Jak jsem psala ve článku o porodu, s porodním oddělením jsme byli spokojeni, ale to, co jsme zažili následně na novorozeneckém oddělení, o to se musím podělit, protože ještě teď tomu nemůžu uvěřit, že v dnešní moderní společnosti je takové chování možné a chystám se napsat stížnost přímo do porodnice, protože ačkoliv to asi nic neovlivní, nemohu to nechat jen tak bez reakce.
Když jsem otěhotněla, rodit ambulantně pro mě bylo scifi. Neměla jsem na to odvahu a měla pocit, že to s sebou nese spoustu rizik. Na předporodním kurzu nás ale porodní asistentka Laďka v podstatě nabádala, abychom, pokud sebereme odvahu a budeme se na to cítit, šli domů a prožily první dny doma v klidu. Vyprávěla nám příběhy z novorozeneckého oddělení, které jsem v té době považovala za přehnané. Nyní vím, že nebyly daleko od pravdy. Začala jsem se tedy o možnost ambulantního porodu zajímat více.
Celé těhotenství jsem si zjišťovala informace, jaká rizika skutečně mohou nastat, konzultovala to několikrát se svým gynekologem, kterému plně důvěřuji a který mi sám řekl, že v zahraničí je to běžná praxe, že jde žena pár hodin po porodu domů a pokud porod proběhne bez komplikací a miminko je v pořádku, považuje to za bezpečné. Tady v ČR je člověk ale za exota.
Mezi hlavní rizika patří výskyt srdeční vady (což jsem věděla, že nám nehrozí, jelikož jsem byla v těhotenství s miminkem na kardiologii), dále SIDS, který však mohl nastat kdykoliv a riziko je velmi malé a rozvoj žloutenky, který je ale mnohem pravděpodobnější v porodnici, díky případným problémům s kojením či stresu. Veškeré další problémy se daly řešit s doktorem a nebyl by případně problém jet do nemocnice, kterou máme 5 minut od domu. Počítala jsem s tím, že budeme každý den pod dohledem PA a samozřejmě pediatra a byla rozhodnutá, že pokud domů půjdeme, tak pro jistotu první noc strávíme v porodnici. Ačkoliv manžel loboval spíše za odchod domů, já zůstávala stále nakloněna tomu, že společně zůstaneme v porodnici, ale každopádně abych měla možnost volby, našla jsem si dobrého pediatra ochotného nás po ambulantním porodu přijmout (což nebylo také vůbec jednoduché, ačkoliv vás oficiálně odmítnout nemohou).
Porodila jsem ve tři odpoledne, v šest jsme byli na nadstandardním pokoji. Ujala se nás mladá dlouhovlasá sestřička, která mi jako jediná z dané směny přišla normální. Pořešila pupík, kápla K a kapky do očí a ubytovala nás. Pak jsem malého na pokoji nakojila a on usnul. Po půl hodině přišla jiná sestra, že prý musí ještě zkrátit pupík. Manžel že půjde s ní, protože jsme nechtěli jsme Mikyho nechat bez dozoru. Ta se teda sice zatvářila, jak jsme otravní, ale že teda dobře. Před dveřmi na ošetřovnu ale manželovi řekla, že má počkat, protože tam nemůže. On jí opět řekl, že chce být s ním, tak prý, že to teda můžou udělat na jiné ošetřovně, když " je manžel takovej to.. ". Mikulášek se však pokakal, a sestra manžela poslala pro plínku ať si ho přebalí. Než jsme došli zpět, bylo slyšet řev přes celou chodbu. Sestra vše udělala, ačkoliv věděla, že chceme být u toho a dítě pak bylo nějakou dobu k neutěšení. Opravdu velký problém provést zákrok za dohledu rodiče. Manžela se prostě očividně chtěla zbavit, když to najednou zvládla i s pokakaným miminkem. Takže manžel naštvanej, že se nechal.
Druhý den ráno jsem se cítila velmi dobře, nabitá energií a přesvědčená, že správné rozhodnutí jít domů. Po vizitě, kdy bylo zhodnoceno, že je vše v pořádku, jsme řekli primáři Mokrošovi, že chceme jít domu. Následně proběhl tento rozhovor:
„P: kolikátý je to vaše dítě?
Ja: první
P: tak to bych nedělal.
Ja: A proč?
P: nic vo tom děcku nevíte. Ale mě je to jedno, běžte si klidně.. kam chcete! Naschle!“ (urazil se, naštvaně odešel a práskl s dveřma). Choval se opravdu jako hovado. Spolu s ním byla na vizitě nějaká sestra Bubeníčková, (nebo tak nějak), která se na nás xichtila úplně stejně, že jsou prý strašný rizika a že nám donese podepsat papíry. Chovala se také arogantně, jako bychom byli nějací mladí hazardéři se životem svého dítěte.
Tak jak jsem si ráno po probuzení říkala, jo, půjdeme domu, je to dobré rozhodnutí a cítila se silná a že to zvládneme, tak tímto mě oba rozsekali, okamžitě se mi chtělo brečet a měla jsem pocit, že pokud půjdeme domů, malého ohrožujeme na životě a je podle nich vysoká pravděpodobnost, že nám umře. I když jsem samozřejmě věděla, že toto chování ze strany nemocnice přijít může, psychicky mě to neskutečně rozhodilo a samozřejmě se jim podařilo novopečenou maminku parádně vystresovat a zdeptat. Volala jsem Laďce, abych se s ní poradila a dostala uklidnění, a zároveň jsme se domluvily, že se za námi večer zastaví miminko zkontrolovat.
