...patřím momentálně k sendvičové generaci... V některých věcech máme právo volby, jiné před nás život postaví, aniž by se ptal, jestli nám to nebude vadit...
Jsem máma tří dětí, bydlíme na malé vsi pod horami, dojíždíme všude a pořád, takže se jako rodič téměř nezastavím. Navíc mám se staršími lentilkami velmi pěkný vztah, pusu za ucho, pohladit, vyslechnout a poradit ještě ode mě potřebují obě a jsem za to moc vděčná, že to máme právě takhle nastaveno...
O péči, kterou potřebuje chlapeček, vůbec nediskutuju, tři roky v kojeňáčku udělaly své a do života si sebou nějakou zátěž prostě nese, s tím jsme museli počítat...
Pak jsem dcera své mamky, která s námi žije v jedné chalupě, je vdova a není bohužel dvakrát akční, takže musím spoustu věcí s ní, abych ji vůbec někam dostala, pořád maličko dohlížet, aby se nenudila a o běžných zdravotních komplikacích ani nemluvím...
Čtyři generace v chalupě doplňuje moje babička (93 let), teď se po týdnu vrátila z nemocnice ve špatném stavu, těžce na vše rezignovala a i když se o péči kolem ní budeme dělit s rodinou jejího syna, sedím tu nad hrnkem čaje a marně přemýšlím, jak uberu ze svého tempa, kde ušetřím energii a čas, abych se z toho všeho úplně nevyšťavila...
Tančící babinec prostě nedám, ale co dám, kde slevím nebo co vypustím, to prostě NEVÍM...