Není to tak dlouho, co mi moje nejstarší dcera naštvaně říká : „Tomu neuvěříš, co se mi dnes stalo, musím o tom napsat článek“…

Je to zhruba tři týdny, co jsem šla domů kolem základní školy, kterou na sídlišti máme. Míjela jsem pět chlapců. Bylo jim zhruba mezi 9-12 lety.

Čtyři z nich byli rozjívení, nadávali si mezi sebou, lítali všude okolo a vykřikovali slova, která nepoužívají ani dospělí.

Ten pátý šel sám před celou touhle skupinkou, na hlavě kšiltovku staženou do čela, ruce v kapsách, ramena svěšená, hlavu skloněnou a velmi pomalým krokem se šoural, nejspíš, směrem k domovu. Partička těch zbylých čtyř ho následovala.

Nedalo mi to a pozorovala jejich chování, šla jsem po protějším chodníku. Jeden z těch čtyř  začal po tom pátém, pomalu šourajícím se chlapci, házet kamínky. V tu chvíli přiběhl další z těch čtyř s telefonem v ruce se slovy „Dělejte kluci, za chvíli bude brečet!“ Zřejmě si chtěl tu ohromnou „legraci“ natočit.

Musím říct, že mě to dost zarazilo a vážně se mi z toho udělalo špatně.

Již v pořadí třetí článek mojí nejstarší dcery🙂

Většinu svého života jsem si myslela, že upřímnost je jedna z mých špatných vlastností. Ale čím jsem starší, tím víc jsem za tuto vlastnost vděčná

Nikdy jsem neuměla pořádně lhát, řekla bych, že velký podíl na tom měla nejen moje výchova, ale i to, že můj táta byl dlouhou dobu u policie a já se prostě bála, že mojí lež prokoukne  To policajti umí. 

Nikdy jsem nebyla za školou, nikdy jsem nepřišla domů pozdě a i když jsem byla v pubertě, naši mi mohli 100% důvěřovat. Jasně, nebyla jsem svatá, taky se mi pár velkých průšvihů povedlo, ale vzájemná důvěra s mými rodiči pro mně byla vždycky moc důležitá.

A teď, když jsem vyrostla z malé holky, stává se mi celkem často, že za mnou ostatní, hlavně kamarádi, chodí pro radu anebo chtějí slyšet můj názor na danou situaci. Kluci, holky – každý děláme občas vrbu, takže určitě víte, o čem mluvím. Čeho si ale na mně cení je, že řeknu vždycky to, co si myslím. A pokud chce někdo slyšet můj názor, řeknu mu ho, i když to občas není úplně příjemné.Samozřejmě s ohledem na city a pocity druhých. Ale víte co? Přátelé jsou mi za to vděční, protože lidé prý  upřímní být neumí. A bohužel je to tak.

Hodně z nás se bojí vyjádřit svůj upřímný názor. Někteří se bojí nesouhlasu, jiní se schovávají za svojí „masku“ a snaží se každému zalíbit, jiní se bojí ztrapnění…těch důvodů je spousta. Já si ale myslím, že upřímný by měl být každý člověk. Jasně, že není dobré cpát svoje upřímné názory na potkání každému nebo se snažit kolegovi v práci vysvětlit, že pro Vás je prostě hlupák a nemáte ho rádi. Ale upřímnost v komunikaci je opravdu moc důležitá. Kdyby totiž lidé byli upřímní, ušetřili by si spoustu trápení, domněnek a potažmo i času, protože by se nemuseli zatěžovat výmluvami.

Další článek z „dílny“ mojí nejstarší dcery🙂

Mám ráda lidi. Ráda je pozoruji, ráda se s nimi bavím a ráda zkoumám jejich myšlenky, názory a ideje.  Baví mě poslouchat jak mluví a ráda se zapojuji do diskuzí, i když už možná ne tak bezhlavě. Jsem totiž docela horká hlava a dřív jsem žila v tom, že každému musím říct svůj názor, ať ho slyšet chce nebo nechce. A úplně nejlíp mi dělalo, když s mým názorem nakonec souhlasili. Jasně, teď už vím, že je to nesmysl. A tak se snažím raději poslouchat. A přiznám se, že občas poslouchám i rozhovory cizích lidí, kteří sedí třeba u vedlejšího stolu. Připadá mi smutné a zarážející, jak negativně někteří přemýšlí.

Podle mě existují jen tři typy lidí. Lidé šťastní, nešťastní a ti, kteří jsou nešťastní, ale snaží se s tím něco udělat.