Čekali jsme na papíry z gynekologie a od "Bubeníčkové" a ja si šla na sesternu pro mladou sestřičku, jestli by mi ukázala jak se starat o pupík. Byla tam ale jen ta s prominutím kráva. Ptala jsem se li je tam ta mladá sestřička, ze bych potřebovala s něčím pomoct.
B: co potřebujete?
Ja: no jestli byste mi prosím mohli ukázat, jak se starat o pupík, než odejdeme.
B: jdete domů, tak si to zjistěte sama.
Ja: Aha, dobře. A je tu tedy někde ta mlada sestřička?
B: já jsem tady.
Ja: no ale ona by aspoň pomohla. Tak děkuju.
Jako neskutečný... I za cenu 1400 na noc i přesto, že jsme pořád byli pacienti mi odmítla poskytnout pomoc. Nacpala mi papíry a že si pro ně dojde a poučí nás.
Při cestě na pokoj jsem potkala mladou sestru, tak prý za 5 minut přijde. Stará jí to ale asi zakázala, protože se ukázala až před odchodem... Prý starší propouštěla... No dejme tomu.
Bubeníčková pak přišla za námi. Asi se nějak vzpamatovala a byla najednou jako mílius. Pul hodiny do nás hustila co a jak máme dělat, že vůbec není jistý, jestli budu kojit, že žloutenka, ze křeče dítěte, a bla bla.. Já ani nevím, co všechno říkala, trvalo to asi třičtvrtě hodiny ten výčet všech rizik a rad, co máme jak dělat, už jsem ji nevnímala. Pak ještě že máme zavolat nebo přijít kdyby cokoliv... Asi ji došlo že to TROCHU přehnala.
No jako fakt pár hodin stačilo a v depresi jsem z nich byla maximálně. Budu psát stížnost na ředitelství, ať vědí co za lidi tam zaměstnávají. Vše se snad dá říct slušně a ne že nás primář pomalu pošle do prd...! Je to prostě možnost volby, my si zvolili takto a na nich bylo nás poučit a nazdar. Ale to by taky nesměli ztratit peníze za odchod pacientů, že. Nevěřím, že jim až tak strašně moc leží na srdci miminka, spíše jde o jejich ego a peníze. Ale je to o lidech. Kdo nesouhlasí s rozhodnutím rodičů, myslí si svoje, poučí, dá podepsat papíry a jde dál, ale tohle je opravdu strašné a dost mě to zklamalo. Opravdu nevím, jestli se znovu do Vyškova vrátím. Obrátila jsem se na ně, protože na mě udělali při prohlídce porodních sálů dobrý dojem a předpokládala jsem, že tam noho lidí jezdí rodit ambulantně, tak by to neměl být problém. Ale očividně byl.
O rizicích ambulantního porodu jsem toho četla opravdu hodně, měli jsme proveden screening na kardiologii na vady, riziko žloutenky jsem věděla, že je vyšší pokud zůstaneme vzhledem k případným stresům v porodnici a špatného kojení, a SIDS… ten prostě může přijít kdykoliv a nepřestal mě děsit ještě další týdny. Chtěla jsem strávit v nemocnici první noc a to jsme udělali, ráno jsem se cítila skvěle, klidně a měla dobrý pocit z toho, že jdeme domů… a pak tohle.
Nelitujeme, vše jsme zvládli a z prvních dnu doma vytěžili maximum. Žloutenku pěkně zahnali , kojíme jak o život a máme se krásně. Ale ty první dny jsem z nich byla tak ve stresu a bála se o život svého dítěte.. a po třech dnech doma si oddechla, že teď už by nás stejně pustili. Podařilo se jim způsobit mi v prvních dnech akorát trauma, takže opravdu děkuji. Svého sice nedosáhli, ale věřím, že byli spokojeni. Toto chování každou maminku po porodu povzbudí.
Možná jsme měli smůlu na směnu, jelikož před dvěma týdny tam rodila kamarádka, šla taky domů (navíc s dítětem o kilo lehčím) a nikdo jí žádný problém nedělal, všichni byli milí a vstřícní. Takže kdoví, ale shodli jsme se, že možná je opravdu lepší jít domu hned a ani se tam nezabydlovat.
Nerada bych, aby se článek stal diskusí zda ambulantní porod ano, ne, sto lidí, sto názorů. Myslím si, že ambulantní porod má svá rizika, ale pro nás převážila ta pozitiva. My to prostě vnímáme takto a víme, že jsme udělali to nejlepší, co jsme mohli a toto je prostě náš příběh. 🙂
Ty jo. To des. V tomto je cesko fakt 100 let za opicema. Ja rodila v CH. Tady mas moznost volby. Chces cisar, udelaji sekci. Chces rodit ambulatne. Rodis. Ja mela porod v kategorii tezsi/tezky a pustili nas za 48 hodin domu.