• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
maribea
22. pro 2016 Čtené 87x

Ahoj :slight_smile:

Jmenuji se Marika, mám doma pětiletou Beátku a 16ti měsíčního Nataniela.

Výhra v testování nás překvapila. Nečekali jsme to a upřímně jsem sama na celou akci zapomněla. Proto byla zprávička od koníka hezkým překvapením. Dcerka se nemohla dočkat. Až jednoho dne konečně zazvonila pošta. Radost samozřejmě převeliká a měla jsem problém naší malou dámu ukočírovat :slight_smile:

Začneme od začátku - balení vypadá hezky, lákavě a dá se do něj dobře dostat. Celou krabici, návod i aplikaci provází roztomilá koala. Ovšem do ruličky smotaný návod není uplně nejšikovnější volba. Stokrát jsem ho musela rolovat opačně, aby mi laskavě držel na klíně a věčně se nazavíral. Což se s perem a baterkami v ruce, odhánějíc batole a nedočkavku, dělá dosti složitě :slight_smile: Baterie (2xAAA) nejsou součástí balení.

Pero má mohutnou konstrukci a velmi jednoduché ovládání. Vpředu jsou bílá tlačítka k ovládání změny tužky, guma a tlačítko vpřed a vzad. Po straně pak posuvné kolečko k výběru barev a kouzelné tlačítko v barvě tužky, které oživuje omalovánky.

Pero je opravdu silné, sobně se mi hůř drží a dostat se do otvoru pro baterie byl taky chvilku oříšek. Dcerka si na úchop nestěžovala. Po zapnutí zahraje veselá znělka. Ta ohromně zaujala našeho nejmladšího a byl těžce pohoršen, že tu novou blikající věc nemůže náležitě prozkoumat :grinning: Dle návodu jsme stáhli aplikaci True4kids Smart Park. Zvlášním překvapením pro mě bylo, že se v pohodě dá ovládat prstem a pero vlastně není vůbec potřeba. Po prozkoumání demoverze jsem tedy vložila aktivační kód.

Krom toho, že se otevřela rodičovská kontrola a v sekci malování přibyly dvě kolonky se nic nezměnilo. 

Další nepříjemné zjištění bylo, že na peru nijak nereagovala tlačítka. I přes absolutní zvýšení hlasitosti tabletu a dodržování doporučené vzdálenosti. Takže pero Bea využívala pouze k ťukání a vybírání barviček a aktivit manuálně. Druhý den se nám aplikace trochu umoudřila. U omalovánek hrála hudba a k mému překvapení jsme zjistili, že kolečko i kouzelné tlačítko fungují, pokud se pero položí do opravdu těsné blízkosti tabletu, vypne se televize, nemluví se a nejlépe ani nedýchá :grinning: Takže na každé oživování obrázku si dcera odbíhala do pokojíčku a pak mi ho slavnostně přinesla ukázat zpět. Omalovánky byly takto okamžitě top. Bea si po chvilce našla funkce samolepek, razítek a odobných efektů a začala tvořit :slight_smile:

Každou chvíli přišla s něčím novým a byla velmi nadšená. S perem seznámila i několik návštěv a dokonce začala zaučovat brášku (světe div se!)

Samozřejmě samotné kreslení jí brzy nestačilo. Bohužel v ostatních sekcích krom písniček není ani zkušební základ, což mi přijde jako velké mínus. Takže jsme chtěli postahovat zbytek. Ouha, buď to nešlo, a když ano, tablet hlásil nedostatek místa. I po smazání všeho možného se to s nám odmítalo kamarádit. Dcerka má tedy přislíbenou co největší paměťovou kartu.

Jenže se občas věci zamotají. Třetí testovací den jsme dostali nový byt a kolem se vynořila hromada krabic, nepořádku a chaosu. Karta musí počkat a další zkoumání proběhne už v novém pokojíčku :slight_smile:

Mrzí mě, že jsme toho nestihli ozkoušet víc, ale zase se má dcerka na co těšit. Z toho, co jsme vyzkoušeli se pero zdá jako šikovná hračka a pomůcka v rozvíjení kreativity. Co do učení a ostatního teprve uvidíme a článek doplním. Možná by to chtělo vychytat mouchy s přijímáním signálu, aby pero pružněji reagovalo na tablet a opačně. Možná jsme jen pochytili horší kus. Aplikace vypadá moc hezky a sama se těším, až ji projdeme celou.