Poslední dobou se mi stává, že potkávám lidi, které jsem už dlouhou dobu neviděla. Spolužáky ze základní a střední školy, kolegy z mých předchozích zaměstnání, známé z mého dětství . Moje první otázka většinou zní – „Jak se máš?“. Mnoho z nás se ptá ze slušnosti, protože to máme zautomatizované nebo prostě jen, aby řeč nestála a konverzace se mohla dále rozvíjet. Ale víte co? Mě opravdu upřímně zajímá, jak se mají. V tom nejlepším případě mi začnou vyprávět o tom, jak jsou spokojení, šťastní, jak skvělou práci mají, kde všude byli co viděli….v tom horším, a bohužel dost častém, případě spustí o tom, jak chodí do práce, kterou nemají rádi, jak je štve co se děje ve světě. Jaký jsou lidi zrůdy a oni jsou ti největší chudáci, kteří ne a ne najít štěstí. Jak je bolí tohle a tamto a jak jim další člověk zlomil srdce. Samozřejmě i je, některé taky možná upřímně, zajímá jak se mám já. A víte jaká je moje nejčastější odpověď? „Mám se výborně!“

Mně totiž doma vždycky říkali, že dobře je za 3 a s tím já se prostě nespokojím.Jasně, člověk nemůže být pozitivní každý den a za každé situace. Ale je jen na něm, jak často a jak moc šťastný bude.

Když si vyslechnou moji odpověď následuje jejich „a jak to? Ty se máš výborně? Já se chci mít taky tak.“

Minulý týden za mnou přišla moje nejstarší dcera. „Mami napsala jsem článek,byla bych moc ráda, kdybys ho dala na své stránky.“

Když mi ho přečetla, byla jsem překvapená i dojatá.

Tady je.

Jmenuji se Tereza, je mi téměř 26 let a jsem nejstarší ze tří sourozenců. Moje mamka se věnuje zdravému sebevědomí maminek a jejich dětí, a jelikož se i já v tomto směru pohybuji každý den, protože mám ještě dva mladší sourozence,chci se s vámi podělit jak celý tenhle mamčin projekt vnímám já.

Měla jsem krásné dětství, oba rodiče se mi hodně věnovali. Vymýšleli různé výlety, akce pro známé a jejich děti, posílali mi obden pohledy na prázdniny k babičce, které jsem trávila každé léto od pěti do třinácti let v Chodově. Pořádali stezky odvahy, honby za pokladem. V zimě jsme lyžovali, sáňkovali, v létě jezdili k moři nebo odpočívali na zahrádce. Měli jsme a máme opravdu krásný a hlavně kamarádský vztah.

Už od malička, tedy co si pamatuju, se mě snažili vychovávat jako parťáka.Jako někoho, kdo je na stejné úrovni jako oni. Nikdy jsem neměla pocit, že jsou mi rodiče nějakým způsobem nadřazeni. Jasně, ne vždycky byly postupy výchovy rodičů stoprocentní, ale důležité pro mě bylo, že jsem věděla, že za nimi můžu kdykoliv přijít. Ať už jsem provedla nějakou lumpárnu, zažila první nešťastnou lásku, rozchody nebo mě tížily špatné myšlenky a nálady. A musím říct, že je to super! A když vidím, jak to teď funguje ještě lépe s mými sourozenci, ze kterých už teď rostou opravdu rozumní človíčci, kteří jsou schopni vyjádřit svůj názor, nesouhlas, pocity, lásku – jsem na rodiče opravdu pyšná. A bez debat jsou oba tou nejlepší školou do našeho dalšího života!!!

Článek č. 8 ze série DÍTĚ JAKO PARŤÁK

Moje 3 děti ve věku 6-25 let ode mě dostaly na zadek za ty celé dlouhé roky dohromady 5x. Možná si teď říkáte, jak si to může 25 let pamatovat? Pamatuji si to úplně přesně, protože jsem tovždy vnímala jako svoje velké selhání. Ano, SVOJE SELHÁNÍ.

Fyzický trest používáme v situacích, kdy neumíme najít jiné řešení. Je to nejjednodušší, rychlé, ale je to k ničemu. V dítěti vyvolá pouze strach, ponížení a vztek. Co se týká nápravy situace a ponaučení, je k ničemu.

