Tak jedna kapitola z pohledu Anny @beveron ;) Děkuji za nápad . Kdo četl bude vědět - je z konce knihy. Není moc dlouhá, abych to tu nezahltila 🙂 Spíš jen proto, aby bylo jasné, jak to vnímala Anna.

Pomsta čarodějnic – z pohledu Anny (Mariina „zrada“)

Jak jsi mohla, sestřičko? Křičela jsem uvnitř, zlomená pocitem zrady. Stála jsem tam a sledovala Marii, jak pomáhá té odporné ženské ven z domu. Ukrytá pod rouškou tmy vylézala i se svými dětmi ven oknem a prchala se ukrýt... má vlastní sestra ji skrývala přede mnou – ženu, která kdysi křičela, aby nás upálily spolu s naší matkou. Vražedkyni!
Cítila jsem, jak mi hněv prostupuje celým tělem, pálil mě až v prstech a moje oči se zalévaly horkými slzami, které žárem ihned zase vysychaly. Kůže mi po celém těle zářila, jak se všechna ta bolest snažila dostat ven v podobě plamenů, které by ji snad mohly, aspoň z části spálit.
Sestra stála před domem a nechala zem, aby ho strávila, jako by to byla shnilá rostlina, ne kamenná stavba.
Vracela se, a já měla chuť, zahrnout ji výčitkami, pro které jsem měla pádný důvod – z naší pomsty se stávala má pomsta. Moje drahá Marie, poznala jsi lásku a zapomněla na bolest, jakou nám lidé způsobili.
Ale milovala jsem svou sestru, a nemohla jsem připustit, že ji ztratím. Nicméně jsem byla rozhodnutá situaci vyřešit po svém, avšak teď nebyla vhodná chvíle... teď jsem se musela uklidnit.
Sotva se mi to podařilo, než Marie zdolala kopec a ocitla se přímo přede mnou. Nečekala na nic, popadla mě za ruku, aniž by řekla jediné slovo a táhla mě odsud pryč. Nezastavila, dokud jsme nebyly dost daleko od nebezpečí, které způsobila vlastní vinou, a o kterém mi nikdy nehodlala říci.

Vyčkávala jsem, dokud sestra nepropadla spánku a naštěstí to netrvalo dlouho. Tohle bude ještě náročná noc.
Jakmile jsem si byla jistá, že tvrdě spí, vyrazila jsem zpátky. Celá vesnice byla na nohou. Muži brousili své kosy a ze stodoly brali cepy. Jedna rána by přerazila člověku páteř. Všechny ty nástroje chystali na mou sestru. Hon na čarodějnice opět začíná, ale tentokrát ho ukončím ještě v zárodku. Všichni musí zemřít – nesmí zůstat jediný svěděk, který by vypověděl, co se stalo.
Sestupovala jsem z kopce a nechala všechen ten hněv, který se ve mně nahromadil vypuknout. Vlasy i oči mi žhnuly a z rukou šlehaly malé plameny. Semknula jsem ruce v pěst a zatlačila je zpět do svého těla.
Lidé se zatím sešli v jednom z domů, kde se nejspíš domlouvali, jak Marii umučí. Ale to se nikdy nestane.
Přitiskla jsem ruce na kamennou stěnu domu, a začala ji rozpalovat. Šlo to rychle a dřevěná střecha byla rázem v plamenech stejně jako všechny dveře, které by mohly posloužit k úniku. Nyní sami okusí, jaké je to hořet.
Panika a řev... nepřestala jsem, ani když jsem slyšela dětský pláč, naopak jsem přinutila své ruce, aby to všechno již ukončily – upekla jsem ty lidi zaživa, ale netrpěli dlouho.
S nadějí, že se sestra ještě nevzbudila, jsem se vypravila na místo, kde jsme se utábořily. Blížilo se svítání, ale na tom nezáleželo, stejně bych dnes již neusnula.