#test_magicpen

Čti celý článek
maribea
2. říj 2015 vybrali jsme

Komu při čtení nadpisu zacukaly koutky, sleduje Hru o trůny :grinning: Krásná Daenerys Targaryen teď ale půjde na chvíli stranou. Dopředu se omlouvám, článek je dlouhý… hodně dlouhý :grinning:

Když jsem otěhotněla podruhé, věděla jsem naprosto jistě, jak chci, aby můj porod probíhal. Rozhodně ne tak jako ten první. Injekce na tohle, injekce na támhle to, oxytocin, řízené dýchání i tlačení, poloha na zádech, Kristellerova exprese… Ne… Už nikdy! A tak jsem se začala ptát. Vzhledem k nošení v šátku jsem u nás ve městě narazila na super bandu stejně „postižených“ maminek a závratnou rychlostí zjišťovala, co všechno se dá u porodu odmítnout, jakým způsobem jednat s personálem aby mě nechali na pokoji a v klidu, zkrátka jak si zařídit kde co. Taky jsem se dozvěděla mnoho o porodech domácích. Ne, že bych o něm uvažovala… Ale otevřely se mi obzory a teď už vím, že nic není černobílé, a co jsem dřív odsuzovala, teď vnímám jako věc zcela přirozenou. Po zvážení všech rizik jsme se nakonec s manželem shodli na sepsání porodního přání a volbu porodu ambulantního. Jak se den D blížil, nastudovala jsem si něco o aromaterapii, homeopatii a jejích účincích před a při porodu. Taška zabalená, teď jen čekat.

V porodnici jsem poprvé se silnými kontrakcemi skončila v 36tt. Ač KTG házel neskutečné kopečky, koukali na mne jak na simulanta. Manžela jsem kolem půlnoci poslala se vyspat, všichni tvrdili, že ráno půjdu domů. I na ranním KTG byly jasné a pravidelné kontrakce, jen trošku slabší. Nikoho to moc nebralo, donesli mi věci, a že si mám ještě dojít na vyšetření a UTZ. Docapkala jsem na vyšetřovnu, doktor prohmátl a povídá – „Hmm, tak vás už domů nepustím. Jste na 4 prsty! Máme 9 hodin, viděl bych to tak do tří.“ Takže znova převlíkat, rychle vysvětlit manželovi že se domů nejede, opět na sál, a čekat… Hodina míjela hodinu, byla jsem utahaná, do ruky mi kapala antibiotika, vše se vleklo. Každý mi říkal – „Kdyby vám tak praskla voda, vše by se usnadnilo…“ Ale že by mi někdo pomohl? Ne, vše necháme na přírodě… Za ten den jsem se otevřela ještě o centimetr, ale tím vše, krom kontrakcí, haslo. Znovu jsem přenocovala na sále, a ráno mě skutečně odeslali domů. Za tři dny to přišlo zas. Bylo pozdě večer, nikam se mi nechtělo, prohučela jsem tři hodiny a pak se rozhodla ‚jít to zaspat‘ :grinning: To se pochopitelně moc nedá, takže další bezesná noc a čekání na vodu :-/ Ráno bolesti ustaly. Den na to jsem šla na kontrolu a už ode dveří mě dr. litoval. Asi jsem musela vypadat hrozně. Vyložila jsem mu co a jak, říkal mi, že teď už jsem 37+1 a že by neměl být problém mi v případě, že se to zase rozjede, vodu píchnout a celé to ukončit. To mě trochu povzbudilo, protože den na to…? Áááno, zase porodka, už jsem fakt lezla po zemi, naříkala, bylo mi zle. Kontrakce létaly do nebeských výšin a já po pár hodinách už opravdu s pláčem prosila primáře, aby mi tu vodu píchl. Dostala jsem od primáře přednášku na téma – Sobecká matka co se už nechce tahat s břichem. Prý mi píchnou něco na bolest, a až to přijde příště, mám si dát panáka a už tam nejezdit! (Doporučování alkoholu rodičkám je tam od primáře běžný postup, jak jsem se později dověděla) Jelikož injekce z duše nesnáším, vyprosila jsem si u PA čípek, noc jakž takž proležela a ráno úplně vyřízená, se slzami na krajíčku a s nacvičeným úsměvem ala nic se neděje, opouštěla brány porodnice… Hlavou mi běželo – jestli to takhle půjde dál, tak si jednoho krásnýho dne kejchnu, a kluka ztratím na ulici! Doma jsem se s manželem dohodla, že až přijde příště cokoli, chci do Jihlavy. Z třebíčské porodnice jsem už chytala lehkou paranoiu a jen pocit, že bych se tam měla vracet, působil jako brzda. A to je to poslední co člověk při porodu potřebuje.

