Musím být upřímná. Přežili jsme bolení bříška. Přežili jsme rostoucí zoubky. Přežili jsme probdělé noci. Ale to, čeho jsem se děsila nejvíc a to nakonec dorazilo, je období vzdoru.

Moudré knížky jej popisují jako období sebeuvědomění. Období tzv. první puberty, které začíná v některých případech už v 18. měsíci, ale obyčejně je to mezi 2. a 3. rokem života.

A co to vlastně přesně je?

Dítě si najednou začíná uvědomovat samo sebe jako osobu. Přestává být "součástí" mámy a chce se vyjádřit. Proto bývají nejčastěji používanými slovy "Ne" a "Já sám".

Aby dítě vyjádřilo svůj názor razantněji, přidává se vztek, dupání, házení se o zem, kousání nebo bacání. Filípek mi rád křičí těsně u obličeje. A kolikrát k tomu použije i řev a vytáhne ho do otravně vysoké fistulky, která mi kdysi v porodnici, kdy jsem se zamilovaně dívala na můj uzlíček lásky a snažila se ho utišit, zatímco plakal až mu hlásek přeskakoval výš a výš, přišla strašně roztomilá.

Setkáte se s tím. Na 100% toto období přijde. V dnešní společnosti, kdy utváříme charaktery dětí podle kolektivního myšlení, tedy je jakoby "lámeme", k tomu dojde. Vlastně si je ochočujeme- což je hodně zjednodušený výraz, ale přesně tak to vnímám. Dítě totiž ví už od narození, co chce. Ví to. Nepotřebuje, abychom mu my dospělí říkali, co by chtít mělo. Ale my to děláme. Dělám to také, protože to jinak nejde. Je jasné, že když se dvouleté dítě rozběhne k horké plotně, tak ho zastavíme, protože by se mohlo spálit. A velmi pravděpodobně by se tak i stalo.

Pamatujete si ten díl ze seriálu přátelé, kdy se Rachel ráno budila na veselý, optimistický zpěv souseda z protějšího bytu? Tak přesně takové rána tady máme. Musím říct, že počasí nemohlo být lepší, za co jsem ráda, jelikož nejsem připravena dát létu sbohem. Teploty se pohybují kolem 28, ale New York bývá odpoledne už hodně rozpálený, tak bych tipla o dost víc. 

V pondělí jsme ráno vyrazily na snídani- jako obvykle. Tentokrát byl cíl jasný a to Eggs v Soho, ale co se nestalo- cestou jsme narazily na hezké posezení venku a neodolaly jsme. Personál byl moc milý, dali na stůl automaticky čerstvou vodu (takže hned velké plus) a jídlo bylo perfektní. Měly jsme avo toast, míchaná vajíčka se špenátem a na závěr pravé americké lívance s ovocem a javorovým sirupem. Mňamka!

Pak jsme se chvilku courly, já totiž hrozně chtěla jednu kabelku od Rebecci Minkoff, ale obchod otevíral až v 11. Nakonec jsem stejně nepořídila, neměli ji :-/

Tak jsme vyrazily nejdřív na Top of the Rock. Kupovala jsem předem CityPass, který vyjde o dost levněji, přeskočíme fronty na lístky a mohly jsme si vybrat 3 památky nebo atrakce, které navštívíme. Tohle byla jedna z nich.

Výtah nás vyvezl na 64 podlaží během pár sekund. Tu chvilku jsem se bála, aby moje snídaně nebyla všude kolem 😀 Chvíli jsem dokonce měla pocit, že začnu levitovat.

Ale nakonec jsme byly nahoře.  Cestou nás stihly vyfotit a my vyplázly 50$ za 3 fotky 😀 A ne, nemusely jsme je kupovat, ale byla to hezká památka...

