Už chápu, proč někdo chodí na kurzy o výchově dětí. Taky by se mi hodil.

Takže děti se vykoupou a jelikož Valík je ve třicetidenním programu anonymních všiváků, čeká nás, dnes již podruhé, důkladné prohlížení vlasů. Do toho má mít Eliš svou chvilku čtení, které jsem tedy přehodila na tatínka. A to je ten zádrhel. Nastává nervydrásající scéna, že chce maminku a nikdo jiný mu číst nemůže. Několikrát vysvětluju, že jsem hned vedle a že budu číst s ním, zatímco budu prohlížet Valíně hlavu a že tatínek bude jenom držet knihu. Ne, po osmém pokusu vzdávám vysvětlování. Hysterické "Maminkááááá" se rozléhá po celém domě. Tak tedy rezignuju, přečtu čtyři říkadla, utřu dva metráky nudlí a jdu ho uložit.
Po prohlídce vlasů Valiny je shledávám mastné z použitého preparátu. Tak nedá se nic dělat, musíme vyrazit ještě na jedno mytí šampónem. Křeč, scéna hodná studené sprchy, válení se po zemi, vedení se hrdinně ujímá otec a vláčí své milované dítko do koupelny. Odtud ještě větší řičení definitivně pocuchalo mé nervy a jako správná stíhačka vylítnu do koupelny, kde nacházím pro změnu otce v nervu. Zkrátím to: ječení sílí u prvního šampónování, vrcholí u druhého šampónování, končí to absolutním zhroucením a pocucháním mých hlasivek (sorry). Horší polovička, která se stihla rychle oklepat z koupelnového záchvatu, přebírá velení, chytá letící fén a hřeben a já za sebou práskám dveřma a počítám do milionu. Scény slyším stále, sice je tlumí pár nosných zdí a sklenička vína, ale to je fuk.

Proboha, není už to dítě v šesti letech na tyhle scény velké?!