Velmi často je fyzický trest k dané situaci neúměrný. Nejčastějiho používáme, když jsme unavení, naštvaní (práce, partner, šéf ….) Neumíme situaci vyřešit jinak.  Je to tedy jen obyčejné vybití si vlastní zlosti a neschopnosti situaci vyřešit nebo změnit.

Ptám se: „uhodili byste svého kolegu v práci, svého partnera, souseda…..?“ Proč tedy své dítě?

Vídáte venku před domem, před školou děti, které bijí mladší kamarády a spolužáky? Slýcháte o šikaně ve školách?

7. článek ze série DÍTĚ JAKO PARŤÁK

PROČ?  Nejčastější důvod dětského lhaní je, že se dítě chce vyhnout nepříjemnostem, trestu. Lhát ze strachu ze svého rodiče je pro mě ten nejhorší důvod ke lhaní. Vždyť máma s tátou by měli být ten přístav bezpečí, místo, kam můžu přijít kdykoliv a s čímkoliv. Jejich náruč, blízkost, účast a pochopení by měly být spojeny s oporou a porozuměním. K mámě a tátovi by se děti měly obracet v případě, že způsobily nějakou nepříjemnost, když jsou v „průšvihu“ a společně hledat řešení nápravy. Rodičovská náruč by měla být místo, kam se mohou přijít schovat, když mají nějaké trápení, když je jim nejhůř. Velmi často to tak ale není a děti zůstávají se svými malými i velkými problémy a smutky sami. Nedůvěřují nám.

Doma se lže jistě i z jiných důvodů než je strach. Chci si prosadit svou, nechci jít do školy, nechci jíst, chci se vyhnout povinnostem, nechci být sama….. Těch důvodů je spousta. Otázkou zůstává, kde se to děti naučily?

Nejspíš to pro Vás teď bude překvapení. Děti učíme lhát především my, rodiče. Nejmenší děti okoukávají lhaní od nás, ty větší pak dál ze svého okolí.  Nesouhlasíte? Hned Vám to vysvětlím.

Říkáte tyhle a podobné věty?

„Jestli budeš zlobit, přijde na tebe čert!“ Přišel někdy? 

6.článek ze série DÍTĚ JAKO PARŤÁK

Představte si, že jste v časovém presu. Nadřízený v práci na Vás vyvíjí tlak. Chce po Vás něco udělat teď hned, ale Vy potřebujete dodělat rozdělanou práci. Nemáte možnost se samostatně rozhodnout, jakým způsobem budete věci dělat, ani kdy je budete dělat. Nikdo Vás neposlouchá a nerespektuje Váš názor.

JAK SE CÍTÍTE? Jste naštvaní? Křičíte? Hádáte se? Brečíte? Nebo snad děláte, že neslyšíte?

A teď si představte, že jste v klidu a pohodě. Na vše máte dostatek času, přesně tolik, kolik potřebujete. Vše můžete udělat tak, jak Vám to vyhovuje, podle svého. Sami se můžete rozhodnout, kdy, co a jakým způsobem budete dělat. Druzí Vám naslouchají a respektují Váš názor.

Už je to lepší? Cítíte se lépe?

Pokud dětem vytvoříte pohodu, dáte jim dostatek času, dovolíte jim věci dělat vlastním způsobem, umožníte jim spolurozhodovat o věcech, které se jich týkají, budete jim naslouchat a respektovat jejich názor, budou se také cítit dobře a nebudou mít potřebu se s Vámi hádat, vztekat se nebo dělat, že neslyší.

Tenhle článek je učebnicový příklad toho, jak nás programy z dětství ovlivňují po zbytek našeho života.
„Tak jo,“ říkám si. „Velikonoce klepou na dveře, měla bys chystat výzdobu, vajíčka, připravit si recepty na mazanec a na velikonočního zajíce…..“
Přesto, že mám malé děti, se mi do ničeho z toho nechce. Vím, že to nakonec udělám, protože děti se těší a tradice by se měly předávat, ale stejně jako každý rok to udělám s obrovskou nechutí. Nezachrání mě ani to, že je to společný s dětmi příjemně strávený čas.