Budík zvoní ve 4 ráno. Unaveně se po něm natahuji, stejně jsem skoro nespala. Filip celý hořel po očkování a budil se co hodinu- alespoň jsem nezaspala, že? 🙂

Snažím se vytratit co nejvíc potichu, abych nevzbudila celý dům. Celkem se mi to daří, i když je chvilka, kdy malý zase pláče, ale usíná. Leju do sebe hrnek kafe a snažím se kufr dostat ze 3 patra dolů. A to jsem si skoro nic nevzala, abych kdyžtak měla místo na něco koupeného!

Vítá mě moje nejvíc nejlepší kamarádka Romča. Smějeme se, vypadáme obě jak moc krásné zombie...

Na letišti už vše proběhlo hladce. Kufr vážil 15 kg, takže jsem zvědá, co se bude dít při cestě zpátky 😀 Zapluly jsme rovnou do Duty free, abychom koupily Bailey's (taková naše tradice z cest). Ano, v šest ráno 😀

Ještě jsme si koupily kafe, které bylo fakt hnusné 😀 A vlezly jsme do letadla. Cesta do Bruselu utekla rychle. Popíjely jsme vesele likérek, než k nám přišla letuška, že se tady pít nemůže a přísně mi čichla ke kafi (ehm, tak to byl první trapas, jo mámo, ty se nezapřeš).

V Bruselu jsme měly zhruba 2,5 hodiny na přestup, tak jsme se jenom couraly, dopily tedy ten likérek a pak čekaly další hodinu na zpožděný let.

A je to tady. Včera jsem ji horko těžko tlačila a nemohla protlačit, chrochtala mi na břiše, brečela od rána do večera a najednou je to velká holka, která miluje zvířata, kreslí nádherné obrázky, má už svoji hlavu a dokáže mi pomáhat u vaření. Co se moc nezměnilo je ten pláč 😀 Ale jinak vyrostla do úžasné holčičky a já na ni nemůžu být více pyšná!

Co se změnilo od posledních narozenin? No... Rok to byl těžký. Nemůžu říct, že ne. Jenom co začala chodit do školky, onemocněla a táhlo se to s námi půl roku. Vždy jsme 2 týdny léčili nemoc a po pár dnech ve školce, jsme začínali odznovu. Ta těžká část na tom byla, že Laurinka nebyla jediná nemocná- POKAŽDÉ totiž padl za vlast i Filípek. Takže mohu prohlásit, že si z toho období v zimě nepamatuji nic jiného než neustálá antibiotika, kapky do nosu, zelené nudle, kapesníčky všude po bytě a neprospané noci, kdy se oba dusili kašlem.....

Pořád se uklidňuji, že tento rok to bude lepší, že snad mají už pevnou imunitu a vykročili jsme do další etapy pravou 🙂

Co pozoruji ve velkém, tak je zlepšení řeči. Nedělá ji problém přepínat ze slovenštiny do češtiny. Přestává "patlat", ale pro jistotu stejně vyhledáme logopeda. Jinak s ní je už fakt velká sranda. Má na vše svůj vlastní názor, občas je tak tvrdohlavá, až musím počítat do desíti, abych se uklidnila 🙂 a dokáže i projevit velkou lásku.

Jako horší část považuji neustálé boje s Filipem 😀 Dokud jenom ležel, tak byla jak andílek. Teď už jí bere neustále všechny věci, pořád za ní leze a já si připadám jak rozhodčí- normálně si asi pořídím píšťalku, možná by to pomohlo...

Tak doufám, že tak za půl roku si budou už spíše hrát, než po sobě vřískat 🙂

V den, kdy jsme odjížděli z Moravy směr Poprad, jsem se v duchu modlila, aby předpovědi počasí tak nějak nevyšly. V aplikaci jsem totiž hleděla na pěkných pár dnů deště, což úplně nenaplňovalo moji představu procházek po krásách slovenských hor.

V plánu byla větší přestávka v Rožnově, ale zrovinka v té chvíli spali obě děti, tak jsme prosvištěli dál a zastavili se na procházku a pozdní oběd v Žilině.