Uplynul týden. Byl pátek 31.7. Ač rozbolavělá, měla jsem najednou hned po ránu příjemný pocit a dost energie na kde co a rozhodla se uklízet. Vyluxovala a vytřela jsem celý byt, naložila pračku i myčku, utřela prach, pověsila prádlo, uklidila nádobí. Břicho tvrdlo, muž byl ve fitku, dcerka koukala na pohádku a tak jsem si napustila teplou vanu, přidala do ní trochu mléka a pár kapek levandule a rozmarýnu. Nasávala jsem tu krásnou vůni, se zavřenýma očima jsem dle rad kamarádky propadla až na hranici meditace a promlouvala k synovi v bříšku. Že to uděláme podle něj. Že už nemám moc sil a mám strach. Ptala jsem se, zda se taky bojí? A ujišťovala ho, že vše nechám na jeho tempu, ale že mi musí dát nějak vědět, co vlastně chce. Protože té bolesti bylo už moc a já si přestávám věřit. Ale že ho moc miluju a udělám pro něj vše. A že se narodí tam, kde nám oběma bude dobře… Bylo to velmi silné a příjemné uvolnění.

Ten den bylo obrovské pozdvižení kolem Modrého úplňku. S dalšími čekajícími maminkami na FB jsme uzavíraly sázky, která z toho porodí :grinning: Spousta z nich na večer připravovala porodní vyvolávací rituály. Na mě úplněk působí akorát tak, že nemohu spát, takže jsem se modlila, aby celá magičnost oné noci spočívala v tom, že zachrápnu jak poleno :grinning:

Kolem páté hodiny odpoledne si dcerka vzpomněla, že by ráda k tchánovcům na vesnici. Mít volný víkend pro sebe se nám s manželem zamlouvalo, a tak ji v šest odvezl. Dali jsme si večeři, pustili si něco na počítači a o půlnoci šli spát. Koukla jsem na telefon, byla tedy už sobota, 00:08 hod. Pohladila jsem si bříško a povídám – „Tak, ty lvíče naše umanutý, máš to jasný, budeš srpňátko. Už to prosím nezdržuj…“ Mrkla jsem z okna na měsíc, který nevypadal jinak než kdy předtím a odebrala se do postele.

4:15hod. Naším bytem se rozléhá můj řev. Probudila mne kontrakce jako blázen, až jsem hrábla manželovi po ruce a jala se ji drtit. Pochopitelně vyjukaný, ptal se, co se děje. „Měla jsem kontrakci… ale strašnou! To nechápu, to je nějaký divný…“ Manža mě ujistil, že to bude v pohodě a drbal mě na zádech. Nebylo. Za dvě minuty přišla další a celé moje tělo samo zatlačilo. Začala jsem se kulit z postele se slovy „Tak!!! Tak a je to v p*deli, chce se mi tlačit! A chci do vany! Hned!“ Muž se rozkoukával a na něco se ptal, ale asi jsem musela vypadat dosti nekompromisně, protože za chvíli byla vana plná. Mezi tím proběhla další kontra, o něco slabší, šlo ji rozdýchat, chodila jsem sem a tam a houkala. A pak přišlo něco jako zimnice. Zima mi nebyla, ale neskutečně jsem se začala třást, zuby mi hlasitě cvakaly a záškuby těla by se daly přirovnat, asi jako kdybych si sáhla do zásuvky. Začala se mi podlamovat kolena a tak jsem honem nalezla do vany na všechny 4. Pohupovala jsem se dopředu a dozadu, manžel mi hladil záda a já mektala, že se bojím. A že mám žízeň. Vyskočil mi udělat trochu pití. Bylo 4:45, když přišla další tlačící kontrakce, cítila jsem pálení a tlak mezi nohama a zkusila si trochu přitlačit. Ozvala se tlumené puknutí, voda ve vaně dostala mléčnou barvu a mně se chvilkově ulevilo. To už stál manžel se sklenicí pití mezi dveřmi. „Praskla voda.“ proklepala jsem mezi zuby. Manželův dotaz – „A jak jsi to poznala?“ mě donutil k lehkému úsměvu :grinning: Pomohl mi z vany a snažil se mi dávat pokyny k rychlému odjezdu. Nachystal ke dveřím tašku, ptal se, co chci na sebe, já se motala jak hadr na holi a dýchala a dýchala. Natáhla jsem si kalhoty, na krk navlékla triko, když přišla další kontrakce, co by se dala přirovnat k neuvěřitelné tlakové vlně projíždějící mým tělem. Jako by mi někdo tahal břicho a boky dolů ke kolenům. Celé tělo samo tlačilo a já, stojící a zapřená dlaněmi o záda, s hlavou zakloněnou, křičela. Neskutečně, mocně, nahlas. Chtěla jsem. Byl v tom strach, bolest, ale i síla a odhodlání. Byl to moment rozhodnutí. Cítila jsem, jak hlavička rotuje a sjíždí dolů. Byl to moment, kdy mi došlo, že se mi vlastně nikam nechce. Že se mému synovi nikam nechce. Že jsem jen já a on. Najednou bylo všechno tak jasné, tak jisté. Mé dítě mi dávalo zcela jasné pokyny. Teď už to nezastavím, teď už to musím přijmout. Stáhla jsem si triko z krku, servala podprsenku, a začala si svlékat kalhoty. Manžel, který si dle jeho slov do posledního momentu nepřipouštěl, že by se snad něco mohlo dít, se mě trochu nazlobeně zeptal, co zas jako dělám, a prosil, ať se obleču a že přece jedem ne…? „Zlato, prosím, napusť mi znova vanu a zavolej záchranku ano?“ Bylo na něm vidět, že neví co si myslet. Prý mu v tu chvíli blesklo hlavou – „Fajn, vybrala sis cestu hrdinství!“ :grinning: Ovšem ani jedno už udělat nestihl. Sáhla jsem si mezi nohy a v dlani ucítila vršek hlavičky. Teplé, vlhké vlásky mezi prsty… Od té chvíle moje tělo jednalo naprosto pudově a vybavuji si ho jako by to bylo v transu. Klekla jsem si k vaně, levou ruku o ni opřela celým předloktím, položila si na ni čelo. Druhou ruku jsem dala pod sebe, přidržovala tu horkou hlavinku a se zavřenýma očima přijímala poslední, dlouhou kontrakci. Začalo se odehrávat cosi, co jsem znala jen z vyprávění a příběhů domorodek a doteď si to neuměla ani představit. Jako bych obejmula prostor. Byla jsem vesmír a ON byl jeho středobodem. Vše dostalo smysl. Zastavil se čas...

