Nad sklenkou vína, píši tento článek. Už dlouho jsem jí potřebovala..
Ráno bylo bežné, snídaně, hraní. A v tom se starší syn zeptal " a maminko jak dlouho bude trvat ta zlá nemoc, už je to dlouhé, kdy budu moct na hřiště" "nevím, to nevím"
Odjíždím na nákup, takže se obuji, vezmi si bundu, roušku, rukavice, nasdím brýle a vyrážím. Svítí sluníčko a je teplo. Krásný jarní den. Miluji takové dny. Obzvlášť když je člověk sám. Najdu v sobě vnitřní mír a klid. Dám si dopořádku myšlenky a čerpám energii s okoln přírody. Po cestě se stavím předat něco mojí sestřičce, kterou jsem neviděla asi 2 měsíce. Zkrze plot, s rouškami si předáme igelitky a dostatečým odstupem si zamáváme. Zatlačím slzu a chuť jí obejmout a jedu dál. Obvykle se staím na kávu u mojí babičky a dědečka. To ovšem teď nejde. Míjím odbočku jejich domu a zatlaím dvě slzy. Jedu po dálnici a na hlas pouštím rádio aby přehlušilo moje myšlenky v hlavě. Nejde to to. jsem nastavená na jiný program. Je děsné teplo. Z pod gumových rukavic mi stéká pot. Moje brada pod rouškou se začíná také rosit. Chci utéct od všech starostí a problémů. Nemyslet, nevědět ... Co se stane když pojedu dál a dál. Stane se něco když přejedu odbočku? Jela bych do Prahy, tam ne. tak ještě dál. Kam? Na jak dlouho? Můžu vůbec ujet? Utéct? Být chvíli sama, od všecho a od všech. Jak dlouho by mi trvalo objet republiku?
Sjíždm z dálnice, otevírám okno a dýchám ten čerstvý vzduch zkrze roušku. Všude stromy, Potřebuji jejich energii. Přede mnou ani za mnou žádné auto (jak nezvlyklé) zpomaluji a koukám do lesa. Jedu dál a zastavuji na parkovišti, mám ještě 10 minut než budu moct do obchodu 9:50. Jsem spořádaná občanka. Takže jdu až po 10h. Mám divný pocit, nejde popsat nejde vyjádřit slovy.
Ooo čerstvě upečené pečivo, ne nebudu ho brát, upeču si doma. Mouka, mouka, potřebuji hladkou mouku. Nemají. Potřebuji moučkový cukr - není. A dětskou krupičku jsem nenašla. No co vezmu tvaroh a zakysanou smetnu. Není. Ten pocit prázdnoty a ten nepopsaný pocit co nemůžu vyjádřit mě naplňuje. Co dál? Chodím po obchodě a nevím. Vezmu toaleťák. Sice ho doma máme, ale všichni ho berou tak je asi potřeba. Nekoukám lidem do očí, nevím proč. Témeř všichni tam jsou s někým. Matka s nějakým puberťákem. Babička s dědečkem (asi nestihli nakoupit v jejich čas) Cítím se sama. Mám strach, ono ten divný pocit je strach smíchaný ještě s něčím. takový pocit však neznám. Tak nevím. Jdu dál. Mají konzervy 🙂 fajn koupím rybičky na pomazánku.
Vzduch! Jsem venku z obchodu, ano zvládla jsme to. Jedu dál, lékarna, řeznictví. Všude fronty, hodné dlouhééé. Ne že by bylo tolik lidí, ale jsme malé spořádané městečko a udržujeme si od každého odstup.
Jsme doma. Nevím jestli mám radost, nevím. Ten nákup mě vyčerpal. Manžel vaří, děti koukají na pohádku já si musím sednout, samozřejmě až po té co si sundám roušku, rukavice a převleču se. Je to jak z nějaké filmu.
Děti mě objímají "maminko chyběla jsi nám" Co to máš? to je dárek? Ano to máš dárek od tety. Jéé to jí musím zavlot a děkovat.
Né pojedeme tam, ale zavoláme. Počáteční radost, že jsem doma se vytrácí jde na mě pocit uzkosti. Volá mi dědeček. Dorazil mu ten nový telefon co jsem mu objednala. Líbí se mu. Je to chytrý telofon s internetem at jsme alepsoň takto ve spojení. Taková to je doba i důchodce to naučít s internetem.
Jdu rýt záhonky, ano hrabání v hlíně mě pomohlo. Dostávám se do normálu. S dětmi děláme bublinky. Ten jejich dětsý smích léčí. Chci zastavit čas. Přesně v tento moment, když vidím jejich úsměvy. Svět je takový jaký má být.
V našem světě za plotem je dokonalý. plný smíchu, zlobení, hraní a rozčilování.



tenhle článek přesně vystihuje dnešní moje pocity. Byla jsem nakoupit ve městě v Globusu. Nebyla jsem tam věky, potřebovala jsem velký nákup, doma už nebylo žádné maso a když už tam jedu, tak jsem to vzala z jedné vody načišto. Připadala jsem si jak v nějakém béčkovém americkém katastrofickém filmu. Nedívala jsem se vpravo vlevo, jela jsem svoje, co jsem potřebovala. Byla jsem ráda, že jsem vypadla. V té naší vesnické bublině, zavřeni mezi 4 stěnami je to taková pohoda a stresují nás jen zprávy na internetu, ale i ty můžeme vypnout. Ale realita... ta je dost děsivá. Nemám z dnešního "shoppingu" vůbec dobrý pocit.