Nikdy předtím jsem tam nebyla a celkem příjemně mě centrum potěšilo. Na procházku ideální, malé náměstíčko a několik dobrých restaurací kolem. A to bylo taky na delší dobu, co jsem se dobře najedla...

Začalo poprchávat a bohužel, podobný ráz počasí vydržel i po příjezdu na hotel. Po tom, co Emča nanosil těch 20 tašek do pokoje, jsme si na chvilku sedli a koukli se na možnosi, kam s dětmi, když prší a naplánovali další den.

V hloubi duše jsem se modlila, aby bylo krásně, jenomže ve chvíli, kdy jsem v 7 otevřela oči, mi bylo jasné, že moje motlitby rozhodně vyslyšeny nebyly 😀

Venku pršelo a pršelo- slušně řečeno.

Kdybych měla začít od začátku, asi napíšu, že se už nějakou dobu marně snažím přijít na to, co je skutečně dobré pro moje tělo a co ne. A ve velké míře to souvisí právě se stravou. Ač se snažím jíst zdravě, stejně často uklouznu nebo nedodržuji intervaly.

Po tom, co jsem investovala do sestavení jídelníčku a dodržovala ho měsíc, zjistila jsem, že prostě nedokážu stát celý den u plotny, vážit všechno jídlo a dělat si ho 5x denně. Pro mě jako mámu 2 dětí, to byl obrovský problém. A taky mě to přestalo bavit.

Tehdy přišla na řadu myšlenka, nechat si krabičky dovážet domů. Už jsem pár měsíců po podobné službě pokukovala, až jsem se rozhodla, že to zkusím. Nemuset myslet pořád na přípravu a naučit se pravidelnosti- to byla moje vidina. Objednala jsem si tedy krabičky a nechala se unášet proudem.

Trvalo mi to tentokrát měsíc a půl...

Aby jste dobře rozuměly- jídlo bylo dobré. Rozmanité. A časté. Jenomže já u svého hektického dne nebyla schopna dodržovat intervaly. A nepomohlo ani nastavení upozornění. Krom toho, když jsem náhodou byla půl dne někde pryč, nebylo možné tahat krabičky s sebou a stravovat se někde na lavičce v parku... A časem mi začalo vadit, že se mi krabičky jenom kupily a já je musela vyhazovat nesnězené (stydím se, ale je to tak). Přemýšlela jsem, zda s tím skončit nebo ne. Nakonec přišel finální impulz ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že je mi skoro po každém jídle hrozně těžko a bolí mě břicho.

Takový blesk z jasného nebe. Přiznala jsem sama sobě, že už ani nevím jaké to je žít bez toho, aby mi nebylo pořád blbě od žaludku!

Moc ráda chodím ke kadeřníkovi. Přímo to zbožňuji. Čas od času potřebuji změnu a u vlasů je nejlepší, že rychle rostou, takže změna není trvalá, pokud by se nepodařila (i když nějaký čas bude silně vidět 😀 ).

Já byla naposledy na barvení a stříhání minulý rok v březnu. Pár týdnů předtím, než se narodil Filip. Pamatuji si, že jsem tam šla s vědomím, že je to na dlouhou dobu naposled (maminky malých dětí bez možnosti hlídání, určitě pochopí).

Moniku znám už přes 5 let. Prvně jsem u ní byla ještě před svatbou a nějak jsme si padly do oka- nebo spíš ona mně 🙂 Do té doby jsem nepoznala, co to je, když někdo opravdu rozumí svému řemeslu.

A stala se ze mě věrná zákaznice- i když... Od chvíle, co mám děti, jednou ročně 😀

Za ty roky jsme postupně přešly od mých černých vlasů až k blond.

A tentokrát jsem k ní šla s jasnou vizí- já chci silver. Takhle světlé vlasy jsem toužila mít už několik let a nikdy nebyla odvaha, nebo nevím... Ale tentokrát jsem byla pevně rozhodnuta.

