Záchranáři u nás byli za chvilku. Pamatuju si jen, jak jsem na sebe třesoucíma rukama navlékala košili a legíny, protože jsem měla nachystané vše, ale rozhodně ne to, v čem pojedu do porodnice. A bylo mi tak zle, že rozhodně nepřicházelo v úvahu obléct si džíny a uplé tričko, které jsem měla ten den na kontrole.

Protože jsme řekli, že jsem schopná chůze, vydali jsme se pomalu na cestu k sanitce. U ní nás čekali tři statní záchranáři (To jsou všichni záchranáři tak vysocí? Nikdy jsem si toho nevšimla.)Pomohli mi nastoupit do sanitky a zároveň se zeptali manžela, jestli má jak dorazit do porodnice. Protože řekl, že může jet MHD, že auto nemáme, nakonec jej vzali zároveň se mnou. A tak jsem poprvé v životě jela v sanitce a rovnou s houkačkou. Vždy jsem si myslela, že jízda sanitkou musí být pro toho nemocného ohromně pohodlná, pamatuju si ale, že kromě toho, že se mnou jeden ze záchranářů dělal příjem, cítila jsem snad každou nerovnost a měla jsem pocit, že jedeme hodinu. Pořád jsem se ptala, kdy už tam budeme.

Do porodnice na Obilní trh jsme přijeli v 15:50. Přebrala si mě porodní asistentka, která mě vzala do ordinace, kde po mě chtěla vložku. Já jí ji předala s tím, že doma už jsem jich asi šest vyhodila a že nevím, jestli na ní ještě něco bude. V tom stresu jsem si prostě neuvědomila, že bychom jednu měli vzít sebou. Asistentka se ušklíbla, vysvětlila mi, že na ni našplíchá speciální roztok a že uvidíme, jestli to byla plodová voda. Mé tvrzení, že to ze mě doma teklo proudem, nijak nekomentovala. Vložka byla suchá a plodová voda se nepotvrdila. Bylo vidět, jak nelibost asistentky roste. Začala mě připojovat na monitor a u toho se mě vyčítavě vyptávala, proč jsme jako jeli sanitkou a nezajistili si jiný odvoz. Cítila jsem se, jako ten nejhorší člověk, který zneužívá naše záchranné složky, aby si z nich udělal taxík. Snažila jsem se asistentce vysvětlit naše důvody, ale tu to stejně nezajímalo. Po připojení na monitor odešla a já tak zůstala v ordinaci úplně sama. Mého muže za mnou totiž nepustili.

Když za mnou chtěl jít, řekla mu ta PA, že tam jít nesmí, co kdyby tam byla jiná maminka? A tím ukončila veškeré diskuze. Já seděla v křesle a čekala, až se natočí monitor. Jak jsem za celou jízdu v sanitce měla jen asi tři kontrakce, teď se to zase rozjelo. Opravdu jsem měla problém sedět. Dívala jsem se, jestli někde není nějaké tlačítko, které bych mohla zmáčknout, abych někoho přivolala. Nikde ale nic nebylo. Nejsem z těch, které by řvaly na celý dům a tak jsem se situaci snažila sama zvládnout. Neměla jsem u sebe žádné věci a tak jsem ani nemohla zavolat manželovi, aby pro někoho přišel. Po chvíli už pro mě nebylo možné sedět. Kroutila jsem se v křesle všelijak, pak jsem si ale řekla, že se na ně můžu vykašlat. Vstala jsem a začala kontrakce prodýchávat.

V tu chvíli jsem ale začala cítit stahy, které jsem předtím necítila. Tělo mě nutilo tlačit. Nikde nikdo nebyl a já se cítila naprosto bezradně. Přitom stačilo otevřít dveře a někoho zavolat. Já ale byla v takovém ustrašeném stavu, že mě to ani nenapadlo.  Naštěstí se za chvilku otevřely dveře a vešla PA. Okamžitě jsem dostala vynadáno, že stojím. Začala jsem se omlouvat a vysvětlovala jsem jí, že jsem dělala, co jsem mohla, ale že už jsem sedět prostě nemohla a že mě tělo nutí tlačit.