Když se Marie vzbudila a upřela na mě pohled, zdálo se tajemství, které jsem před ní měla jako tížívý kámen, který mi tlačil na hrudník. Chodila jsem tam a zpět. Špatně se mi dýchalo. Potřebovala jsem od své sestry slyšet, že to, co jsem udělala bylo správné, ale neměla jsem odvahu jí to říct. Několikrát jsem otevřela ústa, abych začala, ale rychle jsem je zase zavřela, protože jsem náhle měla v krku tak sucho, že mi tam uvázla všechna slova.
Celý den jsme se bezcílně potulovaly, a i když jsem to nenáviděla, bylo to lepší než odpočívat, protože jsem se musela soustředit, aspoň na to, abych někde nezakopla. Ještě lepší bylo rozptýlení při lovu zajíce – bylo to rychlé – jeden smrtelný zásah bleskem, který jsem stáhla z oblohy. Stačilo by trochu přidat a byl by rovnou pečený. Jak ironické, že mi bylo toho mrňavého huňatého stvoření více líto, než těch mizerných lidských životů.
Kde jsou vůbec další z vrahů naší matky? Zbývají poslední, a snad potom konečně najdeme klid. Znovu jsem viděla před očima holohlavou ženu s rozdrcenými klouby, přivázanou k dřevěnému kůlu.
Uhlířská Lhota, ano, tam jsou. Mariiny úžasné schopnosti nám vždy pomohly snadno najít cíl. Znovu mé tělo naplnil vztek, ale také obrovská touha spálit jejich těla na popel.

K večeru jsme si našly bezpečné místo k přenocování a povečeřely zbytek zajíce. Tiše jsem sledovala Marii, jak jí, a občas se na mě opatrně usměje... odpustila jsem jí tu zradu. Přesunula jsem se vedle ní a pevně ji objala. Milovala jsem svou sestru.
„Co se děje, Anno?“ hleděla na mě s obavami a já věděla, že teď nebo nikdy.
„Vím, co jsi udělala, Marie... nebo spíš neudělala,“ soukala jsem ze sebe. Myslela jsem si, že to bude snazší.
„O čem to mluvíš?“
„Myslíš, sestřičko, že bych tě tam nechala samotnou? Znám tvou citlivou povahu. Sledovala jsem tě od okamžiku, kdy jsi myslela, že jsem už pryč. Nejprve jsem věřila, že jsi to dokázala, ale když jsem spatřila tu ženskou vylézat z okna... vůbec jsem tě nechápala. Jak jsi mě mohla takhle zradit, Marie?“ drala se ze mě náhle slova úplně bez přemýšlení. „Kvůli ní? Vždyť ona si hrála na naši přítelkyni a potom si přála, abychom shořely spolu s matkou,“ sotva jsem ovládala svůj hlas, který nabíral na intenzitě.
„Aničko, nebyla jsi tam – ty jsi neviděla ty maličké děti, jak byly vyděšené. O co bychom byly lepší než ona, kdybychom je připravily o matku. Stačí snad, že zemřel jejich otec. Vždyť to je dostatečný trest,“ snažila se mě sestra uklidnit.
„Ty to vůbec nechápeš. Myslíš si, Marie, že v okamžiku, kdy by opustila skrýš, by se nerozeběhla, aby vypověděla, co se stalo?“ připravovala jsem ji na informaci, kterou jsem jí chtěla sdělit.
„Na to jsem nemyslela.“
„Nemusíš se strachovat, vše jsem vyřešila,“ sledovala jsem, jak Marie při mých slovech celá zbledla.
„Jak to myslíš?“ hlesla.
„Když jsi usnula, vrátila jsem se na to místo. Blanka vše již samozřejmě vykládala sousedům, kteří se sešli v jednom z domů. Celí rozhořčení plánovali, jak tě najdou a předají inkvizitorovi. Zapálila jsem dům se všemi, kdo byli uvnitř. Ti, kteří utekli, zemřeli venku,“ pokrčila jsem rameny a věřila, že to pochopí.
„A co ty děti, Anno?“ viděla jsem, jak se jí do očí derou slzy.
„Nemohla jsem jim pomoci,“ odbyla jsem ji proto.
„Mohla,“ vzdychla tiše. „Mohla,“ sestřin hlas byl plný bolesti. „Anno, vždyť ty jsi nejmocnější člověk na světě! Mohla jsi je ušetřit. Ty děti byly nevinné!“ teď už křičela.
„Stejně by z nich vyrostly stejné stvůry, jako byli jejich rodiče,“ stála jsem si za svým.
„Vypadni, Anno,“ zasyčela.
„Cože?“ musela jsem špatně slyšet.
„Vypadni,... jdi pryč Anno! Už tě nechci nikdy vidět. Co jsi to za člověka? Něco takového by má sestra nikdy neudělala,“ ne, slyšela jsem dobře, ale nedokázala jsem to nějak vstřebat. „Tak jdi už!“
Sestra plakala a křičela. Upírala na mě pohled, ve kterém se mísil vztek s bolestí... nenáviděla mě. Všechno jsem to přeci dělala pro ní a tohle mám za to? Odhání mě od sebe... Dobře, sestřičko, tak já půjdu. Zmizela jsem v lese, a nechala sestru žít svůj lepší život...