Mám za sebou krásné dva týdny. Dokonce ani ošklivá nemoc dětí mi nemůže zkazit pocit, že přesně takovou pauzu jsem potřebovala.

Pocity, které ve mně narůstají týden po týdnu, kdy jsem doma, jsou zvláštní. Takové stísněné. Myslím, že moji situaci pochopí asi každá maminka, která je se svými dětmi doma sama, nemá v blízkém okolí vůbec nikoho, kdo by pomohl a manžel jezdí domů pozdě večer.

Nikdy bych nebyla řekla, jak budu toužit po tom, aby rodina bydlela co nejblíže. Abychom neměli problém čas od času odevzdat děti a užít si chvilku pro sebe. Nebo i osamotě. 

Nechci, aby to vyznělo zvláštně, ale děti jsou hrozně vyčerpávající. Zvláště, když jsem s nimi 24/7. 

Dokud byla jenom Laura, tak jsem nepociťovala nikterak velkou tíhu. A pak se narodil Filip. A ač je to klišé jako hrom, skutečně platí: "Jedno dítě, žádné dítě."

I když má někdo jedno dítě, které vydá za 3, tak si buďte jisté, že v momentě, kdy Vás bude o jednoho více, i kdyby další dítě bylo sebevíc poslušné a hodné, stejně je toho čas od času prostě moc.

Některé dny se cítím jako Superžena.

Vyřeším všechny problémy, které se mi nashromáždily v práci. Když mám přes oběd volno, protože dítě spí, dokážu napsat článek. Uvařím. Hraju si s Filipem bez toho, abych byla netrpělivá. Zeptám se Emči, jak se má a jak bylo v práci a opravdu poslouchám, co mi povídá. Dokážu přečíst několik kapitol z knížky předtím, než se v deset večer dostanu do postele. A mám ze sebe skvělý pocit.

Bohužel většina mých dní spadá do smyčky co- ještě- musím- udělat dnů. A není to proto, že bych si na sebe kladla příliš mnoho věcí, nebo se zahltila zbytečnými úkoly. Jsem prostě matka na plný úvazek, manželka na plný úvazek, zaměstnanec na plný úvazek, blogerka na částečný úvazek, čtenářka na částečný úvazek, uklízečka na částečný úvazek a taky sběračka hraček po celém bytě na částečný úvazek.

"Je to jenom rušný den a velmi únavná fáze mého života, která jednou přejde" říkám si.

A když jsou dobré dny, tak tomu i věřím.

V těch špatných si zalezu večer do postele, přehodím si přes hlavu peřinu a roním hořké slzy.

Když jsme začaly s Romčou obcházet bistra, kde podávají snídaně, ze začátku nás ani nenapadlo, že se z toho stane zvyk. První myšlenka přišla vlastně až na druhém "rande", kdy jsme si slíbily, že objevování, zkoušení a ochutnávaní, bude naše tradice. Ono utrhnout se jenom tak od dětí nebo práce je pro nás obě celkem těžký oříšek. Ale jednou měsíčně zvládnutelný (i když tento měsíc už vlastně podruhé!).

Takže vybereme náhodně sobotu v měsíci, kterou máme obě volno (a já hlídání), najdeme na netu restauraci, která se nám líbí a zdá se, že stojí za vyzkoušení a vyrazíme. 

Jenomže ono to není jenom tak- tyto bistra bývají o víkendech přeplněná. Popravdě je celkem štěstí najít nějaké místo- rezervace se nedělají. Už dvakrát se nám povedlo přijít tak, že zrovna někdo odcházel- naštěstí.

Tak mě napadlo, že rovnou zkombinuji dobré s užitečným a budu Vám přinášet recenze, podložené vlastní zkušeností, z míst, které jsme navštívily. A aby to bylo komplexnější, v jednom článku naleznete vždy 3 navštívená místa (což matematici snadno spočítají- podle četnosti našich výletů to vychází 1 článek za 3 měsíce 😀 ). 