PA mi okamžitě vysvětlila, že mě naprosto chápe, ALE že mě rozhodně nemůže odpojit od monitorů protože jak jsem se zvedla, posunuly se sondy a miminku tak spadly ozvy a že proste BUDU MUSET znova na těch monitorech sedět dalších dvacet minut, dokud se monitory nenatočí.

Po jejím vysvětlení jsem jí zase začala říkat, že rodím a že mě tělo nutí tlačit. Tentokrát jsem si vyslechla, že mě chápe, ale že prvorodičky jako já rodí několik hodin a že rozhodně ještě nerodím. Já jí během toho asi ukázala předpisové tlačení, protože naráz obrátila a řekla, že tedy zajde pro lékaře, aby mě zkontroloval.

Odešla a tentokrát za sebou nechala pootevřené dveře. Já toho využila a zavolala manžela. Vysvětlila jsem mu, kde jsou nápojové automaty a poprosila ho, aby mi zašel koupit kolu. Doporučovali nám to na předporodních kurzech a z řeči porodní asistentky jsem měla pocit, že to bude na dlouho a rychlé cukry se budou hodit.

PA se vrátila a s ní přišla mladá lékařka. PA mě první hnala na křeslo, lékařka jí ale zastavila a řekla, že jí úplně stačí, když se položím na lehátko, kde se normálně dělá ultrazvuk. Mě to nevadilo a tak mě vyšetřila. PA řekla, že nelžu a že opravdu rodím, že už je tam jen kousek branky a samotné narození miminka je tak na spadnutí.

Začal kolotoč. PA mě naráz začala honit, abych šla na porodní sál. Já ale nemohla, tělo fungovalo jinak než příkazy nějaké ženské. Když mi nakázala, ať se svléknu a viděla, že to zvládnu ale hodně pomalu, začala mi pomáhat s převlékáním.

Já si v tu chvíli vzpomněla na svůj pečlivě připravovaný porodní plán a říkala si, kdy ho se mnou jako začne někdo řešit. To už mě ale společně s lékařkou táhly na porodní sál a ptaly se mě, kde mám manžela. „Poslala jsem ho pro kolu do automatu.“ Po cestě jsme ještě potkaly lékařku, která mi v poledne dělala Hamiltona. „Jé, tak se to nakonec povedlo a jste tady? No tak to je super, to Vám gratuluju! To máte určitě radost.“ „I když teď asi moc ne.“ dodala, když viděla můj obličej.

Po cestě jsem se zastavila a řekla jsem PA, že chci jít na nadstandartní porodní sál s vanou. Dostala jsem vynadáno, že jestli nechci porodit na chodbě, mám jít, kam mě vedou a že porodní sál s vanou je stejně obsazený. Do toho stále vyhlížely, kdy se vrátí můj manžel.

Při příchodu na porodní pokoj mě okamžitě strkaly na postel. Vůbec nebyl čas na to, říct jim, že na posteli rodit nechci a že si chci pro porod sama zvolit polohu, která mi bude příjemná. Manžel se našel. Hned, jakmile vešel do místnosti, poprosila ho PA, aby mi držel nohu, protože tu postel ani nestihly nastavit. PA mě povzbuzovala v tlačení a já jí řekla, že rozhodně nechci epiziotomii, že jsem cvičila s Aniballem.

Jednou nebo dvakrát jsem zatlačila a naše holčička byla na světě. Byl to pro ni asi stejně velký šok, jako pro mě, protože vůbec neplakala. A tak se naše krásná dcera narodila 110 minut po tom, co mi praskla voda.

Můj muž viděl vše a říkal, že mu to moc pomohlo v tom, aby se do naší dcery zamiloval. Pro mě to bylo složitější a trvalo mi to mnohem déle. O tom ale zase někdy jindy.

Zpětně jsem na sebe strašně pyšná za to, že jsem dokázala říct, co si přeji, i když se mě na to v tom spěchu nikdo neptal. Pokud ještě někdy budu rodit (a pevně věřím tomu, že ano), určitě nebudu chtít změnit porodnici, i když mě PA vůbec psychicky nepomohla. Jen budu doufám mnohem víc připravena se bránit, když mě někdo bude přesvědčovat, že neříkám pravdu. A s trochou štěstí se vůbec potřebovat bránit nebudu.