Profil uživatelky ladyhacek

Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.

27. bře 2020

Nákup v karanténě

Nad sklenkou vína, píši tento článek. Už dlouho jsem jí potřebovala..

Ráno bylo bežné, snídaně, hraní. A v tom se starší syn zeptal " a maminko jak dlouho bude trvat ta zlá nemoc, už je to dlouhé, kdy budu moct na hřiště" "nevím, to nevím"

Odjíždím na nákup, takže se obuji, vezmi si bundu, roušku, rukavice, nasdím brýle a vyrážím. Svítí sluníčko a je teplo. Krásný jarní den. Miluji takové dny. Obzvlášť když je člověk sám. Najdu v sobě vnitřní mír a klid. Dám si dopořádku myšlenky a čerpám energii s okoln přírody. Po cestě se stavím předat něco mojí sestřičce, kterou jsem neviděla asi 2 měsíce. Zkrze plot, s rouškami si předáme igelitky a dostatečým odstupem si zamáváme. Zatlačím slzu a chuť jí obejmout a jedu dál. Obvykle se staím na kávu u mojí babičky a dědečka. To ovšem teď nejde. Míjím odbočku jejich domu a zatlaím dvě slzy. Jedu po dálnici a na hlas pouštím rádio aby přehlušilo moje myšlenky v hlavě. Nejde to to. jsem nastavená na jiný program. Je děsné teplo. Z pod gumových rukavic mi stéká pot. Moje brada pod rouškou se začíná také rosit. Chci utéct od všech starostí a problémů. Nemyslet, nevědět ... Co se stane když pojedu dál a dál. Stane se něco když přejedu odbočku? Jela bych do Prahy, tam ne. tak ještě dál. Kam? Na jak dlouho? Můžu vůbec ujet? Utéct? Být chvíli sama, od všecho a od všech. Jak dlouho by mi trvalo objet republiku?

Sjíždm z dálnice, otevírám okno a dýchám ten čerstvý vzduch zkrze roušku. Všude stromy, Potřebuji jejich energii. Přede mnou ani za mnou žádné auto (jak nezvlyklé) zpomaluji a koukám do lesa. Jedu dál a zastavuji na parkovišti, mám ještě 10 minut než budu moct do obchodu 9:50. Jsem spořádaná občanka. Takže jdu až po 10h. Mám divný pocit, nejde popsat nejde vyjádřit slovy.

Ooo čerstvě upečené pečivo, ne nebudu ho brát, upeču si doma. Mouka, mouka, potřebuji hladkou mouku. Nemají. Potřebuji moučkový cukr - není. A dětskou krupičku jsem nenašla. No co vezmu tvaroh a zakysanou smetnu. Není. Ten pocit prázdnoty a ten nepopsaný pocit co nemůžu vyjádřit mě naplňuje. Co dál? Chodím po obchodě a nevím. Vezmu toaleťák. Sice ho doma máme, ale všichni ho berou tak je asi potřeba. Nekoukám lidem do očí, nevím proč. Témeř všichni tam jsou s někým. Matka s nějakým puberťákem. Babička s dědečkem (asi nestihli nakoupit v jejich čas) Cítím se sama. Mám strach, ono ten divný pocit je strach smíchaný ještě s něčím. takový pocit však neznám. Tak nevím. Jdu dál. Mají konzervy 🙂 fajn koupím rybičky na pomazánku.

Vzduch! Jsem venku z obchodu, ano zvládla jsme to. Jedu dál, lékarna, řeznictví. Všude fronty, hodné dlouhééé. Ne že by bylo tolik lidí, ale jsme malé spořádané městečko a udržujeme si od každého odstup.