Coffee Room ****

Ano, profláklá kavárna. Ale ruku na srdce- když o tom pořád slyšíme, kdo by jej nechtěl navštívit? My dorazily v době, kdy nebylo volné žádné místo a zůstaly na nás barové židle u vchodu. Jak na hanbě 🙂 Coffee Room je totiž hrozně maličký, celou místnost tvoří prodejní pult, asi 4 stoly a pak bar u okna a vchodu. Toť vše. Mimo to si ještě chodí zákazníci kupovat kafe do kelímku, takže mezi stoly stojí fronty a tlačí se tam jeden na druhého. To jediné ale pokládám za velký mínus.

Seděla jsem nad kompem a lustrovala jednu stránku za druhou. Oslava měla být za měsíc a já pořád neměla vybrán ústřední motiv. Chtěla jsem, aby Filip nestrádal a byla mu uspořádaná stejně velká oslava prvních narozenin, jakou jsem připravila Lauře.

Nakonec, ani nevím jak, napadla mě Panda (a ano, jsem ráda, že je ještě tak malý, že mi do toho nemůže kecat 😀 ). Protože co je víc fotogenické, než kombinace bílé a černé, že jo? 😀

Dekorace se u nás bohužel moc neprodávají, velkou inspirací mi byl tedy Pinterest, podle kterého jsem pak dělala i plakátky. Zbytek mě napadl asi den před oslavou.

Tentokrát přípravy měly ale velkou výjimku- nepekla jsem a nevařila. Prostě jsem si řekla, že nebudu stát 2 dny u plotny a chystat jídlo pro 8 lidí, že si ho nechám udělat a já v klidu rozvěším ozdoby a naaranžuji si dekorace. A péct bych stejně nemohla, když mi dobře nepeče trouba 😀 (to je výmluva, co?).

Takže! Tentokrát úplně bez stresů, v příjemné společnosti kamarádky Mišky z yummymummyfoodie, proběhlo celé dopoledne hladce, mile a v pohodě. A o to mi šlo.

Jídlo bylo božské a já si ho vychutnala asi nejvíc, protože jsem zrovna z těch lidí, kteří neocení svoji vlastní práci (kdo také není nikdy 100% spokojen s tím, co uvaří?). Takže pokud uvažujete o rodinné oslavě, nebo klidně i jiné, doporučuji rauty od Mišky. Má je zdravé a skutečně výborné.

Miluji sladké snídaně. Nejraději dělám lívance, akorát ne vždy se mi chce přes půl hodiny čekat, než mi nakyne těsto 🙂 Lepší variantou jsou občas vafle, u kterých nemusím moc dávat pozor, aby se mi na pánvi nerozteklo těsto, případně abych je správně otočila a nezmuchlala (ano, i to se mi stalo). Vafle jednoduše zavřu ve vaflovači a čekám, až se udělají 😀 

Objevila jsem tento zdravý recept a musím říct, že je skutečně moc chutný. Mým měřítkem již nějakou dobu nejsou mé preference, nýbrž reakce obou dětí. A naštěstí tyto měly úspěch!

Ingredience

• 1½ střední batáty (cca 380g, nakrájená a předvařená)
• 1 hrnek ovesných vloček
• 1 PL kypřícího prášku do pečiva
• 1 ČL skořice
• 2 PL třtinového cukru
• 1 vajíčko
• ¾ hrnku mandlového mléka
• 1 PL kokosového oleje
• 1 PL vanilkového extraktu

Ozdoba:

• ¼ hrnku borůvek
• 1 PL arašídového nebo mandlového másla
• 1 ČL javorového sirupu nebo medu

Stála jsem u okna a přes závěsy pozorovala oblohu. Bylo šero a začínalo sněžit. V dubnu. Normálně by mě to trápilo, ale moje myšlenky lítaly úplně někde jinde. Upoutalo mě hýření na zemi. Pořád přijížděla nová auta, ze kterých vystupovaly známé tváře. Srdce mi bušilo jak o závod a na chvilku se mi zamotala hlava. Chytla jsem se za břicho a snažila se zhluboka dýchat.

