Znáte ten pocit? Také se pořád ještě někdy bojíte říct si o to, co právě teď nejvíc potřebujete? Nechcete nikoho se svými potřebami "otravovat"?

"Si myslíš, že ti asi čtu myšlenky, ne?!"...bývá často podrážděná odpověď na naše mlčení, které jen skrývá bouři.

Jako miminka jsme čekali, že naši rodiče na nás budou vyladění a že nám skutečně budou umět číst z tváře, která zrcadlí náš vnitřní svět. Byli jsme připravení na tenhle nádherný společný tanec vzájemného porozumění. Jenomže někdy se naše mozky na sebe nevyladí. A nás pak zmítají všemožné nálady. A dostáváme se do začarovaného kruhu.

Neznamená to ovšem, že bychom přestali doufat, že nám druzí budou rozumět i beze slov. Pořád někde v koutku duše čekáme, že nám ty myšlenky umět číst budou jako kdybychom si prostě pamatovali, že je to základní lidská dovednost.

Někdy se v dětství naučíme, že je lepší "neotravovat" a svoje potřeby začneme schovávat a potlačovat, protože když se rodiče cítí "otrávení", bývá to peklo na zemi, ve kterém se zmítáme ode zdi ke zdi.

A vydrží nám to až do dospělosti, kdy si hrajeme na velké hrdiny, kteří skoro nic a nikoho nepotřebují, i když už melou z posledního. Nebo naopak na víajpíčka, o které se musí starat celá armáda cipísků nonstop.

Někdy nám ven z toho začarovaného kruhu může pomoci, když prostě jen sledujeme nit svých pocitů - nepotlačujeme je, nesnažíme se je umlčet nebo schovat, ale naopak je následujeme. Pak najednou můžeme sami sebe vidět jako malé bezbranné miminko, které tam někde v tmavém pokojíčku hlasitě pláče a máma pořád nepřichází. A my ji zrovna tak moc potřebujeme!

A co potřebujete právě teď vy?

Já teplou vanu, talíř horké polévky a na chvíli si zalézt do postele s dobrou knížkou.

Hezký večer!