Naše specializace: šití brady
Samozřejmě, že dokážu zachovat klid a nadhled.
Tedy až na pár výjimek, které ovšem jen potvrzují pravidlo.
Jen tak namátkově: Přeci by po mně nikdo nechtěl, abych ve vyhrocených situacích, jako je rozpáraný pes nebo dítě s prokouslým rtem skrz naskrz, s blahosklonným úsměvem rozdávala lístky jasmínového čaje a přála všem zúčastněným uvolněnou meditaci?! To zkrátka nejde! Jsou situace, kdy člověk může trochu vyšilovat. Tak.
Stejně tak jsou situace, kdy můžete vyšilovat víc než trochu. Jako třeba když už počtvrté jedete se svou ratolestí sešívat jakousi část obličeje.
Vážně mě mrzí, že jsem na ten Elišův úraz nereagovala s noblesou a klidem. Měla jsem v plánu říkat jen věty typu: „Což se dá dělat? Navrhuji, abychom teď všichni asertivně vyjádřili své názory a emoce nad šálkem Ječmene.“ Pro příště si píšu nápovědu do telefonu: Koupit Ječmen. A pak to určitě zvládnu elegantně. Na děti a jejich vedlejší účinky ale člověk není připraven nikdy. Je to jako ruská ruleta. Sem tam vystřelí, ale to je v pohodě, to přežijete. A pak, když to absolutně nečekáte, vás dorazí. Jenomže teď, teď ten úraz vážně přišel nevhod.
Je sobotní odpoledne. Exkluzivní sobotní odpoledne, protože si děti vzala babička. Něco visí ve vzduchu. Předzvěst něčeho vzrušujícího. Jeden by si myslel, že to bude sex. Vlastně by si to mysleli i dva. Problém je v tom, co si myslí zbytek rodiny toho času přebývající u babičky.
Takže u nás doma právě nastává největší romantická chvíle roku. Vypadá to na předčasné Vánoce. V lahvince vína už zbývá jen pravda, v televizi neběží Krtek nebo Scooby Doo a polovina zúčastněných nacpala výrazné křivky do spodního prádla o dvě čísla menšího, z doby, kdy ještě mělo využití.
Upřímně nevím, co na těch krajkách všichni vidí. Je to nějaké... Vysoce kontaktní. To je ono. Asi jako kontaktní rodičovství, kdy si přilepíte dítě na 10-18 let k tělu a nedostanete ho odsud ani za pomoci kombinaček. Snad u kalhotek nebude tak dlouhá čekací doba. Nicméně tady by ty kombinačky mohly pomoct... Ale co už, po všech těch skleničkách si přijdu neodolatelná a přirozeně sexy jako Pamela a ta zařezávající se tanga mi vůbec nevadí. Ba naopak. Jen málokdy bych měla takovou chuť ze sebe něco doslova strhnout, to mi věřte.
Pažoutovi to, zdá se, taktéž nevadí. Vlastně to vypadá, že by mi s tím snad i rád pomohl. Abych byla přesná, nemá ani moc na vybranou, protože asi víte, jak je to s příliš těsným spodním prádlem. Těžko se sundavá...
Jenže v tu chvíli se to stane. Celá ta pracně vybudovaná atmosféra se sesype jedním zařičením zvonku, který nám má oznámit, že žádný sex v příští desetiletce nebude.
Za dveřmi stojí duo cikánských lidových jódlovačů. Jeden patřičně barvitě líčí celou událost a druhý dotyčný se zraněním tragicky popotahuje nudli do rytmu. Zadní konvoj tvoří babička, která dodává doplňující informace ohledně úrazu za doprovodu bezmocného krčení ramen.
Kašlu na vyjadřování emocí i na lístky zeleného čaje. Teď musíme rozlousknout zásadní otázku: Kdo bude řídit? Oba jsme se spravedlivě podělili o lahev vína... No dobrá. Možná jsem měla o nějakou tu skleničku navíc. Tak dvě, tři, víc určitě ne. Počkat... Nalila jsem vůbec něco Pažoutovi? Teď si nějak ne a ne vzpomenout...
Já vím, že jsme neměli podléhat chvilkovým pocitům euforie a lahvinku jsme si měli nechat na jistější příležitost. Třeba až budou děti promovat na vysoké. Definitivně by bylo lepší strávit toto odpoledne četbou rodičovských příruček. Jenže když už ty děti vypadnou, člověk jen těžko odolává nutkání slavit.