Muž si rychle klekl ke mně a hladil mě po zádech. Dech se zrychloval, tlak sílil, polohlasem jsem říkala – „Tak pojď… Tak pojď! Tak póóójď!!!“ a spolu s mým samovolně tlačícím tělem přitláčela i já vědomě. Kdesi z hlubin mého nitra se ozývalo hrdelní mručení, které postupně přecházelo ve vyšší a vyšší vokalizované ááááá. Cítila jsem šílený tlak a pálení, jak se mi začala trhat hráz.  Najednou mi do dlaně hrcla hlavička. Na pikosekundu jsem se zamyslela, zda tlačíme dál nebo bude přestávka, ale nic se neměnilo, tak jsem ani já nepolevovala a v příští sekundě mi po dlani sjelo horké tělíčko. Rychle jsem si malého přichytila druhou rukou a zvedla ho obličejem dolů, aby mohla pryč voda z pusinky. Naprosto nevěřícně a omámeně jsem zašeptala – „A je tady…“ a podívala se na manžela. Koukal úplně stejně vytřeštěně jako já. Maličký se rozkřičel a já poprosila manžela o ručníky. Vyndal jich celou hromadu :grinning: Opatrně jsem ho položila na jeden z nich a do druhého ho zabalila. Stejně jako dcerka měl krátký pupečník, nechtěla jsem pokoušet jeho pružnost, takže jsem malého nechala na zemi mezi svými stehny a "zalehla" ho jako fenka štěňátko :slight_smile: Ještě trochu zabrečel, počural se, strčil si prstík do pusy a okamžitě usnul. Dýchal pravidelně a nahlas. Pořád nám to oběma nějak nešlo do hlavy. Já se začala smát. Úlevou, euforií, absolutním štěstím :slight_smile: Dokázala jsem to! Dostavil se pocit naprostého uspokojení, uzdravení, pocit bohyně zrození. Vše, o čem jsem jen slýchávala nebo četla najednou dostalo téměř hmatatelný rozměr. Zrodila se ve mně nová žena. Zrodila se Matka... :hearts:

