Víte, člověk má někdy pocit, že mu NĚCO chybí. Třeba nějaký zážitek. Já jsem taky takový pocit měla. A dnes už vím, co to bylo. Konečně mohu obohatit svou sbírku historek o mladistvém vzhledu o nějakou další perlu. Dost bylo vytahování občanky v obchodě, je čas postoupit na vyšší level!

Přijdu do školní jídelny místní ZŠ, kde teď beru obědy (mimochodem ještě jsem neměla čas napsat ódu na institut závodní kuchyně, ale mám to v plánu) a je tam výjimečně jiná paní než ta, co mi obvykle nandavá jídlo do kastrůlků. Tahle se tváří velmi nedůvěřivě, skoro nerudně a žádá mě, ať si kastrůlky tedy milostivě rozložím. Já je tedy milostivě a velmi neochotně rozkládám, protože to po mně obvykle nechtějí.
Pak se ta paní podívá ještě podezřívavěji na mě a ptá se: "A pro koho je ten oběd?"
Já už značně otráveně: "Pro mě."
Paní: "Jo aha. Pro tebe, tak to jo." Nasazuje vítězoslavný výraz, že konečně někoho mohla nachytat na švestkách.
Já: "Já jsem učitelka."
Paní vypadá, že to s ní sekne a její barva pomalu ale jistě splývá s barvou koprovky, kterou mi právě nalila do kastrůlku.

A tak si říkám, proč mi to nežerou ty děti? Že by jako přišly do třídy a já se tvářila, že tu dneska pani učitelka není a že si spolu zahrajeme piškvorky? Tomu říkám školní vzdělávací plán!