To rychlé vystřízlivění je hrozná věc. Mám stres! Obě děti i s babičkou trpí posttraumatickým šokem. Pořád ještě jsme nevyřešili dilema ohledně toho, kdo bude řídit. Je to celé jako absurdní drama.
Později v areálu nemocnice:
Pažout: „Zastavím, vy běžte napřed a já zatím zaparkuju.“
Já: „Tak fajn, na vrátici se ani nebudeme zdržovat. Jdeme rovnou na ORL.“
Něco vám řeknu: v zašívání brady už máme slibně rozjetou praxi. A v té organizaci kolem jakbysmet.
Takhle nějak se určitě točí filmy a seriály z nemocničního prostředí. Chápete, když brázdíte v poklusu chodby ztichlé nemocnice a tváříte se u toho patřičně dramaticky. Akorát nám měli u vchodu přistavit lehátko, takhle to nevypadá tak vážně. Cestou si ještě stihnu vylovit poslední žvýkačku z kabelky ve snaze zakrýt nějaký ten požitý alkohol. Naštěstí je tu všude prázdno a ve dveřích ORL nás vítá doktor. Odněkud ho znám.
Jako bych ho už někdy viděla... Určitě jsem ho už viděla. Že by to byl ten samý, co šil poprvé bradu Valince? Nebo ten, co jí vyndaval stehy z druhého šití brady? Nebo ji přijímal při šití hlavy?
Ať tak či onak, doufám, že to byla pouze jedna z možností. I když teoreticky by to mohly být všechny...
Ovšem podle jeho výrazu usuzuju, že nás také nevidí prvně.
„Jste mi nějací povědomí...“
„No, my už jsme tu byli. S druhým dítětem...“ Zvažuju, jestli dodat i přesné číslo úrazů. Raději ne. Sakra, co je s tou žvejkou? Vůbec neluftuje!
Doktor se najednou zarazí a zkoumavě si nás prohlíží. To se mi nelíbí. Vůbec se mi to nelíbí. Musím zadržovat dech. Aby ze mě nebylo cítit to víno. Víte, teď, když si nás spojil s těmi minulými výjezdy. Chci říct, že k zavolání sociálky by mu stačilo těch několik úrazů a ani by nepotřeboval přiopilé rodiče. Ale stejně. Člověk nikdy neví.
To ticho je nepříjemně podezřelé. Naštěstí ho přeruší Elišův slibně se vyvíjející hlasový aparát a doktor zapomíná na svá podezření.
Po rychlé prohlídce prokousnutého rtu doktor usoudí, že se jde šít.
Zatímco já krotím chobotnici, Pažout s doktorem zkoumají Elišův zubatý řez.
„Na kolik to vidíte stehů, doktore?“ptá se Pažout.
„Tak na tři,“ zabručí doktor.
Vytáhne injekci a já dočasně omdlívám.
Zaslechnu, jak sestra říká něco ve smyslu: „Ta to nezvládá, ať si jde sednout nebo ji budeme muset křísit!“
Mátožně si sedám a slyším jen řev. Panebože, mně je zle za toho malýho chudáčka. Hlavně neotvírat pusu. Za žádných okolností.
Pažout však není vyveden z konceptu vůbec. Do chvilkového ticha prohlásí:
„Minule jste to šili jinak.“
Tahle kouzelná formulka mi při porodu vynesla odpojení zvonku z porodního pokoje. Stačilo, když to Pažout zopakoval pětkrát a přidal ještě příslovečné určení „v té předchozí porodnici“. Pamatuju si, že porodní asistentka tehdy zfialověla, poté začala nahlas počítat do deseti a pak jsme ji už neviděli.
Doktor poleje Eliše dezinfekcí, pomalu se narovná a povídá: „Tak. Hotovo. Příště si to zašijte sami.“
Pevně doufám, že Pažout už nic nedodá. Je při smyslech, tak by snad nemusel...
„To bychom nedostali papír pro pojišťovnu...“
Myslím, že v brzké době můžeme očekávat milou návštěvu sociální pracovnice.
https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/
Doporučujeme
Začni psát komentář...