"Jsi v pořádku?" Ozvalo se mi za zády a já nepatrně přikývla. Lucie, seber se! Okřikla jsem sama sebe, narovnala se a nasadila úsměv. Velmi těžce jsem snášela všechnu tu pozornost, já, největší trémistka ze všech. Taky jsem si plně uvědomovala důležitost situace a tíhu odpovědnosti, že je to na celý život. 

"Co když cestou zakopnu?" Špitla jsem směrem k Romči (mojí družičce). 

"A proč bys zakopávala?" Zasmála se.

Vyhrnula jsem šaty nad kotníky a demonstrovala, jak jsou mi velké boty, že se mi v nich hýbe noha. V tom jsem za dvěřmi uslyšela hrát hudbu.

Knedlík v krku mi narostl na velikost bochníku, ale moje srdce narostlo s ním. Cítila jsem neviditelné lano, které se začalo utahovat směrem ven, z místnosti. Netrpělivě jsem si stoupla ke dvěřím a čekala, když do pokoje vešel můj kmotr, aby mě odvedl k oltáři. Nastavil paži jako pravý gentleman a povzbudivě se na mě usmál. Oba jsme čekali na počáteční tóny Hallelujah. 

Znáte ty dny, kdy se ráno vzbudíte a víte, že vás prostě čeká úžasný den? A vůbec vám v tu chvíli nevadí, že je šest hodin a děti se dožadují snídaně. Že musíte vylézt z teplého pelíšku, i když jste toho moc nenaspali a vplout do menšího ranního kolotoče, který vždy spolehlivě začne větou:

"Maminko, chci mlíčko."

Naplním bříška, obleču děti, dám pusu manželovi a v 9 zavírám dveře bytu. Radostně jedu směr Praha, kde se potkávám s nejlepší kamarádkou a vyrážíme do dalšího, náhodně vybraného podniku na brunch.Daly jsme si totiž takový slib a každý měsíc zkoušíme novou restauraci, jídlo, prostředí... Je to krásná tradice a popravdě skoro jediný den, kdy se vidíme- ty měsíce utíkají a utíkají, jsme pracovně zahlceny a obě jsme rády, že si najdeme alespoň nějaký čas, který strávíme spolu.

Obyčejně se nám brunch protáhne na několik hodin, pak odcházíme do dalšího podniku na oběd a třeba jak dnes, nakonec na nákupy. Prostě úplně holčičí den, kdy vypouštím z hlavy všechny problémy, starosti, povinnosti a bavím se! (I když je pravda, že v průběhu dne několikrát volám domů, jaká je situace a jestli můj manžel stále žije- a děti posléze také 😀 ). A to schledání, když se vrátím? 

Umačkala bych je všechny láskou!

Než jsem vyrážela, stála jsem asi hodinu před skříní a vybírala outfit. A také zjistila, že prostě nic nemám. V průběhu 3 let jsem totiž vyházela tak 3/4 šatníku. Njn, tělo i vkus se holt po 2 dětech a dosažení určitého věku mění (čili crop top už u mě nenajdete...).

Budík mi sice nezvonil, ale probouzí mě Filip, který si něco v postýlce mumlá. Od doby, co mám děti, mě dokáže vzbudit každé šustnutí oddělené od naší ložnice dalšími dvěma panelovými stěnami. Přála bych si získat jinou super sílu :-/ Co třeba přinutit děti spát déle? Snažím se znovu usnout a v duchu se modlím, aby se stejně rozhodl i on. Zůstalo ticho a já se zachumlám hlouběji do peřin. Byla to ale pouze sluchová fatamorgána, řev mě v průběhu pár sekund postavil na nohy. Letím do pokojíku, aby se nevzbudila i Laura. Marná snaha- ta už sedí na posteli a usmívá se od ucha k uchu. Zoufale si vzdychnu- no nic. Spát budu snad jindy.

