Cestu zpátky domů.

                                                                                 Volba je na nás.