Záchranáři u nás byli za chvilku. Pamatuju si jen, jak jsem na sebe třesoucíma rukama navlékala košili a legíny, protože jsem měla nachystané vše, ale rozhodně ne to, v čem pojedu do porodnice. A bylo mi tak zle, že rozhodně nepřicházelo v úvahu obléct si džíny a uplé tričko, které jsem měla ten den na kontrole.

Protože jsme řekli, že jsem schopná chůze, vydali jsme se pomalu na cestu k sanitce. U ní nás čekali tři statní záchranáři (To jsou všichni záchranáři tak vysocí? Nikdy jsem si toho nevšimla.)Pomohli mi nastoupit do sanitky a zároveň se zeptali manžela, jestli má jak dorazit do porodnice. Protože řekl, že může jet MHD, že auto nemáme, nakonec jej vzali zároveň se mnou. A tak jsem poprvé v životě jela v sanitce a rovnou s houkačkou. Vždy jsem si myslela, že jízda sanitkou musí být pro toho nemocného ohromně pohodlná, pamatuju si ale, že kromě toho, že se mnou jeden ze záchranářů dělal příjem, cítila jsem snad každou nerovnost a měla jsem pocit, že jedeme hodinu. Pořád jsem se ptala, kdy už tam budeme.

Do porodnice na Obilní trh jsme přijeli v 15:50. Přebrala si mě porodní asistentka, která mě vzala do ordinace, kde po mě chtěla vložku. Já jí ji předala s tím, že doma už jsem jich asi šest vyhodila a že nevím, jestli na ní ještě něco bude. V tom stresu jsem si prostě neuvědomila, že bychom jednu měli vzít sebou. Asistentka se ušklíbla, vysvětlila mi, že na ni našplíchá speciální roztok a že uvidíme, jestli to byla plodová voda. Mé tvrzení, že to ze mě doma teklo proudem, nijak nekomentovala. Vložka byla suchá a plodová voda se nepotvrdila. Bylo vidět, jak nelibost asistentky roste. Začala mě připojovat na monitor a u toho se mě vyčítavě vyptávala, proč jsme jako jeli sanitkou a nezajistili si jiný odvoz. Cítila jsem se, jako ten nejhorší člověk, který zneužívá naše záchranné složky, aby si z nich udělal taxík. Snažila jsem se asistentce vysvětlit naše důvody, ale tu to stejně nezajímalo. Po připojení na monitor odešla a já tak zůstala v ordinaci úplně sama. Mého muže za mnou totiž nepustili.

Když za mnou chtěl jít, řekla mu ta PA, že tam jít nesmí, co kdyby tam byla jiná maminka? A tím ukončila veškeré diskuze. Já seděla v křesle a čekala, až se natočí monitor. Jak jsem za celou jízdu v sanitce měla jen asi tři kontrakce, teď se to zase rozjelo. Opravdu jsem měla problém sedět. Dívala jsem se, jestli někde není nějaké tlačítko, které bych mohla zmáčknout, abych někoho přivolala. Nikde ale nic nebylo. Nejsem z těch, které by řvaly na celý dům a tak jsem se situaci snažila sama zvládnout. Neměla jsem u sebe žádné věci a tak jsem ani nemohla zavolat manželovi, aby pro někoho přišel. Po chvíli už pro mě nebylo možné sedět. Kroutila jsem se v křesle všelijak, pak jsem si ale řekla, že se na ně můžu vykašlat. Vstala jsem a začala kontrakce prodýchávat.

V tu chvíli jsem ale začala cítit stahy, které jsem předtím necítila. Tělo mě nutilo tlačit. Nikde nikdo nebyl a já se cítila naprosto bezradně. Přitom stačilo otevřít dveře a někoho zavolat. Já ale byla v takovém ustrašeném stavu, že mě to ani nenapadlo.  Naštěstí se za chvilku otevřely dveře a vešla PA. Okamžitě jsem dostala vynadáno, že stojím. Začala jsem se omlouvat a vysvětlovala jsem jí, že jsem dělala, co jsem mohla, ale že už jsem sedět prostě nemohla a že mě tělo nutí tlačit.

PA mi okamžitě vysvětlila, že mě naprosto chápe, ALE že mě rozhodně nemůže odpojit od monitorů protože jak jsem se zvedla, posunuly se sondy a miminku tak spadly ozvy a že proste BUDU MUSET znova na těch monitorech sedět dalších dvacet minut, dokud se monitory nenatočí.

Jako každá těhotná jsem odpočítávala poslední dny do termínu porodu. Hladila jsem si bříško a vysvětlovala naší malé berušce, že už se na ni moc těšíme, jsme připraveni a už může na svět.

Termín porodu se nezadržitelně blížil a tak v nás pořád narůstalo to zvláštní vzrušení, kdy už to konečně nastane. Poučeni kamarádkami, které už to měly za sebou, jsme nikomu neřekli přesný termín. 

I tak, jakoby to okolí cítilo, už nám všichni psali a ptali se, kdy už to bude. Jestli už se něco děje. Když jsem náhodou nebrala telefon, zvládla moje maminka ve své starosti a těšení zalarmovat celou rodinu 🙂. 

Termín porodu uplynul, kontroly v poradně se opakovaly stále častěji, ale pořád se nic nedělo,nález pořád stejný. Všechno je krásně připravené, můžete rodit kdykoliv. No jo, ale uběhl den, tři, pět a nález byl pořád stejný. A já, vyplašená prvorodička, která absolvovala všechny kurzy, viděla všechny série čtyř v tom a byla si sama sebou jistá, že to bude vše v pohodě, jsem začala pomalu panikařit. V Brně se nechává přenášet 10dnů a kontrola, na které jsem si měla domluvit vyvolání, se nezadržitelně blížila. Vyvolání porodu je něco, čemu jsem se chtěla pokud možno za všech okolností vyhnout, protože jsem všude četla, že je to mnohem horší než spontánně nastartovaný porod. 

Abych se vyvolání vyhnula, zkoušeli jsme všechno. Pálivé jidlo, svižnou chůzi, sex, víno, vanu, kořeněné čaje. Ale nic se nedělo. Jen v naší skupince už byly pomalu po porodu i ty, které měly termín až 14 dnů po mně. 

S vyvoláním jsem se nakonec smířila a tak jsem na poslední kontrolu před akcí vyrazila pěšky (mám to od domu tak 35minut) vybavená seznamem otázek, abych byla připravená.