Beru z postýlky Filipa. Skoro ho nevidím přes všechny hračky, které mu tam Laura před chvílí naházela. Poslepu hledám vypínač a žmourám do ostrého světla. Snažím se probrat a u toho oblékám Filipa, kterému se to tedy vůbec nelíbí. Kde jsou časy, kdy mi ležel na přebalováku a ani se nehnul? Teď se snaží vší silou spadnout. Přetáčí se, křičí, nechce si nechat nasadit plenu. Sahám po svém esu- zpívám o pavoučkovi a snažím se u toho dělat grimasy. Zabírá to. Trhám rekord v rychlosti oblečení bodyčka, punčoch, ponožek a tepláků. Mezitím už Laura sedí v obýváku u pohádek a dožaduje se kakaa. Loudavě otevírám lednici a jakoby náhodou zavadím zrakem o hodiny. Půl šesté ráno????

Snažím se sama sebe přesvědčit, že jsem nic neviděla. Zbytečně, hlavou se mi honí, že se vlastně posouval čas a ono je ve skutečnosti půl páté. Jsem zralá na litr kafe.

V půl osmé odvážím Lauru do školky. Než se vrátím domů, Filip mi samozřejmě usne v autě. Klasika. Snažím se ho opatrně odepnout a přenést domů, do postýlky. Taková naivní představa- mám ji pokaždé a doufám, že to jednou vyjde 🙂 Nicméně se samozřejmě budí u otevření dvěří. No nic, beru ho do náruče a funím do třetího patra. Konečně se můžu nasnídat!

Malý si chvilku hraje a já usedám k pc. Práce čeká. A je jí hodně. Pracuji a pracuji. Hodiny utíkají. Filip se dožaduje pozornosti. Vstávám tedy chtě- nechtě od rozdělaných věcí a jdu si hrát. Mezitím dám ještě vařit oběd, přebalím, dám čaj a po pár minutách blbnutí ukládám unavené dítě.

Zvoní mi budík, abych nezapomněla jíst.

Jako malá jsem byla neustále v pohybu. Celé dny jsme s kamarády trávili venku, hráli míčové hry, jezdili na kolech, šplhali po stromech. Pamatujete si to? Celé sídliště venku. Bylo to něco kouzelného. A taky to byl jediný pohyb, který jsem měla. Jako rodina jsme k sportu vedení nebyli, takže žádné lyže se nekonaly, žádné výlety na kolech nebo sportovní kroužky. Nic. A nevadilo mi to, nikdo v mém okolí podobné věci nedělal (žili jsme na vesnici).

Pak jsme se ale odstěhovali do města, pohyb se přirozeně vytratil, na mě přišla puberta a kila letěla nahoru. Nekecám, byla ze mě malá/ vysoká kulička. Pamatuji si to období moc dobře- cukry byly nejlepší přátelé a pubertální deprese na denním pořádku.

Když už jsem toho měla dost, samu sebe jsem přesvědčila, že nejlepší způsob, jak se dostat zpátky do formy, je přestat jíst. Za jedno léto jsem zhubla z 67kg na 50kg. Nikdy mou hlavou ani neprolítla myšlenka, začít cvičit nebo upravit stravu. A vlastně mě k tomu nikdo ani slovem nenavedl.

Období to bylo velmi těžké, protože jsem jako vzor měla svoji nejlepší kamarádku, baletku, věčně hubenou, krásně zpevněnou a fakt nádhernou holku, která neměla nouzi o kluky- a dobře víme, že v období kolem 15 let jsou kluci všechno 😀

Nikdy jsem se nepovažovala za hezkou holku a vždy jsem tuto skutečnost přisuzovala mé postavě... Tak jsem nejedla.

Moje váha kolísala nahoru a dolu vždy podle toho, v jaké fázi vztahu jsem byla.