Ačkoliv jsou Velikonoce krásným svátkem jara a měla bych se na ně těšit, mám to přesně obráceně. Nemám ráda přípravu na ně, ani Velikonoce samotné.Dopoledne Velikonočního pondělí každý rok doslova protrpím a očima posouvám pomyslnou ručičku na digitálních hodinách. „Už aby bylo 12 hodin, snad už potom nikdo nepřijde.“

Normálně se na návštěvy těším, miluji je. O Velikonocích bych se ale nejraději zavřela do trezoru, aby za mnou nikdo nemohl, nechci nikoho vidět.
Všechno to začalo před lety. Jako dítě jsem každé Velikonoce protrpěla. Spolužáci, kteří mě o tomto svátku navštěvovali, nebyli zrovna ohleduplní. Každý rok jsem prosila maminu, aby neotevírala, každý rok zbytečně. Smála se: „ Jen si to užij.“

„Užívala jsem si opravdu moc.“ Kluci, kteří za mnou chodili se do mě vždy pustili všichni najednou, ale já měla zadek jen jeden. Nejedna pomlázka minula svůj cíl. Rudé pásy na mém těle od lopatek po kolena se do druhého dne proměnily na modřiny.

Několik let nekončící kolotoč. První nepříjemný zážitek, strach a nechuť absolvovat to znovu, opakující se stejně nepříjemný zážitek a zase strach a nechuť….

Krásně zakotvený program v mém mozku, který naskočí každý rok před Velikonocemi. Není to pro mě svátek jara, ale den plný nepříjemností a povinné bolesti, i když se mě to už v této podobě netýká.

5.článek  ze série DÍŤĚ JAKO PARŤÁK

Znáte pořekadlo CO TĚ NAZABIJE,TO TĚ POSÍLÍ?Zkuste se zamyslet a odpovědět si jedním slovem na otázku, o čem tohle pořekadlo je?

Ano, správná odpověď je ZKUŠENOST. Souhlasíte se mnou?

Dnešní článek je o DŮLEŽITOSTI vlastní zkušenosti.

Patříte mezi ty rodiče, kteří svým dětem vždy perfektně vysvětlí, co, proč a jak mají udělat a trvají si na svém, protože děti přece musí poslouchat?

Nechci se s Vámi hádat.  Já přece vím, že vše děláte ve víře toho, že pro své dítě děláte jen to nejlepší, že z něj chcete vychovat slušného člověka a možná, že si to budete myslet i potom, co dočtete tenhle článek. A možná taky ne. 

Článek č. 4 ze seriálu JSME PARŤÁCI

Také jste ten rodič, který se neustále zlobí, že si jeho dítě po sobě neuklízí?

Po bytě se všude možně válí různé hračky, tablety, mobily, notebooky, pastelky a jiné věci, které děti přes den vytahají a už po sobě neuklidí? U nás to bylo zrovna tak.

Tenhle nápad jsem dostala v době, kdy mě změť různých kabelů a nabíječek visících snad ze všech zásuvek v bytě, válejících se po podlaze v různě velkých propletencích přiváděla k šílenství. Stále dokola jsem je rozmotávala a uklízela  do šuplíku v obývacím pokoji. Za 2-3 dny to bylo to samé. Uf.

Jsem máma, která skoro vůbec nekřičí, nemám to ráda. Stává se mi to tak jednou, maximálně dvakrát za 10 let. 

Tak ne, přiznávám se, tak 2x do roka se rodině taky podaří mě pořádně naštvat a potom jsem jak vichřice. 🙂 Lidé, kteří mě znají, o mě říkají, že moje trpělivost je nekonečná, skoro mají pravdu. Ale víte, jakou mi to dalo práci, než jsem se to naučila? Děsnou! (-: Chcete  se to také naučit?

Článek č. 3 ze série JSME PARŤÁCI

Stalo se to jistě každému z Vás. I já jsem ten problém mockrát řešila. Je to už ale nějaký ten rok zpátky. Od té doby jsme děti i já v pohodě.

-„Mami kup mi prosím lízátko“.

-„A jaké by si chtěl broučku? Pojď si vybrat“.

Brouček si vybere z nabízeného sortimentu lízátek a společně s Vámi pokračuje v nákupu.  Pár kroků od Vás je mrazák se všemi těmi úžasnými zmrzlinami a nanuky. Brouček se pustí nákupního košíku a utíká se podívat, co že je v tom mrazáku dobrého.

-„Tenhle nanuk mi minule moc chutnal. Pamatuješ, jak jsi mi ho kupovala? Prosím kup mi ho.“

Článek č. 2 ze série JSME PARŤÁCI

Mockrát jste už řešili, zda kapesné a co si za něj děti mohou koupit?

Moje odpověď je ANO a cokoliv. Nechytejte mě za slovo. Tím samozřejmě nemyslím alkohol, drogy  ani cigarety. 

