Naše adopčátko

Deset let jsem se svým mužem, z toho sedm let jsme manželé. Přibližně stejnou dobu od svatby jsme se pokoušeli zplodit miminko, marně. Už od jako malá holka jsem u nás ve vesnici chodila hlídat děti a nikdy by mě nenapadlo, že otěhotnět bude takový problém. Vyzkoušeli jsme všechno možné od babskych rad až po odbornou pomoc v centru asistované reprodukce. Nějaké příčiny, proč se nedaří jsou známé, ale žádná z nich není tak fatální aby se to nepovedlo. 

Po x pokusech jsme se rozhodli pro adopci, oba jsme toho názoru, že pomoc je to vzájemná a lásky máme na rozdávání. Od první návštěvy na sociálce, kam jsme si šli podat žádost uběhlo 11 měsíců a drželi jsme v ruce papír o zařazení do evidence možnosti stát se osvojiteli, ale rovnou nám řekli, že čekací doba může být i několik let. Takže když po pěti měsících zazvonil kouzelný telefon, byla jsem v šoku, a

e krásném. Vůbec jsme neváhali, po seznámeni se spisem jsem dostala kontakt na pěstounku a hned jsem domlouvala schůzku. Malého jsme viděli už asi po třech dnech a okamžitě jsme se zamilovali. Jenže byrokracie je mocná a trvalo dlouhé tři měsíce než jsme si ho konečně mohli odvézt domů. Teď je tady s námi necelé tři týdny, pomalu si na sebe zvykáme ale milovat ho nikdy nepřestaneme. Není to lehké a on to má ještě mnohem těžší než my, v novém prostředí. My si zvykáme pouze na jeho potřeby a zvyky, ale on má změnu úplně ve všem. 

Uz na mě ten náš osmi měsíční zázrak pokřikuje z postýlky tak se mu jdu věnovat, než to nebude jen přátelské volání 🙂