Na cestu na sever Polska jsme se rozhodli, aby jsme unikli vedru a zvolili jsme cestu vlakem.
Dost jsem se bála jak to s malým miminkem zvládneme. Popis bude tak trochu o vlacích.

Cestování vlakem je buď pohoda nebo peklo.
Včera večer příjezd po 22 hodině večer a to jsme měli štěstí, že ne později nebo nocleh v nemocnici z přehřátí v tom nejhorším případě, ani raději nemyslet.

Cesta tam.
Poláci mají povinné místenky, takže máme místa a můžeme vyrazit.
Jenže náš vagon má technický problém a průvodčí nás posílá na druhou stranu vlaku, trochu chaos a sedáme si do první třídy a naštěstí se tam celý kočár vlezl.
Pan průvodčí zajistí, aby lidi kteří tam už mají místenky přemístí někde jinde. tak jsme si řekli ok a posadili se a rozložili věci a veselé vycestovali do zahraničí.

Asi v polovině Polské země nastoupí pár od pohledu Ind a Japonka a dožadují se místa, sranda začíná.
Kolotoč vysvětlování a hledání průvodčího a řešení situace. Paní průvodčí na mě mává ať jdu za ní, odvede mě na druhou stranu vlaku, kde mě chce posadit do plného kupé, kde bylo jedno místo, že se prostě rozdělíme. A já říkám tak to teda v žádném případě.

Tak nakonec jsme se v původním kupé všichni mačkali, ale cesta nějak probíhala v poklidu. Chvilkama na klíně s Dalíkem, chvilkama na procházce v uličce, kde jsme potkali maminku, která jela z Vídně se stejně starým chlapečkem.
V jídelním voze jsme se seznámili s dvěma dámáma, které byly z Argentiny, jedná z ních měla české předky a znala "běž do prdel" prostě prdel pokec. Cesta byla super až do cíle.

První dojem který jsem. Měla při vystoupení z vlaku byli racci, krásný zvuk.

Další cesta vlakem nás čekala po pár dnech cestou zpátky z poloostrovů Hel. na peróně byla velká hromada lidí a disciplinovanost jak někde v Číně. Přijel vlak, lidi nečekají až ostatní vystoupí, ale začnou se hrnout a mačkat. No a až byl vlak úplně napraskaný pak přišel průvodčí, že máme vystoupit, protože se pokazili dveře. Takže jsme všichni vystoupili a pak přišel druhý pokus a dojeli jsme do cíle.

Další cesta vlakem, byla samozřejmě Cesta zpět domů.
Cesta vlakem z Gdyně do České republiky byla úplně úžasná díky mé výřečnosti, kdy jsem vyhandlovala místo v invalidním kupé za naše místo. Protože náš kočárek se do kupé nevlezl a proto byl složený někde mezi kuframa úplně jinde. Takže jsme měly pohodovou cestu, hromadu prostoru a soukromí na kojení.

Polské dráhy jezdili na vteřinu přesně.
Nervozita začala stoupat po překročení v českých hranic, no a samozřejmě vlaky nabíraly zpoždění a hrozilo to, že nestihneme přestoupit v Hranicích na Moravě do Červenky, což jsou jen dvě zastávky.

nakonec jsme to stihli v Hranicích na Moravě Jsme při přestupu použili výtah... ve výtahu moč v pruchodu moč v dalším výtahu moč smíchané s průjmem. Tak jsme se smradlavým kočárkem i botama jsme nastoupili do správného vlaku, který ovšem vyjel jen pár metrů ze stanice a vypnul se a zůstal stát.

Bylo nám oznámeno že se vypla lokomotiva a zůstali jsme bez klimatizace asi 40 minut ve vlaku. Teplo i smrad z bot stoupal a hlavně nervy. Trochu to tam zlehčoval pan, který měl trochu vypito a měl dobrou náladu "avšak o nic nejde"

Ja vyžádala ať nám je nabídnuto něco k pití.
Dostali jsme vodu, ale teplo bylo nesnesitelné už se i navrhlo že bysme Dalíka zabalili do mokrého ručníku.

Poté se vlak naštěstí rozjel ale dojel do stanice Olomouc, kde bylo hlášeno že možná počká hodinu, dvě než vlak pojede.
Typek pořád veselý a že "ženy jsou silné , Bo bůh viděl může s rýmou" a pry to společně dáme, "ok."

Takže vystoupit a hurá na jiný vlak, pomohl nám přestoupit a kočárkem, žádné výtahy naštěstí ale nad hlavou po jezdící ho schodech šup do jiného vlaku na kterém jsme úspěšně dojeli domů.

Kdo by čekal, že 10 hodinová jízda vlakem byla taková pohoda,
že i před cílem jsem si řekla, že bych jela tuhle cestu pokračováním ještě jednou tolik
a že naopak stane z dvouhodinové jízdy, která měla trvat 30 minut vlakem takové peklo.

Závěrem bych řekla, že jsem se bála dlouhé cesty s Dalíkem, který bývá i celý den protivný, jak to dáme a jak ho uspíme, když ho uspavam jen v hojdavaku.

Byla jsem hodně překvapená a cesta s Dalíkem byla hodně příjemná a dala bych to znova,
ale asi ne ve vedrech, v rozbitých vlacích a WC promenadou.