Došla jsem k názoru, že už i relativně malé děti by měly dostávat kapesné. A tím myslím třeba už tříleté, čtyřleté, bez ohledu na to, že ještě neumějí počítat. Mají přece Vás, rodiče, kteří jim jistě s počítáním rádi pomůžete. 

Dítě tak získá na pocitu důležitosti a vy mu tak dáte najevo, že mu důvěřujete.  Začne se učit hospodařit s penězi, naučí se šetřit. A věřte, že z vlastních peněz opravdu děti šetří. Funguje to podobně jako u sladkostí, o kterých jsem psala minulý týden.

JAK TO DĚLÁME U NÁS? Jak už jsem psala minule, každou neděli rozdáváme sladkosti a tak při té příležitosti rozdáváme i kapesné. Děti se už od rána připomínají, aby se náhodou nezapomnělo.

Máte jako spousta jiných maminek problém s velkým mlsáním svých dětí?

Nikdy nemají dost a dožadují se stále dalších bonbónů, čokolád, lízátek a žvýkaček?

Poradím Vám jak na to, abyste se vyhnuli neustálému dožadování, brečení a vztekání se kvůli sladkostem. Aspoň u nás doma to takhle krásně funguje.

Řešila jsem tenhle problém stejně jako vy s oběma menšími dětmi. Zvlášť ten starší, David, mohl jíst sladkosti na kila. On se zlobil, že už mu další nechci dát a já jsem se zlobila, že neustále žebroní. Bylo to nepříjemné pro oba.

Dokola jsem vysvětlovala, že nemůže být živý jen ze sladkostí, že musí jíst i normální jídlo. Marně. Normální jídlo pro něj byly i buchty s mákem k snídani, buchtičky se šodó k obědu nebo třeba krupicová kaše s kakaem k večeři. I po těchto sladkých jídlech se dožadoval sladkostí, protože už přece jedl.

Pak jsem ale dostala nápad. Děti si vybraly každý jednu krabici od malých bot. Ještě, že je schovávám. Krabice se hodí vždycky, i když není zrovna před vánoci a nepečeme cukroví. 🙂 Menší dcera si jí ozdobila, aby se jí líbila. Zkuste krabice také ozdobit. Třeba společně s dětmi. Spolupráce krásně rozvíjí vztah mezi rodiči a dětmi a učí děti spolupráci.

Úvodní článek k sérii článků DÍTĚ JAKO PARŤÁK – aneb zvládáme to s úsměvem

Možná, že se i Vy ptáte, proč jsem se rozhodla inspirovat rodiče, jak si zpříjemnit každodenní rodinný život s dětmi nebo řešit méně či více složité situace, kterých jistě nikdo z Vás není ušetřen. Ani já nejsem.

Myslím, že na úplný začátek se hodí použít citát:

„MÁMA VŽDYCKY ŘÍKALA: „ŽIVOT JE JAKO BONBONIÉRA, NIKDY NEVÍŠ, CO OCHUTNÁŠ.“      Forrest Gump

Na konci základní školy jsem se toužila stát psychologem. Z důvodu mladické nerozvážnosti, možná ze strachu, že na to nemám, se ze mě stala kadeřnice, později jsem začala dělat nehtovou modeláž. 🙂 Psychologie byla ta tam…. I když ne tak docela a ne navždycky… Vy kteří mě dobře znáte nebo jste četli MŮJ PŘÍBĚH, víte, že jsem měla velký problém se sebevědomím, podepsaly se na mně programy z dětství.  Pracovala jsem na sobě několik let. HURÁ, ÚSPĚŠNĚ.

Vím, že takových žen a jistě i mužů je kolem mě spousta. A tak jsem se rozhodla svoje zkušenosti předat dalším. Že by návrat k psychologii? 🙂 Měla jsem pocit, že pomáhat dospělým ve znovunalezení zdravého sebevědomí, v pomoci zkvalitnit si životy, je moje poslání. Můj manžel o mně s úsměvem rád říká, že jsem psycholog bez titulu. 🙂  Jsem přesvědčená o tom, že zdravé sebevědomí je jednou z cest ke spokojenějšímu životu, ke štěstí.

Zkoušeli jste se někdy zamyslet nad tím, jak mluvíte se svým dítětem? Nedávno jsem se setkala s paní, se kterou jsme zapředly rozhovor kolem výchovy dětí. Říká: „Mně se líbí, jak to dělá můj manžel. Ten zavelí a děti jdou udělat bez řečí, co po nich chce, dál s nimi nediskutuje a oni vědí, že to prostě udělat musí. Přede mnou takový respekt nemají. Někdy se dokonce zaseknou a já je vůbec nemůžu donutit k tomu, aby udělaly to, co po nich chci.“ Sevřel se mi žaludek. Přesně jsem v ten okamžik věděla, jak se dítě v těchto situacích cítí.

