Holky, asi se potrebuji jen vypsat. Prepadla me nostalgicka. Mame chaticku, teda spis rodice, jezdili jsme tam cele me detstvi, nasi ji staveli, kolem nic neni, jen zahradkarska osada, vsichni starneme, rodice ted jezdi jinam a chatka starne, je to spis bremeno. My ted mame decka a asi by jim tam bylo chvili dobre (nez se dostanou do telecich let, kdy zacnou cas straveny s rodici nenavidet). A tak jsme si rekli, ze ji prestavime, ono asi mozna bude muset dojit ke zbourani, protoze zdi praskaji. Pritel rikal zbourat, a cely znovu, vetsi do te miry co urady umoznuji, Na mne to nejak dopada, staveli to sami, a my jim to ted zborime. Ale lepsi nez to nechat byt, nejezdit tam, jen rodice pres 70 obcas posekaj travu a plahocej se tam, maji sve druhe mini zahradky az nad hlavu. No chapete me? Nechce se nam jezdit do teto tak jak je, jsme “zhyckani” dobou a moznostmi. Celkove na me doseda tisen, co bude, az treba i rodice nebudou. Nejak se nedokazu srovnat s konecnem. A taky me stve, co se na tom svete deje. Ted zas v Nemecku nekdo shodil matku s ditetem pod vlak. Proc jsou lidi takove hyeny? Je tohle vubec mozny? Ach jo, to je zase noc.