„Miláčku, zavolej sanitku. A podej mi telefon, prosím.“ Bylo přesně 5:00 Prohlížela jsem si ten čerstvě narozený uzlíček, cvakla první fotku a chtělo se mi křičet radostí :slight_smile: Z předsíně jsem slyšela manžela, který za nic nemohl trefit správné číslo :grinning: „158 to jsou policajti, že jo? A 150… ne to taky ne, to jsou hasiči… jak je sakra záchranka?! 155? Jo, to bude ono…“ Oba jsme se museli smát :grinning: Po chvilce se ozvala operátorka s dotazem, jak nám může pomoci. Manžel, zcela pohlcen situací, vyhrkl – „Dobrý den, tady Kosík, my… máme miminko!“ :grinning: Násedovaly dotazy, co je s miminkem. Napovídala jsem směrem do předsíně, že jsme po překotném porodu a zajíkala se smíchy. Neskutečná situace :grinning: Pak mě napadlo dát vědět lidem mému srdci nejbližším. Musela jsem. Byla jsem toho tak plná, že se všechno třáslo a já měla pocit, že jestli nebudu ten intenzivní zážitek ihned s někým sdílet, vybuchnu. Vytočila jsem mamčino číslo. Kdykoli jsem jí do té doby volala, ozývalo se mi zpět – ‚Ahoj Majdalenko, tak už?‘ Tentokrát se kupodivu, i navzdory nesmyslné hodině, ozval jen ospalý hlas s pozdravem. Takže jsem na dotaz nečekala a povídám –

„Ahojky, tak už jsme 4.“

„Cože? Jak 4??“

„No malej je na světě… a hádej kde teď jsem?“ Mamka se znatelně probudila :grinning:

„Jééé, to je skvělý… No, kde bys byla…?“

„V koupelně! Klečím na zemi. My to nějak nestihli :grinning:

Následovaly emotivní výlevy v podobě prudkých nádechů zděšení a asi milion dotazů, jak, proč, kdy, co a zda jsme všichni v pořádku. Z předsíně zatím probíhal podobný rozhovor manžela a jeho nejlepšího kamaráda. Taky byl vzbuzen, taky nechápal a po větě – „Hele my nikam nejeli, Majda zvládla porodit tady, v koupelně, ono to bylo nějaký moc rychlý.“ se na půl bytu ozvalo – „Si děláš PR*EL?!!!“ :grinning: Já zatím maminku ujišťovala, že je nám fajn a cítím se úžasně :slight_smile: Pak bouchly dveře a do koupelny strčil hlavu lékař. Asi čekali nějakou tragédii, protože se ke mně všichni hnali jako bych měla umřít a ptali se, jak se cítím. „Naprosto super, jen mám šílenou žízeň! Mohli byste mi to tady prosím ustřihnout?“ poklepala jsem na pupeční šňůru. Všichni tři záchranáři, dva chlápci a milá paní, zírali. Musela jsem asi působit dojmem, že jsem si šlehla :grinning: Zběžně prohlédli malého a dr konstatoval, že tohle ještě neviděl. Tak krásné a „vyžehlené“ miminko po překotném porodu je docela rarita, prý bývají hodně odřená, nemluvě o následcích… Manža mi donesl župan, já si došla pro pití a jelikož se mi začala strašně točit hlava, brzy mě usadili na speciální křeslo a šlo se do sanitky. Tam to hned chtěli všichni převyprávět :grinning:

MÍSTO ČINU, KDYŽ SE MANŽEL VRÁTIL DOMŮ (pod kupkou ručníků byla louže krve, tam jsem klečela)

Na příjmu byly sestřičky, se kterými jsem se kvůli několika předchozím návštěvám už dobře znala. Hned mezi dveřmi jsem zahlásila – A já vám to říkala! Že to dítě někde vytrousím! A tady to máte! :grinning: Jo, sestřičky se dobře bavily, pan primář se šel schovat :grinning: za celý pobyt za námi ani jednou nebyl. Na sále jsem porodila již zcela zkolabovanou placentu, přišel mě zkontrolovat doktor, navrhnul drobné šití, které jsem ale odmítla. Malého zvážili a změřili. Měl 3300g a 50cm. Vůbec neplakal. Vše bylo až neskutečně v pohodě :slight_smile: Ty tři dny na šestinedělí jsme byli jako atrakce. Každou chvíli si mě přišel někdo prohlédnout a zeptat se, jak se nám to doma povedlo :grinning: náš příběh koloval i mezi maminkami po pokojích.

A i na matrice měli haló. Měla jsem telefonát přímo z kanceláře s dotazem, že jim přišly papíry s heslem, kterému moc nerozumí a kdeže jsem to rodila…?

To heslo bylo „Extra Muros“ neboli „mimo stěny“. Natánek má v rodném listě v kolonce Místo narození naši adresu. Je to neuvěřitelně klidné dítě. Dítě, které mi dalo znamení. Dítě, které se chtělo narodit doma. Neboli tam, kde nám oběma bylo dobře… přesně, jak jsem mu slíbila :slight_smile:

Čti celý článek