Zkuste si představit, jak byste se cítili vy, kdyby váš partner zavelel a vy museli bez řečí udělat to, co po vás chce. Bez ohledu na to, jestli tomu rozumíte nebo ne, bez ohledu na to, jestli se vám to líbí, nebo nelíbí, jestli s tím souhlasíte, nebo nesouhlasíte, prostě bez řečí. Teď hned a okamžitě!!!!

Zkuste si uvědomit, jak moc často mluvíme s našimi dětmi tak, jak by se to nám samým nelíbilo, kdyby tak s námi mluvili druzí. Samé příkazy, zákazy kritika a porovnávání s druhými ve smyslu toho, jak ti druzí jsou lepší. A takhle je to celý váš život.  Cítíte, jak vaše sebevědomí bere za své?

Mnoho rodičů ve víře toho, že dělají to nejlepší pro svoje děti, učí tyhle malé bytosti, které jako houby nasávají úplně všechno, co kolem sebe vidí a slyší, pouze slepě poslouchat.

Výchova strachem vede k tomu, že dítě sice udělá vždy to, co po něm chceme, ale neví proč a jaký to má smysl. A protože máma s tátou v očích dítěte vědí a umí všechno nejlíp, vezmou si to za své. Otiskne se do nich vzorec jejich chování a budou ho stejným způsobem uplatňovat i v dospělosti. Budou poslouchat.

S největší pravděpodobností, budou vždy zaměstnanci a nikdy nebudou mít dost velké sebevědomí na to, aby se postavily na vlastní nohy. Nenaučíte je totiž samostatně se rozhodovat, správně věci posuzovat, zodpovídat si sám za sebe, protože to vždy  „lépe“ rozhodnete a uděláte za ně. Naučíte je pouze poslouchat. Tentýž vzorec budou uplatňovat i ve vztazích. Budou si hledat kamarády, kteří jim budou nadřazení a oni vždy rádi udělají vše tak, jak to chtějí druzí. Najdou si jim nadřazené, mnohdy despotické partnery.

Vliv slova na naše sebevědomí je jeden z nejsilnějších aspektů, které nás ovlivňují. To jakým způsobem s námi jednají naši rodiče, naši kamarádi, učitelé ve škole, spolupracovníci a nadřízení, naši životní partneři a naše děti.

Slovo je velmi mocný nástroj a stejně tak jako nám dokáže být velmi dobře k užitku, může se stát zbraní, která způsobí na našich duších zranění, která se jen velmi špatně léčí a v mnoha případech se tyto rány nepodaří zacelit do konce života. Zvláště děti jsou velmi citlivé na to, jak s nimi mluvíme, jakými výrazy je častujeme, jaký volíme tón hlasu.

Kritika dospělého, obzvlášť rodičovská může vzít dítěti vítr z plachet na pěkně dlouhou dobu. Kritika, která se uloží do mozku, jako program do počítače pak ovlivňuje to, co budeme, nebo nebudeme dělat, to jak se budeme nebo nebudeme chovat, to jak budeme nebo nebudeme schopni komunikovat s lidmi, jestli se budeme umět prosadit a s kým se budeme stýkat.

Je jedno kolik nám je let. V dospělosti je to s kritikou podobné jako v dětství. Pravděpodobně se na věc,  která  je opakovaně kritizovaná nakonec vykašleme. Přestaneme chodit do společnosti, když nám opakovaně zkritizují oblečení, přestaneme chodit na koupaliště, pokud se kritika týká naší postavy, přestaneme zpívat, protože je kritizován náš hlas, přestaneme malovat ……Přestaneme mít rádi sami sebe.

Dovolíme lidem z našeho okolí, aby z nás udělali někoho, kdo se nám nelíbí, s kým nejsme spokojeni a s kým se necítíme dobře. Čím více se necháme ovlivnit názory druhých, tím těžší je uvědomit si, že to nejsme opravdu my, je to jen projekce lidí z našeho okolí. Většinou takových, kteří jsou nespokojeni sami se sebou a hnáni závistí ničí životy a sebevědomí nás ostatních.

Zkusme se na sebe podívat svýma vlastníma očima.